Od roku 1979 do roku 1999 se v automobilových soutěžích jako spolujezdec a mechanik pohyboval Zdeněk Čihák z Chrastavy u Liberce. Na svém kontě má více jak šedesátku soutěží. Paradoxně do své první soutěže nakonec vůbec neodstartoval.

„Začínal jsem s Luborem Potůčkem, který mě ukecal abych s ním jel do Kamenice nad Lipou, protože mu účast odřekl již dohodnutý spolujezdec. A moc mě přemlouvat nemusel. Tuto rallye jsme nakonec nejeli, protože nás na technické přejímce vyrazili za moc široký kola. V sezóně 1979 jsme odjeli nakonec tuším Toužim a Příbram a obě soutěže jsme s Fiatem 128 dokončili.“

Následující sezónu startovali s vozem Zastava 1100 a nejlépe zajeli na domácí Rallye Lužické hory v Hrádku nad Nisou, kde skončili druzí ve třídě a 33. absolutně, ale jenom díky tomu, že jsem špatně spočítal časy a dostali jsme penalizaci devět minut. Od roku 1981 do 1984 přesedá Zdeněk Čihák vedle Miroslava Vostárka.

„Míru jsem k rally přemluvil já. Scházeli jsme se ve Svazarmu v Chrastavě. Už několik sezón jezdil úspěšně závody do vrchu, a tak jsem ho získal pro soutěže. Naučil jsem ho desítkový rozpis. Jezdit uměl dobře, a to stačilo. Nejlepší soutěží s ním byl Hrádek v roce 1982, kde jsme obsadili šesté místo absolutně a se stodesítkou jsme vyhráli třídu A2 1150. Vzpomínek je dost. Třeba hned na první soutěži v Toužimi a rána přes střechu na první erzetě. Udělali jsme ze stodesítky kupátko. Při cestě domů jsme způsobili rozruch při projíždění Prahou. Tehdy žádný doprovod a odvoz domů. Museli jsme to „zbourané“ auto dovézt na vlastních kolech…“

Pak byli ještě v sezóně 1982 třetí při Podbrdské rallye Sedliště, ale bohužel další bodovaný výsledek nepřidali. Jinak by to znamenalo postup do Přeboru ČSR. O roku později se jim nejvíce povedla s modrobílým kupátkem soutěž v Pačejově, kde skončili těsně pod stupni vítězů. A protože „erku“ skončila homologace, znamenalo to pro rok 1984 změnu vozu na Škodu 105 L. Dvě soutěže jsi rovněž absolvoval vedle zkušeného Vlastimila Racka ve voze Škoda 130 L.

„S Rackem jsem jel Rallye Smědá v okolí Frýdlantu a byla z toho rána jako z děla. Strom neuhnul. Zcela opačně se nám vedlo na polském Rajdu Karkonoski ve městě Jelenia Góra, kde jsme vyhráli absolutně. Navíc nám patřila prvenství na všech erzetách kromě jedné okruhové v ulicích města. Potom jsem mu ještě nějaký čas dělal mechanika. V Polsku jsem se dal vlastně dohromady se Zdeňkem Kučerou, který tam jel taky. Odjel jsem s ním nejvíce soutěží.“

Každý z jezdců nebo spolujezdců má svoji oblíbenou soutěž, jak tomu bylo u Tebe?

„Nějakou úplně speciální soutěž jsem v oblibě asi neměl, ale srdcovou záležitostí byla vždy Bohemka, která se jezdila z velké části na Liberecku a Jablonecku. A samozřejmě jsem měl kladný vztah i k Lužičkách nebo k Rallye Smědá.“

Postoupit z „oblasti“ do přeboru ČSR a případně výše znamenalo nejen dojíždět, ale také výrazně bodovat, zvláště v kategoriích, kde byly desítky posádek. A to se týkalo i Vás ve třídě Škoda 120 LS.

„V roce 1987 jsme nejlépe zajeli v Pačejově, kde jsme obsadili stříbrnou příčku a byli jedenáctí absolutně. Bodovali jsme ještě na soutěžích ve Frýdlantě a v Klatovech, a to stačilo na postup do „druhé ligy“. Pódiové umístění v Přeboru ČSR nás čekalo v roce 1988 ve Vamberku a bodovali jsme i ve Vsetíně a v Krumlově. Vybojovali jsme vytoužený postup do federálu.“

A nastala zásadní změna techniky. Ze zadokolky na předokolku.

„Přechod na Škodu Favorit byla velká změna. Pohon na „zadek“ a na „předek“ je přeci jen rozdíl, zcela odlišný styl jízdy a musí se to naučit. Já jako mitfára jsem to moc nesledoval, to byl problém řidiče. První sezóna s favoritem se nám moc nevyvedla. Dojeli jsme jen jednu soutěž, nepodařilo se nám dokončit ani náročnou Rallye Soluň v Řecku. Další rok už to bylo lepší a dařilo se nám zejména při Rallye Tatry a Český Krumlov.“

Po dvou dokončených soutěžích v roce 1992 - Rally Bohemia a Rally Český Krumlov se stala sezóna 1993 „šestkovým rokem“.

„Je to tak, všechno, co jsme dojeli, tak jsme v nabité třídě A 1300 dokončili šestí. Cenné umístění v celkovém pořadí bylo v silné a početné konkurenci především na Bohemce, kde jsme byli i šestnáctí absolutně.“

Za tým AK Autosport Liberec začal rovněž startoval Milan Poživil a Ty jsi v sezóně 1994 usedl vedle něj.

„Milan se v rally teprve učil a tomu odpovídaly i výsledky. Ale nutno podotknout, že jsme všechny společné soutěže dokončili. Stále více jsem pociťoval, že mému tělu už nesvědčí to kodrcání při najíždění trati, které bylo v té době ještě neomezené počty průjezdů, proto jsem se pak na několik let odmlčel. V letech 1998 a 1999 jsem ještě pár soutěží odjel s Petrem Janků. Petr byl super parťák.“

Jakých výsledků si nejvíce považuješ a Tvůj pohled na současnost.

„Cením si všech výsledků ze soutěží, které jsme dojeli. Ale když byla bedna, tak to bylo super. Pár jich bylo, ne moc, ale i tak dobrý. Nejvíc asi šestého místa absolutně z Rallye Lužické hory a čtyř dokončených Bohemek. Aspoň mám na starý kolena na co vzpomínat. Dnes už bych do toho asi nevlezl. Není to jako dřív. Organizovaný tréninky, měření rychlosti. Za nás byla v noci neomezená rychlost na silnicích od 22:00 do 5:00 hodin, servis po každé erzetě a ne jako dnes. Větší soutěže jako Bohemka a Barumka měly i přes třicet erzet. V současnosti je jich sotva polovina.“