Roman Michalík se mnohem více proslavil za řídítky motorky v endurových závodech. Během své kariéry dosáhl na posty Mistra světa, Evropy i několikanásobného domácího šampiona. „Palič“ zkusil ale i rally a moc nechybělo, aby kulaté narozeniny oslavil ve voze WRC.

Když se řekne jméno Roman Michalík, tak nejbližší přátelé řeknou „Palič“. Kde a jak vznikla tato přezdívka?

„Přezdívka „Palič“ by mohla navozovat atmosféru domácích palíren a těch byla na Valašsku spousta. Snad kromě kostela byly skoro v každém domě, ale to by pak bylo „Paličů“ mraky (smích). Ale teď už vážně. Tato přezdívka vznikla už u mého táty. On dříve jezdil motokros a po úrazu kolene přešel na závodní auta. Soutěže jezdil přibližně deset let a krom dílčích úspěchů dokázal dvakrát vyhrát Barum rally ve své třídě. Nejprve to bylo v roce 1977 se sousedem Standou Pryclem a pak o tři roky později, to už jel za Barum team společně se Zdeňkem Nesrstou. Jako vzpomínku mám ve firmě na zdi pověšený vítězný volant ze žigulíku. A právě jak vždy s motorkou nebo autem upaloval, tak mu začali říkat „Palič“.“

Ty jsi přezdívku zdědil po tátovi. Sám máš dceru Valentýnu a syna Romana, dědí se přezdívka i na tvé děti?

„Já jsem s touto přezdívkou vyrůstal od mala. Všichni mi říkali „Palič“ a jméno Roman jsem slyšel jen výjimečně. Pokud někdo volal Romane, tak jsem se ani neohlédl, protože jsem na to nebyl zvyklý. A jak to občas bývá, dědictví v tomto případě přeskočilo i na syna. Zda bude „Palič 4.“, to nevím (smích). Syn už tolik k závodům netíhne jako třeba já nebo táta. Dříve závodil ve sjezdech na horských kolech, ale toto je u něj již minulost. Nedávno za mnou přišel s prosbou, že by chtěl vyzkoušet motorku. Jednu jsem mu pořídil a zkusmo si dal motokrosový závod. Zatím tomuto sportu nepropadl a občas se jde jen tak projet. A naštěstí taky nestaví žádné závodní auto, to bych ho hnal. No a Valentýně nikdo neřekne jinak než, Paličova dcera.“

Nejvíce ses proslavil na motorce, konkrétně v enduru, jak jsi k tomuto sportu přišel?

„Z Valašska pocházeli ti nejlepší jezdci, kteří v enduru uspěli. Za všechny vzpomenu Jirku Stodůlku, který to dotáhl až na mistra světa. Pamětníci si jistě rádi vzpomenou na éru, kdy čeští jezdci pravidelně vyhrávali Šestidenní. To byla týmová motocyklová soutěž a přezdívalo se jí „motocyklová olympiáda“. Když byly záběry z motokrosu nebo Šestidenní v televizi, tak jsem dokázal před přijímačem prosedět hodiny. Jako malý kluk jsem ale se sportem začínal na minikárách, kde jsem se v roce 1985 stal mistrem republiky. Táta měl představu, že mé další kroky povedou do motokár a pak podobně jako on, jezdit rally. To ovšem nevěděl, že už jako sedmiletý jsem uměl jezdit na motorce. Já chtěl prostě motorky, chtěl jsem skákat a ne jezdit po asfaltu. Když to táta zjistil, tak mi koupil první motorku o obsahu 50 cm³a pak už to šlo ráz na ráz. Z padesátky do osmdesátky, pak do 125 cm³ a v patnácti letech jsem se dostal do Vrcholového střediska v Povážské Bystrici a tady jsem pořádně „přičuchl“ k enduru. To se mi líbilo mnohem víc než klasický motokros. Hlavně se mi líbilo, že to bylo hodně podobné rally, neboť i tady byly přejezdy a rychlostní zkoušky, ale určené pro motorku.“

Klasický motokros ti přišel už nudný?

„Mne spíše bralo enduro. S motokrosem je toto motocyklové odvětví hodně podobné, ale mně se více líbilo jezdit sám a na čas. A toto mi enduro nabízelo.“

Na svém triku máš obrovské množství úspěchů od mistra světa, přes trojnásobného mistra Evropy až po několik titulů v ČR. Který výsledek má pro tebe největší hodnotu?

„Každého výsledku si nesmírně moc cením. Pokud vyhrajete, tak vás to vždy bude hřát u srdce, protože jste právě „ten nejlepší“. Samozřejmě svět je svět. Jsem poslední Čech, který dokázal zvítězit v mistrovství světa v enduru ve třídě do 125 cm³. A to už je docela „vousatý“ úspěch, to se psal rok 1998. A mistrů Evropy v poslední době z Česka taky moc není. V roce 1996 se mi podařilo vyhrát italské mistrovství, na což jsem taky hrdý. V tomto roce jsem byl druhý ve světě. Svět tehdy vyhrál italský závodník a docela ho „žralo“, že jako cizinec jsem mu vyfoukl domácí šampionát. Ale musím říct, že „enduráci“ byli vždy dobrá parta, která si pomáhala.“

Kde hledat ten zásadní problém, že je těžké se v současné době prosazovat?

„Hodně těžká otázka. Samozřejmě velký podíl na výsledku má finanční stránka jezdce. Pokud má za sebou silné zázemí, může pomýšlet na kvalitní výsledky. Já měl to štěstí, že si mne všiml italský tovární tým TM. Tady jsem strávil deset let a měl možnost sedět i pětkrát do týdne na motorce. Byl jsem v týmu s těmi nejlepšími světovými jezdci v motokrosu a od nich jsem se hodně naučil. Na trénincích jsem se vždy chytil některého týmového parťáka a sledoval, jak jede. Ti mne hodně naučili a v tomto vidím největší pomoc.“

Pohybuješ se ještě v prostředí endurových závodů?

„Občas se zajdu na závody, které se jedou v okolí, podívat. Ale už si nedovedu ani představit, že bych nějaký závod jel. Jak jednou jezdec z tohoto kolotoče vypadne, pak se těžko dostává zpět. Já si už ani nepamatuji, kdy jsem naposledy na motorce seděl. A upřímně, už mne to ani neláká. Ze dne na den jsem si řekl, že nechci závodění vidět, a jak jsem řekl, tak se i stalo. Byl jsem prostě „přeježděný“. Já jsem v podstatě od jedenácti let závodil a skončil jsem v 33 letech. Pokud nebylo zranění, seděl jsem na motorce pořád.“

Když už jsi nakousl zranění, byla?

„Nemám to přesně spočítané, ale tipuji, že jsem měl něco mezi dvaceti až třiceti zlomeninami v průběhu kariéry. Podařilo se mi třeba sedm fraktur najednou, kdy jsem měl v zápěstí několik zlomenin, k tomu klíční kost a kotník dohromady. To bylo období, kdy jsem měl obě ruce i nohy v sádře, takže mi nepomohly ani berle a jen jsem poskakoval (smích). Toto se mi přihodilo v roce 1990, a to byly mé dva roky, kdy jsem šel ze sádry do sádry. Největší zranění jsem si ale nepřivodil při závodech, ale asi kilometr od domova. Jel jsem do obchodu a cestou zpět jsem dostal na asfaltu hajsajdr. Byl jsem v teplákách a tričku a helma mi zachránila život. Celý sedřený jsem ještě dojel domů. Okolo dvacátého roku jsem se naštěstí zklidnil.“

V roce 2005 ses postavil s Markem Topičem na start první rally, kde vznikl nápad, aby motorkář závodil s autem?

„Já jsem od malička díky tátovi vyrůstal v prostředí rally. V garáži byl žigulík a já se nemohl dočkat okamžiku, kdy táta půjde projet auto a hned jsem si skočil dozadu mezi rámy a jeli jsme. Automobilové soutěže mne lákaly od malička a věděl jsem, že jednou pojedu. Dokud mi to šlo, tak jsem se ale věnoval motorkám. Velký podíl na mém vstupu do rally měl Miroslav Cais, který mne jednou vzal na projížďku autem. V té době měl Lancera Evo 7 a já byl z jeho jízdy úplně hotový. Nejlepší nápad je vzít kluka na erzetu Troják v zimě na sněhu a ledu. Nechápal jsem, jak se dá jet na pneumatikách s hroty. Toto svezení mě natolik ovlivnilo, že jsem o pár let později (v roce 2006) začal stavět Mitsubishi Lancer Evo 9. Já měl v podstatě sériové auto. Ale jelikož první start v rally se čtyřkolkou nebyl možný, musel jsem „přetrpět“ závod v Hondě. A ještě malá poznámka k vyjížďce s Caisem. Mirek jel s Lancerem tak brutálně, že jsem měl sto chutí vytáhnout klíče ze zapalování, nebo si dobrovolně vystoupit (smích).“

Při závodech na motorce jsi byl odkázaný jen sám na sebe, najednou ti v autě někdo mluvil do řízení, jak jsi to vnímal?

„Musím se přiznat, že hodně dlouho jsem jezdil hlavně na oči. Postupem času jsem se naučil psát rozpis a poslouchat parťáka vedle sebe. S Radimem Oravou jsem se zúčastnil nejvíce závodů, získal jsem díky němu jistotu a od toho se odrážely i výsledky, kdy jsem šel postupně nahoru. Začátky byly docela krušné. Já začínal na soutěžích jako Valašská rally a vsetínský sprint, což jsou závody doma, a tady jsem cesty znal dobře. Ale když jsme dojeli například na Kopnou, tak jsem byl v trapu. Mohu potvrdit, že spolujezdec má obrovský podíl na celkovém úspěchu.“

Premiéru v rally sis odbyl za volantem Hondy Civic, ale dalších 33 startů bylo s Mitsubishi LancerEVO IX. V „myšáku“ ses cítil dobře?

„Od svých osmnácti let, kdy jsem získal řidičský průkaz, jsem měl doma jako civilní auto vždy čtyřkolku. To proto, abychom mohli jít s klukama v zimě řádit. A když jsem začal jezdit soutěže, tak jsem měl i civilního lancera. Závodní lancer byl poskládaný v „nouzovém“ režimu, kdy převodovka byla ze starších dílů, stejně jako tlumiče, brzdy byly sériové a jezdili jsme obyčejný benzín. Byl to v podstatě civilní vůz s rámem. Ale zábava s tímto autem rozhodně byla. Jezdil jsem pro zábavu, a to mne bavilo.“

Co na tvé závodění říkali rodiče?

„S tátou jsem si užil slávu v enduru, kdy byl se mnou i pro předání ceny mistra světa na gala večeru v Lisabonu. Závody s autem ale už nezažil, neboť v roce 2000 umřel. Kdyby věděl, že chci jezdit rally, asi by mne přizabil. Mamka, ta si časem zvykla a už ji ani nepřekvapilo, že mne třeba domů přivezla sanitka. Vždy mi namíchla lektvar z vajíček. Tento recept se u nás i díky tátovu závodění a jeho léčbě dědil. To se dá celé syrové vajíčko i se skořápkou do citronové šťávy a po určité době se vajíčko rozpustí. Následně se rozmixuje, přidá se rum a je z toho vaječný koňak, který je dobrý na kosti díky vápníku.“

Při pohledu do tvých výsledků mne zaujal rok 2009. Tehdy jsi jel devět soutěží, ale pouze dvakrát dojel až na cílovou rampu, neměl jsi chuť s rally praštit?

„Já jsem nastavený trošku jinak. Odstoupení ze závodů bylo právě díky dílům, které byly starší a kolikrát nás vyřadila banalita v podobě součástky za pár korun. To byl případ odstoupení na Barumce, kdy to byla prasklá tyčka v převodovce, v níž se pohybují řadicí vidličky. Na jiném závodě to byla také součástka za pár korun. To byly mé začátky a auto jsem moc neznal. Já ale moc chtěl řídit myšáka, a proto jsem hledal cestu, jak co nejrychleji auto opravit a znovu se postavit na start soutěže. Kdo to nezkusil, ten to nezažije.“

Vedle tebe se vystřídalo několik spolujezdců, ale noty ti diktoval i Jaroslav Pešl… Opravdu diktoval?

„Já moc spolujezdců neměl, takže si pamatuji všechny. S Markem Topičem jsem absolvoval premiéru v rally v Hondě. To byl jediný závod s dvoukolkou a pak přišlo Mitsubishi. Tady jsem jel prvně s Viktorem Hausknotzem, pak byl Richard Lasevič. Dále jsem slyšel rozpis od Radima Oravy, se kterým se mi jezdilo hodně dobře. Po jedné sezoně jsem jel s Pavlem Kacerovským a Radkem Juřicou. A aby byl výčet kompletní, tak v Uherském Brodě jsem jel s Petrem Medříkem. Tady jsme dojeli třetí ve třídě N4 a celkově byli čtvrtí. Jaroslav Pešl dostal tento start ode mne jako dárek k narození jeho syna Jindry, který je dnes světově úspěšný motokárista. Docela ho zpětně obdivuji, že na sedadlo „Pešlík“ usedl, protože já bych si vedle nikdy nesedl. Nebylo na něm nijak poznat, že se bojí. A zda četl? Jo, občas jo… (smích). Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří si sedli vedle mě jak v Hondě, tak v Mitsubishi.“

V roce 2012 byla tvá kariéra ukončena, už tě dál rally nelákala?

„Já už ke konci své kariéry za volantem cítil, že se blíží závěr. Pomyslnou definitivní tečku udělala smutná událost v Brodě 2012. Tyto momenty mi nedělají dobře. A když jsem pak viděl, jak se vina přehazuje z jednoho na druhého a potrestaná měla být i posádka, tak jsem si řekl, že končím. Nikdy bych nechtěl zažít, že někomu ublížím, za to mi ten sport nestojí. Já chtěl mít závodního lancera a tento sen jsem si splnil.“

A už ani neláká?

„To víš, že láká. V roce 2024 jsem měl padesát let a jako dárek jsem si chtěl nadělit start na Valašské rally. Vše bylo domluvené a auto Škoda Fabia WRC připravena. Tento start ale ztroskotal na tom, že jsem neměl aktivní licenci na závody se čtyřkolkou. Nevěděl jsem, že po čtyřech letech neaktivní činnosti tato licence propadá a pokud bych chtěl startovat, musel bych absolvovat kemp. Pro účast na Valašce se za mne postavili tři lidi a poslali dopis se žádostí o výjimku na Autoklub. Já nechtěl závodit, já se chtěl jen svézt a závod si užít. O to víc mne pak mrzelo, že od Autoklubu nepřišla vůbec žádná reakce. To mě docela zklamalo, neboť celkově jsem pro autoklub za ty roky udělal dost. Nyní jsem v bodě, kdy mě svezení nijak neláká. U mne na firmě pracuje Roman Švec, a ten mi doporučuje, abych si vyzkoušel vůz kategorie Rally2. Podle onboardů je to pekelná jízda, tak uvidím. Třeba na nějaký volný podnik…“

Kterého výsledku z rally si nejvíce ceníš?

„Tady bych jednoznačně zařadil sprint ve Vsetíně v roce 2008, kdy jsem s Radimem Oravou dojel pátý absolutně. Projevila se důvěra v rozpis a spolujezdce. Možná bychom byli i čtvrtí kdyby… Tehdy na druhém průjezdu RZ Kunčice havaroval Pantálek, erzeta byla zastavena a posléze zrušena, no a my dostali přidělený náhradní čas, který ne zcela odpovídal času dosaženého se čtyřkolkou. Ale já se vždy závody bavil. Dokonce mi ani nevadilo, že z žádného závodu v rally jsem si domů nepřivezl pohár za umístění.“

Sleduješ současnou rally? Chodíš se dívat?

„Já mám to štěstí, že na firmě krom Romana pracuje i Martin Plesník, což je velký fanda rally a ten mne vždy informuje. Tím pádem mám čerstvé zprávy. Dokonce jsem se byl před dvěma roky podívat na svět v Chorvatsku. Tady mi padla brada na zem. V televizi je vidět, jak světoví jezdci jedou rychle, ale ve skutečnosti to je něco neskutečného. Byl jsem se podívat na Valašské rally, zjistil jsem, že mne to tolik nebaví, když nemohu jet. Na závody českého mistráku v okolí se ale občas k trati vydám.“

Je někdo, komu fandíš?

„Velký obdiv u mne mají Dominik Stříteský a René Dohnal, což jsou kluci z vedlejších vesnic.“

Co děláš v současné době? Jak vypadá běžný den Romana Michalíka?

„Dalo by se říct, že mám den rozdělený na pracovní a zájmový. Mám rodinnou firmu MOTO PALIČ, která se zaměřuje na doplňky a díly pro motorkáře. V práci je to nyní trošku slabší, neboť zájem o nové motorky trošku ochladl. Jinak dělám, co je potřeba – odvezu, zabalím, prostě, co je potřebné. Ve svém volném čase pak renovuji staré motorky, které mi zbyly po tátovi. To jsou ještě ty staré plechové motorky ze sedmdesátých let. Já už jezdil na strojích s plastovými díly, takže plechová doba mne minula.“

Veselá příhoda…

„Z endura je spousta příhod. Firma TM měla po světě své prodejní dealery, kteří si nás na konci sezony zvali na místní závody. Díky tomu jsem se dostal dvakrát i na ostrov La Réunion, což je hned vedle Mauricia. Já tam byl s finským týmovým jezdcem Mikou Aholou, Mika dojel v tom roce ve světě druhý a já vyhrál. Po dvoudenním závodě jsme s překvapením zjistili, že nás pojel nějaký „místní sběrač oliv“ (smích). Ale další rok jsem závod vyhrál. Nebo se mi jednou stalo, že jsme měli jet na závod do Portugalska a mechanik, který řídil velký kamion, onemocněl a neměl ho kdo zastoupit. Tým si vzpomněl, že řidičák E na návěs mám i já, a tak za mnou přišli, zda bych kamion neodvezl. Já dělal řidičák na V3Sku a najednou jsem měl sedět ve velkém kamionu. Dva dny před odjezdem na závod jsem se s kamionem učil jezdit. Nakonec jsem 2500 km i s jedním mechanikem do Portugalska dopravil. Zpátky jsem ale jet odmítl. Přece nebude tovární jezdec vozit týmový kamion na soutěže (smích). Ale mám jednu veselou příhodu také z rally. Před Valašskou rally s Pavlem Kacerovským jsme se stavili u nás doma. S Pavlem se začala bavit moje mamka a ujistila ho slovy „ať se nebojí, že jsem spolehlivý a zodpovědný řidič.“ Hned na třetí rychlostní zkoušce jsem netrefil stopu a spadli jsme do příkopu plného vody a bláta. Pavel při vystupování zakopl o rám a celý i s rozpisem skončil v bahenní lázni. Večer při dojezdu domů se Pavel ve dveřích opět potkal s mojí mamkou a celý od bláta jí říká: ,,Spolehlivý a zodpovědný řidič (smích).“ Mamka Pavlovi hned sebrala kombinézu, vyprala ji, usušila a vše připravila, abychom ráno mohli znovu startovat.“