Martin Vlček patřil dlouhá léta k nejpilnějším účastníkům českých rally a jako jeden z mála předních pilotů se pravidelně objevoval v obou domácích seriálech. Letošek však přinesl radikální změnu. Zatímco na tuzemských tratích se dosud ukázal jen jednou, zahraniční starty má na svém kontě rovnou tři. Novou motivaci v něm zažehla premiérově vypsaná kategorie Master ERC, která by měla k účasti na soutěžích evropského seriálu lákat zkušené piloty ve zralém soutěžáckém věku. Jak je to u „Vlčáka“ zvykem, do nové výzvy se zakousl s chutí a po třech odjetých soutěžích tuto kategorii vede. Právě o nových zážitcích z „evropských“ startů, ale také o tom, kdy se znovu představí svým domácím příznivcům, jsme si povídali v následujícím rozhovoru.

Loni jste v rozhovoru pro časopis Rally avizoval, že začínáte spíše upřednostňovat soutěže s kratší délkou trvání a po vícedenních závodech tolik netoužíte. Co Vás přimělo změnit toto stanovisko a vydat se do Evropy?

„Je to tak, původně jsem měl v plánu jet jen sprinty, zejména z časových důvodů. Nicméně, příchozí klienti, hlavně tedy Simon Wagner, začali uvažovat o evropských startech a my jsme si řekli, že pokud už do té Evropy pojedeme a budeme tam mít komplet ansámbl, tak přiložit jedno nebo dvě auta není takový problém. Nově vzniklá třída Master ERC mi v tomto rozhodování pomohla, protože mě začalo lákat zkusit si zazávodit s mými věkovými soukmenovci. To byl ten hlavní důvod, proč jsem vyrazil víceméně na zkoušku do Španělska. Tam jsme zjistili, že v „dědečcích“ – jak této kategorii říkám – nejedeme až tak pomalu a možná by tedy mělo význam se v Evropě svézt dál. Takže v podstatě ze zkušebního startu vzešla účast ve zřejmě kompletním evropském šampionátu.“

Zatím máte za sebou tři soutěže evropského šampionátu, kvůli kterým jste dokonce vynechal již dvě klání svého oblíbeného sprintového seriálu. Evropský seriál je tedy pro Vás letos prioritou? Zvažujete účast alespoň na vybraných českých závodech?

„Mrzí mě vynechání jakéhokoliv českého závodu, protože fanouškovská základna je tu prostě úžasná a já si jí moc vážím. Na druhou stranu si říkám: Kdy jindy bych se měl zkusit svézt v Evropě než teď, dokud jsem schopen jet alespoň trošku průměrně, protože s každým dalším rokem nad 50 je to horší a horší. Vzhledem k tomu, že se budu snažit absolvovat evropský šampionát úplně celý, budu muset v tomto roce obětovat české sprinty a možná i nějaké volné závody, pokud se termínově potkávají s Evropou. Z domácích soutěží je tedy momentálně v plánu jen Barumka.“

Jak se vypořádáváte s okolností, že se většina evropského seriálu koná na šotolině, na které jste měl před letošní sezonou odjeté jen tři plnohodnotné soutěže (jednou Secto Rally Finland a dvakrát Lausitz Rallye)?

„Musím říct, že šotolinové podniky mi dávají docela zabrat a vyžaduje to velkou změnu jezdeckého stylu. Zvláště když si uvědomíme, že oproti několika startům na šotolině jsem jich na asfaltu absolvoval zhruba 250 až 260. Je to pro mě velké učení a z tohoto důvodu možná ani nemám odvahu jít zpátky na asfalt, třeba na nějaký český sprint, protože to znamená velké přenastavení některých věcí v hlavě. Nyní mám v hlavě nahraný šotolinový software.“

Všechny tři dosud odjeté soutěže evropského seriálu byly charakterově zcela odlišné. Jaké pocity jste si z nich odvezl a jak úroveň šampionátu obecně hodnotíte?

„Za těmi různými tratěmi musí člověk absolvovat často tisíce kilometrů do úplně jiného prostředí. Ať už to bylo Španělsko, kde bych nikdy neřekl, že pojedu na úplně tvrdém slicku někdy na vodě. To, jaký grip má tamní asfalt, pro mě byl docela šok. Další bylo Maďarsko, kde jsem měl pocit, že jezdím po místním kamenolomu a děláme jenom samé defekty. Švédsko naopak nabídlo úžasnou šotolinu, která má grip. Jsou to v podstatě jejich standardní cesty, kde má šotolina takovou regenerační schopnost, že závodní auta ji rozhrabou, civilní znovu ujezdí a je z toho zase pěkná cesta.

Ať už po jezdecké, organizační nebo divácké stránce je úroveň evropského seriálu skvělá a je to pro mě další obohacující zážitek. Vyzdvihl bych diváckou kulisu, která je místy až šílená, přitom ti lidé dobře vědí, kam si mají stoupnout. Třeba ve Švédsku bylo vyloženě vidět, že tam lidé rally žijí, čímž ale rozhodně nechci nijak shazovat úroveň českých soutěží.“

Na českých tratích jsou nyní vozy Hyundai vidět nebývale vysoko díky Simonu Wagnerovi a Eriku Caisovi. Jak spolupráci s oběma piloty a jejich výsledky zatím hodnotíte z pozice týmového šéfa?

„Je třeba si uvědomit, že s vozy značky Hyundai zatím v Čechách asi nikdo nejel pořádně rychle a na limitu těch aut, to dělají až teď Erik Cais a Simon Wagner. Oba měli se Šumavou a s Krumlovem minimum zkušeností, přesto byli i ve srovnání s lidmi, kteří tyto závody absolvovali dvacetkrát, schopní jet hned v absolutní špičce. Podle mě to ukazuje, že ta auta špatná určitě nejsou a pokud si do toho sedne opravdu pilot, který má cit, tak v daný moment má šanci jet hodně vepředu. Oba dva kluci jsou samozřejmě moc šikovní. U Erika vidím skvělý feedback, kdy on si dokáže přesně říct, co chce, aby mu auto dělalo, případně nedělalo. Já si troufám říct, že na to dokážu zareagovat a pomoct mu s nastavením tak, aby se cítil komfortně. Je třeba si uvědomit, že jeho budget je omezený a toho testování není tolik. Toto na druhou stranu rozhodně neplatí u Simona Wagnera, který má do dneška najeto v Hyundai snad dva tisíce kilometrů. Jede rakouský mistrák, český mistrák, něco z Evropy, takže on je v tom autě téměř každý den. Od něj se výsledky víceméně očekávají, protože kromě najetých kilometrů má, ať už na rakouském mistráku nebo u nás, opravdu dokonalé zázemí. Je to takový „vymáhající pilot“, který vymáhá vše do posledního detailu a my se to snažíme splnit. Z výsledků obou kluků mám samozřejmě radost a myslím si, že by byla škoda, kdyby ten program nepokračoval i v následujících letech, protože kluci si letos tratě velkého mistráku objedou a příští rok by mohli dělat ještě lepší výsledky.“