Rallye de France - Tour de Corse 2008 aneb jak jsme poznávali Korsiku

Když jsem přemýšlel, kam se letos pojedu podívat na Mistrovství světa v rallye, tak samozřejmě mimo pravidelně navštěvované Deutschland Rallye jsem se rozhodl, že bych se rád podíval i na Korsiku. Termín byl ideální (už po turistické sezóně a na ostrově stále teplo), v práci bych měl volno také dostat, tak už jenom sehnat posádku, abych nejel sám. Posádku jsem našel velice rychle, až jsem se sám divil. Stačilo prohodit pár slov a posádka byla na světě, a to ve složení já, můj bratr Tomáš, Petr Duda a Radek Perník, který pořád nadával, že ho nikdo nikam nevezme, tak jsme se rozhodli ho vzít s sebou. Bohužel ještě před objednáním trajektu a ubytování odpadl můj bratr Tomáš, protože si nelogicky na termín závodu naplánoval termín porodu … (teď už víme, že mohl klidně jet, protože porodu by se účastnil v den návratu z Korsiky a vše by perfektně stihl J). Tak jsme byli tří, ale náhradník se našel velice rychle a byl jím Pavel Matějček. Perfektní stav, který trval skoro až do odjezdu. Pomocí PLuta (šílenec, který ví kolem rallye snad úplně všechno) jsme objednali trajekt pro čtyři lidi s autem a objednali ubytování v kempu „U Sommalu“. Poloha kempu byla velice výhodná neb byl blízko perfektní pláže u moře (stejně jsme tam jezdili z úspory času autem …), ale hlavně u něj v sobotu končila rychlostní zkouška číslo osm a jedenáct, takže jsme v sobotu nemuseli tak brzy vstávat. Ale cena pětiset euro za šestilůžkový bungalov na pár nocí se nám zdála dost veliká. Později jsme pochopili proč, když jsme objevili reklamu „našeho“ kempu na jednom voze startujícím na Tour de Corse … Šestilůžkový bungalov a my čtyři, to je docela blbá rovnice, ale vše je třeba uvést na pravou míru, protože ve skutečnosti jsme jeli dvě auta a celkem šest lidí. K naší výpravy se připojily otec a syn Vernerovi, kteří se mnou (a taky beze mne …) jezdí na různé závody mistrovství světa.

Termín odjezdu na tento skvělý závod a také skvělou dovolenou se rychle blížil. Trajekt byl zaplacený, na ubytování byla složená záloha, posádky obou vozů kompletní, prostě paráda. Zhruba týden před odjezdem ale začaly prosakovat informace o tom, že Radek má spousty práce (ti podnikatelé .. J), a že to má s výletem na Korsiku dost nahnuté … Pevně jsme doufali, že vše vyřeší a nakonec pojede, protože jsme výlet naplánovali odjet jeho autem. Bohužel práce byla přednější a tak se stal Radek prvním členem naší výpravy, který i když měl trajekt zaplacený, na ostrov Korsika neodjel. Zůstali jsme tři a bohužel sehnat náhradníka na termín, ve kterém se jel také legendární závod historických automobilů – Rallylegend v San Marinu byl úkol nadlidský. Nevadí, auto se našlo hned, vyrazili jsme Petrovo Škodou Octavia Combi, a posádka zůstala tříčlenná (alespoň nám zbylo více místa na pivo, jídlo a další věci).

Odjezd na Korsiku byl naplánovaný na úterní brzké ráno (trajekt odjížděl v ten samý den z italské Savony ve 21.00 hodin). Do přístavu nás čekalo necelých tisíc kilometrů v autě a jak stále říkám, je třeba mít dost velkou rezervu, aby nám to neodplulo (bez nás). Po nutném nákupu čerstvého pečiva a setkání se s posádkou druhého auta (vše klaplo na 100%) jsme vyrazili směrem na Dolní Dvořiště, a pak směr Linz, Salzburg, Brenner a pořád na jih za teplem … V Rakousku to nejprve na žádné prodloužené léto nevypadalo, honily se těžké mraky a občas se spustila i nějaká přeháňka, ale po přejezdu brennerského průsmyku už panovalo nádherné letní počasí se sluníčkem. Na sjezdu za Brennerem byla také naše první zastávka spojená s konzumací domácích kuřecích řízečků a piva (mimo řidičů!). Do italské Savony jsme po celkem bezproblémové cestě dorazily před šestou hodinou večerní. Po nutném dotankování pohonných hmot (na ostrově přeci musí být nafta dražší – bohužel omyl, byla levnější …) a nalezení přístavu, kde již kotvily žlutobílé trajekty společnosti Corsica Ferries jsme povečeřeli, jak jinak české řízečky, které byly díky elektrické chladničce stále ve skvělé kondici. Z prvního cizího spolucestujícího na našem trajektu Sardinia Regina, kterého jsem hned po vystoupení z auta zaregistroval, se vyklubal Honza Vaškovič, šéfredaktor internetového serveru AutoSport.CZ, pro který fotím. Byla to obrovská náhoda, protože ho vidím za rok tak dvakrát až třikrát a na Korzice jsem ho potkal hned několikrát … Po přepadení kanceláře Corsica Ferries nám bylo oznámeno, že ten žlutý papír co držím v ruce už je palubní lístek a že je třeba ho předložit chlapíkovi se čtečkou před naloděním na trajekt. Poté už jsme si stoupli do řady a čekali na nalodění. Jelikož jsem skeptický ke všem druhům přepravy mimo auta, tak jsem se rozhodl omrknout nám přidělený trajekt. Důvěru ve mně vzbuzoval svou velikostí. Naštěstí bylo klidné moře, tak jsem se rozhodl vydat osudu a doufat, že se to při mé smůle, se mnou někde uprostřed moře nepotopí. Moře bylo také klidné, tak to měla být pohodová desetihodinová plavba přes noc.

Zhruba hodinku předem se objevil již zmiňovaný chlapík se čtečkou čárových kódů a začalo naloďování na trajekt. To že jsme chvíli před tím nemohli nalézt naše lodní lístky, které Petr někam zastrčil, aby se neztratily, mě sice na chvíli přivedlo do infarktového stavu, ale liboval jsem si, že se to nestalo mě, protože u mě je to věc běžná. Při najíždění do útrob trajektu drhneme koulí závěsného zařízení o najížděcí plechy a mě nějak přepadá tíseň, jako by se trajekt už začal potápět. Po nalodění se dostáváme i do části trajektu určené pro cestující. Libuji si, jak to tam pěkně vypadá, všude koberec, prostě jako v hotelu. Jelikož je ještě zhruba hodinka do odjezdu, vydáváme se na exkurzi po lodi. Musím uznat, že to tam mají zařízené skvěle a komfort pro cestující je dostačující. Po exkurzi na celém trajektu (zůstala nám utajena jen část nad velitelským můstkem, kterou jsme ale objevili při zpáteční platbě), a po pořízení atmosférických nočních fotografií jsme se usadili u baru na zádi lodi. Bar zůstal bohužel v noci uzavřený, tak jsme žili z vlastních zásob. Naštěstí na lodi fungovala restaurace, kde již seděl Honza Vaškovič a chystal se zbaštit nějaký řízek s hranolkami. Vzpomněl jsem si na svůj poslední domácí a přešla mě chuť. Chuť jsem dostal po desáté večer na čerstvý, ale to už ti pacholci v té restauraci přestali pracovat a já si musel nechat chuť opět zajít. Krátce před devátou večerní jsme sledovali cvrkot pobřežních dělníků při odvazování lodi od mola a pět minut před plánovaným odjezdem jsme začali couvat z přístavu. Na zádi se to trochu třáslo, tak jsem přemýšlel, jestli doplujeme, ale uklidňoval jsem se tím, že snad ti lidé ví, co dělají. Mimochodem trajekt vyplouval poloprázdný, takže na lodi nebylo ani moc lidí ani moc aut v útrobách. Z informací jsem věděl, že trajekt pluje v noci pomaleji, ale že kapitán nešlápne ani jednou na plyn a celou cestu odjedeme na volnoběh mě celkem zklamalo. Krátce po vyplutí začalo lehce pršet, ale naše místa na sezení u stolku u baru byla pod střechou, a tak nebyl žádný problém, že by jsme zmokli. Bohužel jako první to odnesl můj batoh, protože směrem od baru přitekla nějaká řeka a můj batoh se rozhodl, že ji celou vycucne. Tudíž já byl suchý, ale můj batoh mokrý jak houba (škoda pomyslet na poslední domácí řízeček, který se v mokrém batohu nacházel taky). Po absolvování prvních hodin plavby jsme se rozhodli, že si najdeme nějaké místečko na spaní na lodi a zkusíme pospat. Po obhlédnutí baru na horní palubě a zkoušce barových křesílek (mimochodem ke spaní absolutně nevhodných) jsme se nakonec přesunuli na spodní palubu (přiznávám se, bylo to kvůli mně, protože nahoře v baru se to nějak hodně kymácelo), kde jsme si z lavic udělali každý pohodlnou postýlku. No na této postýlce jsme se povalovali a spinkali (ano, boty jsme si sundali …) skoro až do rána a musím uznat, že to byl příjemný relax a cesta rychle utekla. Když jsem se poněkolikáté ráno probudil, tak už bylo bočními okénky vidět osvětlené pobřeží ostrova Korsika. Po úplném probuzení jsme zašli s Petrem na ranní capuccino, abychom dokonale procitli. Za cenu jedno eura a padesáti centů myslím moc dobré capuccino. Poté už jsme všichni vyšli na zadní palubu a sledovali přistávací manévr v přístavu ve městě Bastia. Že se trajekt celou cestu pohupoval malinko sem a tam, na to už jsem si zvykl, ale kapitán, aby se trefil do přístavu to tam hodil na ručku, loď se rozkývala sem a tam a mě opět strašily vize, že to jde ke dnu a hodlal jsem hledat záchranou vestu, kterou jsem si při vyplutí našel. Naštěstí to byly jen nějaké boční motory, které stočily trajekt rychle do jiného směru. Přistání do přístavu bylo na milimetry přesně a mezitím připluly ještě dva jiné trajekty, provoz je tam opravdu veliký. Vylodění ven už proběhlo v pořádku a já se radoval, že jsem zase na pevné zemi, i když na ostrově.

Zaparkovali jsme auto na parkovišti, které bylo zdarma a vydali se na obhlídku Bastie. Začalo se klubat sluníčko a měl být moc hezký a teplý den (podle předpovědi ten nejteplejší za celý týden). Převlek z kalhot do kraťasů se ukázal jako perfektní tah a kraťasy už jsme po celou dobu pobytu nesundali (samozřejmě že jsme v nich spát nechodili …). Prohlídku jsme začali na místním náměstí, kde mimo sochy Napoleona (ten je na Korsice snad všude …) a palmové aleje už nic není. Poté jsme se vydali na místní citadelu. Po cestě jsme minuli nějakou demonstraci, kde jeden demonstrující se nám začal posmívat a mluvit německy. Zřejmě si chudák neuvědomil, že žádní Němci nejsme a vzhledem k tomu, že jsme nechtěli vyvolávat mezinárodní kontakt a vzhledem k přítomnosti televizních kamer jsme ho nechali pokojně demonstrovat a pokračovali k místní citadele, která byla na skaliscích nad mořem, tudíž na kopci. Začalo se dělat pěkné vedro. Mimo jiné jsme také zjistily, že až budě někdo nabízet zánovní nepoškozené auto z Korsiky, tak kecá, protože to není možné. Už v Bastii jsme snad nenarazili na auto, které by nemělo odřený nějaký nárazník, práh nebo blatník. Po výstupu k citadele, kde mimo nádherného výhledu na moře už nic nebylo jsme se vydali na cestu zpět. Posměchem jsme zkontrolovali jejich vedení trubek na vodu a odpad po vnější straně baráků včetně vodoměrů. Tam se s tím prostě nepářou a nějací památkáři tam zřejmě do ničeho nekecají. Když jsme sešli opět na úroveň moře a šli po nábřeží, zákeřně a bez varování mě napadl jeden z železných kolíků zabraňující vjezdu vozidel. No napadl, já na něj vlastně naletěl pravou nohou a železný kolík mě praštil pod koleno. V tu chvíli jsem myslel, že pro mě výlet na Korsiku skončil, protože bolest byla strašná a nedalo se skoro chodit. Naštěstí se to po chvíli rozhýbalo a já došel k autu, kde se mi pod kolenem udělala modrá modřina. Při mé smůle mě to večer už tolik nebolelo a koleno bylo v pořádku. Po shlédnutí Bastie byl naplánovaný přesun do kempu u Ajaccia s návštěvou starobylého města Corte a pomníčku Henriho Toivonena a Sergia Cresta, kteří zde před dvaadvaceti lety s Lancii Delta S4 havarovali a ve vraku uhořeli.

Cesta do Corte byla lemována nádhernou krajinou s vystupujícími vrcholky hor. V Corte se nám podařilo zaparkovat v bezplatných garážích a vyrazili jsme na obhlídku citadely, která byla postavena na skalním výběžku nebo jak bych to nazval. Po cestě nemůžete vůbec zabloudit, protože jednak jdete stále do kopce a jednak Vám nějaký místní pán (myslím sochu, ale už jsem zapomněl, kdo to je) ukazuje cestu k té citadele. U citadely je nádherná vyhlídka do širokého okolí. Uličkami města jezdí vláček na kolech (známý i z našich měst), ale do jakých uliček a jakých srázů se pouští, to bych Vám nepřál vidět! Zjistili jsme, že i na Korsice bydlí bohatí lidé, které prozrazovalo zaparkované Ferrari 360 Modena u jedné z kavárniček. Po prohlídce města Corte jsme se vydali po jedné z cest k památníčku Henryho Toivonena a Sergia Cresta. Vrátili se o dvaadvacet let zpět a jeli po trati rychlostní zkoušky, na které k havárii došlo. Pomníček jsme našli celkem rychle, nachází se jen pár kilometrů od městečka Corte.

Po prohlédnutí místa včetně srázů pod silnicí jsme nastoupili do auta a naším dalším cílem mělo být turistické městečko Tuccia, kde jsme měli objednaný kemp k našemu bydlení. Cesta proběhla i díky dobré navigaci bez problémů a kemp za městečkem jsme našli také celkem bez problémů. V kempu už nás čekali, tak ubytovací procedura proběhla bez problémů, doplatili jsme ubytování a složili se na vratnou kauci dvě stě euro pro případ, že by se bungalov nacházel v trochu jiném stavu, než jsme si ho přebírali. Paní byla příjemná, domluvili jsme s ní setkání v neděli večer, kdy jsme vratnou kauci chtěli opět zpět. Po předchozí domluvě, že v bungalovu zřejmě nebude povlečení a polštář jsem si až z Čech vezl regulérní polštář, který v kufru překážel od samého počátku. V bungalovu samozřejmě vše bylo, včetně pokrývek a polštářů, a tak můj polštář v kufru auta překážel dál … Bungalov byl skvěle vybaven, byl v něm záchod, sprchový kout, kompletní kuchyňská linka se sporákem, prostě nádhera k bydlení. Po ubytování jsme se rozhodli okouknout Ajaccio a servis v přístavu, kde probíhaly technické přejímky. Cestou od kempu jsme míjeli nádhernou pláž a už jsme věděli, jak budeme trávit zítřejší odpoledne. Do Ajaccia jsme dorazili v podvečer a servis u přístavu našli celkem rychle. V samotném přístavu ziišťujeme, že náš trajekt byl vlastně takový drobeček, protože tady se nacházejí ještě větší lodě. V servisu nalézáme i servis Tondy Tlusťáka, u kterého by se měl vyskytovat PLuto. Auto v servisu ale není, to znamená, že je ještě na technické přejímce. Přesouváme se ke stanu, kde technická přejímka probíhá, po chvíli vidíme tlusťákův Citroën C2 S1600 a za chvíli se objevuje i PLuto, se kterým prohodíme pár vět, ale hlavně se ujišťujeme, jestli zítřejší shakedown je opravdu jinde než bylo psáno. Obcházím stánky s modely v areálu servisního parkoviště, ale jsem zklamán, protože nekupuji do své sbírky žádný model. Buď nemají ten, co sháním nebo jsou modely drahé, zlatá Deutschland Rallye, odkud jsem si přivezl hned tři kousky. Po několika hodinách strávených v servisu odjíždíme zpět do kempu, kde si vaříme večeři a popíjíme pekelně vychlazené pivo (místní lednička je na letní vedra opravdu dobře vybavena).

Ve čtvrtek ráno vstáváme celkem brzy (no ono to tak bude i po následující dny mimo soboty) a po rychlé snídani vyrážíme na ten správný shakedown (pro ty, kteří neví o co jde, tak je to testovací rychlostní zkouška, na které si jezdci a jejich soutěžní vozy mohou vyzkoušet různá nastavení auta, prostě otestovat auto ještě před samotným závodem). Shakedown se nachází pár kilometrů za Ajacciem a nacházíme ho úplně bez problémů. Pořadatelé korsické soutěže jsou docela vtipálci, protože v oficiálních materiálech je trať shakedownu uvedena úplně někde jinde, a proto na shakedown doráží překvapivě málo diváků. Spousta diváků jede na „původní“ shakedown, kde se bohužel ale nic nekoná. Trať shakedownu je vedena od startu u pobřeží moře po úplně novém širokém asfaltu na vrchol, kde se napojuje na starší asfalt. Dál jsem nedošel, protože to nemělo smysl. Na horizontu se scházíme s českou posádkou, ve složení Robert a Milan, kteří se původně také chystali zakempovat na nesprávném shakedownu. Robert ještě spí, tak ho promptně budíme, protože se blíží osmá hodina ranní a shakedown už začne. Po pár větách se rozhodujeme sejít o pár metrů níže do rychlých zatáček. Shakedown probíhá bez problémů, občas je přerušen průjezdem inspekčního vozidla. Po prohození pár českých vět s Tomem se nás vedle stojící starší diváci ptají, jestli nejsme z Estonska? Rezolutně odmítám, tvrdím, že z Česka a oni ukazují na nedaleko vlající estonskou vlajku. Vysvětluji mu, že česká vlajka je úplně jiná, a tím konverzaci ukončuji. Kolem jedenácté se vydáváme ke startu testovací rychlostní zkoušky, kde nasáváme atmosféru startu soutěžních vozidel. Čekáme na českou posádku Martin Prokop a Jan Tománek startující s Citroënem C2 S1600. Když konečně přijíždějí na start, shakedown je přerušen a Martin Prokop zhasíná motor svého vozu a čeká, až se opět shakedown rozjede. Koukám do kokpitu vozu a zjišťuji, že Jan Tománek se nějak změnil, nebo ho vůbec nepoznávám … Samozřejmě, není to on, ale místo něj sedí na horkém sedadle spolujezdce Roman Kresta, který týmu Jipocar na Korsice pomáhá. Po restartu shakedownu sledujeme ještě pár posádek a po polední odjíždíme. Měli jsme v plánu navštívit nedaleké pirátské ostrovy a večer slavnostní start Tour de Corse, ale v horku, jaké panuje rozhodujeme, že se vrátíme do kempu a půjdeme vyzkoušet kvalitu místního moře. Po cestě zpět se ještě krátce stavujeme v servisu. Po návratu do kempu a obědě vyrážíme na pláž. Pláž je nádherná, pár kilometrů dlouhá, i přes nádherné slunečně počasí jsou pěkné vlny a písek se těsně u moře mění na miniaturní oblázky (jak jsme trefně nazvali, mění se na větší písek). Moře je nádherně teplé a Pavel to komentuje slovy, že u nás není Lipno takhle teplé ani v létě. Postupně se všichni nakládáme v moři a podzimní koupel je velice příjemná. Křišťálově průzračná voda dovoluje koukat na dno i v místech, kde už člověk nestačí, nádherné vlny si s člověkem pohrávají a když nedá pozor, tak ho nekompromisně vyvrhnou na břeh. Po koupání se opalujeme a relaxujeme na pláži. Až na nedaleko se koupající mladý pár (no jsou už na břehu, ale slečna je nahoře bez, tak předpokládám, že se koupala) a zhruba čtyři oblečené lidi jsme tam sami, prostě nádhera jak v ráji. Sedím na pláži, pohupuji se v písku sem a tam a najednou bolest jako blázen. Zakleji a vidím odlétat vosu, která mě potvora štípla do zadku! Na Korsice jsem viděl asi tři nebo čtyři vosy a mě zrovna jedna ďobne do zadku. Fakt smůla, ale na to už jsem si zvykl, že tyhle problémy prostě přitahuji. Jdu si zchladit zadek do moře, ať mi to alespoň nenateče … Druhý den na Korsice a už jsem si znehybnil nohu a štípla mě vosa … Co bude dál? Pomalu se blíží večer, slunce začíná zapadat, tak se přesouváme na vyhlídku na útesech, kde pozorujeme a fotíme západ slunce do moře – nádhera a romantika. Po západu slunce se přesouváme na večeři do kempu a pak už následuje debata o uplynulém dni nad plechovkami českého piva.

V pátek ráno mě budí telefon hned po páté, ostatní trochu později. Následuje rychlá snídaně a ještě za tmy nastoupení do auta a vyrážíme na druhou rychlostní zkoušku. První zavrhujeme, protože si myslíme, že zde hrozí zrušení kvůli nadměrnému počtu neukázněných diváků, jako na jiných soutěžích. Naštěstí to ale opravdu nehrozí, protože oproti jiným soutěžím Mistrovství světa je zde opravdu diváků hrstka a skoro všude se vejdou. Bereme to za opravdu veliké plus a jsme rádi, že se snad nebude opakovat situace například z Rallye Monte Carlo, kde člověk zaparkuje auto a pak jde několik kilometrů pěšky ke trati rychlostní zkoušky. Ještě je třeba si uvědomit, že když navigace ukáže, že se vybrané místo na rychlostní zkoušce nachází šedesát kilometrů od kempu, tak to znamená, že tam určitě za hodinu nedojedeme, ale spíše za dvě, protože cesta se kroutí z levé do pravé a z pravé do levé zatáčky a pořád jedete buď nahoru nebo dolu … Vybíráme místo dle doporučení fotografa Honzy Froňka, kde je levý vracák s přímým výhledem na moře následovaný rychlou pravou zatáčkou rovněž s výhledem na moře. Pro diváky omezený počet „míst k sezení“ na okolních skalách mě nutí odejít do druhé pravé zatáčky. Nacházím skvělé místo na focení, zabarikáduji se s Petrem za kamennými svodidly a libuji si, jaké to mám skvělé místo na focení. Z omylu mě vyvádí místní pořadatel, který nám sděluje, že to místo, kde jsme se usadili je fotografická zóna a je vyhrazena akreditovaným fotografům. Vysvětluje ale, že pokud tam bude akreditovaných fotografů málo, můžeme tam potom zůstat. Neriskuji a chci se přesunout o zatáčku níže, když v tom Tomáš Verner volá, že Pavel se prosekal místním trním na skále a našel přístup na vrcholek skály, která je nad tím skvělým diváckým místem. Po úporném horolezeckém výstupu a protažením se místní hustou vegetací se objevuji na vrcholu skály s výhledem na vracák. Z té výšky a z podemletého okraje skály se mi dělá špatně, a tak se přesouvám opět zpět na silnici. Zbytek výpravy zůstává na skále a já je po chvíli sleduji z výjezdu z vracáku, jak tam sedí na okraji skály. Mávají na mě a pošklebují se mi, že tam vidí lépe. Kdybych tam zůstal, tak se ta skála utrhne, takže jsem rád, že jsem dole a když ještě místní dědula prohlašuje při pohledu na zbytek naší výpravy na skále cosi o „katastrófe“, jsem rád, že mě tam obtěžuje už jen jeho kouř z nějakého doutníku, který si náležitě vychutnává. Pak následují nádherné průjezdy nejen továrních jezdců, které nebudu v tomto „deníčku“ popisovat. Podívejte se na fotografie, na kterých je to názorně zobrazené. Po skončení prvního průjezdu touto rychlostní zkouškou se rozhodujeme přejet na druhý průjezd první rychlostní zkouškou na místo, kde byl mírný skok a nad ním reklama Red Bull. Místo jsme si interně nazvali Red Bull arénou. Na Korsice rozmisťují dopravní značky zřejmě nějací vtipálkové, protože jak jinak si vysvětlit, že na silničce, která je široká tak na jeden a půl auta a jde ze zatáčky do zatáčky při opravě nějakého můstku tam umístí značku zákaz předjíždění a sníží rychlost nejprve na devadesát kilometrů za hodinu a následně na padesát kilometrů za hodinu. Reálná rychlost, jakou tam lze jet, je tak šedesát kilometrů za hodinu … Po přesunu na místo je tu přeci jen více diváků, a tak se sám rozhoduji, že se vypravím v protisměru rychlostní zkoušky abych si našel nějaké pěkné místo na focení a koukání. Míjíme zde i odstavené Subaru Impreza Sti Jaromíra Tomaštíka, u kterého došlo k poruše motoru hned na první rychlostní zkoušce. Už klasickým případem na Korsice se stává to, že při foceni je slunce přesně na druhé straně, než bych ho potřeboval. A když si někde něco najdu, tak do příjezdu prvního soutěžního auta je vše jinak a svítí zase nějak úplně jinak. Tak jsem se vydal v protisměru erzety a doufal, že na nějaké pěkné místo narazím. Poté, co jsem ušel asi čtyři kilometry, zmizeli veškeří diváci a pořadatelé a já se ocitl jako na výletě někde v krajině. Nic pěkného jsem nenašel, tak jsem se vrátil zpět do rychlé levé (jediná zatáčka, kde slunce nesvítilo proti) asi dva kilometry od Red Bull arény, stál za červenou páskou, ale neměl mě kdo vyhnat, tak to bylo OK. Přežil jsem i útok bezpečnostní helikoptéry, která mě nechala bez povšimnutí. Pár minut před startem prvního auta ale k mému místu začalo nalétávat spousta helikoptér jako nějaké aero taxi a za chvíli jsem měl kolem sebe společnost televizních kamer, reportérů, různých činovníků a členů týmů. Najednou tam bylo rušno jak v servisu, akorát jediný já jsem tam došel pěšky. Jedna helikoptéra (se štábem TF1) se tam chtěla někam posadit a tak to tam pilot poslal do roští a já nevěřil, že tam tu helikoptéru pustil … Po projetí vozů WRC začaly helikoptéry aero taxi nalétávat znovu a za chvíli jsem tam byl opět skoro sám. Po průjezdu startovního pole jsem se vracel zpět, po cestě vyzvedl Pavla a se zbytkem výpravy se sešel u zaparkovaných aut. Následoval návrat do kempu a večeře s pár plechovkami vychlazeného českého piva. V kempu jsme narazili na místní tři kočky domácí, které pořád otravovaly a něco chtěli. Zželelo se mi jich a ukrojil jsem jim kousek českého salámu Vysočina a lákal je na něj. Nechtěli přijít, tak jsem jim ho tam nechal, kočky přišly, očuchaly ho a nechaly ho nedotčený na místě! Tím si to u mě zkazily (chtěl jsem použít ostřejší slovo) a už jsem jim nic nedal. Nakonec se nechali zlákat na české mlíko, které jim šmakovalo. Českým řízkem nepohrdly také. Když padla tma, tak se v kempu najednou objevil velký bílý pes (ve psech se nevyznám, ale asi Labrador). Zrovna jsem se cpal Bohemia brambůrky, a tak jsem mu také nabídl, aby věděl, že nejsme žádní lakomci. Brambůrek vyplivl a nechal ho na zemi. Tím si to u mě všechny korsické zvířata podělaly a rozhodl jsem se už jim nic z našeho jídla nedávat … Večer před ulehnutím se ještě na terase objevil velký pavouk a já se chtěl stěhovat … Jako samozřejmost už beru to, že se nám do bungalovu nabourala nějaká kudlanka nebo co to bylo a nešlo jí vyhodit, pořád se vracela.

V sobotu jsme si mohli trochu přispat, protože jak už jsem psal jedna ze sobotních rychlostních zkoušek nám končila vedle kempu, a tak jsme nemuseli nikam jet autem. Po pozdním budíčku a pohodové snídani jsme vyrazili na trať a po včerejší obhlídce této rychlostní zkoušky vybrali přejezd můstku s následnou pravou zatáčkou. Když jsme na místo dorazili, tak už skála vedle tohoto místa byla obsazena (kde se tam ti lide vzali …), tak jsme si vyhlédli místo hned naproti můstku pod již zmiňovanou pravou. Místo se ale nacházelo asi sedm metrů nad silnicí, tak jsem z toho zase neměl dobrý pocit. Rozhodli jsme se až na Petra obejít skálu kolem a prodrat se na místo tím hustým roštím a větvemi, opravdu heroický výkon, nejen já byl podřený od těch ostnatých šlahounů. Když jsme se konečně na místo dostali, tak už tam Petr v klidu seděl a ptal se kde jsme? Žasli jsme, kde se tam vzal, když nás nikde v té džungli nepředjel a on tam vylezl rovnou po skále! No smekám, já bych se rozplácnul dole na asfaltu a byl by konec. Z toho místa jsme měli nádherný výhled (po nutném vykácení menších větví a podobné zbytečné přírodní havěti) a dalo se i fotit. Bohužel místo bylo ve stínu, tak to nebylo ideální. Po Petrově výkonu se nahoru začal drápat nějaký Francouz, ale byl asi dvakrát neúspěšný. Poté, co se uchytil kdesi na skále se ale ozval nepříjemný bakelitový zvuk. Ano, hádáte správně, tomu tupounovi spadl z té skály foťák na tvrdý korsický asfalt. Naštěstí mu ho postarší pořadatelka hodila zpátky a on jí ho zase nevrátil. Nevím proč, ale ti Francouzi vůbec nemají rádi čerstvý vzduch. V ruce to má pořád cigaretu a když nekouří, tak se rozhodnou (stejně jako tady) rozdělat oheň. Člověk by si řekl, že rozdělávají oheň, aby se třeba ohřáli, ale oni ne. Rozdělají oheň, jen to chytne, tak na to nahází mokré větvě, oheň začne čoudit, tak to tak nechají a výsledek je, že tam doutnají ty větve, není nic vidět a oni se s radostí pohybují v tom kouři a inhalují ho místo cigaret. Opravdu hrozná úchylka. Když jsme si mysleli, že jim to už vyhaslo, tak ho postarší pořadatelka rozdělala znovu a bylo zase veselo. Tady jsme shlédli první průjezd této rychlostní zkoušky, byla to nádhera (oheň už tolik nekouřil) a po skončení jsme se museli nějak dostat zase dolů. To snad byla ještě horší cesta než nahoru a zapřísáhl jsem se, že už nikam lézt na Korzice nebudu! Po návratu do bungalovu jsme dali lehký oběd a rychle se vyvalit na pláž. Paní bytná nám poradila boční výjezd z kempu (hlavní byl zavřený, neb tam vedla rychlostní zkouška), a tak jsme se jeli autem koupat. Auto jsme museli nechat ještě na příjezdu k erzetě (ze strany erzety), protože dál stáli policajti a už tam nikoho nepouštěli. Ten den bylo na pláži opravdu plno (rozuměj že se na několika kilometrech pláže koupalo tak odhadem dvacet lidí J). Takže jsme se vykoupali, slunili na pláži a vychutnávali tu nádheru! Člověk jde na erzetu, pak se naloží k moři, a pak jde zase na erzetu, prostě rallye fanouška ráj. Po zhruba dvouhodinovém slunění jsme se přesunuli k autu, nastartovali a dojeli zpět do kempu (vzdálenost asi čtyři stovky metrů, ale proč to chodit pěšky a odcházet z pláže dříve, že?), kde jsme něco pojedli a vydali se sledovat druhý průjezd erzetou. Kluci zůstali v místě, kde šel v prvním kole někdo na střechu, ale já pokračoval dál, ještě za ten můstek, co jsme sledovali v prvním průjezdu. Našel jsem si pěknou levou vracečku a zůstal tam. Při průjezdu jsem se nachomýtl ke staršímu korsickému páru, který tam také sledoval svou domácí soutěž. Stará paní předčítala manželovi startující posádky. Po dokonalém zkomolení domácí posádky Tlusťák / Škaloud jsem je naučil vyslovovat tuto posádku hezky česky. To jsem si dal! Od té doby na mě oni mluvili francouzsky a já na ně pár slovy anglicky, ale dorozuměli jsme se, že jsem z České republiky a oni z Korsiky. Ještě že jel Tlusťák skoro na konci, že jsem se mohl brzy rozloučit a mazat zpět do kempu. Starší pán mi nabídl, jestli nechci program rallye (mimochodem jsem ho nemohl sehnat ani v oficiálním stánku soutěže v servisu v Ajacciu), tak jsem s díky přijal s tím, že mu ho zaplatím. Dočkalo se mi mávnutí ruky a rozloučení a program byl můj. Super, nemusel jsem ho už nikde shánět. Zbytek večera už se linul v tradičním duchu, a to, že jsem povečeřel nějakou specialitku od Hamé (která mimochodem druhý den ráno fungovala přesněji než budík …) a zapil to pár plechovkami vychlazeného piva. Nádhera.

Neděle byla posledním rallyeovým dnem, a na nás začala pomalu padat deprese, že už se blíží návrat domů a bohužel i opuštění tohoto nádherného místa. Vstali jsme opět velice brzy a vyrazily na nedělní erzetu do snad největšího vracáku, který na soutěži vůbec byl. Po příjezdu na místo se už parkovalo poměrně daleko od samotného místa na erzetě. Vzpomněl jsem si na Monte Carlo, ale tam byla zima a tady nádherné teplo (tedy po ránu taky těch devětadvacet stupňů hned nebylo) a začal šlapat nahoru. Divácké místo bylo už celé obsazeno, a tak jsme se rozhodli jít dál a sem se vrátit až na druhý průjezd. Po cestě jsme objevili v jedné z místních zahrad oslíka. Oslík byl se mnou hned kamarád a řval jak tur. Poté co jsme odcházeli tak na mě pořád jedním okem mrkal, tak nevím, co to znamenalo. Našli jsme si místo s nakopávací levou zatáčkou, která pak pokračovala pravou utahovací. No jenže zase jsem se měl drápat na nějakou skálu, protože nikde jinde místo nebylo. Nu co jsem měl dělat, vylezl jsem tam také. Zde jsme opět narazily na francouzského exota. Po celou dobu měl u svého digitálního foťáku zapnutý displej a čekal na Loeba. Když se konečně Loeb ozval za zatáčkou, namáčkl foťák, že udělá video, zmáčkl, a … nahrál dvě sekundy záznamu, kdy má jen zvuk a auto žádné vidět není. No jasně, pitomcovi došly baterky a může zase na Loeba tak dva roky čekat. Ještě se tomu divil, protože poté co mu to zhaslo, tak vypustil: „La battery?“. No když jsme to viděli, tak musíme uznat, že tihle francouzský týpci nejsou vůbec k ničemu … Místo na koukání pěkný, po projetí všech (včetně domácího Tlusťáka) jsme absolvovali sestup ze skály, který byl naštěstí nejsnazší ze všech, které jsme tam zažili. Přesouváme se po trati zpět k diváckému místu s kosou. V tom slyším zvuk závodního auta a řev těch francouzských blbečků, kteří by byli nejraději, kdyby mě trefil. Uskakuji do červeně vypáskované nebezpečné zóny, která mě paradoxně zachraňuje. Chvíli poté se už dočkávám otevíracího vozidla a náš přesun na divácký vracák je již bez problémů. Cestou zpět potkáváme našeho oslíka, který sešel ze zahrady dolů k plotu a ochotně se nechává hladit. Za odměnu dostává kus české tatranky, tak doufám, že mu z toho pak nebylo špatně. Při příchodu do diváckého místa zjišťujeme, že je tam stále lidí jak smetí, ale na nájezdu do něj hned za plotem je jen jedna řada diváků. Jdeme tam, start erzety je za zhruba dvě hodiny. Zabíráme strategicky místo, aby se nám tam nikdo jiný nenatlačil. Po obhlídce místa zabavuji velký kámen a s výmluvou, že to hodlám nafotit si na něj stoupám. Perfektní výhled (to jsem netušil, že ti, co teď sedí u plotu si stoupnou a já sice uvidím, ale na focení to nebude) vykoupený občasným akrobatickým kouskem, abych se na kameni udržel. Sledujeme snažení některých fanoušků obsadit větve vedle stojícího stromu. Po úspěšném zdolání a usazení se na větvích v koruně stromu jsou nekompromisně pořadatelem vykázání zpět. Tolik cizích sprostých slov jsem ještě neslyšel a samozřejmě jsem si je nestihl ani zapamatovat. Blíží se start prvního vozu v druhém průjezdu tímto místem, tak se pevně usazuji na svém kameni a vyčkávám. Zprava se ke mně protlačuje nějaký starší chlapík a hodlá mi překážet ve výhledu při focení. Ještě volá na svého kámoše, že tam pěkně uvidí, ať si stoupne přede mne. Rezolutně se na něj ohrazuji a ukazuji mu, že tam hodlám fotit a na fotce chci mít závodní auta a ne jeho hlavu a hlavu jeho kámoše. Okamžitě chápe, omlouvá se a nechává mi prostor volný. Jsem nadšený, protože stát se mi to například v německy mluvících zemích, tak si ti pacholci stoupnou přede mne a na všechno kašlou (bohužel osobní zkušenost). Po průjezdu zhruba tří „wé er céček“ zjišťuji, že na focení to nebude, protože diváci v první řadě u plotu stojí a překáží. No ty asi nepřemluvím, a tak ukazuji vpravo stojícímu dědulovi, ať si klidně ten jeho kámoš přede mne stoupne, že je to stejně nanic to moje focení. Dědula je okamžitě kámoš, jeho kámoš si stoupá přede mne, já stále díky kamenu perfektně vidím a dědula se ptá odkud jsme. Tak mu hrdě oznamuji, že z České republiky a ptám se odkud je on. Prý z Korsiky, tak to znamená, že tam máme další místní kámoše. Podle množství zde přítomných diváků se rozhodujeme po Martinovi Prokopovi a Sebastienu Ogierovi odejít, abychom se nedostali poté do ohromných kolon, které by nám zkomplikovali návrat na naší milovanou pláž a provozování posledního koupání. Cestou z navštívené rychlostní zkoušky se zastavujeme ještě v servisu v Ajacciu. Neuvěřitelný boj nastává o parkovací místa, protože volná žádná nejsou. S Pavlem chodíme po parkovišti a sledujeme každého průchozího člověka, jestli nejde k autu, abychom hned jeho volný flek zabrali. Daří se! Běžím k člověku, který má na parkovišti zaparkovaného nějakého mrňouse. Po jeho vyjetí, ale zjišťujeme, že naše (teda Petrovo … J) Octavie je bohužel o hodně větší a že jí tam prostě nenarveme. Číháme dál. Když se nám po dlouhých minutách opět daří a hledáme Petra s autem, tak ten už přichází pěšky s tím, že auto zaparkoval o kus dál u přístavu. No hlavně že parkujeme. Před servisním areálem sledujeme příjezd předních posádek do časovky před servisem a konečně si je můžeme v klidu prohlédnout bez přileb. Probíhají různá interview s jezdci a spolujezdci, podepisování fotek a podobné akce. Poté již vítězná posádka Sebastien Loeb a Daniel Elena s Citroënem C4 WRC odjíždí do závěrečného servisu a pak hned na cílovou rampu. Přesouváme se do servisu k týmu Ford, kde sledujeme závěrečný servis. Uličkou před námi prochází nějaký člen týmu Ford a rozdává karty s fotkami Mikko Hirvonena. Trneme jestli na nás také zbude, ale poslední kartu dostává Pavel. Tiše mu závidíme, ale človíček od Fordu slibuje, že se ještě vrátí s dalšími kartami. Opravdu se vrací, Pavel schovává Hirvonena, aby dostal i Duvala. Daří se mu to. Duvala dostáváme i my všichni, ale poté zjišťuji, že auto je nafocené zepředu, protože v něm ve skutečnosti sedí Jari-Matti Latvala. To ještě nevíme o týmové režii Fordu, která odsunula Duvala na celkové třetí a Latvalu na čtvrté místo absolutně, aby Hirvonen skončil druhý (kdyby neměl defekt pneumatiky, určitě by si toto místo vyjel také) a měl stále teoretickou šanci na letošní titul mistra světa. Petr přichází od servisu Martina Prokopa a nese špatnou zprávu, prý tam Martinova C2 stojí. Nemáme slov, jakou má ten Martin letos smůlu a vydáváme se zjistit, co se vlastně stalo a proč tam auto stojí. Naštěstí zjišťujeme, že se jedná o druhou „cé dvojku“ jihlavského týmu a ta správná musí být někde v časovce před závěrečným servisem. Takže je vše v pořádku a Martin Prokop s Janem Tománkem se stali vítězi korsické soutěže mezi juniory. Přijíždějí do servisu, kde na ně čeká tým a Martinova sestra kropí posádku šampaňským. V týmu panuje radost, ale smutné pohledy o dva servisy dále, kde se televizní štáby připravují na příjezd Sebastiena Ogiera, který se stal mistrem v kategorii JWRC, prozrazují vše. Nebýt problémů jihlavské „cé dvojky“ a odstoupení posádky z prvních míst skvěle rozjetých závodů díky poruchám, mohl se slavit u Prokopů nový juniorský mistr světa. Vše prozrazuje věta jednoho z členů týmu Jipocar, který jen suše oznamuje, že prostě vedle jen měli letos více štěstí … Potkáváme Pluta, prodebatujeme pár slov a shodujeme se, že letošní Korsika neměla chybu. Pluto odchází pro výsledky a myslí i na nás, takže při návratu dostáváme také jeden výtisk, kde zjišťujeme kulišárnu Fordu. Hledáme našeho bytného, jestli s peugeotem dojel a kupodivu ano a je druhý ve skupině N. Loučíme se s Plutem a naposledy procházíme servisní areál v přístavu a pomalu se loučíme s letošní Tour de Corse. Nasedáme do auta a hodláme nakoupit nějaké ty dárky domů, korzické víno, a tak podobně. Jenže ouha! Korzičani v neděli mají supermarkety a obchody otevřené jen ráno. Hledáme nějaký otevřený, ale bohužel vše je zavřené a my máme smůlu. Holt tak se nákup přesouvá až do Itálie. Vracíme se do kempu a po příjezdu hned utíkáme k moři. Voda je oproti čtvrtku o trošičku chladnější, ale stále příjemná, tak si vychutnáváme poslední koupání v moři. Byla to nádhera. Slunce začalo slézat k obzoru a my se vydáváme (samozřejmě autem) zpět do kempu, kde je potřeba se trochu posilnit a pak se sbalit, ale hlavně pořádně uklidit bungalov, abychom se setkali ještě s naší kaucí dvě stě euro. Úklid bungalovu po tréninku z domova není problém, zjišťujeme, že nám zbylo i nějaké to pivo, jídlo asi ještě na týden, takže se není čeho bát. Blíží se sedmá hodina, a bohužel paní (manželka Dominiqua Mattei, který dojel druhý ve třídě – no aby to neznělo tak skvěle, tak dojeli celkem tři auta ..), která nám má vrátit kauci stále nikde. Po kempu se potloukají nějací správci, tak se anglicky mluvící část výpravy ve složení Petr a Tomáš vydávají s nimi dorozumět, kde že paní majitelka je? Bohužel jsou neúspěšní, protože oni anglicky neumí a když volají paní majitelce, tak má vypnutý telefon. Prekérní situace, nervy na pochodu a nejvíce skeptický se stává Tomášovo otec, který se rozčiluje, že jsme jim žádnou kauci dávat neměli, že se to takhle nikde nedělá. No nevím, taky by to bylo řešení, ale já na pláži celý týden spát nechtěl. Vtipkuji a dobírám si ho, že to tedy bude mít to už tak drahé ubytování o sto euro dražší, ale radši odchází. Přidělujeme mu přezdívku „generál“ J. Po pár minutách ale napětí polevuje a do kempu přijíždí bílý Peugeot 207 (už jsme věděli, že patří majitelce) a z něho vyskakuje paní Mattei a září úsměvy na všechny strany. Vysvětluje nám, že její manžel závodil a skončil druhý, a že už trochu slavili. Zjišťujeme ze stavu veselosti, že paní už má nějakou tu promili alkoholu v krvi, což jí ale vůbec nebránilo do kempu zajet a vše tu s námi vyřídit. Obdivujeme ji. Vrací nám naši kauci dvě stě euro a ani se nechce jít podívat na uklizený bungalov. A to tedy ne, my tam udělali úklid jako doma, takže jí nařizujeme, aby se tam šla podívat a z toho, jak jsme bungalov uklidili je doslova nadšená! Říká nám, že až odjedeme, ať necháme klíče v zámku, ale říkáme jí, že odjíždíme už teď, tak se s námi loučí a přeje šťastnou cestu. Nasedáme do auta, Petr nastavuje navigaci, která nás vede jinudy než jsme přijeli, tak se radujeme, že poznáme nějaké jiné kraje. Je zhruba osm hodin večer a první zastávka je v první vesnici na dotankování obou aut. Na pumpě nakupujeme alespoň nějaká korsická vína a vyrážíme na cestu do Bastie, kde nám druhý den lehce po osmé ráno odjíždí trajekt do Itálie. První co nás po cestě překvapuje jsou divoká prasata běhající po silnici. Nejsou to divočáci jak u nás, ale taková tmavší a trochu hubenější prasata domácí. O chvíli později přichází šok, protože na silnici se potulují krávy, někdy samotné, někdy ve stádu. Některé jen posedávají kolem cesty a přežvykují. Museli jsme dávat velký pozor, abychom nějakou nesundali. Že to bude cesta přes asi ty největší hory co na Korsice jsou jsme netušili. Chtěli jsme se zastavit někde na pizzu, ale bylo teprve osm hodin večer, tak jsme rozhodli, že se stavíme později, až tak po deváté. Chyba, protože jakmile jsme opustili pobřeží, tak v horách bylo problém vůbec nějakou vesnici najít, natož tam v říjnu najít otevřenou pizzerii (ba vůbec nějakou pizzerii …). Nejprve jsme vystoupali do nějakého průsmyku s velkou sochou, kde se nacházelo asi nějaké zimní rekreační středisko. Po přejetí průsmyku cesta opět začala klesat. Co teprve přijde jsme netušili. Po chvíli jízdy jsme se dostali na cestu, která byla široká sotva na dvě auta. Silnice byla vytesaná ve skále, vpravo dole hluboká díra, naproti skála vyšší než Gerlachovský štít v Tatrách a pro sichr dole ještě tekla divoká řeka. Nemám rád výšky ani lezení po skalách, ale že „polezu po skalách v autě“, to mě ani ve snu nenapadlo. Byla tma, ale úplněk měsíce nádherně a zároveň strašidelně nasvětloval okolní hory, že se musím přiznat, že jsem měl i trochu strach, že kdyby se tam něco stalo, tak nám nikdo nepomůže. Divoká řeka se začala pomalu rozšiřovat a mezi těmito skálami vznikla ideální přehrada. Děsivá nádhera, kdybychom třeba nabourali a polámaní se zastavili někde dole pod skálou, tak se pro sichr ještě utopíme. No bylo to jasné a jakékoliv zaváhání by nás určitě stálo život. Tato cesta nám velice hodně připomínala trať rychlostní zkoušky, kdy před lety (2001?) havaroval s Mitsubishi Lancer Tommi Makinen a zůstal viset na střeše nad propastí. Co nepochopím je to, kde se tam opět vzaly ty krávy. Člověk jede čtvrt hodiny po asfaltu, po cestě ani květinka, to samé na druhou stranu, ale uprostřed cesty se najednou objeví čtyři krávy. Po zatroubení na stádečko se jedna kráva s rohama (jestli to byl býk to nevím, v krávách se nevyznám) obrátila na nás a udělala pár bojovných kroků. To nám opravdu zatrnulo! Petr nás sice ujišťoval, že má auto pojištěné i proti zvěři, ale je kráva na silnici zvěř nebo není? Po projetí tohoto nebezpečného úseku jsme úplně zapomněli, že máme hlad. Naštěstí se potom silnice trošku narovnala, vysoké hory a vysoké propasti zmizely a my si oddychli. Na Korsice asi fungují pohádky, protože si takhle jedeme po silnici a přijíždíme do nějaké vesnice a v deset hodin večer stojí vpravo pojízdné auta s nápisem „La pizza“. Okamžitě brzdíme a odbočujeme vpravo a jdeme si objednat pizzu. V Čechách by nás všechny poslali v deset hodin večer někam, ale místní kouzelník pizzy se nás ochotně ujímá a ptá se kolik toho budeme baštit a jaké má udělat. Poněvadž jsme nerozuměli té divné řeči na nabídkovém listu, ochotně vyndával z lednice jednotlivé ingredience a ukazoval nám co která je (chutnat nám ale nedal ...). Po objednání se zřejmě podivoval, že každý chceme jednu velikou (až na Tomovo tatíka, který si dal malou), ale nic nenamítal a pustil se do práce. Jelikož si všiml, že si to tam všechno fotíme, ochotně s námi zapózoval. Po ujištění se, že budeme večeřet u něj, vyštrachal z útrob té staré pojízdné pekárny plastový stůl s plastovými židličkami. Opravdu super servis. Po naservírování pizzy, která byla opravdu obrovská a chutnala opravdu skvěle nás nechal vyzkoušet si jak se pizza peče a vše jsme zdokumentovali digitálním fotoaparátem. Až když jsme vše dojedli a byli náramně spokojeni, tak došlo na placení. Vše proběhlo v pohodě, pizza kuchař nám rozdal vizitky jako suvenýry, rozloučil se s námi a my se vydali dorazit cestu do Bastie. Po cestě už žádný problém nenastal a my byli před půlnocí v přístavním městě Bastii. Zde jsme zajeli na naše již známé parkoviště, protože brány u trajektu byly ještě zavřené. Rozhodli jsme se, že zkusíme najít nějakou pláž na přespání, protože na parkovišti svítily lampy a nedalo se dobře spát. Vydali jsme se bohužel na špatnou stranu a samozřejmě žádné ideální místo nenašli. Tak jsme se vrátili zpět na parkoviště, kde jsme usnuli v autě. Konečně se mi hodil můj věčně překážející polštář. Usnuli jsme, abychom se jako zbytí probudili v šest ráno a přejeli k terminálům na trajekt.

Při přejezdu k trajektu začalo něco smrdět v autě. Po vystoupení jsem zjistil, že při ranním čůrání jsem šlápl do psího hovínka, a to se mi přilepilo na botu. Zase já … Po dokonalém očištění boty o palmu (tam nemají ani pořádnou trávu …) a umytí boty v kaluži (nepršelo tam, ale úklidová služba tam kropí cesty) smrad přestal a bylo zase dobře. Kolem sedmé hodiny se otevřela závora a my najeli skoro jako první na terminál, kde se čekalo na nalodění do trajektu. Opět najít lodní lístky, dostali jsme čárový kód na auto a čekali. Náš trajekt mezitím připlouval, tak jsme šli sledovat celou tu operaci. Když už jsem si trochu zvykl na cestování trajektem, který cestou na Korsiku byl poloprázdný, tak tady mě opět začala hryzat trocha nejistoty, protože naopak trajekt se zdál, že bude přeplněný! Tolik aut, a to se tam vše muselo vejít. Opět jsem nabyl strachu, že tam toho nalodí hodně a půjdeme ke dnu … Po vylodění z trajektu došlo na naloďování nás. I když první, ale v blbé řadě jsme koukali, jak se naloďují ostatní auta a na nás stále nepřicházela řada … Naštěstí jsme se dočkali a po chvilce byli na lodi. Dělník černé pleti ve žlutých montérkách nás nahnal ke stěně trajektu tak, že jsem musel vystupovat přes řidiče. Kdybych nevylezl, zřejmě bych cestoval v kufru trajektu s ostatními auty … Cesta zpátky byla jednak přes den a jednak jsme pluli do bližšího Livorna a náš postarší trajekt ji zvládl za neuvěřitelné čtyři hodiny. Taky motor nešel celou dobu na volnoběh, ale kapitán mu pěkně naložil, aby to stihl. Cestou nás provázel mlhavý opar, ale bylo teplo. Na trajektu to byl samý Čech vracející se ze závodu. Po klidné plavbě zpestřené opět místním capuccinem jsme krátce po poledni přistáli v italském přístavu Livorno. Přístav je to veliký a opět jsme se přesvědčily jakým že to plujeme drobečkem (pro informaci naše Sardinia Regina měla na délku 150 metrů, vejde se do ní čtyři sta padesát aut a téměř dva tisíce lidí), protože v přístavu stály daleko větší lodě než ta naše. Při přistávacím manévru jsme objevili i vyhlídkovou terásku přímo nad kapitánským můstkem. Byl odtud nádherný výhled. Bohužel tato teráska měla jednu nevýhodu. Jakou? Hned nad ní se nacházely lodní sirény, kterým kapitán oznamoval, že vplouvá do přístavu. Po jejich zkoušce jsem asi pět minut neslyšel a přemýšlel, co se stalo. Perfektní zkušenost a mohu vás všechny ujistit, že legendární vzduchový klakson na nákladních automobilech Tatra je oproti tomuhle dětskou hračkou. Přistávací manévr dopadl skvěle, kapitán toho má zřejmě už dost za sebou. Jelikož byl trajekt hodně obsazený, šel Petr pro auto a my s Pavlem lelkovali na zadní palubě (trajekt do přístavu zacouval) a sledovali nakládání do vedle stojící nákladní lodi. Poté, co jim z jeřábu málem spadl nakládající se nákladní automobil, jsme usoudili, že námořníci z nás nikdy nebudou. Najednou vidím Petra mávat z pevniny, že už je venku, tak jsme se sebrali a šli ven také. Ale východové trasy byly stále ucpané, tak nám to chvíli trvalo, než jsme se znovu ocitli na pevné zemi.

Něco přes dvacet kilometrů od Livorna se nacházelo město Pisa, které proslulo šikmou věží. Byl by hřích jí nenavštívit, tak jsme zamířili tam. Najít Pisu a její šikmou věž nebyl problém, ale překvapilo nás, jaký nepořádek mají Italové kolem cest a v tom nepořádku postávaly nebo posedávaly prostitutky. Hrůza a děs. To jsem si myslel, že se tohle přísilniční podnikání vyskytuje v takové míře jen u nás v republice. V Pise panoval i přes defakto skončenou turistickou sezónu nebývalý ruch a bylo tam spousta turistů. Po zaparkování a znovu prodání již nepoužívaného lístku černochem za dvě eura jsme se vydali k již zmiňované památce. Celý areál vypadá jako koncentrační tábor, ale stavby vedle šikmé věže jsou pěkné a lákají davy turistů. Po bližším prozkoumání šikmé věže jsme zjistili, že vznikla liknavostí italských stavitelů a kdyby se nenahnula, tak by Pisu dneska nikdo neznal. Prostě jsme jim to tam zkontrolovali a vrátili se k autu. Rozhodnuti prodat černochovi lístek zpět za jedno euro (platil ještě více než hodinu) jsme se vrhli do smlouvání, když ho po nás chtěl. Pacholek jeden, nechtěl dát ani cent, tak jsme mu ho s ohledem na naše bezpečí radši věnovali a mazali z Pisy na dálnici a zpět k domovu. Rozhodli jsme se ještě najít místní supermarket, ale to se ukázalo jako chyba, protože po pár kilometrech se supermarket neobjevil a dokonce se vytratily i cedule k němu lákající. Navíc ten strašný nepořádek kolem cesty a prostitutky nabízející své služby. Jedna z nich dokonce nahoře bez lákala do svého starého obytného automobilu, který stál vedle ní. Po pár minutách jsme dorazili na dálnici a vydali se směrem k domovu. Po pár kilometrech jsem navigovaný Petrem začal hledat v navigaci v bodech zájmu nějaké nákupní středisko. Podařilo se a po pár kilometrech jsme sjížděli z dálnice nakupovat. Na parkovišti jsme se rozloučili s otcem a synem Vernerovými, kteří nakupovat nechtěli a vyrazili navigování obstarožní mapou Evropy domů sami (při pozdějším rozhovoru s Tomem jsem zjistil, že někde u Modeny zabloudili a domů dorazili až někdy kolem čtvrté ráno). My se vrhli do nákupního centra značky Carrefour a nakoupili nějaké suvenýry a drobnosti domů, abychom nepřijeli s prázdnou. Po nákupu nám trochu kručelo v žaludku, tak jsme zašli na místní pizzu a ochutnali jí. Byla dobrá, ale při vzpomínce na včerejší pizzu při sjezdu z korsických hor, která byla ještě lepší nám tahle přišla taková odfláknutá. Po nacpání se pizzou jsme vyrazili na cestu k domovu. Následoval nájezd na dálnici a stovky kilometrů po tomto druhu silnice. Po cestě se už nic mimořádného nestalo (mimo to, že jsme například tankovali a čůrali) a po jedné hodině ráno jsme úplně unavení dorazily v pořádku zpět domů. Najeli jsme dva tisíce osm set padesát kilometrů a všichni jsme se shodli, že to byl skvělý výlet na rallye spojený zároveň s parádní dovolenou s koupáním v moři a krásným letním počasím!