René Dohnal se v rally pohybuje od roku 2011. Během své kariéry zažil mnoho krásných chvil, ale i smutné okamžiky. Na konci loňského roku avizoval třiatřicetiletý rodák z Kunovic přerušení kariéry.

V loňském roce bylo pro tebe jistě největší motivací startovní číslo, kterým se díky prioritě FIA nemůže pyšnit kde kdo…

„Rozhodně. Navíc to mělo být něco nezvyklého, aby jezdec s 2WD vozem takové číslo získal a byl vůbec držitelem této priority. Kromě vítězství v ERT šampionátu by takový scénář mohl nastat jen tehdy, pokud by úspěšní jezdci mistrovství světa či Evropy startovali s dvoukolkou. A to je v podstatě utopie. U mě byla původní myšlenka spojena s tím si ještě jeden rok zazávodit a vrátit se do Česka. Plnohodnotně. Tedy jet oba mistráky a zvýšit šanci na alespoň jeden hezký výsledek, kterým bych se rozloučil s kariérou. A to takovým stylem, který by mě vnitřně naplnil a uspokojil mou touhu odejít na pomyslném vrcholu.“

Původně jsi chtěl startovat v obou domácích mistrovstvích. Po vítězství na domácí Valašce ale přišla smutná Šumava a havárie na Kopné…

„Musím říct, že Valaška byla fantastická a skvělá. Já si chtěl závod hlavně užít a ono je opravdu něco nádherného, když přijedete na domácí náměstí se startovním číslem 1. Závod samotný se povedl na výbornou. Třídu jsme vyhráli v početné skupině Rally4 a neměli pouze na nedostižného Honzu Dohnala s vozem S1600. Poté následovala smutná Šumava, která mě opět donutila cestou domů přemýšlet nad tím, zda neměla být sezóna 2023 tou poslední.Již za 14 dní se konala opět skoro domácí Kopná. Závod jsme měli rozjetý možná až moc slušně. Bavilo mě to, začal jsem ztrácet opratě a jel rychleji, než jsem měl. Nemohlo to skončit jinak než podceněním jedné komprese na sjezdu do cíle RZ Lípa. Tento sjezd znám z Barumky, ale nikdy jsem se ho neodvážil jet naplno. Při studiu tohoto úseku jsem vycházel z onboardu předních vozů Rally2, a to byla zásadní chyba. Naše auto kompresi (tak jak vozy Rally2) nepobralo a nečekaně ztratilo přilnavost. Snažil jsem se situaci co nejvíce zachránit, ale bohužel nebylo v mých silách auto na trati udržet. Po asi stometrovém tanečku mezi vzrostlými stromy jsme zakopli o ten nejmenší a šli asi 2x přes střechu. Dodnes si myslím, že to dopadlo nejlépe, jak mohlo, protože kdo tento úsek zná, moc dobře ví, jak to zde mohlo skončit. Uff.“

Jak moc tato událost poznamenala zbytek sezony?

„Zásadně, a to nejen finančně. Když jsme u rozbitého auta seděli několik hodin a čekali na konec druhého průjezdu, hlavou mi lítaly různé myšlenky. Jednak jsem si vážil toho, že se nám nic nestalo, na stranu druhou se mi rozplynul sen zakončit to celé tak, jak jsem si přál. Sprinty jsem z finančního hlediska bral za vyřešené a velké vlastně taky, protože se po Šumavě neškrtal žádný závod a bylo utopické myslet si, že za čtrnáct dní odstartujeme v Krumlově.Všichni v týmu mě ale neskutečně podpořili a dali naději, že když seženeme veškeré potřebné díly, auto za deset dní může vyrazit směr České Budějovice. A já se této myšlenky okamžitě chytil, protože dokud existuje naděje, stojí za to o ni bojovat.“

A tak po deseti dnech stálo auto v týmových barvách na startu Krumlova.

„Ano, všechno klaplo, jak mělo. Společnými silami jsme sehnali veškeré díly, kluci chodili pracovat o víkendech i státních svátcích a auto skutečně dojelo do Budějovic jako nové. Hrozně jsem si vážil toho, že mohu startovat, a nechtěl dovolit další průšvih. Moc dobře jsem si uvědomoval, že teď už musí do konce sezony vše vyjít a já nesmím udělat chybu. To bylo samozřejmě velmi svazující. Krumlov ale dopadl skvěle. Auto fungovalo na jedničku a já postupně získával zpět sebedůvěru. Už jsem se ale nehnal do přehnaného rizika a zapnul svůj chytrý mód, který se mi v minulosti tolikrát osvědčil. Závod jsme absolvovali na druhém místě za Honzou Kundlákem, a to byl nad rámec dobrý začátek sezony, o kterém jsem před čtrnácti dny ani nesnil.“

Poté tě nečekalo v Hustopečích nic snadného…

„To máš velkou pravdu. Hustopeče jako závod miluji a vždy patřil mezi mé nejoblíbenější podniky. Mám je celoživotně spojené s Rudou a neskutečnou pohodou, která zde, i díky němu, vždy panovala. Jsem moc rád, že závod nese v názvu jeho jméno a věřím, že navždy bude. Celková příprava pro mě nebyla snadná, těch vzpomínek je příliš mnoho. Trochu jsem se i obával toho, jak na mě budou lidé reagovat, hlavně ti z vedení soutěže. Mé obavy ale byly zcela zbytečné a všichni byli moc milí. Tím ze mě spadla velká tíha a já si dal za cíl jet tak, abych Rudovi udělal v cíli radost. Začátek mi ovšem utekl, ale následující dvě zkoušky jsme dokázali vyhrát. První etapu jsme přenocovali na druhém místě, což bylo po začátku (sedmý čas na úvodní zkoušce) perfektní. Druhá etapa obsahovala hodně šotolinových úseků, které jsem v minulosti nejel, a tak jsem byl zpočátku opatrný. Ve druhých průjezdech jsme podstatně zrychlovali a druhé místo uhájili se ztrátou čtyř sekund na vítězného Davida Štefana. Na jednu stranu jsem byl z výsledku nadšen. Nicméně, zvítězit na Rudových Hustopečích by bylo vážně krásné. I tak na mě určitě mohl být pyšný.“

Následovala Bohemka, kde ti vítězství spadlo tak trochu do klína.

„Na Bohemce jsem zažil asi největší závodnické vyhoření. Najednou jsem po seznamovačkách cítil, že mi závodění nedává smysl. Kdyby mi někdo řekl, pojď, pojedeme domů, tak jsem se sbalil a jel. Nevím, proč to na mne tolik dolehlo. Patrně to byl mix předstartovní taškařice s naším startovním číslem, které nám ředitel závodu nechtěl udělit. Měl jsem pocit, že zde jednoduše nejsem vítán. Dále za to mohla i předpověď počasí a pro mě nová RZ Zvířetice, kterou jsem si na vodě a blátě moc nedokázal představit a měl z ní příliš velký respekt. Hned zpočátku mi situaci trochu ulehčil Honza Kundlák, který smolně odstoupil již po první zkoušce. V dalším průběhu se střídaly časy lepší s těmi horšími a třeba na druhém průjezduZvířeticemi jsem si dal oproti prvnímu průjezdu 24 sekund, což na takovéto úrovni není přijatelné. Ve druhé etapě jsme tahali v souboji o první místo za ten kratší konec a hecli se až na druhém Radostíně, kdy jsme Dominikovi Novotnému nadělili něco přes šest vteřin. V rallysportu se ne nadarmo říká, že závod končí až na cílové rampě (pro některé nešťastníky až v závěrečném UP). Tady jsme se o tom přesvědčili v míře vrchovaté, kdy Domča zachyboval v poslední zatáčce celé soutěže a my zvítězili o jednu sekundu. Jsem zpětně rád, že jsem zcela nevypustil ani poslední městskou RZ, protože by mě ta vteřina jistojistě mrzela.“

Zlínská Barum rally ti naopak přinesla spíše zklamání…

„Naprostý souhlas. Já se moc těšil na zlínskou rally, protože jsem tušil, že to bude s největší pravděpodobností má poslední Barumka. Po Bohemce jsme vedli šampionát dvoukolek, ale koeficient 1,5 znamenal obrovský příděl bodů, a tedy bylo vše otevřené. Abych to neměl tak jednoduché, vysnil jsem si ideální scénář, kdy se při shodě okolností mohlo povést slavit titul již na cílové rampě Barumky před zraky známých a kamarádů. A k tomu jsem se trochu upnul, protože mám rád happy endy (smích). S tímto nastavením se samozřejmě musela dostavit obava o výsledek a strach z chyby, která by celoroční snažení zazdila. Proto jsem se nemohl dostat do tempa a jel v klidu. Tato strategie není pro tak dlouhou a těžkou soutěž vůbec špatná, ale může znamenat velkou ztrátu, pokud soupeři neudělají chybu a podrží je i vůz. Do toho jsem udělal velkou chybu s pneumatikami, kdy jsem se na poslední chvíli rozhodl nepřezout a doufal v obrovskou výhodu. Bohužel ale přišel liják asi čtyři minuty před startem Kateřinic a bylo na tvrdých pneu vymalováno. Pokud bychom to stihli, mohli jsme soupeřům dát okolo minuty, takto jsme minutu ztratili. De facto pro nás tímto závod o dobrý výsledek skončil a já se rozhodl pouze dojet. Tím, že se Honzovi Kundlákovi Barumka maximálně vydařila, nás v celkovém pořadí přeskočil a ideální scénář o ukončení kariéry na zlínském náměstí vzal za své.“

O pořadí ve dvoukolkách měla rozhodnout rally v Pačejově, s jakými cíli jsi šel do závodu a věřil jsi, že na jeho konci budeš slavit?

„Čas mezi soutěžemi jsem využil k tomu si srovnat hlavu a do Pačejova jsem odjížděl s tím, že jednak nemám co ztratit, a navíc jsem neměl souboj o titul ve svých rukou. Matematika hovořila jednoznačně pro Honzu a pokud by neudělal chybu, je mistr on. Rychlostně jsme na něj celý rok neměli a snažili se mu sekundovat převážně konzistentními výsledky. A tak jsem jel do Pačejova v naprostém klidu a s vizí si závod užít bez tlaku na výsledek, protože to mohl býtposlední závod mé kariéry, tak proč si jej zbytečně znepříjemňovat. S Pačejovem jsem měl velmi malé zkušenosti a startoval na něm za celou kariéru pouze v roce 2016, kdy byl ještě součástí sprintrally. Jednalo se tedy víceméně pro mě o zcela novou soutěž. Byla ale nádherná a obzvlášť RZ Čečelovice byla perlou mezi českými erzetami. Tu jsem si užil v obou průjezdech a mohl bych ji jezdit klidně pořád dokola (smích). Po první etapě jsem byl nadmíru spokojen, protože druhé místo za Honzou bylo fajn. Druhá etapa byla bohužel zpočátku jedno velké trápení. Začal jsem to svou chybkou v pravém odbočení, kdy jsme mírně sklouzli na trávu a museli se hrabat nazpět. Poté jsem si poprvé za kariéru zažil jízdu bez posilovače řízení a přišlo mi, že je to snad osudové, abych o tento „skvělý“ zážitek nakonec nepřišel (smích). Kluci naštěstí odvedli fantastickou práci a vrátili auto v servise do provozuschopného stavu. Následovaly poslední tři zkoušky a nic nenasvědčovalo dramatu, které mělo přijít. Hned v cíli první zkoušky sekce jsme se podivili nad Honzovou ztrátou. Asi defekt, napadlo nás. Poté jsme u něj na přejezdu zastavili a zjistili, že má problémy s posilovačem řízení. To nám ho bylo fakt líto a o to víc jsme se s Romanem shodli, že si za ta letošní martýria se stávkující technikou ten titul opravdu zaslouží.“

Poslední erzeta, co se ti honilo hlavou, když jsi viděl na startu odstavený vůz Janka Kundláka?

„Honza se stávkujícím posilovačem odjel dvě zkoušky, a i když měl nejspíše přijít o první místo v soutěži, na celkovém výsledku šampionátu by to nic neměnilo. První myšlenky na to, že se začíná dít něco nestandardního, přišly v první časové kontrole před startem závěrečné zkoušky, kdy Honzu roztlačoval pořadatel.Když pak Honza dojel na startovní čáru, ze které ale neodjel a byl opět pořadateli odtažen bokem, napadlo mě, že je zkouška asi zastavena a je potřeba, aby vyjela sanita nebo ABA. Absolutně mě nenapadlo, že by to mohlo být něco jiného. Honza s Peterem vystoupili z auta a na start najel Petr Nešetřil. V tu chvíli mi došlo, co se přede mnou odehrává za scénář. Byl to naprostý mix pocitů, které jsem nikdy v jeden moment nezažil. Od šoku, přes vděk až po strach, abych takovou příležitost nepromarnil. Měli jsme jen minutu na to se zkoncentrovat a připravit na závěrečných necelých patnáct kilometrů. Bylo to nekonečné a já se bál úplně všeho, co by nás mohlojakkoliv ohrozit. Vše jsme ale zvládli a na emoce po dojetí závěrečné zkoušky nikdy nezapomenu.“

Na náměstí v Horažďovicích ale posléze proběhly i oslavy, jak sis je užíval?

„Ono chvíli trvalo, než to člověk celé zpracoval, protože se povedlo něco, s čím už nikdo z nás ani trochu nepočítal. Na náměstí jsme přijeli ještě komplet oblečení, protože jsem odmítal kdekoliv zastavit a co nejvíce jsem se snažil zamezit čemukoliv, co by mohlo celý výsledek ohrozit. Na náměstí na nás už čekal taťka, proto kterého to byl také silný moment. Všichni v týmu jsme si opravdu přáli takovýto výsledek a díky celkovému průběhu to bylo o to intenzivnější. Celkovým oslavám jsme moc nedali. Já je k životu nepotřebuji, nicméně plánuji něco menšího uspořádat hlavně pro kluky z týmu, bez kterých by žádný výsledek nebyl. Když se ohlédnu za tím, kolikrát nás svou profesionalitou a správným úsudkem podrželi ve hře, nic z toho by se bez jejich přičinění nestalo. Proto chci jmenovitě poděkovat Lubovi Minaříkovi, Radkovi Ševců a Filipu Hromasovi.“

Na přelomu roku jsi avizoval přerušení kariéry. Jak moc těžké bylo udělat tento krok?

„Po nešťastné tragédii v roce 2022 jsem věděl, že se musím do závodního auta posadit. Kvůli sobě, tátovi i Rudovi. Neuměl jsem si představit zakončit něco, čemu věnuješ 12 let života, takto. Ruda by byl navíc ten první, kdo by chtěl, abych do toho znovu sedl. Rally se měla stát mou terapií. Netušil jsem, jak dlouho budu závodit. Kdy se budu cítit naplněn a kdy poznám, že teď je ten správný čas odejít. Bohužel díky tomu, co se stalo,nedokážu závody brát jen jako zábavu. V tomto ohledu už to nikdy nebude jako dřív. Prošel jsem si tragédií, která nepostihne snad ani půl procento závodníků, a tak neexistuje moc lidí, kteří by se dokázali do takovéto situace vžít. Ta realita je mnohem horší, než by si kdokoliv pomyslel. Původně jsem se cítil naplněn po předloňském titulu v ERT a účasti na galavečeru FIA v Baku. Nicméně, vidina priority, startovního čísla 1 a českých soutěží, kde to celé začalo, ve mně probudila novou motivaci. Zpětně jsem nesmírně rád, že jsem toto rozhodnutí učinil a chtěl bych moc poděkovat všem, kteří při mně stáli a podporovali mě. Děkuji rodině, kamarádům, sponzorům, podporovatelům a Romanovi, kterého si nesmírně vážím za to, že mi věřil a sedl si vedle mě bez jakýkoliv pochybností. Dodal mi potřebný klid a jistotu. Z tohoto je tedy patrné, že motivace pro další pokračování vymizela. Lepší konec jsem si snad ani nemohl přát, a tak se mi nechce nadále pokoušet štěstěnu. Pravdou ale je, že jsem si rozmyslel konec kariéry a nechám tento příběh zatím otevřený. Pokud se dostaví adekvátní motivace, nebráním se návratu. V opačném případě už to ale pokoušet nehodlám.“

Předpokládám, že tu pomyslnou rally rodinu neopustíš, i když tentokráte to bude z druhé strany „mlíka“…

„Rozhodně neopustím. Rally byla, je i bude mou největší vášní a koníčkem. Jen tak z celého koloběhu vystoupit není snadné a já mám alespoň to štěstí, že patřím mezi ty, které závody baví i sledovat. Proto mi nedělá problém stát za „mlíkem“, ale kibicování ode mě rozhodně nečekejte. Vážím si všech, kteří si dokážou sehnat finance, posadit se do závodního auta a jet. Všem těmto lidem patří mé uznání.“

Je varianta, že by ses svezl na nějaké rally jen pro zábavu? Třeba právě s nějakým vozem snů?

„Jednorázové starty mě rozhodně nelákají. Tam podle mě riziko průšvihu hrozí nejvíce. Umím si ale představit svézt se na akcích podobných těm, které pořádá Silvestr Mikuláštík. Ty bych pojmul jako zážitkové programy pro lidi, kteří by si přáli svézt se v závodním autě, ale neměli doteď tu příležitost. Udělat radost sobě, ostatním a neřešit tlak na výsledek. To mi dává smysl.“