Když se Daniel Landa objevil na českých rally, tak to byl docela velký kolotoč. Během sedmnácti let za sebou zanechal nesmazatelnou stopu v několika projektech jako například film Tacho, nadace Malina, kterou založil společně s Romanem Krestou a další. V roce 1999 byl Landa vyhlášen Nováčkem sezony.

Dane, co se týká tvé práce v kulturním světě, jdeš z jednoho úspěšného projektu do druhého. Za sebou máš obnovenou premiéru muzikálu Tajemství, vloni velký koncert k narozeninám, jak to všechno stíháš?

„Momentálně to mám s časem trochu komplikované. Já mám totiž svůj čas rozdělený na fáze. Jsou fáze, kdy si rozmýšlím nějaké umělecké dílo. To znamená, že ho nechám v sobě pracovat, abych ho dopiloval k dokonalosti. Nyní mám fázi tvůrčí, realizační, a ještě dělám další projekty. V loňském roce jsme odjeli osm velkých koncertů v rámci festivalu Hrady. Do toho jsem čtyři měsíce pracoval na muzikálu Tajemství, kde jsem poskládal úplně novou hudbu. Jsem v období, kdy nevím, kde mi hlava stojí, ale je potřeba si svůj čas dobře rozdělit. Proto pečlivě zvažuji, co upřednostním a co pro změnu počká.“

Naznačuješ, že na něčem pracuješ, prozradíš víc?

„Nyní mám, co se týká tvůrčí činnosti, jakoby odpočinkovou fázi. Ale už na jaře chci napsat divadelní představení pro jednoho herce. Tím hercem budu já a bude to na pomezí stand-upu o duševní síle. Na konci roku 2025 bude opět akce, na kterou se moc těším. Děláme jinou formu našich písniček a na našich stránkách už jsou informace k „Akustické šňůře 2025“. Bude to skoro až folkové obsazení kapely a písničky dostanou folk rockový kabátek. Nebudou tam znít elektrické kytary, ale klasické „španělky“ a mohu říct, že to zní velice dobře. Na konci října startujeme toto turné, které bude mít osm koncertů a moc se na to těším. Věřím, že návštěvníci koncertů si to užijí s námi.“

Upřímně, nějak si to nedovedu dát dohromady, tebe a folk…

„Ten folk rockový kabátek písním opravdu hodně sluší. Zůstává tam ta tvrdost, i když v podání „španělek“ to zní trošku jinak. Navíc, tím jak to bude v divadlech, tak to bude i hodně intimní. Já nebudu řádit na pódiu, ale sedět na stoličce, hrát na kytaru, zpívat a mezi písničkami povídat. K tomu budu popíjet víno, takže navozuji takové „setkání“ v obýváku u krbu.“

Projektů je spousta, dovedeš odpočívat?

„Já odpočívám průběžně hlavně s rodinou. S manželkou Mirjam trávím hodně času mimopracovně a to podobné by se dalo říct i o holkách, které jsou už dospělé. Já odpočívám tím, že žádnou z těch sfér nepřeháním. Já nemám třicet koncertů za rok, které by mne vyčerpaly. Mám pro sebe takové „bonbónky“ a vše, co dělám, se snažím dělat tak, aby to bylo pro mne vzácné. V tu chvíli mě tyto akce dokážou nabíjet. Zažil jsem velmi intenzivní období, které bylo přes čáru, to byl projekt Žito. Potom jsem byl hodně vyčerpaný a musel jsem zvolnit. Nyní to mám vyvážené a vše je akorát.“

Jeden takový „bonbónek“ sis nadělil v roce 2023, kdy jsi na své narozeniny uspořádal koncert. Není nic krásnějšího, než oslavit narozeniny s přáteli…

„To byla nádherná oslava a najednou jsem měl sedmnáct tisíc gratulantů. Koncert v O2 Aréně v Praze byl rockový nářez se vším všudy a musím říct, že to bylo něco úžasného. Za rok, tedy v roce 2026, budeme dělat „velekoncert 2“ na letišti v Letňanech. Pokud byla minulá akce super, tak na tu nadcházející se ukrutánsky těším. To bude rockový nášup a bude to mít i obrovské výtvarné zázemí a tam si to opět užijeme. My jsme megalomani, takže tam to bude v plné parádě.“

Do toho ještě stavíš letadla… Prozradíš, kde se zrodil nápad stavět letadla?

„Asi před třemi lety jsme seděli u ohně s partou kolem Zlatého špendlíku Ostrava. S jedním klukem jsem se bavil na téma, co bychom chtěli v životě ještě dosáhnout. Přišla řeč na pilotní průkaz a tehdy jsme se domluvili, že si ho uděláme. To bylo někdy v květnu a v říjnu už jsme lítali. Následně jsme si koupili stavebnici letadla DV1 Skylark, což je ultralehký jednomotorový dvoumístný letoun a ten jsme si postavili. Tím známe letadlo dokonale, každý šroubek. Musím říct, že to byla pro mne hodně uklidňující práce. Sám jsem prosadil nespočet děr a nacpal do letadla tisíce nýtů. Při stavbě jsme potkávali spoustu šikovných lidí a řekli jsme si, že by bylo fajn na severní Moravě udělat menší rodinnou firmu, která by dokázala uživit pár dobrých lidí. Ve třech lidech jsme tedy založili firmu a naše první stavebnice jsme jí věnovali. Tady jsme se rozhodli, že z letounu uděláme EVO, že se zaměříme na vylepšení interiéru a další vymoženosti. Chtěli bychom letadlo posunout o půl třídy výš. Uvažujeme i nad vývojem vlastního, úplně odlišného letounu, ale to je hudba budoucnosti. V kategorii ultralehkých letadel bychom jednou rádi udělali velmi rychlé,ale prostorné a komfortní letadlo.“

Máš tedy pilotní průkaz, jak často lítáš?

„Musím přiznat, že jsem toho zatím moc neodlítal. Během dvou let jsem strávil ve vzduchu něco přes 150 hodin, což není žádné obr číslo. Když jsem nahoře, tak prožívám absolutní meditaci. Lítání je bezadrenalinový faktor a je to spíš meditační činnost. Když letím do Ostravy, tak si vychutnávám pocit, kdy mám křídla. V malém letadle vnímáš každý poryv větru, takže se opravdu cítíš, jako kdybys měl křídla.“

Stále ti proudí adrenalin v krvi? Čím ho v současné době vyplavuješ?

„Adrenalin nemám moc rád, já mám radši endorfin a dopamin. Rád se dostávám do transu, kdy rychlost nevnímáš jako ohrožující element, nýbrž jako blažený element. Pro tento účel mám hodně silný a atypický stroj na dvou kolech. Když jedu po cestách v lesích, tak jezdím hodně svižně, často lehce na hraně adheze, což se na této motorce dá. Tady si užívám svižnou jízdu, a co se týká dimenze dobrodružství, tak mi letadlo závody nahradilo. Já mám nulovou potřebu s někým soutěžit. Soutěže mě stály ohromné množství času a peněz, které jsem neměl a musel jsem je zakomponovat do různých projektů. No, a když pak v závodě havaruješ, tak si odnášíš pouze pocit, že to bude hodně drahé. Já jsem se na přelomu milénia soutěžím věnoval docela intenzivně, a to se odráželo i na dobrých časech. Postupně jsem ale dělal i další věci a k rally si jen odskakoval, což nebylo dobře. Dělal jsem chyby, kde jsem měl být rychlý, jsem byl pomalý, a kde jsem měl být pomalý, jsem byl rychlý. Pro mne to bylo spíše ukojení dobrodruha ve mně. Já si nemyslím, že jsem klasický závodník. Jsem dobrodruh a šoumen a v tom se neslo i to mé závodění.“

Z motoristických disciplin jsi vyzkoušel autokros, okruhy v tahačích i rally. Každá disciplína je trochu jiná…

„Autokros byl po stránce šou asi to nejlepší. Diváci měli okruh jako na dlani a my jsme tam byli jako středověcí toreadoři. My jsme diváky bavili a oni to měli jako kino. U tahačů to bylo složitější, neboť okruhy jsou rozlehlejší, a rally, to je pro fanoušky, kteří objíždějí rychlostní zkoušky a koukají na průjezdy. Z pohledu kompaktní podívané pro lidi to už tolik není. Soutěže jsou pro lidi, kteří něco ví o jezdcích, o autech, a kteří jsou spíš„fajnšmekři“. Pro ně je to pochopitelně královská disciplína. To co zažije jezdec v rally se s jinými disciplínami moc srovnat nedá.“

Jak s odstupem času vzpomínáš na své první starty v rally? Jaká byla cesta k rally?

„Když jsem jezdil tahače, začal jsem pociťovat, že jsem takzvaně nechtěný jezdec. Najednou jsem dostával penalizace za kouřivost, i když jiná auta kouřila ještě víc než já. Na závodní dráze mě úmyslně blokovaly MANy a začalo docházet ke konfliktům. V tu chvíli jsem si řekl, že toto nechci a s týmovým doktorem jsme se domluvili, že budeme jezdit rally. Já jsem nikdy neměl nouzi o výkonově silné vozy, a to jak v autokrosu, tak i v tahačích. Proto i rally jsem jezdil se silnými auty. První závod jsem jel s Trojanovou Toyotou Celica. Já byl zvyklý z autokrosu jezdit přece jen docela rozevlátě a najednou přede mnou stály úzké silničky. Z počátku to tady odnášely plechy a značky podél cest, než se to trochu uklidnilo.“

Autokros i tahače byly o jednom jezdci, ale najednou ti někdo „kecal“ do řízení, jak jsi to snášel?

„S tím jsem měl vždy problém, musel jsem se dobře zkoncentrovat, co mi spolujezdec diktuje. Skvělé to bylo pro mne v letech 2004 a 2005, kdy jsem jezdil s Jardou Novákem a rally jsem se intenzivně věnoval. Výborná etapa byla i s jeho synem Petrem, který mi četl další sezony a pak ke konci kariéry. S „Dědkem“ jsem se cítil nejlíp. V roce 2004 jsme spolu vyjeli třetí místo v rallysprintech v kategorii produkčních vozů. Vidím to jak dnes… Na předposledním sprintu ve Vyškově jsem kategorii vedl, ale v retardéru jsem nechal 12 vteřin a z první příčky jsem spadl na třetí. Tehdy mi Jarda řekl, ten retardér tě bude stát nakonec lepší výsledek, a taky že jo. V konečném účtování jsem mohl být druhý.“

Když jezdíš nyní v civilním autě, tak jsi klidný nebo jsi závodník?

„Já moc v autě nejezdím a tento dopravní prostředek používám pouze, když opravdu musím. Ještě nedávno jsem jezdil v Subaru STi, které jsem měl asi tři roky a za tu dobu jsem najel asi 1500 km, tak jsem ho prodal. Nyní si půjčím občas auto od manželky, když jedu někam dál. Hlavně ale jezdím na motorce.“

Vzpomeneš si, kolik vedle tebe sedělo v rally spolujezdců? Jste v kontaktu?

„Přesný počet spolujezdců si nepamatuji. Občas jsem v kontaktu s některými kluky, ale spíše se jedná o výjimečné momenty. Můj život je velmi rychlý a já jsem rád, že stíhám, co stíhám. Velicí kamarádi jsme byli s kluky Novákovými, kteří mne nejvýrazněji provázeli v rally. Měli jsme slušné výsledky, a kdybych se soutěžím ještě víc věnoval, mohlo by to být ještě lepší. Bylo jich opravdu jedenáct? Musím říct, že všichni to byli fajn kluci.“

Jedním z tvých spolujezdců, i když se jednalo pouze o Pražský rallysprint, byl i táta. Jak snášel tvou rychlou jízdu a i táta byl na adrenalinové zážitky?

„Tatínek má v současné době zdravotní problémy a už se tak nějak adrenalinovým zážitkům vyhýbá. Ale v době, kdy jsem jezdil, tak mne sledoval. Vždy mi ovšem říkal, ty nejsi typický závodník, ty jsi hlavně umělec. Měl pravdu, já jsem se bavil a bavil jsem lidi. Už jsem to říkal, pro lepší výsledky bych se musel rally daleko víc věnovat. Bylo to ovšem ve stylu z koncertu do auta a jel jsem. Jezdec by měl znát auto a mít přehled, jak dané věcí fungují. Já byl pouze uživatel. Pro některé týmy jsem byl jezdcem spíš za trest, neboť jsem nevěděl, jak si mám auto pořádně nastavit a jen jsem závod odjel. Ale zpět k tatínkovi. On věděl, že umím jet rychle, ale taky věděl, že závodům a hlavně technice vlastně nic nedávám, a to ho mrzelo. Sám tatínek si stavěl autokrosové speciály a je dvojnásobný mistr republiky a vicemistr Evropy. Viděl, že můj potenciál leží ladem. Já tomu ale víc dát nemohl, neboť jsem byl super úspěšný umělec, a to zabere vše.“

Ty jsi říkal, že jsi byl jezdcem za trest, to bylo asi hlavně, když přišla havárie. Která byla pro tebe ta největší?

„Pokud zabrousíme na téma havárií, tak jich bylo několik. To souviselo nejen s mou rychlou a rozevlátou jízdou, ale taky s koncentrací. Ty největší se vztahují k Šumavě, kde jsem měl tři velké nehody. Ta druhá byla v obrovské rychlosti a tuto nehodu si vůbec nepamatuji. Tehdy jsme skončili i se spolujezdcem Honzou Škaloudem v nemocnici. Já jsem se pořádně probral až navečer na pokoji, kam nás převezli, to byla fakt velká bomba. Za tu třetí, která byla v roce 2015 s Petrem Novákem a vozem Škoda Fabia WRC, si mohu vlastně sám, protože jsem měl nosit brýle, ale nevěděl jsem, že mám zrak až tak špatný. Na vytočenou šestku jsme najeli na štěrk, který jsem neviděl a v obrovské rychlosti jsme zajeli do lesa. Měli jsme velké štěstí, že to dopadlo dobře. A to bylo vlastně to, co jsem na rally miloval. Závody byly na vážno, ne jen jako.“

Opakem jsou úspěchy, kterého závodu nebo výsledku si nejvíce ceníš?

„Pro mne je největším úspěchem, že jsme i se spolujezdci živí a zdraví. Bylo moc hezké již zmiňované třetí místo v kategorii produkčních vozů v roce 2004 a taky několik dílčích úspěchů a výsledků. Ve mně zůstala na období s rally krásná vzpomínka, byl to jeden pěkný blok dobrodružné etapy v mém životě.“

Zůstala ti ve vzpomínkách nějaká soutěž, která pro tebe byla TOP?

„Mohu říct, že jsem měl rád všechny soutěže. Hodně se mi líbila rally v Českém Krumlově, kde jsem byl s „Dědkem“ Novákem v roce 2010 třetí ve třídě N4. Miloval jsem Šumavu, kterou jsem paradoxně z šesti startů pouze dvakrát dokončil. Barum rally, to byla pro mne událost a já byl šťastný, že můžu být na startu. Tady mám stejnou bilanci jako na Šumavě.

Celou svou závodní kariéru jsi jezdil s vozy nejvyšší kategorie, který z těch mnoha v tobě zanechal největší dojem?

„Když se podíváme na mé závodění z pohledu techniky, tak takovým bonbónkem bylo pochopitelně wéercéčko. Byl jsem vždy nervózní, abych toto krásné auto nerozbil… A řece se to podařilo. Ale líbilo se mi svezení v Mitsubishi, kde jsme se naháněli s klukama ve třídě. Doslova mi spadla brada, když vyjela neuvěřitelná kára ze škodovky R5. Všechna auta byla skvělá a rád na ně vzpomínám. Musím vzpomenout Vildu Loveckého a jeho tým Locar, s nimi jsem měl nejlepší výsledky. Tady jsem pro ně nebyl za trest, tady mne měli rádi, doufám (smích).“

Předpokládám, že závodit s klasickými dvoukolkami tě moc nelákalo…

„Ne. Už když jsem byl v autokrosu, tak jsem měl káru o 300 koních, čtyřkolku vymazlenou. To se pak hravě lítalo různě bokem. U dvoukolek v rally by mi to přišlo jako moc sofistikované, přesné ježdění.“

Kromě závodů v Česku jsi startoval i v zahraničí, který závod se ti nejvíce líbil a jak vzpomínáš na závody mistrovství světa?

„Ten svět, to byl pochopitelně zážitek. Já startoval na dvou soutěžích. Tou první byla rally na Sardinii v roce 2012. Pamatuji si, že tady byl známý populární skok a já si neuvědomil, že jedu s enkovým autem a najel na skok jako s WRCem. Podle toho to pak i vypadalo, neboť z auta po dopadu odpadlo snad vše, co odpadnout mohlo, a tím jsme skončili. O rok později jsem jel svět v Německu a tady jsem měl nakročeno k velmi dobrému výsledku ve třídě. Po dvou zkouškách jsem byl s Petrem Novákem čtvrtý. Na třetí zkoušce havarovalo auto před námi a posádka dala na cestu výstražný trojúhelník. Já se na ten trojúhelník zaměřil a cpal se na venek zatáčky. Problém ale byl v tom, že zatáčka hodně utáhla a my jsme Mitsubishi poškodili o svodidla. Druhý den jsme jeli díky práci mechaniků v super rally, ale na dobrý výsledek jsme mohli zapomenout, byť jsme postupně zajížděli i třetí a druhé časy.“

Musím vzpomenout i film Tacho, který si spousta fanoušků rally náramně užila. Byly základem tvé starty? Jak se točilo se závodníky?

„Bohužel, film Tacho nedopadl zcela podle našich představ. Krátce před natáčením jsme se dozvěděli, že na výrobu tohoto filmu nebudeme mít takový finanční balíček, jaký jsme předpokládali. Proto jsme museli okamžitě přepisovat scénář a brutálně zlevňovat. Druhou, pro nás fatální záležitostí bylo, že před natáčením byly vydatné deště a místy povodně a my museli měnit místa. Celý film Tacho se dělal tedy na koleni, tak jak neměl být. Pro nás to byl nouzový slepenec a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Někteří lidé byli rádi, že se film z prostředí rally natočil. Ale my jsme věděli, co bylo za tím, že se to díky některým věcem nepovedlo, ale to je život. Neberu to jako nepovedený projekt. Je ale rozdíl, když víš, jaký je záměr a konečný výsledek. Se závodníkama se mi točilo dobře. Bylo to dané i tím, že se film natáčel v době, kdy jsem závodil, což bylo dobře. Já chtěl oslavit ve filmu rally. Na to ovšem potřebuješ peníze a atraktivní místa atd.“

Přesto některé hlášky přetrvávají dodnes…

„Mám radost, když i po letech slyším třeba hlášku „země je kulatá a Weber je piča“, tak mi to udělá radost. Často slýchám i hlášku z povedeného rozpisu jako třeba „dvě ryšavé veveričky… fuj fuj… budě lavá, čierná, chlpatá, zubatá“ (smích).“

Neuvažuješ nad podobným filmem ze závodního prostředí? Tacho2 jaksi být nemůže, ale přece…

„Ten film je tak neuvěřitelně nákladná záležitost a pokud ti vypadne důležitý investor, tak to jde k šípku. V tomto směru je to uzavřená kapitola. Možná by šel udělat hudební film o mně, mých šílených dobrodružstvích a umělecké kariéře. Tady by mohly být mé nejdůležitější písničky, které mě provázely životem. Tady by šlo dobře zakomponovat i prostředí rally. Ale to je zatím jenom úvaha.“

Láká tě návrat na tratě rychlostních zkoušek?

„Neláká. Když už se chýlilo ke konci mé rallyové kariéry, tak jsem cítil, že abych pokračoval, tak je potřeba, abych byl součástí nějakého projektu. Najednou mi přišlo nevhodné bavit se za tak obrovské peníze, přišlo mi to neadekvátní vůči vkladům. A to jak finančním, tak i časovým.

Já už jen doufal, že přijde někdo a řekne, naše firma chce, abys závodil, potřebujeme zviditelnit. To by byl úplně jiný level. To se ale nestalo a ani se to nestane. A já dveře jednoduše zavřel.“

Co ti zůstalo po kariéře v rally? Příjemné vzpomínky?

„Zůstaly mi vzpomínky a lidi, na které se mohu obrátit. Byla to nádherná část mého života. Já jsem byl vždy trochu divoch a rally mi pomáhala držet mou divokost v nějakých únosnějších limitech.“

Sleduješ současnou rally?

„Nesleduji podrobně. Občas zahlédnu nějaké záběry na youtube, občas kouknu na výsledky… Vidím, že mladí kluci, kteří mají dobré finanční zázemí, tak jedou opravdu hodně rychle.“

Je někdo, kdo se ti nyní líbí, komu na dálku fandíš?

„Rally už je pro mne jaksi jen okrajovou záležitostí, ale přesto vím, že například Dominik Stříteský nebo mladý Erik Cais či Adam Březík, tak to jsou hodně velcí dravci. Věřím, že tady v těchto lidech je budoucnost české rally.“

V loňském roce se jel částečně i v Česku závod Mistrovství světa. Nelákala tě účast?

(smích) „Nejprve bych si musel nechat přešít kombinézu, protože už nemám 80kg, ale 90. Musel bych si vyřídit licenci a rozjezdit se. Opět by musel někdo přijít a říct, my tě tady chceme. Sám tuto aktivitu nebudu rozvíjet. A abych se jel jen pobavit, to fakt ne, když už, tak pořádně.“

Veselá příhoda…

„Veselých historek je celá řada. Kdysi na Šumavě jsme při té první větší ráně s Martinem Bartákem trefili skálu. Já tvrdím, že mi to pozdě přečetl, L6… otázka je, zda ji vůbec přečetl, anebo jsem ho prostě neslyšel, to je taky možné. Nicméně, skála nás nakopla a my jeli po střeše po cestě dál. Jenže cesta zatáčela a střecha se blbě řídí. My jsme šli tedy rovně a místnímu domorodci jsme zbořili zídku. Když se auto zastavilo, začali jsme se soukat ven. Jenže Martin, jak nebyl zvyklý z pozice na netopýra, tak po odepnuti spadl hlavou dolů a zranil se na krku. To bylo jeho zranění z celé havárky, rána do hlavy a krev na krku. Kolem našeho auta běhal zoufalý majitel zídky a na celé kolo křičel: „Dalibor Janda mi zboural zeď“. To bylo první legrační. K Martinovi mezitím někdo přišel a říká mu: „Vám teče krev, musím zavolat doktora“. Na to Martin, že je doktor, pán ale trval na zavolání doktora. Tak se tam chvíli peprně překřikovali o doktorech… to bylo hodně komické.“

Vzkaz fanouškům rally…

„Mám pro vás jediný vzkaz, vždy stůjte tak, aby vás závodní auto neohrozilo. Užívejte si závody a bavte si jimi. Pokud možno, tak se chovejte co nejbezpečněji s ohledem k vašemu zdraví a vašim životům. Případná tragédie s diváky není jednoduchá ani pro jezdce, to mi věřte. “