Jitka Kubešová - z atletiky mezi závodní auta

Na březnové Con-Wall Rallye Jizera byla mezi legendami představena bývalá automobilová závodnice startující za AMK Semily a Železný Brod Jitka Kubešová, která dorazila až z rakouského Salzburgu. To byla ideální příležitost na zajímavé popovídání. Od mládí se věnovala atletice a dosáhla na řadu pozoruhodných výsledků. V juniorském věku se stala v roce 1968 mistryní ČSSR v pětiboji a dokonce vytvořila juniorský československý rekord výkonem 3009 bodů.

„Oficiálně byly tréninky dvakrát týdně, ale já byla na stadionu každý den, a tak dvě hodiny jsem trénovala za každého počasí. Při závodech jsem zpravidla vyhrávala několik disciplín a to jsem neměla ani pořádné tretry. Jednou mi trenér dal jedny oběhané v nichž se viklaly hřebíky. Taťka mi je dal opravit, aby se v nich vůbec dalo sportovat. Smutné bylo, že když jsem vyhrála ten titul a udělala rekord, tak mi trenér ani nepogratulovat. Byly to zvláštní vztahy.“

Jitka Kubešová byla v hledáčku reprezentace, startovala v atletické lize za tým žen v několika disciplínách. Ale pak byl ze dne na den s atletikou konec.

„Šíleně jsem se zamilovala do svého bývalého manžela a přestože jsem měla odjet s reprezentací na třítýdenní soustředění do Alžíru, na sraz jsem nedorazila. Navíc jsem dostala nabídku do střediska vrcholového sportu do Jablonce nad Nisou, které tam vedl trenér Miloš Dajbych. Věnovala jsem se atletice od osmi let a táta, který mě v tom velice podporoval, to neunesl a dlouho se mnou nemluvil.“

V roce 1974 přišel manžel Josef s nápadem jezdit automobilové závody.

„Tak jsem se toho chytla, že do toho půjdu taky. Ale za volant, že si sedne ten, kdo bude rychlejší. Vybrali jsme trať v Bozkově a jízdu do vrchu i z kopce jsem vyhrála. Moje zkušenosti s řízením byly takové, že jsem potajmu jezdila se starou Tatrou 57. Pak jsem se odhodlala udělat si řidičák. A když jsem viděla jak si učitel autoškoly pan Sůva vedle mě čte noviny, tak jsem se ho zeptala a on mi odpověděl, že ví, že jezdit umím, protože mě několikrát viděl v provozu za volantem té Tatřičky. Pár závodů jsme s manželem odjeli, ale přišly děti a já se k opravdovému závodění vrátila až v roce 1977.“

A byl to návrat úspěšný. Jitka startovala s vozem Škoda 110 L ve třídě A1 Škoda, vůz byl sériový, bez ochranného rámu, což v té době bylo možné. Auto si střídali s manželem, každý jel něco. Pouhá sezóna jí stačila k zisku II. výkonnostní třídy a postupu do Přeboru ČSR. V Brumově na závodech do vrchu byla pátá a bodovala i v dalších závodech.

„Několikrát jsem skončila na bedně, dařilo se mi a potvrdila se slova mé maminky, která říkala, že jsem měla být kluk. Naše kategorie byla nejpočetnější, takže to byly opravdu zajímavé souboje. Co mi ale vadilo, že mě pojížděli i závodníci, kteří měli v naší třídě sériových vozů nepovolené úpravy. Proto jsem docela ráda jezdila na mokru, kde se smazávaly výkony motorů.“

A v tisku se psalo: “Štíhlá blond bomba”. V Přeboru ČSR v sezóně 1978 zajela druhé místo na Kokoříně a třetí v Mladé Vožici. Skvěle si také vedla v Hovoranech, kde vyhrála první jízdu. Ve druhé však měla větší havárii a vedle zničené karosérie si poranila ruku. Ani to jí nezabránilo v zisku 1. výkonnostní třídy a oprávnění startů ve federálním mistrovství.

„Pro Mistrovství ČSSR jsem získala “snový” vůz po Johnu Hauglandovi Škodu 130 RS, ale bylo mi jasné, že kromě hezkého svezení nemám v silné konkurenci ve třídě A2 1300 moc velké šance. Vážím si I toho, jak mi John napsal, co mám na vůz obout. Zatímco většina jezdců jela GoodYeary, já jela Barumky a to ještě na každé nápravě jiné. Asi nejvíce se mi dařilo v Jiřetíně, kde jsem skončila jedenáctá hned za Antonínem Charouzem.“

Další rok jela Přebor ČSR se stodesítkou a v nejpočetnější třídě skončila v sezóně 1980 devátá. Následující rok opět atakovala stupně vítězů a na konci byla hodnocena na celkovém čtvrtém místě a v kapse měla opět 1. výkonnostní třídu. Ale zdravotní problémy a následná emigrace zastavily její slibně rozvíjející se kariéru. To byly závody do vrchu. Ale Jitka ještě úspěšněji startovala v automobilových rallye.

„Soutěže mě bavily, ale asi jsem byla moc rychlá, protože si ke mně báli spolujezdci sednout, přitom jsem v rally žádnou vážnější nehodu neměla. Nejvíc toho se mnou odjela Maruška Hudská. Nebyly peníze, takže jsem jela na co bylo a startovala jsem s pneumatikami, které byly většinou v žalostném stavu.“

Jitka startovala v rally v letech 1974 – 1981 a zaznamenala okolo dvaceti startů. A bylo to se stejnou sériovou stodesítkou bez rámu ve třídě A1 Škoda.

„V roce 1977 jsem jela oblastní soutěže třeba v Rýmařově, Rychnově nad Kněžnou nebo Liberci, kde se mi dařilo nejvíce. O rok později jsem skončila třikrát “na bedně” – v Uničově třetí, v Hradci Králové dokonce druhá a na domácí Rallye Jizera zase třetí. Bodovaly jsme i na dalších dvou soutěžích a vyjely jsme si s Maruškou druhou výkonnostní třídu a postoupily do Přeboru ČSR.“

I když se za volant soutěžních vozů v minulosti posadilo několik úspěšných žen – Hana Kyjánková, Míla Chomínová, Jitka Částková, Olga Lounová nebo Kateřina Trojanová, Jitka Kubešová dodnes drží nejlepší umístění české závodnice v absolutním pořadí v rally jako žena za volantem. Její sedmé místo z Rallye Hradec Králové doposud nebylo překonáno. A pojistila si toto prvenství celkovou desátou příčkou ze Železného Brodu. Soutěžák Václav Donát (dokonce ji i navigoval) o talentované jezdkyni prohlásil, že to byla taková “česká Michele Mouton”. „V sezóně 1979 nám “zbyly” peníze jen na dvě soutěže z pěti a po odstoupení na zimní Rallye Jičín následovala Rallye Plzeň. Solidní sedmé místo a čtrnáct bodů však na udržení v Mistrovství ČSR nestačilo.“

Se soutěžemi se Jitka Kubešová rozloučila na domácí Rallye Jizera 1980, a to více než důstojně. Dvacáté šesté místo z jednašedesáti celkově a čtvrté ve třídě ze dvaceti dojetých posádek vyšperkovala druhými místy v závěrečných dvou erzetách.

„I když jsem několikrát zbourala plot, ráda na to období vzpomínám, milovala jsem a miluju rychlost, techniku, zatáčky a když jsem slyšela motor s výfukem, který řval, tak se ve mně vařila krev. Prostě to bylo úžasné hobby.“

A jedním z největších ocenění pro Jitku bylo osobní přání a uznání od automobilové legendy Elišky Junkové, která v ní viděla svoji následovnici.