V českém rallyovém sportu je pár odvážných žen, jenž se snaží vyrovnat mužům. Jednou z nich je i Pavla Fričová. Mnoho fanoušků zařadí Pavlu hlavně po bok Karla Macka a v současné době Pavlíny Tydlačkové. Jaká vlastně je tato skromná žena, která neodolá sladkostem. Pojďme si ji představit.

Zkus nám prosím nastínit na úvod rozhovoru, jak jsi se dostala k automobilovým soutěžím?

„K závodům jsem se dostala díky teamu Vojty Štajfa. Poprvé jsem se tak svezla v závodním speciálu a tak mě to nadchlo, že jsem si zjistila vše potřebné o získání soutěžní licence. Tu jsem nakonec získala a poprvé jsem jako spolujezdkyně usedla do závodního speciálu Toyota Corolla S2000 v roce 2009 na Pražském rallysprintu vedle zkušeného jezdce Karla Macka. Měla jsem z tak silného a rychlého vozu velký respekt, ale naprostou důvěru jsem měla v Karla. Hodně jsme toho natrénovali po nocích a věděla jsem, že není žádný kaskadér a jede velmi zodpovědně.“

Usednou do vozu specifikace S2000 je snem snad skoro každého kluka. Tobě se to podařilo. Jak jsi vnímala první starty v Toyotě Corolla S2000?

„Já měla to štěstí, že jsem usedla do tohoto vozu specifikace S2000, jako úplný začátečník. Jednou jsme byli testovat v Bělé pod Bezdězem a pak zrovna křest ohněm na Pražském rallysprintu. Velkou oporou mi tenkrát byl nejen celý team pod vedením Karla Macka, ale také mým velkým učitelem byl pan Jaroslav Palivec, který mi dal do mé závodnické kariéry spoustu užitečných rad a moc mu za to díky.“

S Karlem Mackem jste se stali neodlučitelná posádka. Co se přihodilo, že na konci sezony 2011 jsi usedla k Tomáši Blažkovi?

„S Karlem jsme spolu zažili hodně hezkých závodů, kde jsme si užili adrenalinu a krásné závody na šotolině. Ale bohužel všichni víme, jak dopadla pro nás smolná Barum rally Zlín v roce 2011. Bohužel nám na třetí erzetě odešel motor a nebyla vyhlídka na sehnání a zafinancování nového. Bohužel Toyota Corrola S2000 je tak specifické vozidlo, že je velký problém s náhradními díly. Ale vše se zdařilo a Karel Macek toto vozidlo opět předvádí na rallyových tratích. K čemuž mu gratuluji. Ale zpátky k Tomovi. Tom mě oslovil koncem loňské sezóny na možnou spolupráci. Dohodli jsme se na Uherském Brodě a na Mikulášské rally v Slušovicích. Dále jsme chtěli spolu startovat při sezóně 2012, ale nebyl bohužel jistý závodní speciál a tak jsme museli naši spolupráci ukončit.“

S jakými pocity usedá spolujezdec k novému jezdci? Zkus nám prosím popsat oba přestupy, tedy jak k Tomášovi, tak i k Pavlíně.

„K Tomášovi jsem sedala, jako ke skoro úplnému začátečníkovi. Byla to pro mě výzva mu pomoci se posunout dopředu. S Tomem jsme si sedli jako lidé a musím říct, že takto jsem se ještě do té doby na žádných závodech nezasmála jako s „Blážou“. Myslím, že mohu mluvit i za Toma, že tyto dvě soutěže jsme pojali ani ne jako závodění, ale chtěli jsme si to pořádně užít a něco málo se naučit. A to se myslím zadařilo více než na 100%. K Pavlínce nás k sobě svedla náhoda, za kterou jsem moc vděčná. Pavlínka je pro mě člověk, u kterého vidím strašné zapálení do rally a naším heslem se stala věta, nás nedostanou! Naším křtem byla Valašská rally, která za nočních erzet byla trochu hektická a více adrenalinová, ale pak si myslím, že se nám zadařilo na denních rychlostkách v sobotu. O Pavlínce říkám, že je blázen, ale sedíme si jako lidi a jako kamarádky. Jak já říkám, stále se učíme, ale myslím, že nám to jde.“

Přenesli jsme se v povídání k Pavlíně Tydlačkové. To je asi trošku jiný styl jízdy, než jaký jsi zažívala u Karla Macka…

„U Karla jsem si užila jízdu ve speciálu S2000, s Pavlínkou jezdím ve vozidle Škoda Felicia. Ale musím říct, že s Pavlínkou je to opravdu těžký adrenalin. Pavlínka je těžký blázínek, ale jak jsem již napsala v nějakém komentáři, tak si myslím, že Pavlínka se nelepší závod od závodu, ale erzetu od erzety. Dopilováváme rozpis a již ho máme docela vymakaný. Všechny asfaltové fleky, díry atd. Jsme prostě dvě si strašně podobné baby a myslím, že je hrozně moc fajn, že jsme se našly. Učíme se a myslí, že nám to jde velmi dobře.“

Musíš Pavlínu krotit respektive ji popohánět na rychlostních zkouškách?

„Pavlínka je dravec a tak ji musím občas brzdit, ale jak nám bylo řečeno a my si jsme toho obě vědomé, že jezdíme hlavně srdíčkem. Náš rozpis je napsaný tak, že si z toho dělám legraci, že je mládeži nepublikovatelný. Kdo viděl, tak mi dá jistě za pravdu, ale na Pavlínku to funguje a u jistých názvů si fakt uvědomí, že ta zatáčka je opravdu těžká. Spolupráce nám ale v autě myslím funguje na výbornou.“

Jak ty osobně se díváš na dámské jezdkyně, respektive spolujezdkyně v tomto převážně mužském sportovním odvětví?

„Jako ženy máme strašnou výhodu ve váze. Teď se nechci samozřejmě pánů dotknout, ale je to tak. Obdivuji každého, kdo do toho sedne a je jedno jestli to je chlap či ženská, obdiv si zaslouží všichni. Bohužel žen jak za volantem, tak i na místě spolujezdců je pořád málo a ještě tak trochu tady koluje pořekadlo, že ženská patří k plotně a ne do závodního vozu (myslím tím místo řidiček), ale je to pouze jen mýtus. Třeba u Pavlínky jsem poznala, že i žena chce dosáhnout úspěchů v tomto sportu a bojuje o každou vteřinku. Jen čím dál víc žen na místa řidiček či spolujezdkyň.“

Ve sprintech se setkává pár dámských posádek. Jak spolu vycházíte?

„Myslím, že nemáme jakýkoliv problém s holkama z dalších posádek. Sedneme spolu na večeři, bavíme se o tratích, ale i o věcech mimo rally. Nemyslím si, že by panovala nějaká nevraživost, ba naopak si myslím, že všechny chceme to samé. Vybojovat si nějaké to pěkné umístění a setkat se znovu na dalších závodech.“

Máš nějaký rituál před závodem?

„Nevím, to se nedá takto říci. Jediné co dodržuji pravidelně před každým závodem je, že zavolám svoji mamce, abych ji oznámila, že jdeme na to. Ona mi na oplátku popřeje hodně štěstíčka. To je asi jediný pravidelný rituál. Na startu si vždy řekneme naší větu nás nedostanou a zpátky na cílovou rampu a jdeme na to. V autě máme spoustu talismanů a vždy jsme se ze všech nepříjemností vyhrabaly. Někdy za pomocí diváku, ale vyhrabaly. Takže asi žádný zvláštní rituál před závody nemám.“

Kterého výsledku si nejvíce vážíš a proč?

„Asi si cením nejvíce druhého místa absolutně v celém seriálu Lausitz rally v roce 2010. Jela jsem poprvé na šotolině, ještě s vozem specifikace WRC. Byl to pro mě velký zážitek a moc se mi celý tento seriál líbil, byť byl hodně náročný. Dva závody jsme odjeli na asfaltu a pak ta těžká šotolina. Tím bych chtěla poděkovat Karlu Mackovi, že jsem s ním mohla toto absolvovat.“

Je nějaký jezdec, kterému by jsi chtěla číst noty?

„Nevím jestli je přímo někdo komu bych noty chtěla číst. Samozřejmě, že lidí, u kterých si řeknu, jak bych asi fungovala jako spolujezdec je hodně, ale vyloženě vybraného jezdce nemám.“

Kam by jsi to chtěla v automobilových soutěžích dotáhnout?

„Teď si myslím, že máme před sebou s Pavlínkou cíl se zdokonalovat v rallysprintech. Takovým naším hnacím motorem je si někdy odjet Barum rally Zlín. Tak uvidíme zda se nám to někdy zadaří. Pořád věříme, že ano. Spíše asi počkám kam mě ten můj osudový rallyový vítr zavane.“

Jaká je Pavla Fričová v soukromí? Co nám na sebe práskneš?

„Mám syna Marka, který jezdí na buggy a myslím, že z něho bude jednou velký závodník. Bohužel ale zatím nemá pud sebezáchovy a tak jako každá matka vždy trnu co se přihodí. Mezi závody se věnuji trénování dětí volejbalu a musím přiznat, že mě to hodně naplňuje, když vidíte ty děti jak se snaží a že i v dnešní době se najde hodně dětí, kteří nesedí doma u počítačů, ale mají ještě zájem se hýbat a hlavně dělat teamovou hru. Prozradím, že mám ráda lehká jídla, ale nepohrdnu ani klasickou českou kuchyní. Ale co mne vždy dostane, tak to je sladké. Jinak si snažím své soukromí chránit, takže udělám tečku.“