Asi 14 dní před Vánocemi, dvě hodiny ráno. Na ICQ zpráva od Pluta s nabídkou výletu na Rallye Monte Carlo. Na otázku že „Nevím a jak dlouho mám na rozmyšlenou?“ je odpověď jednoduchá – „Pojeď a máš na to dvě minuty“. Takže rozhodnuto. Hurá do Monackého knížectví!

Velká část naší výpravy. Zleva Pavel Dresler, Plhus, Pluto, Nedbis, Vráťa Honzálek, Krb, Míra Fric, Sloní kýta. Chybí zde Řízek s PetremWRC

Původní plánovaná sestava měla být ve složení Pluto, Pavel Dresler, Mirek Fric a já. Postupem času se z toho na místě vyklubala tři auta. Zbylá vozidla tedy tvořily posádky Řízek, PetrWRC a Plhus, Krb, Nedbis, Sloní kýta. To už bylo poměrně slušné zastoupení ČR a jak se později ukázalo, ne jediné; během pobytu jsem potkali další tři výpravy.

Pozn. Pluto: Jen bych dodal, že k naší výpravě patřila i skupina se Sagim či Alešem Trhlíkem, leč vzhledem k jejich známé „preciznosti“ a s tím souvisejícím ještě šibeničnějším termínem na vstávání než my, jsme se rozhodli pro zkoušky rozdělit a tak jsme se potkávali víceméně jen na ubytování.

Úterý 20.1.2009

Budík v 5:20 není nic příjemného, nicméně jelikož to není do školy, tak kupodivu vstát jde :-) S Mírou se scházíme u auta na Strahově a čekáme na Pluta a Dreslíka, kteří přes noc jeli non-stop se slovy „To nemá cenu chodit spát“. V šest vyjíždíme směr Rozvadov, kde se o dvě hodiny později potkáváme s Řízkem a Petrem. Není nač čekat a tak pokračujeme směr Monako přes Regensburg, Mnichov, Innsbruck, Trento, Brescia a Arezano. Blížící se Brennerský průsmyk naznačuje už sněžení poblíž Innsbrucku. Čím víc se blížíme, tím přibývá sněhu ve vzduchu, na silnici, snižuje se rychlost, počet sjízdných jízdních pruhů a náš optimismus. Na Brenner se dostáváme se štrúdlem ostatních vozidel a za to, že jsme přežili výjezd, ochotně platíme osm Eur. Což se ukazuje jako lepší než sjezd zadarmo. Postupně přituhuje. Italové mají na své straně více létajícího „svinstva“ než Rakušané, takže jedeme více jak hodinu výletní rychlostí 40 km/h v jenom pruhu. Naproti máváme na ještě šťastnější had kamionů – krásně teplé parkoviště. Jak později zjišťujeme, tak jsme měli ještě větší štěstí - průsmyk byl asi půl hodiny po našem průjezdu uzavřen. To netušíme, že to ještě není hlavní historka. Po další hodině po sněhu ani památky a postupně nabíráme cestovní rychlost, která v závětří Řízka dosahuje netušených rozměrů :-) Obzvláště od cesty kolem pobřeží střída slečna zatáčka pana tunela a nezřídka potkáváme i jejich děti – kroucené tunely. Unikátní potomek je poté stoosmdesátistupňová patrová otočka neboli „dálniční vracák“. Úderem osmnácté dosahujeme Monaka a až na menší navigační chybu, díky které si děláme vyhlídkovou jízdu nad nočním přístavem, jsme spokojeni (viz Video z Rallye Monte Carlo). Pohled na kasino obklopené tak dvaceti auty, každé v hodnotě asi tří milionů, naznačuje leccos o místní úrovni. Poblíž kasina se snažíme vyřídit novinářskou akreditaci, umožňující dostat se co nejpozději na zkoušky. Žádnou Delvitu zde nenajdete, zato zlatnictví je tu jak obytných domů. Ceny jako 20 000 Euro za náhrdelník nejsou výjimkou, spíš se potulují na spodní hranici. Problém je s parkováním. Prvně na „výstražky“ zastavujeme na kruhovém objezdu před kasinem, načež jsme po chvíli vyhozeni místním orgánem (není poslední). Řízek s ním něco dohaduje a poté odjíždí do podzemního parkoviště kasina poblíž. Míra ale v první reakci nechce platit a jedeme najít jiné volné místo (později zjišťujeme, že první hodina parkování byla zdarma).

Monte Carlo

Našli jsem poslední volné místo asi 200m od kasina. Super. Sice zaměstnanec blízkého zlatnictví nevypadá zrovna nadšeně, ale nic neříká. Čekání na Pluta s Pavlem se táhne už více jak půl hodiny. Jak později zjišťujeme, tak Francouzskou doménou je napsat, že se akreditace vydávají do sedmi, ale ve skutečnosti je pouze do šesti. Při čekání potkáváme náhodou Plhuse s Krbem, kteří přijeli už o den dříve. Po chvíli nás opouštějí a s Mírou už nervózně vyhlížíme kluky od auta. Paní v druhém zlatnictví kouká taky divně a v ruce drží věc připomínající vysílačku, což mi dojde později.

O pět minut později: vidíme dva blížící se orgány. „Hmm, asi bychom tady neměli parkovat, když je tu omezení pouze na deset minut.“ Ze dvou jsou najednou čtyři (asi nějaké nové buněčné dělení), něco prásknou tou jejich „žabožroutštinou“, hned máme oba ruce na kapotě, kontrola všech tělních částí, ukázat papíry, žádné prudké pohyby, nesmíme se jim dívat přímo do očí, neklást otázky, pouze francouzsky, drží nás zakleknuté, co tu děláme… Dvacet minut nás drží v milostném obětí s karosérií. Poté se objevují kluci, policisté je odstavují v bezpečné vzdálenosti, abychom se nepotkali, a následuje u nich podobný scénář jako u nás včetně šacování. Výsledek je, že si opisují naše doklady (opravdu se tváří, že nevědí ani co opisují) a jak se rychle vynořili tak mizí beze slova vysvětlení a pokuty. Napočítali jsme jedenáct policajtů včetně jednoho motorkáře a dvou tajných bez uniforem. Tak nějak jsme došli k tomu, že na nás proběhl anonym z jednoho z těch zlatnictví, že je chceme vykrást a tímhle divadlem musí projít každý cizinec mluvící divnou řečí a nevlastnící Bentley. Řízek s Petrem z dálky viděli jak přijíždí dvě policejní auta s blikajícími majáky a policista na motorce, kteří se poté sprintem vydávají směrem k nám. Bylo jim to divné, ale vzali roha, že prý pokutu za parkování zvládneme vyřídit sami. Kamarádi :-)

Večer v poklidu nacházíme hotel v Mentonu s vědomím, že nic horšího už nás potkat nemůže. Ubytujeme se, prozkoumáme procházkou Monacký přístav, provedeme válečnou poradu se švestkovým a žitným občerstvením a jdeme na kutě. Zítra je dlouhý den. Kdosi z legrace prohodí, že jezdit na první zkoušku na Monte je amatérismus. Rušená je už léta kvůli různým problémům, ale když už jsme tu, tak v to nikdo nevěří.

Středa 21.1.2009

Budíček opět lehce po páté, během chvilky sedíme v autě a vyjíždíme směr SS 1, kde jsme chtěli zakotvit u vracáku zhruba ve dvou třetinách zkoušky. Teplota lehce nad nulou u pobřeží naznačuje, jak to bude asi vypadat nahoře v horách. Cesta po dálnici jde celkem dobře, Řízek jede svoje tempo 150 km/h i ve Franci (evidentně se Francouzské policie nebojí :). Se sjezdem z dálnice a začínajícím stoupáním do hor se silnice klikatí čím dál víc, teplota klesla pod nulu, což s mokrou vozovkou není moc dobrá kombinace. Taky to začíná slušně klouzat. Po chvíli se přidá pěkná mlha a blikání protijedoucích vozidel. Na tom samozřejmě něco bylo a o chvíli pozdě jsme nuceni zastavit a vyhodit „výstražky“. Zprvu to vypadá na nehodu, opak je však pravou. O kousek dále leží na silnici dvě „tatrovky“ kamení. Silnice je nekompromisně zablokována a jsme nuceni přehodnotit plány. Tímto máme dalšího kandidáta na post „nejlepší zážitek z Monte“. Pluto domýšlí, že tohle bude znamenat zrušení RZ, nicméně se spletl, tato silnice nesloužila jako přejezd, tudíž další „Plutovina“ :-) Operativně rozhodujeme, že start zkoušky již nestihneme, a tak vyrážíme na dlouhý přejezd do Valence se ubytovat a poté na RZ 3. Možné jsou dvě cesty - první dlouhá přes dálnice, druhá „krátká“, ale přes hory. Jedeme po dálnicích a jelikož máme i hodně volného času (asi 8,5 h) tak dálnici jedeme výletním tempem a stíháme i zastávku na benzínce, kde proběhne lehké naplnění našich trávících traktů francouzskými bagetami formátu baseballové pálky. Později se dovídáme od Roberta Čalouna, že to jel přes hory 5,5 h a to prý místy atakoval 160 km/h (což mnozí z nás nechápou). Jsou vidět i takové perly jako šnečí závody při rychlosti 90 km/h velmi připomínající scénu z filmu Ali G, to když se vedení ujme Plhus. Či situaci, že volná dálnice má pět pruhů, dvě auta jedou úplně vpravo jen Plhus zkouší nejrychlejší pruh jet stejnou rychlostí. Tento způsob jízdy vůbec neocenil rozzlobeně troubící Francouz v bílé 407. Plhus se jen obhajoval tím, že jsme na něj troubili my. Cestou potkáváme i dvě policejní hlídky. Jedni s modrou imprezou zákeřně měří na dálnici, druzí jsou vybavení motorkami a loví další „neposlušné“ řidiče.

Bassovy hodiny

Ubytování proběhne úspěšně v BB hotelu ve Valence. Po chvíli pauzy tedy vyrážíme na RZ 3. Naplánované je si ji celou projet a najít místo někde na konci, kde má být údajně posledních 10 km pod sněhem. Město u startu nacházíme, avšak máme zde drobné navigační potíže. Asi třikrát se otáčíme až dle policistů poznáváme správný směr. Jelikož máme „novinářské“ vozidlo, tak by se pro nás měla trať uzavírat 1,5h před startem, pro normální auta 2h. Realita je však jiná jak později zjišťujeme. Normální auta policisté nepouštějí už 5h před startem. Tudíž Mírova Honda je puštěna bez problému, Plhus taktéž díky Plutově media kartě, Řízek bohužel nikoli, takže je nucen jet jinam. Na další hlídce již Plhusovi karta nestačí a je nucen zastavit také. My jedeme dále po směru RZ. Je nám divné proč jezdí auta proti, když by to nemělo být možné. Další policisté nám otvírají oči - jedeme v PROTISMĚRU! Omylem jsme dorazili k cíli místo ke startu jelikož leží nedaleko od sebe. Už víme, že jezdit proti špionům není dobrý pocit, takže parkujeme u nějakého statku. Počkáme na kluky a vydáváme se najít vhodné místo. Končíme asi 2km od konce v prudké levotočivé zatáčce (viz Wittmannův onboard ze seznamovaček, čas 6:25 a Video z Rallye Monte Carlo - 1. etapa). Zde už je povrch z půlky ledový. Navíc asi 45 min před startem začíná sněžit, což udělá asi třícentimetrovou vrstvu bílého. Slibované přestavení se dostavilo.

Jezdci byli nuceni učinit volbu pneu 1,5h před, takže nebyla nouze o prokaučované obutí. Což se týká především Fiatů. Basso zde provádí hodiny, Garde o kousek výše má velkou krizi s lehkým líznutím stromu, který ho pravděpodobně zachránil před výletem o pět metrů níže pod trať. Kopejka zde sice pořád na blinkry, ale jinak velmi slušně. Nádherné průjezdy zde předvádí Meeke, Ogier a „Hanička“. Velký údiv poté vzbudí, že Juho to jel na zimních pneumatikách bez hrotů a přesto byl jen o 5s pomalejší než Meeke (zachyceno vše Nedbisem na videu z první etapy). V poli se najdou opravdu velcí střelci i s malými „enky“, kteří zastiňují skoro všechny N4 krom Wittmanna. S podívanou jsme opravdu spokojeni, což podporuje i jeden moravský nápoj plný ovoce :). Po otevření jedeme zpracovat fotky, video i zážitky. Po pizze pořádáme ve „společenské místnosti“ hotelu večerní briefing. Objevuje se zde celá výprava a přidávají se i „Sagi“, Robert a naši „belgičtí bratři“ v čele s Walterem, což je blízký přítel Freddyho Loixe. O zábavu není nouze, mění se dojmy, spekulace, očekávání, tekutiny všeho druhu nevyjímaje jednu Plzeňskou či Budějovickou značku :-) Samozřejmě převládá všeobecné nadšení ze škodovek. Některé, včetně mě, přepadá únava brzo a jdu na kutě s blížící se půlnocí. Jiní jsou však schopni normálně fungovat až do tří, což s možností spát druhý den v autě není k zahození. Holt někteří nemusí řídit :-)

Čtvrtek 22.1.2009

Vstávaní s číslovkou „5“ na hodinách se mě přestává zamlouvat čím dál víc. Nicméně vidina dalších zážitků převládá. Pro další den jsme vybaveni dalším „media“ autem. Plhusovi a spol se daří ve středu získat od jiné novinářské Pandy dvě nálepky značící mužíky s foťáky či kamerou. Jelikož na Pandu se majiteli vešla pouze jedna nálepka, tak Plhus zbylé dvě získává díky tomu, že z čísla 55 strhnutím pětky dostává 5, aby „Pandař“ neměl problémy :-) Do výbavy též přidáváme vysílačku a jelikož nás je dohromady deset, tak jedeme pouze dvěma vozidly.

Mostek v naší „aréně“

Vydáváme se na RZ 4 v dostatečném předstihu. Na zkoušku nás pouští bez problémům, bohužel jsme ale moc dlouho snídali bagety, a tak vyjíždíme až za konvojem složeným ze sanitek, policajtů a hasičů. Po pár kilometrech zkoušky se jich zbavujeme. Cesta je z velké části pod ledem. Začátek je poměrně rychlejší, občas protkaný vracákem. Asi po 10 km dojíždíme do jakési „arény“. Toto místo je docela známé, je zde vidět asi půl kilometru trati, včetně velmi zrádné utahující zatáčky z kopce za horizontem, dvě zatáčky vedoucí na mostek a odjezd z něj, vše komplet pod ledem. Po zaparkování jde Dreky s naší vlajkou na rybářském prutu k potoku „nahodit“. To však velmi popudí jednoho Francouze, který začne hystericky opakovat „No fish“ :-) Při vybírání vhodného místa jsme svědky policejního auta, jenž stylem „klouzající sáňky“ opouští zatáčku za horizontem, sjíždí ze silnice a málem končí v potoce. To vyvolává velké ovace a slibuje opravdovou akci v dalších průjezdech závodniček. Údajně tam ještě předtím skončili i hasiči. Policajti zde opět září, vyhazují z bezpečných míst i z příjezdové silnice, prý kvůli možnému průjezdu sanitky. Na louce uprostřed nikoho taky nechtějí, což později pochopíme, když tam přistanou dva vrtulníky. Je zde hodně lidí, co přespávali v karavanech a dokonce i jeden extrémista se stanem! Hořící ohně tu také nechybí a tak už jen čekáme na „Kopejdu“, jelikož první desítka startuje v opačném pořadí.

Plhus už organizuje z kufru vyprošťování

Rachot v dáli, zelená Škodovka téměř skočí, brzdy až po doskoku, Fabie se kroutí, jen tak tak se vleze do zatáčky u potoka, opatrně na mostek a mizí. Všichni jsou nadšeni co bude dál. Wittmann akorát, Garde neuvěřitelně seversky, což ukazuje stopování - je o 12 s rychlejší. Opravdové divadlo ale ukazují Ogier s Meekem, kteří kdyby nevyužili brždění na trávě, tak se už válejí u potoka. Třešničkou byl poté Sarrazin, který naše představy proměnil v realitu a nechal zde téměř 5 minut. Po zahučení se seběhne asi třicet fanoušku, kteří se snaží asynchroním lomcováním dostat auto o metr výš na cestu. Opravdu jsem nevěřil, že se to podaří. Poté se však na scéně objevil Plhus a naučil „Frantíky“ české héééj rup. Přitom stačil pořídit i fotku kokpitu z kufru „pegyho“. Neuvěřitelné. Zde musíme zmínit nezištnou fair-play. Sarrazin zde mohl skončit nebýt našeho dirigenta, takže touto cestou žádáme o děkovný dopis :-) První průjezd za námi. Na cestě z ledu moc nezbylo. Navíc se trochu otepluje. Máme tři hodiny čas do dalšího průjezdu, a tak se vydáváme po cestě dál najít vhodné místo. Stoupající cestou nacházíme čtyři uražená zrcátka o kůly v zatáčkách. Dobré suvenýry :-)

Uražená zrcátka

Pokračování příště...