První italský start se nad míru vydařil

Zahajovací soutěží Mistrovství Itálie historických vozů byl 16. ročník Historic Rally delle Vallate Aretine. Německo - česká posádka Jürgen Geist - Josef Král s vozem BMW M3 E30 zde byli naprostými nováčky.

S Pepou jsem si povídal těsně před odjezdem do Toskánska, a znovu jsem si ho „odchytil“ hned po jeho návratu. Výsledek už jsem znal, kluci se nakonec mezi italskými borci „neztratili“, ale samozřejmě jsem byl zvědavý, jestli to bylo tak „snadné“, jak to podle výsledků vypadá.

Na trati v okolí města Arezzo pořadatelé připravili pět rychlostních zkoušek o celkové délce 96 kilometrů. Teď už nám můžeš říct, jak tratě rychlostních zkoušek vypadají?

„Trochu jsme se báli, že to je málo úseků (jelo se jen na dvou RZ třikrát). Trať ale byla tak technická, že ani třetí průjezd těmi samými místy nesnížil sportovní úroveň rally, a nijak nezvýšil riziko, které u nás standardně při třetím průjezdu RZ „hrozí“. Navíc, pro třetí průjezd pořadatel obě RZ spojil, a nachystal nám něco, co bychom u nás nazvali „toskánská bomba“. Když už si posádka myslí, že to nejtěžší má „za sebou“, čeká na ni „závěrečná“ RZ dlouhá třicet pět kilometrů! I nám bylo jasné, že nějaké závěry budeme moci dělat nejdřív až v jejím cíli… A jak se ukázalo, poslední RZ skutečně dokázala „zamíchat“ pořadím i v první desítce.“

K tomu se ještě dostaneme. Co seznam startujících?

„Startovní listina neuvěřitelná. Startovní pole nabitý špičkovými vozy, a za jejich volanty jeden excelentní pilot vedle druhého. Víceméně se tím potvrdilo, že v Itálii bude fakt konkurence „jako řemen“. Navíc všichni znalci místních erzet. I na Renato Travagliu, kterého snad ani není třeba představovat, „zbylo“ jen startovní číslo 9. „Tak sbohem… první desítko,“ byl můj první dojem, když pořadatel ve středu zveřejnil seznam startujících…“

A co soutěžní vozy?

(Pro úvodní soutěž se prezentovalo téměř osmdesát posádek převážně s vozy Porsche, Lancia, BMW, VW nebo Ford).

„Jedna „pecka“ vedle druhé! Ještě že nerozumím technice, asi bych se tam „roztekl blahem“ už jen, že u toho můžu být... Porsche a BMW všude kam se podíváš! A každý auto má regulérní HTP (historic technical passport), žádná „národní domácí tvořivost“ jako v ČR. „Je to asi největší sbírka historických „pokladů“, co jsem kdy viděl. Kam se hrabe mistrovství Evropy“, řekl Jürgen, když na stole u techniků ležel ten štos „hátépéček“.

V čem se soutěž lišila od těch „u nás“?

„Hodně věcí je tu trochu jinak. Svoje specifika tady mají už seznamovací jízdy. „Seznamovačky byly povolené na tři průjezdy. V autě sice nemáme povinný GPS tracker, ale do mobilu si nainstalujeme aplikaci „Tracky“, kterou při seznamovačkách aktivujeme. Každá posádka má svůj QR kód, který si při převzetí podkladů „načte“, takže pořadatel hned ví, kdo je ten hříšník. A hlavně, telefon při překročení rychlosti hned začne vydávat zvukový signál. Prioritou pořadatele je asi skutečně bezpečný průběh seznamovacích jízd, nikoli „kasírovat pokuty“. Při seznamovačkách je povoleno projíždět RZ maximálně rychlostí 70 km/hod, ale většinou jsme jeli stejně pomaleji.

Tak… to byla teorie. Jenže… protože jsme v Itálii… tak to asi nefungovalo. Celé seznamovačky nám to totiž hlásilo „systém neaktivován“ a nepíplo to ani jednou.“

Zdržení prý nastalo i při administrativních, a hlavně technických přejímkách.

„No, ještě že se v pátek nezávodilo… Jak na administrativní, tak na technickou přejímku, nebyly předepsány časy. Pro nás to tak znamenalo „vystát“ si slušnou frontu, na technické přejímce dokonce dvě. Mechanici a auto čekali v řadě na přejímku hodinu a půl, a já ve frontě kousek vedle dokonce hodiny dvě. Musel jsem u „svého stolku“ před samotnou přejímkou odevzdat všechny dokumenty a podepsaná prohlášení. Technik tam byl jeden, a „po italsku“ na to měl zjevně dost času...

„Proč to tak dlouho trvá?“, ptal jsem se kolegů ve frontě (stály ji poctivě i „hvězdy“). „No, protože je to první soutěž v roce. A na první soutěži se auta de facto přebírají na celý rok. Na příští soutěži už pak jen předložíme prohlášení, že se na autě nic nezměnilo, a tím budou technické přejímky vyřízeny.“

Zatímco já stál pořád ve frontě s dokumenty, viděl jsem, že auto už je u techniků a že Jürgen už celkem zuřivě (po italsku, učí se rychle…), gestikuluje a něco si vysvětluje s technickým komisařem. Nechápu, co by se mu na tom nemělo zdát, vždyť neznám nic kvalitněji připraveného, než auta od Mattse (a od Jürgena). Ale byli fakt důkladní. Italové totiž už dávno nejsou ti „flinkové“, co bývali, a pokud se pod něco mají podepsat na celou sezónu, fakt si to chtějí zkontrolovat. Z předložených certifikátů zjistili, že nám v červnu „prochází“ nádrž, a tak jsem zvědav, jestli si na nás v létě někde počkají, aby si to zkontrolovali.“

Přejímky jste tedy nakonec úspěšně absolvovali.

„Uff… Zítra tedy asi fakt odstartujeme“, oddechli jsme si. A tím pádem jsme se mohli konečně taky „začít bát“ toho, jak to bude vypadat zítra při samotné soutěži. „Zatím mi to řazení s „bouchačkou“ moc nejde“, svěřil se mi Jürgen už před týdnem. „Je to pro mě nové. Manta má řazení „dlouhý“, a musí se řadit se spojkou, a E36 má sekvenci. Jak se „prořadím“, tak to bude znamenat dost slušnou časovou ztrátu. Musím to auto skoro zastavit, a začít od jedničky.“

Bát jsem se ale musel víc já. Když se Jürgen „uřadí“, nebude to ještě nic hrozného. Jen ztráta. Když se já „uřeknu“, půjdeme taky třeba „domů pěšky“. (Tak nevím, kdo z nás dvou to má horší…). A i když obvykle „machruju“, že už mě jen tak něco „nerozhází“, jistá nervozita před startem tentokrát byla. Rozkaz pro tuhle rally zněl jasně: „Hlavně mu to nezkazit!“

Už na první erzetě odstoupilo osm posádek. A vám patřilo devatenácté místo.

„Nervozita z nás obou spadla hned za startem RZ 1. (Posílám díky „tam nahoru“…). Jürgen s autem vyrazil „jako k ohni“, a já po prvních třech kilometrech pochopil, že tohle auto je prostě skvělý, a že mu to s ním asi fakt půjde… a že nás to s ním bude fakt bavit. Na začátek, a bez nějakého testu, jsme s tím nejeli úplně blbě. První oddechnutí tedy přišlo brzy…

A první „nasrání“ taky…

„Víš, kde je na podnožce klakson? Tak tím budeš troubit, kdybychom toho před námi dojeli,“ poučil mě Jürgen. „Jak bychom někoho mohli dojet na patnácti kilometrech?“, říkám si pro sebe.

Dojeli jsme ho… už po 10 kilometrech! Přesně v místě, kde se to zúžilo úplně, a silnice byla široká jen na jedno auto. Nepustil nás před sebe celých šest kilometrů až do cíle. Pak se sice omlouval, ale moc nechápu to jeho vysvětlení, že to bylo moc úzký, a že neměl kde uhnout. Na těch šesti kilometrech bylo minimálně deset „vracáků“, tak kdyby za jedním z nich uhnul do trávy, skoro nic by neztratil. Takže na první RZ jsme ztratili cca půl minuty, Jürgen vyřval všechna sprostá slova, která zná, a já, „odkojený“ Rychlými Šípy, jsem se červenal ještě na přejezdu.“

A co start do další RZ? Přejezd na ni byl jen 3 km.

„Ke cti časoměřičů musím dodat, že když jsme jim to říkali na startu RZ 2, dali nám okamžitě dvě minuty odstup, a vůbec nečekali na to, jestli jim to někdo z ředitelství povolí nebo ne. Nicméně těch 20-30 vteřin nám samozřejmě už nikdo nenahradí.“

Na další erzetě jste zajeli čtrnáctý čas.

„Ty voe, to auto jede jako svině“, byla první slušná slova, která jsem slyšel, když se Jürgen trochu uklidnil před startem RZ 2. „A mohlo by se s tím jet daleko rychleji“. A mně v ten moment mi bylo jasné, že všechno bude v pořádku…

Jenže. Na RZ 2 jsme zajeli „až“ čtrnáctý čas! A nikdo nás nezdržel! „To není možný, abychom od prvního dostali na 15 kilometrech minutu! To nám určitě nezapočítali tu druhou minutu na startu! Zavolej někam, a nech to prověřit!“, řve na mě Jürgen. Jenže jsme fakt tu minutu dostali. Nejedeme s tím sice úplně pomalu, ale další vteřiny na ty nejrychlejší už se pak zjevně budou „hledat“ hůř.

„Podle časů ti dva vpředu jsou „Marťani“. Na třetího ztrácíme už jen 25 vteřin. To je vteřina a půl na kilometr“, trochu to uklidňuju. „A navíc. Přijeli jsme se s tím učit, a ne to tady vyhrát. Zatím…“

Pár aut před námi sice mezitím vypadlo, ale to nic nemění na tom, že všichni Italové s tím letí, a i menší ztráta koncentrace okamžitě stojí pár míst.“

Po seskupení následoval servis. A další dvě RZ.

„Strašně to „žere“ pneumatiky! Musíme dát dozadu nové! A ty Hankooky tam ani nedávejte!“ dává Jürgen pokyny mechanikům v servisní zóně. Na „zadek“ už v jedenáct hodin dopoledne dáváme ty nejtvrdší Pirellky, a dopředu jdou „pětky“… „Hm, vypadá to, že letos „v pneumatikách“ projedeme víc peněz než v benzínu…“, pomyslím si já.

Na RZ 3 jsme zajeli desátý čas, a na RZ 4 čtrnáctý. Jürgen tvrdí, že mu ta druhá RZ tak nějak „sedí“ méně. Minimálně podle časomíry. Mně osobně se ale spíš líbila ta druhá. Inu, podle vkusu „každého soudruha.“ Za „Marťanem“ je to ale vždycky „propastných“ čtyřicet vteřin. „Posunuli jsme se ve výsledcích na 12. místo.“, snažím se sdělit Jürgenovi něco pozitivního.“

Takže před závěrečnou „toskánskou bombou“ jste byli dvanáctí? A ve startovním pořadí jste pořád jeli za tou třicítkou?

„Ne, ne, pořadatel to vymyslel docela chytře. Mezi RZ 4 a RZ 5 bylo seskupení, z kterého jsme se do poslední RZ měli vyjíždět ne podle startovních čísel, ale podle skutečného pořadí po RZ 4. Trochu mi tím ale způsobil menší „bojovou chvilku“. Na vjezdu do přeskupení jsme odevzdali kartu a novou se startovním časem nedostali! „Tak kdy tedy?“, běhal jsem (místo pití kávy) po parkovišti a vyptával se všech. Vzhledem k tomu, že jsme místo jednatřicátí měli startovat dvanáctí, času jsem na to moc neměl… Nevěděl nikdo… Holt Itálie…

„Startovní číslo 31? Za dvě minuty!“, jsem se dozvěděl až u stolku časoměřičů na výjezdu z přeskupení, kam jsem z „přemíry aktivity“ zaběhl se zeptat, když jsem viděl, že Ermano Sordi, za kterým jsme měli vyjet, už stojí před stolkem.“

Co jste si s Jürgenem řekli před startem do poslední sekce?

„Před námi je Sordi 22 vteřin. Toho jsme, kromě loňské Rally Costa Brava, sice vždycky „pojížděli“, ale na poslední erzetě už tak velký rozdíl asi „nesmázneme“. A za námi o šest vteřin Gabrielle Rossi se Sierrou. Takže budeme mít „co dělat“ až do cíle“, mudruju cestou do servisu.

A Jürgen? Ten na to neřekl vůbec nic. Promluvil až v servisu: „Připravte novou sadu na zadek!“ Hm, letos se za nový gumy na tomhle autě asi fakt nedoplatíme.

Před startem do poslední RZ jsme oba mlčeli. Každý si asi tak trochu sváděl svůj vlastní vnitřní boj. „35 km? Tolik jsem jel naposledy na Panzerplatte s Davidem Štefanem. Než dojedeme do cíle, musím Jürgenovi přečíst vlastně celý sešit, který jsem při seznamovačkách popsal“, táhlo mi hlavou. Před startem jsme si jen stiskli ruce, a já pronesl naše obvyklé: „Jürgen, wir kampfen weiter.“

To bylo všechno?

„Jürgen si pro poslední RZ zvolil vlastní strategii. kterou mi ale neprozradil. Ani nemusel. Pochopil jsem ji ale hned po prvních metrech. Ale stejně bych mu ji odsouhlasil. „Jdem a rubem to!“, jednou za týden stanovuji naši „geniální“ strategii mému tenisovému parťákovi do čtyřhry… Tak přesně tohle vymyslel Jürgen. Jen mi to zapomněl říct. Škoda, pevněji bych se přivázal.

„Links fýr foll in rechts fýr voll, danach achtung achtung, links draj wird cvó minus ýbr brike!“, křičím každých 200 m do interkomu jako stopadesátikilová operní pěvkyně. Třicet pět kilometrů je třicet pět kilometrů. „No nic, užiju si tu jízdu v klidu… až večer před usnutím.“

Takže žádné taktizování „na dojetí“ do cíle?

„Na nejdelší RZ Jürgen „topil“ od začátku až do konce. Třicet pět kilometrů je třicet pět kilometrů. I tak se zdálo, že to nikdy neskončí. A já si vlastně přál, aby to fakt nikdy neskončilo. „Tak to bylo skvělý!“, děkujeme si navzájem ve sjezdu do „stopky“.

„A víš co? Mně je vlastně jedno, že se do té první desítky nedostaneme“, říkám Jurgenovi za stopkou. „Teď jsme se fakt hezky svezli, auto je celý, a my se můžeme těšit na Sardinii.“

Na té RZ jste zajeli jedenáctý čas, a posunuli se na deváté místo v absolutním pořadí. Takže úspěch ne?

„No, to jsem zjistil až cestou do Arezza. Že jsme Sordimu „dali“ 43 vteřin, a že jsme nakonec před ním, jsme zjistili hned ve „stopce“. „A všiml sis, že na pátým kilometru stál Travaglia?“ ptá se mně Jurgen cestou na cílovou rampu. „Asi mu motor dodýchal.“

„Nevšiml. Ale vím proč. To ho asi karma dostihla“, říkám na to já. „To má z toho, že se trochu neuctivě vyjádřil o nás, když jsme mu prozradili, jaké máme startovní číslo. „Ááááááá, the slower ones“, nechal se totiž slyšet v pátek v servisu, když se s námi zdravil.

„Takže jsme vlastně desátí! Povedlo se to! A my tomu nevěřili! A ještě k tomu nejrychlejší M3 v cíli!“, hulákáme pak na sebe v autě jeden přes druhého.

Nakonec to bylo ještě o místo lepší. V „zápalu boje“ jsme „udolali“ i Vittoria Foppianiho s Lancií. Takže jsme vlastně nakonec tu první desítku ještě „přeplnili.“

A to jste ještě netušili, že to ještě není všechno…

„Před cílovou rampou jsme na svůj čas čekali skoro hodinu. Prý předčasný příjezd není povolen. Ale to už nám bylo jedno. Káva a „bublinky“ z baru, před kterým jsme stáli, a členové našeho týmu, kteří tam mezitím dorazili, nám to značně zpříjemnili. Když jsme přijeli na rampu, zástupci pořadatele drželi v ruce nějaké poháry. „To je pro nás? A za co jako?“ „Jste první ve třídě, a druzí v kategorii.“ Nějak jsem si v té euforii nevšiml, že před námi v cíli byly skoro samé Porsche. Samým překvapením jsem „zapomněl“ svoji rodnou řeč, a na cílové rampě jsem všem poděkoval do mikrofonu italsky. No, italsky. Bylo to asi tak, jako když prvňáček čte něco ze slabikáře.“

Tak už to řekni. Kdy jste zjistili, že jste nakonec osmí?

„Na rally někdy člověk fakt nevymyslí, co všechno se ještě může stát. Když jsme si pak večer v osterii „pochutnávali“ na chobotnici, píplo na Sportity jedno z mnoha oznámení. „Marťana vyloučili! Z prvního místa! Něco s pneumatikama. Takže jsme osmí!“, hlásím celé společnosti. Původně vyhlášený vítěz Angelo Lombardo (Porsche 911 Carrera) byl diskvalifikován. Prý za použití jiných pneumatik, než měl na listu, snažím se rozumět textu v italštině. Potvrdilo se tak zase to, co vím už dávno. V rally víc než kde jinde platí: „Nikdy! Nikdy! Ale opravdu nikdy! Si člověk nemůže říct, že už všechno zažil, a že už ho nemůže nic překvapit“.

Vítězi se tak stali Salvini – Tagliaferri s vozem Porsche 911 Carerra RS 3,0

„Ne, že by to takhle člověk chtěl, ale v rally to tak chodí. Smůla jednoho je vždycky tak trochu štěstím druhého… „A nepočkáme ještě tady v hospodě, jestli nebudou nějaká další rozhodnutí? Když každou hodinu jednoho vyloučí, do rána to „dotáhneme“ na „bednu“,“ vtipkuje náš „manažer-ideolog“ Klause po druhé láhvi vína.“

Takže proběhla i „hodnotící schůze“?

„Samozřejmě. Naše parta má takový zvyk. Než jde večer po závodech první člen týmu spát, musí každý z týmu pronést něco jako „závěrečné hodnocení zájezdu“. „Auto je zatím lepší, než jeho řidič. Ale já se to fakt doučím,“ říká Jürgen. A co jsem tam vlastně řekl já? Už přesně nevím. Asi něco v tom smyslu, že já se tu italštinu fakt doučím… Ale zato vím, co jsem řekl, když jsme se v neděli ráno „rozjížděli“ do svých domovů: „Kumpeln! Immer gerne wieder!“

A posádka Jürgen Geist - Josef Král už se těší na duben, kdy se zúčastní druhé soutěže italského mistrovství historiků. Ve dnech 24.-25. dubna se uskuteční 9. ročník Rally Internazionale Costa Smeralda na Sardinii. Na posádky čeká trať dlouhá 506 kilometrů, z toho 156 km tvoří rychlostní zkoušky.