www.autosport.cz - Vše o rally sportu

Dnes je 21. října 2021, Svátek má Brigita, zítra Sabina

Mistrovství světa

ME

MČR a RSS

Ostatní soutěže

Autosport.cz

Petr Lukašík: Letošní sezóna je postavena na hlavu

23. září 2021 • 16:00

Petr Lukašík úspěšně prochází sledem milníků. V loňském roce se po dvanáctiletém vztahu oženil, letos oslavil kulatiny, a pokud mu vyjde příští rok další zlom, tentokráte ve sportovní kariéře, má se opravdu na co těšit.

Ptát se kluka ze Zlínska, kde hledal inspiraci jak začít v rally, je asi zbytečné, přesto, jak tomu bylo u tebe?

Petr Lukašík - Martina Lukašíková Mikulášková (Ford Fiesta Rally4) - Kowax Rally ValMez 2021

„Částečně jsi to předeslal už sám, tedy neskutečná atmosféra při Barum rally byla jedním z impulsů. Tím dalším je historie naší rodiny, kdy táta s dědou jezdili amatérskou soutěž nedaleko Zlína. Byl to okruh Velký Ořechov - Doubravy - Hřivínův Újezd s rodinným žigulem. A nakonec velký podíl na tom, že jezdím, má Milan Marušák. Táta moc nadšený mým zapálením do rally nebyl, a tak to byl právě Milan, který mi ukazoval co, kde a jak. Například si pamatuji, jak jsem seděl v tréninkovém Mitsubishi Lancer mezi trubkami za posádkou a hltal seznamovací jízdu (smích). Tehdy jel Milan s Jirkou Plškem ve Vyškově a já „vlál“ bez sedačky vzadu, ale byl jsem na rally. Později jsem se s kamarádem dohodl, že schrastíme peníze a pojedeme náš první závod, ten se nám ale nepodařil.“

Avizoval jsi svého „učitele“ v Milanovi Marušákovi, ten byl ale spolujezdec. Jaká byla tedy tvá volba – pravá nebo levá sedačka?

„Já jsem byl při závodě vždy pouze ten, co drží volant. Mám totiž velký problém. Pokud si sednu na sedačku spolujezdce, tak jsem nervózní z toho, co ten jezdec dělá. Občas se mi stalo, že jsem při testu usedl vpravo, ale vždy to končilo tím, že jsem se musel jít hodně rozdýchat do přírody (smích). Proto se ani nikdy nestane, abych někomu četl při závodě rozpis. Já byl ostatně pro místo za volantem jaksi předurčen od dětství. Babička mi totiž dovolovala, abych ji a její kamarádky v neděli vozil do kostela do vedlejší vesnice. Byl jsem ještě malý kluk a sedával jsem babičce na klíně… (smích)“

Začal jsi svou kariéru na „Kopné“, ale hned první start skončil havárií. Co se přihodilo na druhé zkoušce sprintu, a neodradila tě tato kolize?

„První závod nedopadl dobře, neboť jsme neměli zkušenosti. Na první zkoušce jsme zajeli na nováčky docela slušný čas, což nás hodně povzbudilo. Ale na další erzetě u Penzionu Kopná byla zatáčka plná šotoliny s jednou vyjetou stopou. Pro mne to bylo něco nového a já nevěděl, jak to projet. Nyní vím, že jedno kolo musí do „škarpy katovat“. Nováčkovská chyba byla na světě, já najel na vytahanou šotolinu, vyletěl z cesty a šel třikrát přes střechu. K tomuto závodu se vztahuje i příhoda, kterou znám bohužel jen z doslechu. Já v té době hrával fotbal a na závod mne přišel podpořit celý tým. Kluci stáli na druhé zkoušce v Trnavě u hospody, jak jinak sportovci (smích). Já startoval s číslem 123 a kluci dokázali zburcovat všechny fanoušky, kteří v té době byli na rally, a čekalo se na můj příjezd. Atmosféra se rovnala tomu, když při Barumce vjíždí Kopecký na „autobusák“. Jenže projelo auto přede mnou, pak nic a auto za mnou. Najednou ticho a největší srandista z týmu do ticha řekl: „Byl s tím raz dva tři hotový.“ s odkazem na mé číslo na dveřích (smích).“

Neodradilo tě to v dalších pokusech o závodění?

„Mne rozhodně ne. Je ovšem pravdou, že jsem pak musel jako student jezdit čtyři roky pracovat do Ameriky, abych si vydělal na splacení této havárie. Stále jsem vzhlížel k tomu, že to zkusím ještě jednou. Lukáš Štěpaník, se kterým jsem jel svůj první závod, už ale chuť do závodění tolik neměl. Po čtyřech letech jsem se tedy vrátil na Kopnou znovu, tentokráte s Dušanem Lešanským a tento start byl již úspěšný.“

Zlom u tebe nastal v roce 2010, kdy vedle tebe usedla Martina Mikulášková, jak došlo k vašemu spojení?

Dá se říct, že ano. Já jsem to ještě dvakrát zkusil s Dušanem, který mne trochu zklidnil. No a pak jsem se chtěl předvést před tehdy ještě přítelkyní a svézt ji. Jelikož Martina neměla licenci, tak padla volba na amatérskou soutěž v Železných horách. Do závodu jsme šli bez velkých ambicí, ale dlouho jsme se tahali o první místo a nakonec jsme skončili druzí v předepsaném „Fiesta cupu“. A to byla asi ta největší chyba (smích). Tady jsem totiž zjistil, že Martina je do rally zapálená úplně stejně jako já, a proto jsme začali přemýšlet, jak bychom naše společné starty rozšířili. Od té doby mám zákaz s kýmkoli jiným startovat (smích). Ale na druhou stranu musím říct, že si na kvalitu její práce během závodů nemohu stěžovat. Naopak, teď bych měl asi já velký problém Martinu propůjčit některým střelcům. Ale pokud by se ozval jeden klidný a dobrý, tak bych jeden závodní víkend bez Martiny oželel. Takže pokud Honza Kopecký zavolá… (smích)“

A jak se vůbec dali Petr s Martinou dohromady?

„My oba pocházíme z jedné vesnice, takže o to to bylo jednodušší. A jak už to bývá na vesnicích – nejprve byl fotbal a potom se celá vesnice sešla v hospodě (smích). Martině se líbí adrenalin jakéhokoliv typu a rally ji naplňuje.“

Do sprintů ses vrátil na Vrchovině 2012 a byl to návrat vítězný, neboť s Hondou Civic jsi ovládl třídu 9…

„Před tímto závodem jsem sháněl auto, se kterým bych mohl závodit, a tady opět vstoupil do hry Milan Marušák, jenž mne odkázal na tým pana Hrabce s tím, že má na dílně několik Hond Civic. Tím jsme měli možnost poznat, jak funguje větší tým, který mi pomohl a poradil v mnoha věcech. Při rally jsme nejeli vůbec špatně… Někdy, když mám špatné období, tak si připomínám tento závod, kdy jsem se v hondě vůbec nebál. Na Vrchovině jsem jezdil po příkopách, což si nyní vůbec netroufnu. Tehdy za námi přišel v servisu pan Hrabec a říkal, že se na nás ptali konkurenční jezdci, zda jsem dříve jezdil autokros, že mne neznají… Patrně narážka na ty vymetané příkopy (smích).“

V průběhu svých závodních let jsi vystřídal pěknou řadu „dvoukolek“, která z nich ti nejvíce padla do rukou a do které bys naopak už neusedl?

„Těžká otázka, neboť každé auto mělo svoje plusy a mínusy. Mohu říci, že nejvíce závodů jsem odjel s hondou, ale když jsem přesedl do Peugeotu 208 R2, tak jsem si řekl, že to je konečně ta správná kára. Velice dobře jsem se cítil i ve fabii, se kterou jsem odjel na začátku své kariéry dva podniky. A pokud bych měl označit nějaké auto, které se nejlépe řídí, tak tady bych patrně označil současnou Fiestu Rally 4. Pokud za sebe mohu porovnat nynější ford a předchozí peugeot, tak auto s modrým oválným znakem je klidnější. Člověk v něm má více času jet v něm rychleji, ale my se zatím trápíme s technickými problémy. Na tu pomyslnou hranu auta jsme se dostali zatím málokrát. V cíli každé soutěže jsme se naučili s Martinou každé auto pochválit a pohladit za to, že nás dovezlo až na rampu. Ford došel na Bohemce do stádia, kdy já jsem mu nepoděkoval a Martina mu dokonce dala pohlavek (smích). Takže nyní je na fiestě otisk ruky a klempíři budou mít co dělat (smích).“

Když se bavíme o autech, je nějaké „auto snů“?

„WRC jakékoliv specifikace. Dle mě není nic lepšího. A to jak po jezdecké stránce, tak i z pohledu fanouška u trati.“

Cítím, že se možná něco chystá? Poodhalíš Pandořinu skříňku?

Petr Lukašík - Martina Mikulášková (Peugeot 208 R2) - Vančík Rallysprint Kopná 2018

„Zatím není co otevírat. O podobě nové sezóny se vždy jedná až na konci staré. Proto nyní (rozhovor byl dělaný před Barum rally) je těžké něco předvídat. Mohu jen naznačit, že pokud budou zajištěné finance pro sezónu 2022, tak bychom se mohli objevit na startu s nějakou českou er pětkou.“

Letos se zaměřuješ na velký mistrák, ale hned při úvodním závodě ses dostal do prekérní situace…

„Tam jich bylo víc (smích). Začalo to přehřátými brzdami na vytočený pátý rychlostní stupeň, kdy jsme místo P5 (pravé pět) museli rovnou mezi domy, kde naštěstí nebyly žádné ploty. Na mokré trávě jsme se vytočili pod prádelními šňůrami. Tímto bych se chtěl zpětně majiteli domu omluvit, ale pokud vím, tak díky mokru jsme mu neponičili trávník a ani žádné prádlo nám neuvízlo na autě (smích). Ta, na kterou patrně narážíš, se odehrála o zkoušku dále, kdy jsem brzdám moc nevěřil. Proto jsem si brzdy „ošahával“ a do jednoho vrácáku jsem přiletěl, ale tentokráte brzdy začaly brzdit moc brzo. To mne překvapilo natolik, že jsem zatočil ještě před hranou vracáku a ta nás nakopla do polohy „na netopýry“ (smích). Zůstali jsme viset na střeše hlavami dolů. V této poloze jsme byli docela dlouho, poněvadž si nás fanoušci nejprve fotili a až poté se chopili auta a převrátili nás zpět na kola. Chápu je, že „na netopýra“ se nevidí posádka každý den, a tak si tento moment chtěli vychutnat. Podle video záběrů jsme „pózováním“ ztratili dvacet vteřin. Naštěstí to nebyl žádný velký kotrmelec, prasklo pouze čelní sklo a přišli jsme o zrcátko. V servisu se sklo vyměnilo a my mohli celou soutěž dokončit. Ve finále jsme stáhli ztrátu a z Valašky si odvezli poháry a body za třetí místo ve třídě. Získali jsme dobrý výsledek s obrovským zážitkem (smích). A jelikož je Martina na adrenaliny, tak potom popisovala „netopýří“ zážitek mnohem častěji jak to, že jsme byli třetí (smích).“

Šumava byla taky dramatická…

„Letošní Šumava mi moc neseděla. Vliv na to měly zase brzdy. Zvolili jsme jiný druh obložení než na Valašce. Ale ani tato změna nefungovala dle mých představ, neboť ford brzdil dlouho a místo klidu přinesl posádce nejistotu. Nakonec to vygradovalo v nedobrzdění zatáčky a my vyjeli na trávu. Rychle jsme se dostali zpět na cestu, ale přitom jsme nabrali do kol asi bahno. Po třech rychlých zatáčkách se auto z ničeho nic spakovalo a my skončili v lese. Naštěstí se nejednalo o velkou ránu, ale praskl díl za čtyři tisíce korun, který jsme ovšem v servisu neměli, a tím pádem pro nás soutěž skončila odstoupením z 2. místa ve třídě v rámci MČR.“

Rally mezi vinicemi ti sedí z více pohledů, mám pravdu?

„V Hustopečích se mně i Martině moc líbí, neboť oba jsme vinaři a tento kraj je pro nás balzámem na duši. Nálada v autě byla tudíž dobrá. Já ovšem na této rally startoval naposledy v roce 2015, takže jsem si musel mnohé zkoušky připomínat. Nicméně jízda nás bavila a dokonce jsme se naučili závodit i na šotolině. Poslední průjezdy už byly dobré a i s časy jsem byl spokojený.“

Po pohodě mezi vinicemi přišlo trápení v Mladé Boleslavi…

„Bylo to trápení, ale z jiného pohledu. Kupodivu tamní tratě se nám velice líbily. Možná k tomu přispěl i fakt, že celá rally se obešla bez retardérů. Po třech zkouškách jsme byli na bedně ve třídě, ale na startu čtvrté erzety se utočila poloosa. Ona nepraskla, ona se opravdu utočila v polovině. Momentálně nevíme, zda se jedná o chybu z výroby nebo už byla načatá. Tím jsme pošetřili korunky na Barumku.“

Zatím poslední start jsi zaznamenal na Barumce, tak jaká byla domácí soutěž?

„Barumka byla velmi přísná. Proč přísná?Protože je to rally, která nikdy neodpouští jakékoliv zaváhání. Už jen dokončit tento závod vyžaduje určitou dávku strategie při plném nasazení. Ať už si každý po Barum rally stěžuje na různé chyby plynoucí z organizace, či výběru úseku, vždy je to ta Barum rally, o které se s vámi bude každý známý bavit minimálně do Vánoc. Stejně tak tomu je i pro posádku Petr Lukašík – Martina Lukašíková Mikulášková. Přesto, že je to pro nás domácí závod, tak se vždy těšíme na překvapení v podobě trati, které pořadatel vymyslí. Většina úseků se jede na cestách, které jsou celoročně uzavřeny a tak i pro domácí posádku je toho hodně nového. Barumka se tentokrát odehrála v kompaktnějším formátu a tak trénink začal až ve čtvrtek s mírnými obavami, jestli to stihneme natrénovat, přichystat rozpis a ihned sednout do sedačky a vydat se na městskou zkoušku. Samotná městská je zážitek, který si bohužel spolujezdec málo kdy užije, jelikož má pořád ponořenou hlavu v notách. Na chybu tu není místo a tak zde bojujete s emocemi, které vytváří bláznivá atmosféra. Vše se nám podařilo udržet na uzdě a tak jsme šli spát s výsledkově hezky rozjetým závodem a vidinou náročné soboty. Ráno jsme se cítili pohodlně a tomu i odpovídal výsledek z Březové. Na nový prodloužený Semetín – tedy Hošťálkovou, jsme si dost věřili, ale bohužel jsme ji museli jen projet volným průjezdem. Po servise jsme šli na Komárov. Před touto RZ se nedají moc dobře zahřát gumy a pokud dojde k posunutí startu o cca 30 min, tak tato rychlá RZ je hodně nevyzpytatelná. Nám se díky tomu podařilo zažít 2x takovou krizovku, kdy Martina chtěla po RZ vystupovat, že dál nepojede, pokud to tak bude pokračovat. To nás čekala ještě Pindula, kde jsem trochu vylekaný z předešlého úseku zvolnil více, než bylo zdrávo, což nás ve finále stálo pravděpodobně podium. Druhá sekce, stejné RZ, stejné problémy. Sice nás již pustili po dlouhém čekání na průjezd Hošťálkovou, ale samozřejmě na studených gumách netrvalo dlouho, kdy jsme se točili mezi stromy. Naštěstí auto kopírovalo trať a tak krom času žádná další újma. RZ Komárov a Pindula se již jely za tmy a to jsem z toho trochu zešedivěl (smích). Na zablácené trati se velmi těžce rozlišoval asfalt od hlíny a tudíž se velmi těžce hledali brzdné body a zrádná místa. Co jsem však slyšel, tak jsme nebyli jediní, kdo tyto zkoušky hodnotil podobnými slovy. Nastřádanou nejistotu z těchto vložek jsme však přes noc vyspali a v neděli jsme šli do toho stejným odhodlaným stylem, který jsme plánovali udržet celý závod. Na čitelnějším povrchu jsme již zajížděli časy dle našich představ. Hodně jsme si užili RZ Májová, kterou v této podobě hodnotím jako jednu z nejlepších RZ v ČR. V této RZ posádka zažije snad všechny možné kombinace asfaltových povrchů se střídáním charakterů jednotlivých úseků. A pokud není zrovna moc „vytaháno“ v zatáčkách, tak sjezd do Rajnochovic je zážitek jak pro jezdce, tak i pro navigátora, který ti ty zatáčky musí umět pěkně sázet bez nějakých orientačních bodů a zaváhání – což Martina umí excelentně! Hodně nás při tom sjezdu vylekala, ale zároveň i pobavila, posádka startující před námi s Renaultem Clio Rally5, která nám vyjela z příkopu těsně před námi, aby po cca 100 metrech zase nezvládnutím smyku zajela na druhou stranu louky. Výborně se nám zadařilo na RZ Biskupice, kterou mám sice „u domu“, ale vzhledem k tomu, že je celý rok nedostupná, tak ji de-facto neznám. Měli jsme tam hodně známých a fanoušků, což nás potěšilo. Díky nedělnímu výkonu jsme se propracovali na 5. místo ve skupině a když z toho nebyla vytoužená bedna, tak s odstupem času musíme tuto soutěž opět hodnotit pozitivně.“

V loňském roce čtrnáct dnů po původním termínu jubilejního ročníku Barum rally, sis naplánoval životní krok. Zatímco Barumka start zrušila, ty už jsi vycouvat nedokázal…

Petr Lukašík - Martina Mikulášková (Honda Civic Vti) - Rally Vrchovina 2012

„Pan Regner nám trochu zkřížil plány tím, že jubilejní ročník odložil (smích). Proto jsme si s Martinou řekli, co s načatým koncem léta a udělali jsme svatbu. Vzali jsme se po dvanácti letech chození a po deseti letech společného závodění. Doba si to už žádala, neboť pouze rally nás nespojovala. Původně jsme chtěli mít svatbu v závodním duchu a od kostela odjíždět v závodničce, ale Martina měla tak krásné šaty, že ty by bylo škoda zmuchlat v soutěžáku a kouli na přívěsný vozík závodničky nemají (smích). Zvolili jsme tedy sportovní trend a na svatbě jsme měli v doprovodu pouze vozy s označením RS v mnoha druzích značek. Takže Barumka nám připomene výročí svatby a to se jen tak brzo nezapomene (smích).“

Kterého úspěchu si nejvíce ceníš?

„Já považuji za největší úspěch výsledek z Barum rally, kdy jsem v roce 2016 s hondou vyhrál třídu. V tom roce jsem již jezdil s Peugeotem 208 R2 sprinty, ale pro zlínskou soutěž byla ve Sparrow 208 určena pro jiného jezdce. A to by bylo, aby Zlíňák nejel Barumku, takže jsem sáhl po technice, která byla o krok zpět, ale já jel. Honda docela trpěla, neboť já se už naučil zcela jinak zacházet s peugeotem a na to japonský vůz jednoduše nebyl připraven (smích). Vítězství bylo doslova a do písmene vydřené, a to i v servise. Mechanici měnili preventivně věci, které se běžně nemění. My to auto tak „tloukli“, že poslední erzetu celé rally jsme dojížděli do cíle a místo brzdových destiček brzdily jen pakny. Dojezd do cíle byl za velkého skřípotu a sršení jisker a my se modlili, abychom civica dotáhli až na rampu. Moc nechybělo a na zlínském náměstí jsme skoro napodobili populární závěr novozélandské rally v podání Emila Trinera (smích).“

Kam bys to chtěl v rally dotáhnout?

„Já si už nemohu klást vysoké cíle. Už nejsem ve věku, kdy bych šel za snem a stal se placeným jezdcem. Chtěl bych ještě vyhrát nějakou třídu, popřípadě i dvoukolky. A pokud se dostanu za volant čtyřkolky, tak bych se rád jednou postavil na pomyslné stupně vítězů.“

Miroslav Vebr ; AutoSport.CZ
Sdílet

Příspěvky / komentáře

info

Abyste mohli psát komentáře ke článkům, musíte se přihlásit
toplist