..aneb malé (ale dlouhé) pojednání o tom, co všechno můžete zažít, když se ocitnete v nesprávnou chvíli na nesprávém místě...

„Kdy zase něco napíšeš?“ ptá se mě poslední dobou dost lidí, když mě potkají na závodech v ČR. „Asi už nikdy“, odpovídám po pravdě, „letos jsem toho coby spolujezdec nasliboval tolik, že první volný „nezávodní víkend“ budu mít až v červnu...“ (no, snad to není provokace ve stylu, že bych měl spíš psát než „mitfárovat“...) Nicméně Historic Vltava rally s Jirkou Petráškem opět „zážitkově přesahuje“ i u mě vše dosud představitelné, takže se o to musím alespoň pokusit...

Předem se omlouvám rallyovým literárním fajnšmekrům, je to psáno „na první dobrou“, zítra začínají „Lužičky“, pak Rakousko, pak Kopná, pak Německo, pak Krumlov... prostě buď dnes večer, nebo vůbec...

A tak jsem si to poněkud zjednodušil tím, že jsem „vykradl“ soukromý rallyový deník nejmenované skalní fanynky a pouze ho opatřil mými poznámkami... (myslím, že se tento literární útvar jmenuje umělecká loupež...) No co, Leonardo měl ve své dílně taky spoustu žáků, kteří jeho dílům nejdřív vytvářeli podklad... a později už to chodil jen podepsat... Tak to chodí...

Když mě Josef Král požádal, abych zamluvila ubytování na noc mezi etapami Rallye Vltava v Janovicích nad Úhlavou pro něj a jeho pilota Jirku Petráška, vtipkovala jsem před přáteli, že letos už nejedu na svou domovskou soutěž jako prachobyčejný divák, ale jako skutečný doprovod - v pravdě realizační tým posádky mistrovství Evropy. Že to je velmi nadsazené jsem věděla víc než dobře, Pepův článek o tom, jak jel s Jirkou v roce 2011 Jänner znám už téměř nazpaměť a i tak mi u něho ještě dnes tečou slzy smíchu. Nikdy bych nebývala věřila, že básnická licence v tomto článku netvoří ani setinu promile a co hůř - že se jednou stanu součástí tohohle naprostého šílenství.

„No, nečekal jsem zázraky, ale že ti za pět tisíc jenom vytrhá obočí...“, napadla mě pointa mužského šovinistického vtipu, když jsem viděl Asconu „připravenou na start“ ve středu odpoledne... „No co, před pár dny jsem si ji přivezl z laku, a tak už jsem tam nestihl nic nalepit“, na to Jirka... Před jeho buňkou-kanceláří se styděla skoro nahá bílá chudinka s krátery po odstraněných samolepkách (které lakování nezakrylo ani omylem), a už zdálky signalizovala, že samonosnost její karoserie se tím snížila nejmíň na polovinu... No, budeme muset jet fakt rychle, aby nebylo vidět, že každá část bílé Ascony je jinak žlutá...

Tím pádem je taky jasný, proč skoro nikde nejde najít naši fotku... Naše auto bylo mezi těmi milionářskými skvosty naprosto nezajímavé... (něco jako voříšek, který omylem zabloudil na výstavu vzácných psů...) „Ten stájovej pinč, pane obrlajtnant, ten Vám je tak vošklivej, až je krásnej...“, vím přesně, co by na to řekl „Prahojihočech“ Švejk... Tak to chodí...

Varovné světélko mělo začít blikat o sto šest, už když jsem se s oběma těmi blázny sešla ve čtvrtek u večeře v Klatovech a Jirka mi s kamenným výrazem oznámil, že náš tým je tak veliký, že má víc aut než řidičů, takže v sobotu ráno budu muset odvézt dodávku s vlekem z Janovic do Vimperka. Matně si vzpomínám, že se někde v mojí peněžence vyskytovala kartička s nápisem řidičský průkaz, ale neviděla a hlavně nepoužila jsem ji od té doby, co mi ji před už slušnými pár lety vydali. Po té, co můj obličej nabyl barvy Peugeota Honzy Černého, propukli oba pánové v srdečný smích a Pepa mě šťouchl do ramene: „Dělá si z tebe srandu. Budeš muset jenom přijet s Oktávkou do tankovačky a cestou někde nabrat benzín.“ V tu chvíli jsem se odstínem tváře musela přiblížit nejspíš Fabii Jaromíra Tarabuse (a teď vážně nemyslím puntíkovanou), protože tahle představa nebyla o nic méně hrozivá.

„Máme vůbec nějaké mechaniky? Třeba by to mohli v pátek dopoledne dodělat...“ chci mít jistotu, že od letoška bude všechno jinak nejen u pořadatelů... „Dva!“ uklidnil mě Jihočech.

Protože u Ascony neumím pořádně zavírat dveře, rozhodl jsem se, že pokud to nezačne hořet, nebudu z auta během závodu vylejzat... A tak jsem si před technickou přejímkou chtěl aspoň spustit okýnko... „Prásk!!!“ ozvala se rána a padesátikilové sklo zmizelo ve dveřích... „Tak to teda nechodí...“ utrousil jsem lakonicky...

„Týýýý voleee! To je průser! Víš, jak dlouho trvá, než se to nandá zpátky? Čtvero šikovných rukou to nadává zpátky tři hodiny! A my nemáme ani to ani to...“, začal mi Jirka barvitě popisovat soustavu lanovodů a kladek, které to sklo vůbec dokážou zvednout, a ke kterým se přes krycí plechy uvnitř dveří vůbec nejde dostat... Kam se hrabou důlní výtahy na Ostravsku, zvýšil tím ve mně dále už tak nekritickou úctu k nepochopitelné technice...

„Zuzka a Karolína? Tady přece.“, zněla Jirkova odpověď, když jsem se ptal, kde jsou teda ti dva naši mechanici, kteří by mohli napravit, co jsem spáchal...

„Liptákov a Nový York, mé obce nejmilejší... Drcpáska a sparcopáska, mé nástroje nejuniverzálnější...“, nemohu zapřít „svého sudičku“ Járu Cimrmana... „Pokud to sklo ve dveřích najdeme a vytáhneme, tak pět metrů pásky ho v horní poloze spolehlive zajistí... Teda, pokud nezačne pršet...“ Začalo... (ještě dřív než jsme našli tu pásku...) Pokud vám přišlo mé páskování bočního skla černou páskou jako pokus o zajímavý designový prvek, věřte, že to bylo v tomto případě spíš kouzlo nechtěného... Tak to chodí...

Částečná úleva mohla přijít v pátek, kdy hned ráno Jirka s hrdým úsměvem hlásil, že přivezl další dva mechaniky. V tu chvíli mě ještě velmi naivně zaráželo, co myslí tím slovem „další“... Prozřela jsem ve chvíli, kdy se před penzionem o Pepovu Octavii opírala Zuzana a kluk, kterého Jirka uvedl slovy: „To je Bedřich. Není mechanik, je to můj kamarád. Tenhle víkend chtěl jet do Krkonoš, ale já jsem mu nestihl opravit auto, tak se přijel podívat aspoň sem na závody.“ Podívat? Varovné světélko se mělo změnit v poplašnou sirénu. Možná o to spíš, když Bedřich povídal: „Ahoj. Já jsem Jirka.“

„Udělal jsem další upgrade!“ snažil se Jirka zachránit situaci, když jsem utrousil cosi o šrotu... „Ten brzdič, který Letoun ztratil na loňských Jeseníkách, jsem tam už nenašel... A tak jsou vzadu fungl nové brzdy...“ rychle ze sebe vysypal, když si všiml, jak šilhám po Sierrách a Subaru konkurenčních Jirků... „Tak konečně taky jedna dobrá zpráva!“, zajásal jsem... „Ovšem místo kotoučovek zpátky bubnové...“, utrousil už poněkud tišeji... (Jirka Hladík: „Á, takže Opel Ascona EVO minus II...“:-)).

„To je divný... Kdy si ten náš mechanik Béda v tý kose a v tom dešti obleče montérky?“, divil jsem se při pohledu na jeho veskrze městské oblečení...

„Nikam žvanit nechoď a dívej se, příště to budeš dělat ty...“, vrací mě do reality Jirka, když hodinu před startem měnil ložiska v předních kolech... Tak to chodí...

Když historická auta odjížděla z areálu v Janovicích na start na klatovské náměstí, počasí si hrálo ještě na celkem pěkný den, ale Činov se jel na povrchu, kterému někteří soutěžáci říkají „osliznuto“, a v časové kontrole před prvním servisem pršelo už naprosto poctivě. Posádky se i v dešti nadšeně bavily o prvních ostrých kilometrech a samozřejmě licitovaly také, co dál obout. Vzpomněla jsem si na článek z Jänner rallye a oddychla si, že nás to trápit nemusí, protože tohle je přece bezúdržbové auto a gumy má beztak jenom čtyři. Jaké tedy bylo mé překvapení, když se můj pilot shodl se spolujezdcem, že je to mokré fakt hodně a že budeme muset přezout. „My máme na co přezout?“ ptala jsem se opět s naivní nadějí, že snad nebudou chtít kvůli banálním pár centimentrům vody na silnici chtít zouvat Pepovu Oktávku, protože to mě napadlo jako jediná možnost, kde by se v tuto chvíli daly nějaké gumy vzít, Jirka mě ale rychle vyvedl z bludu: „Já mám v dodávce ještě čtyři. Ony jsou to sice ty samý, jako tyhle, ale o něco míň sjetý. Béda ať připraví velkej hever a ty se Zuzkou je vynoste ven.“ Za čtyřiadvacet hodin, které jsem až po tento moment strávila s nimi, už jsem měla značnou praxi ve sbírání své brady někde na zemi. Zuzka s Bédou (protože to jméno už mu u nás jednou pro vždy zůstalo) se jeli podívat na okruh, ve vteřině jsem se z ubytovacího manažera stala jediným přítomným mechanikem! Jak já je proklínala! Jak jsem spílala sama sobě, že jsem se kdy připletla do téhle parodie na rallyeový tým! No... Mechanik měl nakonec za úkol pouze pozotvírat doprovodnou dodávku, než se ostré auto přiřítí pod stan, jinak si kluci vynosili a přezuli sami. A musím říct - kdyby měnili kolo na erzetě, moc by rozhodně neztratili. Takže to, že Pepa Král dělal s Marcelem Tučkem loni na Valašce kolo šest minut, jsou určitě bohapusté pomluvy!

„Ty vole, moje letošní už čtvrtá soutěž, a zatím pokaždý na sračkách...“, snažím se v servisu překřičet déšť. „To je jasný, šumavský pořadatelé jsou prokletí, ti by tu měli hnusně i kdyby dostali termín v červenci...“, ozývá se zpod auta... No, ještě že mu Saigon na servis půjčil ten nepromokavý převlékací overal... (Díky!)

Když jsme pak přijeli do „tankovačky“, a Béda tam za námi nedoběhl, přišlo mi to poněkud zvláštní... „Že by jako mechanik nevěděl, že je to vždycky na výjezdu ze servisu?“ No, tak hlavně že má Jirka aspoň ty kanystry, natankujeme si sami...

Ukázalo se, že Ascona není zas tak bezúdržbové auto, jak se všude snaží předstírat. V ostatních servisech už náš tým sice čítal mechaniky opět tři, ale platní tam byli všichni skoro stejně. Tak - co chcete? Dvě holky, které v součtu nepřesáhnou metrák živé váhy a kluk, který se bláhově domníval, že se přijel na závody dívat. Zatím jsme se tím ale všichni spíš bavili. Plán na druhý den zněl, že protože papíry na dodávku s vlekem z nás nemá opravdu nikdo, odveze ji ráno do Vimperka někdo z lidí od Jirky „Nawrce“ Navrátila a to i s Bédou, aby položil plachtu a postavil stan. Já a Zuzana jsme měly přijet Oktávkou do servisu za ním. Neměli jsme tušení, že tohle je všechno teprve začátek.

V sobotu nebylo ani nutné řídit budík, člověka vzbudil rozruch na ubytovně, kde osazenstvo na tenhle víkend tvořili nejspíš ze sta procent závodníci, anebo nastartované motory ostrých aut v uzavřeném parkovišti. Vykoukla jsem z okna, naše doprovodná dodávka byla už pryč, první veterání pomalu najížděli do časové kontroly. Vyšla jsem na chodbu, u dveří nervózně podupával Pepa: „Řekli jsme si, že se tu sejdeme v sedm!“ Myslel tím samozřejmě sebe a Jirku. V sedm deset to už nevydržel, zabušil na Jirkův pokoj a otevřel dveře. Když se vrátil, pronesl: „Já to věděl. Petrášek chrápe.“ Vzhledem k tomu, že jejich startovní čas byl 7:36 a dostavit se měli deset minut předem, změnilo se ráno v zoufalou hru o vteřiny, a oba byli už na odchodu, když jsem za nimi volala: „A kam my teď tedy máme jet?!“ „Do servisu!“ „Ale já ani nevím, kde to ve Vimperku je, nikdy jsem tam nebyla!“ „Tady máš mapu! Bude z tebe zázračný spolujezdec!“ Pepa mi hodil program rallye. Servisní areál tam byl vyznačen jako jedno velké kolečko přes celý Vimperk. Hm. Tak tady asi skutečně nic jiného než zázrak nepomůže.

„V žádným případě se v mý Oktávce benzin do tankovačky vozit nebude! Vždyť je to normálně auto pro přepravu potravin!“, protestuji, když mi Jirka říká, že v žádným jiným autě už není ani litr nafty, aby dojelo do Vimperka... „A kromě toho jsem musel svoji Oktávku nechat doma a přijet dodávkou. I kdybychom měli na naftu, nemáme tolik řidičů...“ Tak to chodí...

A závodního benzínu jsme měli právě jen do Vimperka...

„Myslel jsem si vždycky, že Petrášek tu svoji Asconu za šrot jen vydává, a že ve skutečnosti ji má uvnitř vymazlenou jako my Sierru... Ne! Měl jsem tu čest se tu seznámit s většinou jeho aut... Ta jeho závodka vypadá a jede úplně stejně jako ta jeho dodávka (tzn. vůbec), nechápu jak nám může stačit...“ dával k dobrému manažer od „Nawrců“ Kája Kraner, kterého jsme přemluvili, aby nám s dodávkou a s Bédou do Vimperka “cuknul“... (Kájo díky!)

Naštěstí jsem ve dveřích Oktávky našla skutečný autoatlas a za mapou jsem přece jen o hodně lepší než s francouzským klíčem. Do prvního servisu zbývalo přes dvě hodiny, až jsem si skoro vyčítala, že jsem Zuzku tak násilím tahala z postele, že budeme ve Vimperku příliš brzo, vždyť jsme měly za úkol jen vzít tam kanystry a přejet s nimi do tankovací zóny. Jaké bylo naše překvapení, když jsme každá uchopila jeden a naprosto synchronizovaně jsme se otočily na Bedřicha: „Tenhle je ale prázdný.“ Rychle zapadl do Petráškova týmu, ani nehnul brvou: „Jistě, ty jsem jim tam nalil ráno. Vy musíte někde natankovat a přivézt jim je zase plný.“ Pořád bychom byly časově v pohodě, kdyby zmlsaná Ascona nežádala stooktanový benzín, který mají jen dvě sítě čerpacích stanic. Tu nejbližší z nich jsme teď musely najít. Zaplať Pán Bůh za chytré telefony! Neumím si představit, jak bychom v soustředných kruzích objížděly Vimperk, obzvlášť, když nejbližší takovou benzínku vyhodil všemocný Google až ve Strakonicích. To je třicet kilometrů, pak ještě patnáct do tankovačky a to všechno - za třicet minut! Jak se teď hodila každá, kterou jsme ráno nastřádaly! Tisíckrát a ještě tisíckrát jsem zatracovala okamžik, kdy jsem souhlasila, že jim na Vltavu domluvím ubytování! Podej čertu prst a utrhne ti ruku. Tak tihle dva čerti mi ji urvali i s ramenem.

Bylo až neuvěřitelné, že jsme se přiřítily do tankovačky v Česticích přesně na minutu. Historická auta budila oprávněný zájem, proto se i do obyčejné zóny dotankování přišlo podívat docela dost lidí. Jejich pozornost se ale přesunula hned, jakmile ze servisní Octavie promptně vyskočily dvě holky a začaly chystat kanystry, ředit džusy a loupat banány. Uznávám, že jsme kmitaly asi hodně hyperaktivě, ve strachu, že jedeme pozdě, že naši kluci už tady byli. Naštěstí nebyli. Když vystoupili z auta, napomenula jsem je: „Kde jste? Říkali jste ve dvacet!“ „No, ještě nás zprcejte, ženský!“ ohradili se oba zároveň. Vymazlených krasavic - Sierr Jirky Káni a Jirky Navrátila si naprosto nikdo nevšímal, oči všech přítomných včetně hasičů se upíraly na Asconu a na nás. Uznávám - takový tým asi skutečně ještě neviděli.

A už jsme v tankovačce... Dostaneme určitě kávu a pochvalu, jak jsme pěkně ty dvě erzety zajeli...

„Jedete pozdě! Řeklo se snad jasně že ve dvacet!“ jsou první slova, která slyším, když pootevřu dveře... jako by nevěděly, že na rally je občas „zásek“... ještě že jsem si na uších nechal tu přilbu... (proč já hlupák stará sem jedu takovej kus, abych si pak stejně připadal jako doma?). „O energeťáku nebyla řeč, my jsme sem měly přivézt jen benzín...“ „To nemá cenu, jedem, odtud to máme stejně už jen pět minut na dva kilometry...“ Tak kdo je tu sakra vlastně důležitější? Tak to chodí...

Po dalších dvou RZ máme seskupení a servis. Z Bédy už je úplně jinej člověk... Původně bílé boty jsou hnědé, džíny „na kulách“ přetržené, značková mikina černá... Ale stan stál, a plachta ležela... Jen jsme si „u Bryndů“ museli nechat dofouknout pneumatiky, ale kdo by se v servisu pozastavil nad takovýmhle detailem... (Petře, díky!)

A holky? Ty nejen že z tankovačky trefily zpátky, ale ještě mezitím „vykouzlily“ z Lidla bagety, na které se srdce jen smálo, kam se hrabe catering u „velkejch kluků“... Kde na to vzaly peníze, když jedinou naši hotovost mám u sebe já? A kdo vlastně platil ten benzín?

Trasa Vimperk - Strakonice - Čestice mě a Zuzku čekala po druhém servise ještě jednou, Béda dostal pro změnu za úkol sbalit stan a plachtu a všechno složit do dodávky. První Jirkova věta v tankovačce ovšem zněla: „Jeďte do servisu a znovu roztáhněte plachtu. Řekněte Bédovi, ať připravi sadu plochých klíčů, velkej hever a můj overal. Já musím dolejt olej do převodovky, nebo do Klatov nedojedeme.“ Bezúdržbové auto! Cha! Ještě z Čestic volala Zuzka Bédovi, aby všechno to, co sám pracně natahal do doprovodného auta, vytahal zase ven. Zdálo se, že je naprosto smířen s osudem. Jen možná v tu chvíli přemýšlel, proč pro Krista Pána, kývnut tomu bláznovi Petráškovi, že když mu neopravil auto, vezme ho s sebou na závody! A že celá tahle hurá - akce byla drsným tréninkem Bédovy trpělivosti, jsme zjistily, když jsme ho ve vimperském servise našly nakládat hever zase do dodávky: „Oni mezi tím volali, že už to zase nepotřebujou.“

Druhá tankovačka už byla jak má být... Benzin, banány, Modrý Pramen půl na půl s vodou... „Proč si do toho leješ vodu? My už vám to naředily...“

Náš výkon na RZ vlastně vůbec nebyl podstatný... Jestli tady někdo zaslouží klobouk dolů, tak my dva to tedy určitě nejsme... Koneckonců, pro nás to byl závod jako obvykle (když pominu, že Jirka jel Šumavu/Vltavu úplně poprvé)... To znamená plný mimořádných událostí, zmatků, improvizace, šťastně nalezených řešení, nedostatku peněz, a hlavně kamarádské pomoci našich soupeřů i nesoupeřů...

Tak v posledním servisu se přece jen dočkaly i holky... Chtěly nezištně pomoct Bédovi s balením stanu, a tak se nakonec v tom blátě obalily taky... Zážitek nemusí být krásný, hlavně když je intenzivní, že? Tak na tenhle svůj první aktivní závod tihle tři asi nezapomenou fakt nikdy... Musím se zítra zeptat Járy Tomaštíka, proč už mu nejezdí dívčí tým mechaniků...

V závěrečném servisu nám Jirka nakázal, že dlouhý přejezd do Klatov pojedeme s Otávkou za nimi. Prý - kdyby se to někde zastavilo. A jestli prý máme v autě lano. Ani jedna z nás se nezmohla v tu chvíli namítnout: „Vždyť je to vaše auto.“

Závěr, shnutí, poděkování. Co říct? Měla jsem možnost poznat zase úplně jiný rozměr závodění. Přestože je o tolik hektičtější, přijde mi o hodně míň vystresovaný, než u jiných historických nedejbože soudobých aut. A vzhledem k tomu, že Ascona si z Klatov veze druhé místo v mistrovství republiky a šesté absolutně, není tenhle nízkorozpočtový styl o nic méně úšpěsný. A jak říkal Pepa Král: „V poměru cena versus výkon naprosto nemáme konkurenci!“ Budiž klukům taky připsáno ke cti, že obětavou práci všech tří svých mechaniků zmínili na cílové rampě. I když to, že ani jeden z nás nikdy nedržel klíč v ruce, tedy zrovna říkat nemuseli. Stejně to byly hezké dvě vteřiny slávy. Tak hezké, že jsem přišla na to, že mě to vlastně úžasně bavilo. Takže hned, jakmile kluci sjeli z rampy, jsem se jich zeptala, jestli mě třeba nebudou potřebovat i na Českém Krumlově.

Skutečný závěr přijde ale až teď... Po dojezdu do Klatov začal být Jirka nervózní. „Kdy už nám sakra dají ty auta z „úpéčka“? „Co je, vždyť už to máme všechno za sebou, co vyšiluješ? Bojíš se rozebíračky nebo co?“ „Jo, houby, mě to nejhorší teprve čeká... Moje maminka dnes slaví kulaté narozeniny, doma je rodinná sešlost a já už tam měl dávno být...“ „No co, tak snad ví že jsi na závodech, ne?“ „Prosímtě, nějaký závody pro ni vůbec nejsou důvod k tomu, abych tam nebyl. Tak jsem jim o Vltavě doma raději vůbec neřekl...“, chvatně nasedal Jirka do dodávky a spěchal k Vožici...

No, to fakt muselo být nenápadný, když tam přijel se závodkou s nápisem „Historic rally Vltava“ a s dnešním datem na vleku, a tvrdil, že Bédovi dělal na autě... Ale vzhledem k tomu, že na vyhlášení za námi zpátky nepřijel, tak mu snad maminka odpustila...

A tak Bédův vpravdě „Kafkovský“ víkend byl kolem půlnoci „korunován“ jeho vystoupením na stupně vítězů, když si na večerním vyhlášení místo mechanika „střihnul“ ještě roli Jirky Petráška... Tak to chodí...

Před časem jsem někde četla, že rallye se dá dělat i srdcem. Tenhle víkend, kdy mě semlelo vražedné životní tempo posádky Petrášek - Král, mě jen znovu utvrdil v tom, že to není pravda. Rallye se dá dělat JENOM srdcem.

A pro ty, kteří by jinak neusnuli, pár poučení na závěr:

1. Cokoliv si jako spolujezdec na rally normálně berete do tašky jen „pro jistotu“, u Jirky Petráška zaručeně budete potřebovat několikrát za den... (dokonce to „odnesla“ i plastová cedule SOS/OK, kterou jsme jako clonu instalovali před chladič oleje)

2. Dlouhodobé plánování, logistika a finanční rozpočtování nemá na rally žádný smysl. Slíbené peníze vám stejně nepošlou, a v servisu se vždycky najde někdo, kdo vás ještě nezná a pomoc neodmítne...

3. Až pojedete někam s Jirkou, nepočítejete s tím, že mu vyjde rozpočet, ať je jakkoliv zajištěný. Vezměte si vlastní montérky, dobrou vůli pomoci, a pro jistotu i kreditní kartu s neomezeným výběrem...

4. Nejste-li si jistí, jestli potřebujete něco nového na sebe, stavte se u Jirky v servisu... Pomozte mu vyměnit pneumatiky a už vám ani nic jiného nezbyde...

5. Naši konkurenti jsou i naši kamarádi. Za ten víkend by komukoliv z nich stačilo nejméně desetkrát říct, že to nejde, a my jsme tam zůstali stát... A pak že rally není kolektivní sport...

6. Ascona je v zásadě bezúdržbový vůz, a Petrášek racing je v zásadě beznákladový tým... Když už se dojelo tak daleko, vždycky někdo z okolí tu platební kartu vytáhne, aby se mohlo popojet ještě o kousek dál... Peníze budou i příští týden, ale my bychom teď stáli...

7. Některé věci v našem životě se nedějí náhodou... Nýbrž obrovskou náhodou... Stačí si jen vybírat servis, kde vám opraví auto...

8. Že prý Petrášek je nezmar... Leda kulový! Největší nezmar je Kája Kraner, protože nám tu dodávku i s Bédou odvezl i zpátky do Klatov...

9. Váha závodního auta při rally nehraje žádnou roli... aneb nejen skla jsou na autě těžká... „Kolik to má homologační váhu?“ ptá se technik na přejímce? „Osmset kilo“, odpoví Jihočech... „Tisíc třista!“, hlásí technik od váhy...