www.autosport.cz - Vše o rally sportu

Dnes je 29. března 2024, Svátek má Taťána, zítra Arnošt

Mistrovství světa

ME

MČR a RSS

Ostatní soutěže

Autosport.cz

A pak že nevstoupíš do stejné řeky...

13. února 2018 • 19:00

aneb jak jsem jel s Jirkou Petráškem (zase jednou) Janner Rally…

„Hm, to bude úplně v pohodě… Petrášek už je o trochu starší, snad už trochu i „zmoudřel“, a to auto už taky není, co bývalo… Zkrátka a dobře… bude to úplně standardní rally… bez mimořádných událostí. Ani nebude o čem psát. Normálně to projedem… já o tom napíšu pár řádků … a ještě tam „vpašuju“ něco filosoficky poučného… a budu mít zase na pár let od psaní klid…“, vyřešil jsem celkem jednoduše reportáž z letošní Janner rally… Ale znáte to: Člověk míní… a Praha daleko… a Pámbu vysoko… (čti: „Sorry, bude to zase strašně dlouhý…“)

„Já nevím, proč se tam pořád přihlašuje… vždyť minule ta jeho Ascona vydržela na Strahově už jen dvě kola… Nechápu, že to ještě neví… Do stejný řeky prostě nevstoupí… a s Asconou už vůbec ne… A se mnou? No, to už teprve ne…“, byla moje první myšlenka, když byl zveřejněn seznam startujících na Pražský rallysprint.

Jirka Petrášek tam napsaný byl… a ta jeho (pro letošek ani neotestovaná) Ascona taky… „Proč tak vytrvale zabírá místo ve startovním poli jiným, kteří by tam fakt rádi jeli…“ bručel jsem si v teple kanceláře s tím, že tentokrát Petrovi (Mihulemu) ty místa ve startovním poli rezervovaná „na věčné časy“ už fakt definitivně vymluvím… „Ještě že s tím jeho Petrášek racing „hvězdným týmem“ už dávno nemám nic společného…“.

Nakonec jsem to ale byl já, kdo nestartoval… a zabíral místo ve startovní listině jiným… No nic, tak aspoň s Petráškem zapaříme už ve čtvrtek večer… ale pro jistotu mu ještě zavolám…

„Jasně že Prahu jedu! Proč bych nejel? A ty nakonec nejedeš, jo? Tak to je dobře. Půjčíš mýmu spolujezdci svoje vybavení… a uděláš nám administrativku… Jo, a napíšeš s ním v pátek rozpis…“, sedím po rozhovoru s ním (pokolikáté už?) zase s otevřenou hubou… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…).

„Tyvoe!!! Ani karlovarská losovačka před startem nebude! Maj práci na autě toho Poláka z volnýho poháru! Tak to ta Ascona nedojede ani na start…“, byla moje první myšlenka, když jsem se vítal s klukama na Reitknechtce. Na dílně totiž… místo Ascony… stálo černé BMW s polskou značkou...

„Jedu s tímhle…“, zněla Jirkova odpověď na otázku, co chce se „stařenkou“ Asconou dělat na Strahově bez otestování, bez brzd, a prakticky i bez motoru... Jeho ruka mávla směrem k „Polákovu“ autu. „Včera ráno jsem to přivezl. Během zítřka to připravíme na přejímku… Ale musíš mi na Strahově domluvit technickou tak na devět večer… a zítra na FASu vyřídit licenci… a ve směnárně vyměnit zbylé zloté za koruny… a dovézt polepy… a udělat formálku… a napsat s Pavlem rozpis… a ještě spoustu jiných věcí, na který nebudu mít čas…“, vypořádal se s dotazem, jestli si myslí, že ho s tím „polotovarem“ někdo pustí zítra závodit… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…).

„To jako že s tím spolu po vánocích jedeme Janner rally?“, nenechal jsem se nahnat do žádný „schýzy“… a povýšil tím v mých očích nesmyslnost situace na vyšší level… „No, minimálně bys tam mohl zavolat a zeptat se, jestli tam ještě mám pořád ten slíbený start zdarma, když nás tenkrát (v roce 2013) vyhodili od přejímek…“, nenechal se vyvést z míry mým „skvělým džoukem“ Jihočech…

„Mám letos snad nejnižší myslitelnou funkci na Pražským rallysprintu! Jsem pomocný asistent příležitostného spolujezdce Jirky Petráška!“, vykládal jsem na potkání všem kolem, když se ptali, proč se mračím a pořád někde po Strahově lítám a rozčiluju se do telefonu, když je tady na všechno tolik času… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…).

BMW přejímkama prošlo… (nechápu proč zrovna Petráška mají naší „rallyoví bohové“ - a možná i techničtí komisaři - tak rádi…) a časně ráno před startem jsme z něj pomocí samolepek udělali i docela hezký závodní auto… jen asi nikdo z na Strahov přicházejících diváků moc nechápal, proč se u toho závěrečného „zdobení“ tak hystericky chechtáme... Bylo totiž docela brzo ráno… a nevlídné chladno… No, rajský plyn v tom tentokrát nebyl …

Byla v tom nevyspalost… (v pátek se kvůli „novému autu“ na Reitknechce šlo spát až dost v sobotu…)… a taky trochu i horká medovina (Seno, díky…)… a taky trochu i radost, že Jirka fakt pojede. A když už jsme byli v tom zdobení, Pavel Bašta na závěr na přední kapotu (kde bývá obvykle ta modrá bavorská „roztočená vrtule“) lípnul logo Opel… a na zadek ještě bílou fixou pořídil pro „nebožku“ Asconu mírně dehonestující nápis… Pavel vůbec vypadal celý den jako někdo, komu se po Asconě fakt stýskat nebude…

„Petrášek jede!!! A s čím? Prý… Opel 318 IS!“, neslo se za chvíli Strahovem…

BMW „Opel“ 318 IS Pražský rallysprint „nepřežilo“… ale dojelo o dost dál, než bylo u Jirky poslední dobou zvykem… „Nový diferák seženu v Německu a vyměním za den. A gum s hřebíkama mám v tomhle rozměru dost. Pošli tam tu přihlášku…“, tvrdil mi prý Jirka kolem šesté ráno v „Kadeřnictví“, v naší poslední „štaci“ letošní „posprintové“ Tour de Prague. Kdo zná Petráška, ví, že lhal. Touhle dobou už se obvykle zmůžeme jen na věty o délce jednoho slova… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…).

„To byla úplně jiná skupina lidí. My jsme nový tým, který Janner Rally pořádá letos poprvé, a rozhodně vám žádné startovné odpustit nemůžeme. Ostatně, za auto si každý odpovídá sám, a to, že vás nepřevzali, nebyla chyba ani tehdejšího pořadatele. Dostanete slevu jako ostatní přihlášení z Čech…“, „vyfakovali“ mě na ředitelství. Tím jsem pokládal naši účast na Janner rally za definitivně „vyřešenou“…

„Poslals tam tu přihlášku? Mám pro to auto i HáTéPéčko. Můžeme startovat i mezi opravdovými historiky…“ kul neustále po telefonu železo Jihočech… (závodění s nezvykle spolehlivým vozem se mu zřejmě zalíbilo…).

„Že jsem mu vůbec prozrazoval, že se Janner rally jede… Tak dobrej vtip to asi zase nebyl…“, vyčítal jsem si ještě mockrát... „Je půlka prosince, přede mnou tři dny v lázních na Slovensku a předvánoční lyžování v Itálii, nic víc se tam už rozhodně nevejde. Sportovní doktorka mě na Vánoce pošle do háje, a mezi svátky nikde nikdo... O zanedbané práci nemluvě“, bylo mi jasný, že tohle „nedám“ ani náhodou… „Ale co, on to auto taky nestihne připravit…“, rozhodně jsem se startem ve Freistadtu do poslední chvíle nepočítal. Ale pro jistotu mu to zavolám.

„Hele já to fakt nestíhám. Od 12. prosince pořád někde v prdeli, vždyť já si už nestihnu vyřídit ani doktora, natož novou licenci. A to na Nový rok večer bychom měli být už tam…“, žebral jsem o zrušení našeho startu ještě z Itálie, když mi Jihočech neustále potvrzoval, že on s tím teda počítá… (tak do téhle řeky jsem tedy nevstoupil ještě ani jednou…).

„Auto je připravený. A kromě toho… jet tam musíme. Jeho budoucí pilot (M. Sekyra) se rozhodl, že tohle bude ta správná „provozní zkouška“, která prokáže, co tohle auto vydrží… a jestli s tím autem vůbec bude chtít jet… Licenci ti po Novým roce vyřídí Zuzka a do Freistadtu ji přivezou mechanici, telefonní číslo na sportovního doktora Ti posílám, čeká tě 23. prosince v poledne, stavíš se tam cestou z Itálie…“, zlomí můj poslední odpor Jirka. Měl asi štěstí, že na horách bylo fakt krásně… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…).

„My budeme mít mechaniky?“ nepoznávám v týmu Petrášek racing nic z toho, co jsem doteď zažil. „A na co vole mechaniky? Tady se nic neposere. To je vole Bé-Em-Vé!“, zněla mi od té doby v uších ještě mockrát hláška Pavla Bašty. „Takže vám jako mechanik na umytí oken bude stačit Kolín… a kola si vyměníte kdyžtak sami.“

A tak jsem den před vánocema měl v ruce potvrzení od sportovního doktora… za sebou asi padesát telefonických hovorů s lidma z Janner rally… a před sebou jistotu, že ani první týden v lednu určitě žádný peníze nevydělám…

Silvestr v Českém ráji s rallyovýma „mladýma klukama“ mě ale nabil energií… (Já těm mladejm ještě ukážu, že do starýho železa nepatřím…) Takže jsem se tam nakonec ještě těšil....

AirBnB je fenomén dnešní doby. Všichni jsou z toho „vyvalený“, kde se to tu vzalo, a co s tím. A tak zatímco u nás je sdílená ekonomika ještě „předmětem vášnivých diskusí v anarchistických kroužcích“, já pro naše závodění v Německu s Davidem (Štefanem) přes AirBnB zajišťuju ubytování už dvě sezóny… „Je to ideální pomůcka, jak chudým týmům ušetřit značnou část výdajů za ubytování. Kdybysme si na „Dojčlandu“ nerozbili hubu, vyšel by nás závod mistrovství světa nákladově níž než závodění v Čechách,“ chválím donekonečna sám sebe… „V Rakousku to bude nemlich tak…“

„Sehnal jsem nám ubytování ještě levnější než v Rožmberku… a ještě je to přesně uprostřed mapy Janner rally,“ chvástal jsem se Jirkovi se svými schopnostmi, když už jsem se definitivně smířil s tím, že kvůli rally z tohoto světa odejdu jako chuďas… „Bydlíme na koňským statku, který patří nějakýmu Irovi… Máme podkrovní osmilůžák… leze se tam sice po takovým dřevěným žebříku… a na hajzl po něm musíme zase dolů… ale sprcha tam je… vedle ve statku majitelů… A když domácímu „zapřeme“ mechaniky, zaplatíme za to celkem asi tak 112 Euro. V relaci cena/výkon tak budeme zase nepřekonatelný,“ vynesl jsem do nebes své schopnosti účinkovat jako „kvartýrmachr“ v chudém týmu… (a pak že nevkročíš do stejné řeky…)

„Hm, blbý je, že tam ten sníh asi do závodu zmizí…“ pochválil mě za to Jihočech… „a to jsem nějaký „ohřebíkovaný“ kola ještě přikoupil.“

Seznamovačky probíhaly celkem standardně. Až na to, že nám tam tři dny v kuse „chcalo“, „vichřicovalo“, a „mlžilo“… Když jsme chtěli RZ Sankt Leonhardt napsat potmě, skoro jsme ani nenašli start. „Takhle nám to do startu všechno roztaje. A my letos máme vlastně jen pneu s hřebíkama“, bědoval občas Jirka do bubnujících kapek...

„Teď jsme si nějaký čas najeli. Nepůjdeme se ubytovat? Není to náhodou někde poblíž?, připomněl Jihočech, že jsme vlastně do Freistadtu vyjeli až v úterý ráno… „Jsme v Gutau, tak je to odtud asi tři kilometry…“, na to já. „Na Janner rally totiž všechny cesty vedou do Gutau…“, chválím se neustále za výběr ubytování…

Ponyhof Hundsdorf se nedá dost dobře popsat slovy. To se musí zažít… Ráj pro „koníčkáře“… a tak trochu i pro milovníky retra… „Tyvoe dobrý! Je tu v tý pustině dokonce i minihospoda“, chválí mě Jirka. „Ahóóój! Pojďte dál! Co si dáte?“, vítá nás s otevřenou náručí v místní nálevně Karl. Po kafi, po ochutnávce slivovice, rumu a ginu, a po dvou prožvaněných hodinách nám říká: „Tyvoe, ale venku už je tma, jak tady teď chcete střílet z luku?“ „Počkej, my tady přece nejdem střílet z luku, my se jdeme ubytovat…“, na to já. Karl, jak se posléze ukázalo, byl totiž bývalý evropský přeborník v lukostřelbě a provozuje tam střelnici… „Jo tak, a já myslel, že si ke mně jdete zastřílet. Tak to jste tu špatně. To bydlíte u Patricka, to je támhleten dům vedle… Ale nikam nechoďte, stejně sem za chvíli přijde na panáka a cigáro… A nic neplatíte, tohle není žádná regulérní hospoda, to je klub pouze pro registrované lukostřelce. A jako závodníci rally tu máte všechno zadarmo… Jo, a na večer jsem pozval na pár panáků Haralda Bachmayera, to je ten váš známý spolujezdec, o kterém jste před chvílí mluvili…“, zdržoval nás další hodinu, aby to nemusel zavřít a jít za svou ženou... No, zdá se mi, že nejen zemědělci, ale i hospodský musí v Rakousku žít z nějakých dotací nebo co…

„Tyvoe, zažil jsem toho už dost, ale takovýhle ubytko přes AirBnB jsem ještě neviděl! Vždyť tady bydlíme jak čeledíni před sto lety! Ještě že tu místo sena jsou aspoň postele…“, neskrývám rozčarování z bývalého seníku já. „Všechno vám je tu k dispozici. Kafe a čaj na snídani je v chatičce, která přes den slouží koníčkářům. Ale zamykejte dveře. Ne kvůli zlodějům, tady necháváme všechno pořád otevřený, ale aby do chatky nelezli psi… Je tam dost chlastu, tak aby se neotrávili…“, provádí nás Patrick po statku a upozorňuje na to, že ve většině objektů buď klíč není… a nebo je zvenku…

„Ve středu večer za námi přijede nejen Kolín, ale i Miloš Sekyra a Karel Báťa (posádka vozu Opel 318 IS pro rok 2018…). Miloš se chce svézt na shakedownu a osobně se přesvědčit, jestli to auto fakt bude to pravé pro něho. Dieselová Fabie už pro něj žádná výzva není…“, potvrdil mi Jihočech, že jsem seníkový osmilůžák objednal správně…

„Tyvoe! A to budou spát tady na seníku s námi? Vždyť tady všude smrdí hnůj!“, běduju dál nad svým výběrem… „A Miloš, takový respektovaný politik? Ten v noci po žebříčku dolů určitě chodit chcát nebude! Uklouzne rozespalej na mokrým a my se za něj nedoplatíme! A bůhví, jestli nás tady v té pustině vůbec najdou…“ jsem si jistý, že tentokrát za to ubytko asi pochvalu nedostanu.

Ale našli to… A přivezli sebou spoustu užitečných věcí… Mimo jídla a chlastu… „Sláva! Máme do servisu i stan! A dodávku se spoustou gum… a s vytápěným prostorem pro posádku!“ nedokážu skrýt potěšení. Petrášek se od našeho minulého Janneru fakt docela zmohl…

„A máme i HáTéPéčko! Hurá! Pojedeme ve třídě s historikama!“, tetelil jsem se blahem, protože konečně (u Petráška snad poprvé v životě…) nebudu muset administrativku dělat s obvyklou úzkostí, na čem mě „dostanou“ tentokrát… „No, ono to úplně není od tohohle auta, tak trochu jsem si ho půjčil od Bělocha (T. Bělohradského)“, mírní mé nadšení Jihočech. „Neva, stejně by mi ty hádky nad dokumenty vlastně chyběly…“, těšil jsem se na naše obvyklé „utkání“ se starými známými z rakouských rally… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…)

„Vy jste prostě třída 7.2 a hotovo. Ne, ne, ne!“, dohodli jsme se během jedné minuty při administrativce celkem demokraticky, že do historiků fakt zařazeni nebudeme… i když jsem tím „Bělochovým“ HáTéPéčkem „mlátil o stůl“ celkem neodbytně… (Tome, díky…). No, pro mě nakonec možná dobře, že se do něj fakt nepodívali… Takhle mi u sousedů snad nějaký kredit pravdomluvnosti ještě zůstal… „Na třídy kašlu. A nějaký poháry za historiky mě taky nezajímají. Hlavně když se hezky svezem, a je úplně jedno, v který třídě…“, mírní mé rozhořčení Jirka.

Shakedown jsem v Petrášek racing teamu snad ještě nikdy nejel… (Jirka fakt za tu dobu asi změnil i přístup k závodům). „To sou blbci! Proč na shakedown jezdí s úzkýma gumama s hřebíkama, když včera navečer tam byl komplet mokrý asfalt?“, ťukali jsme si oba na čelo, když jsme potkávali soutěžní auta v protisměru. „Tak asi si schválně simulujou, jak se auto s hřebíkama chová na asfaltu. Zítra se přece jede Pierbach na mokru a Liebenau a St. Oswald na sněhu v jedný rundě…“, potvrdil jsem, že asi ani za ty roky v rally jsem se nic nenaučil…

„Tyvoe, tyvoe, tyvoe!!! Ty blbci jsme my! Do rána to tu úplně zasněžilo!“, reagoval Jirka na čtení rozpisu, když se ukázalo, že 300 m od startu za prvním horizontem začíná sníh… a je až do cíle. „Hm, škoda že máme v ceně jen tři průjezdy“, litoval Miloš Sekyra, kterýmu se to (byť jen jako spolujezdci) se zadokolkou zjevně zalíbilo, „i když jsme na to teda gumy zrovna moc dobře nezvolili.“ „Mohli jsme si taky zaplatit shakedowny dva“, na to já, „jenže do zvláštních ustanovení nenapsali, že za 75 euro můžeme jet jen třikrát“, nepřestávám brblat (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…)

„Škoda že se dnes musím vrátit do toho pitomince na úřadě. Ale na tu sezónu v BMW se těším už teď“, loučí se s námi po shaku Miloš a vydává se na cestu zpět do Čelákovic. „A to bydlení na statku… Hmmm… I když jen na jednu noc, užil jsem si ten klid v přírodě náramně…“. Nechápu sice jeho nadšení z bydlení jako v 19. století, ale beru to prostě tak, že Petráškova mise „BMW 2018“ byla úspěšná, i když jsme při závodě ještě neujeli ani kilometr.

Na večerní představení vozů na náměstí jsme přijeli jako jedni z posledních. Výhodu to mělo v tom, že nikde už nebylo místo, tak nás dali do první řady. Hned vedle „velkejch kluků“ Nikiho Mayer-Melnoffa a Gerwalda Grossinga. „První řada je sice dobrá, ale co tu budeme ty dvě hodiny dělat, když už zase chčije?“, brbláme do deště a choulíme se do bund. Nikdo z pořadatelů nic neví. Ale než jsme vypili kafe v kavárně, už venku zazněly motory, a zase se to rozjíždělo.

„To ale ještě není všechno, ještě máme oficiální start na rampě v hale. Tam to ale už bude větší legrace. Už teď je plná lidí, a hlavně, je tam sucho a teplo…,“ hlásím Jihočechovi cestou z náměstí.

Na rampu jsme přijeli jako jedni z prvních, protože se jelo od nejvyšších startovních čísel. Náš příjezd na představení posádek vzbudil rozruch hned několikrát. Začalo to tím, že kameraman udělal záběr na logo Opel, které na haubně bavoráka zůstalo ještě z Pražského rallysprintu… „???“, řekl moderátor. „To je vzpomínka na skvělé časy, které jsme tady s Jirkou zažili s Opelem Ascona“, byl jsem kupodivu pohotový… Zbytek toho, co jsem chtěl říct, se ztratil v řevu a aplausu lidí. Teprve teď si vzpomněli, odkud je jim ten plešatec povědomý…

Na otázku, jaké jsou naše cíle v závodě, jsem odpověděl lehce „kousavě“: „Když už jsme byli zařazeni do třídy, kterou jsem si „po jiráskovsku“ nazval „Proti všem“, máme jedinou ambici. Pořádně si to užít, a i když toho sněhu není moc, když to jen trochu půjde, jet tak, aby si to užili i ti diváci, kteří tam na nás u tratě počkají…“ Ještě větší potlesk… No, byli jsme fakt jednou z prvních posádek, to lidi ještě bavilo tleskat každé kravině…

„Ale to není všechno. Já vám tu musím prozradit ještě nějaké další, vlastní cíle…Můj druhý nejbližší cíl je… příští rok tu stát na startu Janner rally znovu!“, začal jsem „přitápět pod kotlem“ v hale … „Ale tentokrát už zase po boku Nikiho Glisice!!!“ Nic dalšího jsem už ani říct nechtěl… Standing ovations pro Nikiho, i když tam vůbec nebyl… Teprve teď si lidi vzpomněli, odkud jim jsem povědomý já…

„Ale to ještě není všechno!“, chtěl jsem si těch našich pět vteřin slávy fakt užít... „Můj další nejbližší cíl je… Zajistit, aby na startu příští Janner rally… už bylo zase jako dřív… aspoň patnáct posádek z Česka!!!“

„Tyvoe, nás Čechy tady snad fakt mají rádi. Budeme muset zítra něco předvést…“, divil se Jirka s hubou od ucha k uchu, když jsme odjížděli, aniž by jen tušil, co jsem jim to tam vlastně „napindal“… „Co jste si tam volové tak dlouho plácali játra? Tady zvenku to vypadalo, že ty lidi halu zboří…“, ptal se pak Karel Báťa, který to dovnitř nějak nestihl. Hm, v příštím životě bych možná mohl zkusit moderovat debaty prezidentských kandidátů…

Pro samotný závod jsme si stanovili jasnou strategii… „Je úplně jedno, kolikátý dojedem. V „naší“ třídě 7.2 totiž jede snad všechno, co se jinam nevešlo. Ale aspoň to bude zajímavý, když nás tam je dvacet posádek…“, utnul Jihočech všechny mé naděje, že bychom si mohli udělat aspoň „interní“ souboj s oficiálními historiky.

Konečně pátek ráno… Vlastně… brzo ráno… Vlastně… kurevsky brzo ráno… „Na první rundu je výběr pneumatik jasný“, projevil Petrášek své vůdčí schopnosti… „Jděte po servisu a podívejte se, co dávají ostatní!“

Že by najednou nevěřil informacím našich „ledových špiónů“? Teda, ne že bychom nějaké měli…. Jen ve čtvrtek v noci, po všech oficialitách, jsme se cestou do Gutau nechali od Kolína s Karlem Báťou „svézt“ po všech třech prvních RZ, a ze zadního sedadla jsme si ještě zkontrolovali, kde skutečně sníh zbyl...

„Velcí kluci mají buď široké gumy s hřeby nebo zimní supersofty…“, na to za chvíli já. „Supersofty stojí 650 Euro kus, ty nemáme zcela určitě. Tak co kdybychom tam dali na celý auto široký hřebíky?“, jsem si svým návrhem naprosto jistý, protože gum s hřebíky máme přece (aspoň jak Jihočech neustále tvrdí) dost. „To sotva, protože široký s hřebama máme pouze tři…“, na to Jirka a zmizel ve stanu... A já už tam zase stojím sám… a s otevřenou hubou… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…)

Takže jsme na první RZ Pierbach vyrazili vzadu s hřebíkama a vpředu na „mokrejch“… (věděli jsme, že tam sníh nebude ani náhodou…). Ale v kufru jsme měli (chachá, jak ďábelský plán!!!) ještě dvě „úzký s hřebíkama“…

Pierbach je kultovní RZ. Věděl jsem, že na „Monte“ bude spousta lidí, a řval jsem na něj „Opatrně!“ už od toho odbočení nahoře. Nedivte se. Tam, kde jsem v tom sjezdu náhodou nebyl už někdy venku s Petráškem, byl jsem určitě někdy venku s Nikim.... Přežili jsme ledové „Monte“ a většinu dalších „sežíráků“, které jsem si kupodivu rychle vybavil, i když se tu dva roky nejelo. „Tyvoe! To je bomba! Na těch sračkách se musí „kontrovat“ i na pětku,“ řve Jirka nadšením do plného plynu… „Hm, takže i intercom nám funguje v obou směrech“, blesklo mi mezi čtením… Takhle dobře jsem ho za ty roky neslyšel snad ještě nikdy…. Vypadá to, že si to fakt celý náramně užijem…

„Šššššššš…“, začnou najednou dělat hřebíky pod autem kousek za odbočením u obce Motlas… a vůz se nekontrolovaně… a pomalu… šine po tečně do křoví… Za ním sráz… a pod ním (celkem brzký) konec nadějí…:-o:-o. „Led!!! Kde se tu kua vzal?“, dává tam Jirka rychle zpátečku, když se to přece jen zastavilo ještě před křovím… „A víš, proč jsem na ten led nezareagoval?“, přiznal se mi pak na přejezdu. „Protože jsem v tom místě poprvé zahlídnul červený zadek Forda Escorta, který do RZ odstartoval před námi… A jediný, na co jsem v tu chvíli myslel, bylo, kde ho v tom sjezdu „uděláme“…“.

Za stopkou stálo několik odstavených aut… „Jestli to takhle půjde dál, nebude zítra proti komu závodit. Všimnul sis, jak to na Monte bylo rozházený?“, hlásil mi Jirka, když jsme přehazovali přední gumy. „Hm, právě jsme asi napsali další kapitolu rallyové historie“, na to já. „Vzadu široký hřebíky a vpředu úzký, to na zadokolce asi ještě nikdo nikdy nejel…“

RZ Liebenau a St. Oswald byly pod sněhem, a nám se ty hřebíky sakramensky hodily… Na Liebenau jsem ty divácký „sežíráky“ hystericky prokřičel jako kdysi V. Dědic Sosnovou na Tondu Tlusťáka… „Hm, zajímavé… Čím větší hysterka jsem, tím bezpečněji erzetama proklouzáváme… asi jsem u něj až do teďka dělal něco blbě…“, říkal jsem si pro sebe na RZ St. Oswald…

Kilometr před jejím cílem jsme „šli ven“ podruhé… opustilo nás při tom Jirkovo zrcátko a nějaká ta plastová krytka na levém předku… „Musel jsem to dát do toho příkopu vnitřkem, klacek neklacek, jinak bychom se na tom ledu poroučeli tvou stranou do lesa!“, vysvětloval mi cestou do servisu, i když jsem se ho na nic neptal. „Hm, no tak hlavně že jsem si pro další průjezd poznačil všechen vyházenej sníh…“, bručel jsem si pro sebe, a předsevzal si, že v další rundě budu ještě větší hysterka… Jestli budu takhle volume přidávat dál a dál, nevím, co se v autě bude odehrávat pak pozdě v noci…

„Zdá se, že se ta kombinace pneu osvědčila. Asi to tak necháme i na druhou rundu, ne?“, ptám se v naději, že budu za dobrou volbu pochválen. „Sežeň tu v servisu někoho, kdo má zouvačku na kola!“, na to „vděčně“ Petrášek. „Jedny široký hřebíky už jsou úplně zboulovaný!“ „No a? Tak tam dáme tu třetí a jedem dál, ne?“ „Jenže na tu třetí nemáme ráfek, musí se nejdřív nechat shodit ta stará.“ (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…)

„Doprdele, jak dlouho tam ta guma byla? Asi tak osumnáct let!!!“, hřměla za chvíli kamionem Baumschlager racing teamu jadrná čeština, „vždyť ta guma vůbec nejde sundat!“. (Hm, tak to asi ani za Mundlem už po této soutěži nebudu moct jít…). „Jo, a taky mu vyřiď, že tyhle pravěký gumy mám pro něho v garáži ještě čtyři!!!“ (Alane, díky!).

Časovku jsme sice kvůli nespolupráci staré pneumatiky nestihli, ale co znamená na Janner rally třicet vteřin penalizace, když hned na druhém Pierbachu jsme se zlepšili skoro o dvě minuty? A za ním jsme zase nasadili naši povedenou „bastardí“ kombinaci hřebíků…

Druhý průjezd RZ Liebenau byl už skoro celý bez sněhu. Až na ten závěrečný „srdcový“ sjezd do cíle… „Tyvoe, tak jediný místo, kde jsem si mohl čas ztracený na mokrém asfaltu vzít zpátky, a oni nás tam zpomalí kvůli autu mimo trať!“, proklíná Jirka v bariéře zapíchnutého „Myšáka“, a hlavně jeho posádku, která se nám poměrně hrdinsky vrhla do cesty, abychom fakt zpomalili… Pravda, přišlo mi, že těch mávajících postav v kombinézách je tam víc než dvě, ale kdo by to v tom dlouhém skluzu počítal…

„Posledních osum kilometrů před námi, pohoda, všechny klouzavý místa mám poznačený z prvního průjezdu, už to bude vlastně jen taková formalitka…“, uklidňuju sám sebe na startu RZ 6 a těším se na kafe v servisu...

Tentokrát to přišlo ještě dřív než v prvním průjezdu… „A bacha bacha, pravá tři dva u domu do levé pět plus!!! Fakt bacha! Minule jich tam bylo venku spousta!“, splnil jsem si vzorně svou povinnost hysterky… a dál už jen přihlížel…

„Nasral“ to tam úplně v klidu… a úplně nesmyslně… Smyk sem, smyk tam… a pak už zase ten známý zvuk šustících zablokovaných kol… V podstatě už v nulové rychlosti jsme se přehoupli přes hranu asfaltu do měkkého bláta… (tam, kde už v prvním kole byl kdekdo…) „Rozjezdili to tu teda pěkně“, blesklo mi hlavou, když jsme se v tom bahně během pár vteřin celkem slušně zahrabali… Naproti přes silnici stálo dost diváků, ale jen dva z nich vyrazili směrem k nám, a to až po našem zběsilém mávání…

„No co, chtěli jste akční místo, tak jste si ho asi fakt našli. Tak nám snad aspoň pomůžete, ne?“, vysílal jsem telepatické příkazy k dobrovolníkům… protože mně… se do těch sraček ven teda fakt nechtělo… Vytlačili nás až s pomocí fotografa, který byl schovaný někde za křovím…

Až později v servisu mi došlo, že oba naši pomocníci už byli pěkně zablácení… zřejmě od vysvobozování všech těch aut, co už tam byla před námi. „Jestli jsme byli za ty dva průjezdy třeba už dvacátý auto, který to tam „sežralo“ (a podle stop v prvním průjezdu to tak vypadalo…), tak si nutně musej myslet, že jsme spíš kreténi, než závodníci…,“ brblal jsem cestou do servisu… (Lidi, díky…).

„Spadnul jsem tam… a vyloženě „na blbečka“…“, hlásil později Jirka sebekriticky klukům v servisu, když se ho ptali, kde se vzalo za lyžinou tolik bláta…

„Co tam dáme na ty noční RZ?“, pořád ještě mám pocit, že v servisu máme z čeho vybírat. „Ty hřebíky bych na zadku nechal“… „To těžko. Ta druhá guma už je taky v prdeli“, potvrdil Jirka Alanovu teorii o stáří pneumatik (a moji teorii o tom, že jsem v případě Petráška fakt nepoučitelný…). „Ale máme ještě nějaký zimáky, tak snad to tam nahoře na St. Leonhard na noc moc nezmrzne…“ (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…)

Na RZ 7 jsme zajeli druhý čas ve třídě. Jen 13 vteřin za „superáčkovou“ Suzukou Ch. Zellhofera… (ano, i on jel v naší třídě…). Nevím ale vůbec, jak jsme to dokázali. Projeli jsme to celý už za tmy, celkem standardně, ani ne moc na hraně… a ještě jsme byli jednou venku…. „Nemuseli jsme tam ani ztratit tolik“, vysvětloval mi pak Jirka cestou na RZ Gutau. „Mohl jsem si to totiž zkrátit po louce. Ale když jsem viděl, kolik tam mají fotografové položených batohů, neměl jsem srdce jim to jejich „nádobíčko“ rozjezdit, a tak jsem ty hodiny raději „dotočil“…

RZ Gutau jsme pro změnu zase se všemi „prohráli“… Byl jsem v autě v některých pasážích zase trochu za hysterku, protože tady už jsem byl v předchozích ročnících „venku“ asi na třech místech… Hm, pro diváky by fakt bylo lepší, kdyby si v posádce nic nepamatoval ani jeden z nich…

Obě RZ jsme si pak měli dát ještě jednou. „Šlo to i bez hřebíků, tak to tam necháme dál“, tváří se Jirka, jako bychom (kromě úzkých hřebíků) měli ještě nějaké jiné možnosti… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…)

Na tomto místě bych měl snad vzdát hold Petráškově světelné rampě… Ne že by byla tak skvělá… ani nijak výjimečně nesvítí… a ještě k tomu je odporně žlutá…. Ale Jirka ji dokázal připevnit snad na všechna auta, se kterými kdy jel. Poprvé jsme se setkali v roce 2004, když se vozila na EVO Pětce. Pak se přesunula na Asconu, pasovala i na obě Fabie… A teď? Dobře poslouží i na BMW. Sice na něm vypadá nejhnusněji, a celkovou délku auta prodlužuje o půl metru, ale zdá se téměř jisté, že v rally vydrží déle než já… fakt respekt…

Poslední rundu dne jsme jeli fakt už trochu „při zdi“. Aut ve startovním poli trochu ubylo, a my už tak trochu vážně začali uvažovat o tom, že když přežijeme noc, mohli bychom zítra začít myslet i na cíl… O to bouřlivější „vítání“ s diváky pak proběhlo na v hale...

„Tak jak vám to šlo?“ (sakra, proč ti moderátoři nejsou při kladení otázek trochu nápaditější? Abych to pak zachraňoval všechno já…). „To víš. Jednou tak… jednou tak. Jednou venku… a jindy zase… úplně celý venku…. Pneumatiky s hřebíkama… ty nám došly už v poledne. Zimní pneumatiky bez hřebíků… ty nám došly před chvílí… A zrcátka? Tak ty nemáme už dávno. Ale humor? Ten nám nedojde nikdy!“, loučíme se pro dnešek s diváky. Jen tak mimochodem, kdyby si pořadatelé nepronajímali halu, měli by to prý o 20.000 Euro levnější. Ale dovedete si představit Janner rally bez živých vstupů na rampě?

Sobota ráno… Vlastně… brzo ráno… Vlastně… kurevsky brzo ráno… „Kua, proč se i druhý den musí začínat v sedum hodin v noci? To je už pátý den co vstáváme před šestou!!!“, přejeme si s klukama na seníku hezký den. Tentokrát jsme se v noci na „špiónování“ vykašlali… „Bude tam prostě jen mokrý asfalt a bláto, je přece teplo... A ten kilometr v lese na konci „Arény“ na tom ledě nějak prokloužem,“ převzal jsem iniciativu při rozhodování o tom, co se tam nazuje…

„Martin Ritt i Alois Scheidhamer dávájí hřebíky“, vracím se z ranní inspekce po servisu. „Prý je to jistota…“ „Nejlepší volba jsou řezaný slicky! A kromě toho už nic jinýho nemáme“, schvaluje mi Jirka mé rozhodnutí o gumách hláškou, kterou jsem kdysi do jeho týmu přinesl od V. Stejskala… „Hm, tak to už teda asi s Martinem závodit nebudeme, i když je před námi jen 15 vteřin…“, vzdávám to a jdu mu popřát hodně štěstí.

„No a co, tak to prostě nějak projedeme na slickách. Tam, kde to půjde, pojedeme pro sebe, a tam, kde jsou lidi, pojedeme pro ně… Stejně mám na klouzavým nejvíc „natestováno“ na slickách, když jsem doteď pořádný hřebíky nikdy neměl…“ Ještě že mi v té přilbě nemůže spadnout brada na zem… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…)

„No, to nám to na těch slickách pěkně začíná“, bručím si do helmy pro sebe, když mi na startu v Bad Zell vedoucí RZ ukazuje na mapě, kde všude je po ránu led... Zkuste si to najít v rozpisu, když máte RZ napsanou na patnácti stránkách… máte na to 20 vteřin…

„Ten led je až tady!!!“, řve na mě Petrášek ve chvíli, kdy jsem prohlásil, že tu teda žádný led asi už nebude, protože to místo, kam mi ukazoval, už máme za sebou… „Hm, ten intercom mu fakt funguje“, říkám si, když si trochu nahluchlej podškrtávám ledová místa.

Výsledky jsme nesledovali ani včera, a tak ani dnes svou strategii neměníme. Snad jenom, že zatímco včera jsme do stopky vždycky přijížděli a usmívali se, dnes máme rovnou huby roztažený od ucha k uchu. A nejvíc se smějeme na Martina Ritta, který startuje minutu před námi, a zastavuje vždycky hned za stopkou.

„Vy jedete úzký hřebíky jo? Ptám se před RZ Unterweissenbach B. Sauerborna, spolujezdce z toho Hyundai i20 R5, které se tak pěkně „zmáklo“ hned na prvním „Monte“, a v duchu si klepu na čelo... „Nám ale naši ledoví špióni řekli, že je to tam samý led…“. A hned bylo po náladě… Tak zase se počasí do naší volby gum netrefilo… (a pak že nevkročíš do stejné řeky…).

„Prej tam je na trati nějaký sníh“, utrousím nenápadně pár vteřin před startem RZ, abych měl zajištěné alibi… „Tyvoe, vždyť je tu už od druhé zatáčky!!!“, ulevuje si Jihočech a honí ze strany na stranu hrabající zadek… „Tak to je jasný konec. Tam do toho kopce v lese to na ledě vůbec nevyjedem…“, balil jsem už skoro noty a hledal ceduli OK. Vyjeli… (ten náš rallyový Pámbu ho fakt musí milovat…). Sněhu a ledu tam bylo asi tak dvě třetiny trati. Ale už to máme skoro za sebou… „Levá tři čtyři minus, padesát, horizont středem do pravé dva cíl“… sklapnu noty a podívám se dopředu…

„Tyvoe tyvoe tyvoe!“, řvu si okamžitě pro sebe, když se podívám ven. Cesta pod námi nikde!!! Bum! Prásk! Jedna tyč, druhá tyč, jeden bok, druhej bok, trochu rallykrosování po poli… a jsme ve stopce. „Jseš si jistej, že jsme projeli fotobuňkou?“, ptám se udýchanýho Jihočecha. „No, to teda fakt nejsem… Ale jedno vím určitě. Že jsem v tý levý fakt musel ven ještě před ní. Kdybych se s tím ledem pokoušel bojovat, skončili jsme v tom příkopě… Všiml sis ho vůbec, jak byl hluboký?“ „No… nevšiml… Zato jsem si všiml, že obě dvě tyče se při nárazu opřely vždycky přesně vo haubnu a vo střechu, takže sklo zůstalo netknutý… Soudruzi z „NSR“ zjevně v designu chybu neudělali…“ Ne všichni měli takové štěstí jako my, rozbitých předních skel jsem tu za ty dva dny pár viděl…

Že BMW je neskutečný držák, to už jsme si ověřili. A teď už jsme i věděli, že naše „BMW Ascona“ projede úplně všechno i na slickách. „To je vole Bé-Em-Vé!“, chtělo se mi pokřikovat místo Pavla Bašty na lidi z okna, když jsme se spouštěli do Konigswiesen. „Nevím, proč se ten Martin pořád tak mračí, vždyť už před námi musí být o parník…“, nenecháme si zkazit náladu a kloužeme si to lesem nahoru k Aréně.

„Tady to bude celý jen mokrý a blátivý, až potom ten poslední kilometr lesem do cíle bývá pod ledem…“, machruju na Petráška jako bych byl místní… A nemýlím se… Jen u toho ledu bylo hodně českých vlajek… a hodně českých rukou… tak jsme jim zamávali aspoň tou naší přetáčivou zadnicí…

„Tyvoe, mě se zdá, že jsem támhle viděl odstavený auto Nikiho Mayer-Melnoffa… To by byl pech… z prvního místa… To by ale zároveň byla pecka, kdyby to vyhrál Simon (Wagner) s tou starou Mazdou“, přemýšlím sinahlas cestou do servisu…

Na poslední rundu už tam necháváme ty pneu, co se „osvědčily“… A kromě toho… (ale vždyť vy už tu hlášku znáte…JJ). S týmem lidí kolem Martina už se bavíme jako staří známí. Naprosto uvolněně. Nakonec, jsme už třetí den sousedi v servisu… Všichni přece víme, že s našima gumama ho nijak ohrožovat nemůžeme… Rally je fakt asi nejzábavnější, když už definitivně ztratíte všechny šance…

Až když vyjedeme do poslední rundy, začíná se u mě projevovat rallyová bipolární porucha… Cíl je relativně blízko... Ale tím pádem je taky blízko konec legrace…L. „Naše pneumatiky jsou už skoro po smrti… To by nám ale nemělo nijak bránit si to ještě „zodpovědně užít“. Máme na to posledních 42 km RZ…“, hecuju Petráška, protože tak nějak tuším, že ty další závody v sezóně tohle jen tak „nepřebijou“…

Projeli jsme to uvolněně… a zodpovědně… Naše rozesmáté ksichty se za stopkou vždycky vesele křenily i na „mračouna“ Martina. „Videls tam v tom příkopě „složenýho“ Ernsta Hanedera?“, ptá se mě Petrášek v cíli „ledové“ RZ Unterweissenbach. „Jo, viděl.“ „Tak právě tam jsme málem skončili o kolo dřív. To je ten příkop, který jsem raději objížděl polem…“

Závěrečnou Arénu už jsme pojali spíš jako „zadokolkovou“ exhibici pro diváky. Před halou jsme si pak už jen (rádi) vystáli frontu na cílovou rampu. Se všemi jsme se objímali a blahopřáli si. A já jsem tak trochu ostatním žaloval na Petráška, aby se podívali, na čem mě s ním nutil jet… Většinou koukli na zadní gumy, zakroutili hlavou… a šli rovnou na panáka… (a pak že nevstoupíš do stejné řeky…).

Na tomto místě mi dovolte si trochu „zafilosofovat“. Rally je bláznovství už svou podstatou. Ale Janner rally (nebo Monte Carlo, nebo cokoliv jiného v takhle nevyzpytatelných zimních podmínkách…) tu absurdnost takového počínání ještě násobí… „Tak proč teda vlastně? Proč si stavíme do cesty složitější a vyšší překážky, než bychom nutně museli?“, kladu si tu otázku už od svých prvních startů tady…

Ale až letos jsem na to „kápnul“. Respektivě, navedl mě k tomu Aleš Holakovský… „Protože je to možná poslední opravdové dobrodružství, které ještě ve střední Evropě můžeme zažít…“, utrousil jen tak mimochodem na jednom našem setkání při seznamovačkách, a hned to zapomněl… Ne tak já…

Když jsme přijeli na cílovou rampu, všichni ode mě čekali (jako vždy) něco vtipného. Nakonec, byli jsme v cíli Janner rally, a všichni si tam přišli užít zábavný večer. Ale já místo žertování oznámil plné hale, že nadešel čas udělat zásadní prohlášení. „Už jsem tu na startu asi poosmé, ale teprve letos jsem konečně našel odpověď na otázku, proč vlastně na Janner rally startovat…“ A úplně normálně jsem tam Aleše „vykradl“ a „hodil“ mezi lidi tu jeho „osvěcující“ hlášku. Tím jsme si definitivně „našplhali“ u místních i bez Ascony. I Robert Zitta, nový „nejvyšší“ Rallyeclubu Muhlviertel, na podiu „zamáčkl slzu“, když to slyšel… (Aleši, díky!). A skoro bych se divil, kdyby se to příští rok neobjevilo jako slogan Janner rally.

„Osprchujeme se, zabalíme, doplatíme ubytování, rozloučíme se s „lukostřelcem“ Karlem, a jedeme se mrknout na vyhlášení. Ať Kolín s Karlem Báťou vidí, jak to tu chodí. Beztoho tu příští rok budou startovat s Milošem“, velí dojatý Jihočech.

„Ááááá, die verruckte Slicksfahrer!!!“, vítá nás na vyhlášení jako první Alois Scheidhammer. Zdá se, že Jirkova přezdívka „Herr Opel Ascona“ už je po dnešku definitivně nahrazena...

„Tyvoe, tak si představ, že teď říkali, že Simonovi Wagnerovi se to na přejezdu z poslední RZ zastavilo na převodovku, takže první nakonec není… To je přesně ten okamžik, kvůli kterýmu se v autě nesmí vozit sirky…“, říkám Karlovi, když se ten den poprvé dívám na výsledkovou tabuli.

„Vy volové, koukněte se, kde jste nakonec ve výsledcích vy! Vy jste toho Martina „udělali“ i na slickách!“, na to Karel. „A mně bylo divný, proč mi Miloš píše, že nám gratuluje ke třetímu místu…“

Třetí místo to teda nakonec nebylo, domů jsme za třídu 7.2 vezli „brambory“, ale prohrát s Christophem Zellhoferem se Suzukou, která ještě před třemi lety v rakouském mistráku jezdila „vo bednu“, a s dalšími dvěma značně modernějšími předokolkami, není pro auto, které celé stálo asi tolik, co deset těch jejich „supersoftů“, snad žádná ostuda…

Karlova slova taky vysvětlují, proč se Martin Ritt po nás pořád tak zamračeně díval, když jsme kolem něj projeli úplně vychechtaní. A proč zastavil vždycky hned za stopkou. On se pak asi běžel ptát na naše časy, když jsme odjeli! „On si teda asi fakt myslel, že tu dobrou náladu na něj jen hrajem, a že ve skutečnosti s ním smrtelně vážně závodíme…“, začalo mi svítat. „No, ale ty naše smetený slicky snad viděl v cíli dost jasně…“. „Škoda, že jste se občas nekoukli do výsledků, podle časů to byl docela dramatický boj… užili byste si to možná ještě víc“, na to Karel.

Večer na vyhlášení pak došlo ještě k jedné události. Roberta Zittu moje závěrečná řeč na cílové rampě dojala tak, že mě na místě osobně jmenoval ambassadorem Janner rally pro Českou republiku. Není to bohužel placená funkce… jen výkonná… Tím mi chtěl hlavně připomenout, co jsem před startem nasliboval o účasti českých posádek na příštím ročníku. Tak doufám, že důvěru ve mně vloženou příští rok nezklamete…

A co by to bylo za reportáž, kdyby neměla na konci poučení pro všechny, kdo by někdy na Janneru (nebo s Jirkou) chtěli startovat:

1. Je úplně jedno, co si sebou na Janner rally vezmete za gumy. Určitě vám některé z nich zbydou nepoužité i na příští ročníky...

2. Na přesnosti rozpisu na Janneru vůbec nezáleží… Tam, kde je ráno sníh… bude odpoledne mokrý asfalt… a večer led… a v noci déšť… a druhý den ráno zase sníh…

3. Není pravda, že by se „úzké hřebíky“ na Janner rally nehodily. Běloch totiž přikoupil do servisu další stan… protože byl ve slevě… a půjčil nám ho do Freistadtu… A já už teď i vím, proč byl ve slevě… dole u země mu totiž chybělo půl metru látky…JJ. A tak nám ty úzký hřebíky dobře posloužily k jeho „utěsnění...

4. V příštím životě bych mohl možná zkusit být reklamním kreativcem… Aleše jsem „vykradl“… a byl z toho fenomenální „sukces“ na rampě! Teď „přijde řada“ na Pavla Baštu… Slogan „To je vole Bé-Em-Vé!“ mi přijde jako slušný základ mé budoucí bezstarostné existence v mnichovské automobilce...

5. BMW mechaniky fakt skoro nepotřebuje. Zato Petrášek jo…. Potřebuje totiž kolem sebe mít pár lidí, které by posílal sledovat, co na autech dělají ostatní… (Kluci, díky!)

6. Každá rally má své hrdiny. Smutné i veselé… Smutní hrdinové Janner rally jsou pro mě Niki Mayer-Melnoff a Simon Wagner, odstoupivší z prvního místa. Ale skuteční hrdinové Janner rally jsou pro mě jiné dvě posádky… Tou první jsou Italové Polato – Gabrielle s Nissanem Micra. Když jsem viděl, jak v sobotu přijeli do servisu před poslední rundou s rozbitým předním sklem, bylo mi jasný, že tohle je asi konec jejich účinkování v soutěži. Kór když za nimi hned přispěchal technický komisař, aby v servisu „dohlídnul“ na to, co s tím budou dělat… „Tyvole tomu bys nevěřil“, říkal mi později Karel Báťa. „Flexou vyřezali zbytky okna a odstranili všechny střepy. Ale žádný nový sklo nikdo nenesl. Zato přiběhla paní z jejich týmu, každýmu z nich dala do ruky čerstvě zakoupený lyžařský brejle... a jelo se dál!“ Jen tak mimochodem, celá runda měla 160 kilometrů, takže už jen ty přejezdy musely být „za trest“… A tou druhou posádkou jsou pak Češi Aleš Holakovský s Martinem Vinopalem. „Tyvoe, voni snad jeli celou tu páteční tmu bez světelné rampy!!!“, nevěřícně jsem zíral později doma na youtube… (Kluci, respekt…).

7. Jednou bych chtěl dokázat napsat něco fakt krátkýho a jednoduchýho. Jenže pomalu a jistě se smiřuju s tím, že Petrášek je nevinnej, a naopak, že jsem to možná já, kdo ty mimořádky přitahuje, a komu rozhodně není souzeno prožít aspoň pár dní normálním, příjemným životním stereotypem… tak snad v příštím životě…

8. Pro Jirku je fakt nesmysl utrácet za gumy nějaké větší částky. Stejně zajede nejlíp na gumách, které se pro daný povrch vůbec nehodí…

9. Řecký myslitel Herakleitos je údajným autorem i nefilosofům známé věty „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky…“. No, je vidět, že před dvěma a půl tisíci lety ještě neexistovala rally… ani Petrášek racing… Všechno se sice pohybuje a nic netrvá. Ale Petrášek i takovéhle letité jistoty dokáže postavit na hlavu. „S ním do téže řeky vstoupíš… a klidně i víckrát… a kolikrát ještě s otevřenou hubou…“

„Nečekal jsem s tímhle autem zázraky. Kór když jsem viděl, do jaké třídy nás zařadili. Jenže z historiků nakonec do cíle vlastně dojel jen Karl Raab, a to ještě jen díky superrally. Vítězství mezi nimi by asi nic moc ke chlubení nebylo. Ale to, že jsme nakonec byli nejrychlejší zadokolka, na to budu ještě nějakou dobu fakt pyšnej…“, nedal jsem Jihočechovi ani při loučení v Praze právo závěrečné řeči …

(Jirko, díky!) Pepa Král
Sdílet

Příspěvky / komentáře

info

Abyste mohli psát komentáře ke článkům, musíte se přihlásit
toplist