Někteří jezdci jdou do rally po hlavě, jiní nad svou kariérou hodně přemýšlí. Jedním z té druhé škatulky je například Zbyněk Hrabec. Nevěříte? Posuďte sami: aby si nemusel pronajímat auto, tak si jej doma sám postavil. K tomu si vzal za manželku spolujezdkyni a nyní tvoří tým mechaniků. Jednoho tříletého mechanika již má a další je na cestě.

Ještě loni jsme tě mohli vídat na sedadle spolujezdce, jak to že jsi letos přesednul za volant?

„Ano, je to tak. Ještě pře pár lety jsem se občas objevoval na závodech jako spolujezdec po boku mého bráchy. Potom byla pauza, ale po pár letech mě oslovil můj kamarád Kuba Král, že chce zkusit rally a jestli bych s ním nejel. Tehdy jsem neváhal ani chvíli, a na první rok s kitovou felicií v PČR vzpomínám velmi rád dodnes. Další rok na to jsme společně startovali už ve sprintrally s Citroenem C2 R2 Max. Od začátku, kdy jsem se začal okolo závodů pohybovat, jsem chtěl vždycky jezdit za volantem, jenže nikdy jsem na to neměl prostředky. V průběhu loňského roku se mi vlastníma rukama podařilo ze sériové hondy postavit svoje závodní auto a loni na konci roku, jsem už startoval sám za volantem. Poprvé jsem se svým autem objevil na Rallyshow Uherský Brod. Celý rok jsem si civica stavil vlastnoručně po nocích a pěvně doufal, že start v Brodě stihnu. Už v průběhu roku jsem se domluvil s Martinem Hlavatým, kterého jsem poznal v době závoděni s Kubou Králem, že se mnou závod v Brodě odjede. Byl jsem před startem hodně nervózní, ale závod nám celkem vyšel a hned jsme vezli domů pohár za první místo. Potom jsme spolu ještě ten rok jeli Mikuláš rally ve Slušovicích.“

Jak hodnotíš letošní sezónu?

„Finance jsou téma asi každého ve startovním poli, ale u mě jich je dost málo a celou sezónu jsme odjeli v hodně skromných podmínkách. Auto je moje vlastní, doma si ho po večerech chystám sám a v podstatě i přípravu věcí na závody dělám sám. Málokdy mám na závodech vlastní mechaniky a tak dopravu na závody, přejímky a chystání auta ráno před startem jsme si s Martinem řešili sami. Hodně mi se zabezpečením startů pomohla také rodina. Jak můj taťka, že jsme měli vůbec na startovné, tak moji tcháni, díky kterým mám zázemí, kde si můžu auto chystat a mám si ho čím na ty závody dopravit. Sezonu jako takovou z mého pohledu hodnotím na výbornou s hvězdičkou. V těchto skromných podmínkách jsme se vydali na sedm závodů, všech sedm jsme dojeli a ze všech sedmi jsme si dovezli poháry. V celkovém hodnocení za celý rok jsme ve skupině V skončili druzí a v absolutním pořadí poháru desátí. Sezónu jsme na posledním závodě ve Vsetíně zakončili vítězstvím, kde jsme si náramně užili vítěznou sprchu šampaňským na rampě. Myslím, že lepší už to letos být opravdu nemohlo. Auto nás ani jednou nezklamalo, a já jsem moc Martinovi vděčný, že to se mnou celý rok vydržel. V závoďáku byla vždycky už od seznamovacích jízd nálada na suprovní úrovni. Také jsem moc spokojený s jeho spolujezdeckým výkonem. Za celý rok jsme společně udělali dost velkých kroků dopředu, hlavně co se týče psaní rozpisu a potom co se týče jízdy jako takové. Cítil jsem, že to bylo závod od závodu lepší a to mě vždycky těšilo.“

Co plánuješ na příští rok? Nechystáš se přejít z poháru?

„Plány žádné nemám, na ty je ještě celkem brzo, ale jestli něco bude, nic velkého to nebude. Zůstanu určitě u svého civica. Mým přáním je odjet zase co nejvíc závodů a určitě v Poháru České republiky. I letos jsem v podstatě řešil závod od závodu a neplánoval velice nic dopředu, protože stát se může cokoliv a nějaká horší havárie by pro mě znamenala předčasný konec sezóny a nebo taky jezdecké kariéry. Při jízdě na erzetách dost na toto hledisko beru ohled, i když stát se to samozřejmě může. Snažím se taky být k autu šetrný a vyvarovat se zbytečných finančních nákladů navíc. Do sprintů určitě nepůjdeme, s Martinem zastáváme názor, že nejlíp je nám v poháru. Je to zde trochu volnější co se týče technických předpisů ohledně auta, ať už bezpečnostní výbavy nebo úprav. Za druhé v poháru je správná parta lidí, se kterýma se vídáme jen na závodech a pro nás jsou to všechno super lidi, kamarádi a přátelé. Jak se říká taková jedna velká rodina. Nepanuje zde nějaká velká rivalita a napjatá atmosféra a držíme při sobě, i když mezi sebou závodíme. Na přejezdech mezi RZ a v přeskupeních si všichni sdělíme zážitky a potom zase zasedneme do sedaček a jdeme na to. Bylo by fajn, kdyby Pohár ČR byl trochu víc vidět v médiích, i když za poslední roky se to trochu zlepšilo. Uvidíme jaký příští rok bude kalendář a od toho se odrazíme.“

Máš nějaký zážitek z letošní sezony o který se podělíš?

„Tak těchto věcí bylo za letošek opravdu hodně a v autě se s Martinem skoro pořád smějeme. Často i přímo na erztách si stihneme povídat i o něčem jiném při závodním nasazení. Nálada je prostě pohodová a jak Martin říká, my jsme se hledali až jsme na sebe zbyli. Začalo to na Valašské rally, ale známé fiasko které tam proběhlo nám celkem pokazilo náladu a tento závod byl jeden velký zážitek sám o sobě. Další dobrá škola byla nechtěná jízda na tvrdých slikách na vodě na Kopné. Ale při tom jsme některým soupeřům dokázali ujíždět.. Potom bratrovražedný souboj o třetí místo na poslední RZ s Kubou Nipčou na Rally Krkonoše. Další taková perlička byla první rychlostka na Rally Kostelec, kde nás překvapil ve velké rychlosti jeden horizont. Auto se nečekaně vzneslo a po dopadu v nemalé rychlosti jsme už byli v trávě a ke stromům moc nechybělo, ale naštěstí jsme to ustáli. Ve Vyškově jsme si moc užili šotolinové pasáže, na Jeseníkách jsem se učil jet na mokré gumě na mokru. Ke konci už to celkem šlo. Poslední závod ve Vsetíně jsme si za krásného počasí náramně užili.“

Je o tobě známé, že žiješ se známou navigátorkou. nechystá se rodinná posádka? Jak to přítelkyně snáší?

„Se Zuzkou Chvojkovou jsme se před několika lety poznali, kde jinde než na závodech. Nyní bydlíme spolu v Olomouci, máme už skoro tříletého syna Jakuba a další přírůstek do naší rodiny je každou chvíli v očekávání. Už teď víme, že to bude další kluk, tak uvidíme jestli ho chytnou auta, Kubu to zatím drží ve velkém. Bylo by moc fajn, kdybychom se spolu se Zuzkou někde svezli, ale asi to hned tak nehrozí. Zuzka má maminkovské povinnosti, kterým se naplno věnuje a moc ráda si je užívá. Jsem rád, že má pro mé závodění pochopení a taky jsem ji moc vděčný, že mě i podporuje. Už delší dobu sama aktivně nejezdí, ale o závody se stále zajímá. Když jsou závody blízko domova, jezdí s malým Kubou se mnou a vždycky mě čekají v servisu a u cílové rampy. Příští rok už na mě bude čekávat v servise zase o jednoho človíčka navíc.“