Kateřina Achsová - miluji koně, živé i ty pod kapotou

Nejeden fanoušek české rally sní o tom svézt se po boku velkého jezdce. Katka Achsová si tento sen splnila a vedle Emila Trinera zažila krásné i kolotočové chvíle. Jaká byla cesta této sympatické spolujezdkyně českou rally, se dozvíte z následujícího rozhovoru.

Katko na vás úvod rozhovoru nemine otázka, jak jste se dostala k rally?

„Naší rodině nebyla vůně závodního benzínu nikdy cizí. Děda s babičkou dělávali časoměřiče a já jsem už jako prcek babičce při rally Vltava přetáčela manuální časomíru. Táta jezdil soutěže na enduru za Duklu Praha a můj strýc se účastnil oblastních mistrovství v rally. Nicméně já jsem se k závodnímu kolotoči dostala o mnoho let později, a to když si v roce 2000 Josef Krýsl koupil první erko od pana Maška. Začínala jsem jako leštič okna, protože tehdy na sedadlo spolujezdce usedl brácha Robert. Po pár soutěžích ve Volném poháru, Robert usoudil, že za volantem by se mu sedělo lépe a naše stáj se rozrostla o další krásné erko. Na spolujezdecká křesla jsem byla nominována já a můj přítel Filip. Nedlouho poté se náš Fastback rally team rozrostl o další erko kočírované Josefovo dcerou Janou.“

Po několika startech v historické škodovce jste přeskočila do „modernějšího“ vozu a to favoritu vedle Ivy Víchové. Jak na období dámské posádky vzpomínáte?

„Erka byla značně nespolehlivá a času na jejich údržbu bylo čím dál tím méně. Robert se chtěl posunout trochu dál a na další sezonu se dohodl se Standou Šelmátem na zapůjčení pohárové Fábie na sprintrally. Už jsem se chystala na Autotec Rally Brno jako fanoušek, když mi volala Iva, jestli bych s ní nechtěla jet. Během jednoho dne jsem vyřídila vše potřebné včetně licence a odjížděla do Brna na závody. Před přejímkami jsem rychle dokupovala nehořlavé prádlo, které v ČMPR nebylo potřeba. První závod jsme jely ve vypůjčené Felícii a na zbytek sezony jsme společně pořídily Fávo. Nebylo sice nejnovější, ale spolehlivě nás dovezlo do cíle všech soutěží.“

Následovalo období, kdy jste četla noty Mariánu Šínovi v krásném, ale problémovém Peugeotu 306 Maxi…

„Po odjetých sprintech jsme dostali mezinárodní licence a Robert s Filipem směřovali do dvoudenních soutěží a já k prostorům vyhrazeným pro diváky. V dílnách Standy Šelmáta se stavěla nová Fábie pro Roberta a právě u Standy jsem se potkala s Mariánem. Pro sezonu 2005 byly velké kity a vozy třídy A8 odsunuty z velkého mistráku a mohly se účastnit jen vybraných soutěží, ale Marian ještě nechtěl pověsit závodní kombinézu na hřebík, a tak mě oslovil, jestli bych s ním těch pár vybraných soutěží odjela. Naší první společnou soutěží byla velice smutná Rally Pelhřimov, kdy veškeré zážitky ze silného auta zastínila tragická smrt Tomáše Vojtěcha. Následující sezona a půl s Marianem byla jak na houpačce. Zážitků mám tolik, že by se o tom dala napsat kniha. Například na Rallye Český Krumlov jsem zažila čelní srážku s jiným soutěžním vozem na RZ, druhý den následovala utržená kapota, rozbité čelní okno, defekty jsem ani nepočítala. Bylo to veselé. Náš Peugeot byl tak zbědovaný, že jsme se styděli vjet i na cílovou rampu.“

Do svých statistik jste si zapsala i jeden start s Robertem Achsem. Proč pouze jediný start, když to byl závod vítězný?

„To je pravda, jednou jsem s Robertem usedla do závodního auta, a to i přes vyslovenou nevoli naší matky. Filipovi se ženil brácha a Robert chtěl cosi otestovat na Fábii. Absolvovali jsme spolu pouze jednu RZ, na které jsme dosáhli moc pěkného času, protože jsem ho hnala zrychleným diktátem, na který jsem byla zvyklá z Peugeota. Bohužel soutěž byla předčasně ukončena po tragické nehodě Martina Vodehnala. Po této události už nemělo smysl matku přemlouvat.“

Pomalu ale jistě jsme se dostali asi k tvému nejslavnějšímu období. Jak jsi se dostala do auta vedle české rally star Emila Trinera?

„Peugeot byl prodán a já jsem se opět a velice nerada smiřovala s rolí diváka, když za mnou přišel Josef Krýsl, jestli se nechci svézt na Pražském Rallysprintu. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla s kým a s čím, by se ve mně krve nedořezal ani cirkulárkou. Už týden před sprintem jsem měla takové nervy, že jsem nebyla schopná nic pozřít. Představa, že si sednu vedle Emila a ještě do WRC… to byl opravdu sen. Před 1. RZ začalo auto stávkovat a už to pomalu vypadalo, že žádné svezení nebude. Naštěstí byla jen uvolněná hadice k turbu, takže po servisu se do toho Emil mohl pěkně opřít. Zážitek to byl neuvěřitelný. Divácká kulisa na Strahově byla neskutečná a já jsem si mohla do mé kariéry připsat první vyhranou RZ. Nicméně po ztrátě z 1. RZ jsme na výsledek mohli zapomenout a Emil myslel už jen na diváky a na to, jak si to pořádně užít a mě pořádně zamotat hlavu. Koleček bylo tolik, že jsem opravdu netušila, kde je pravá a kde levá.“

Nelze nevzpomenout ani čtyři sezony s Subaru Impreza STi. Krásná svezení a pěkné výsledky, to jsi byla jistě na vrcholu štěstí…

„Zřejmě to, že jsem do cíle sprintu dojela s čistým prádlem, na Emila zapůsobilo natolik, že si mě vedle sebe ponechal po několik následujících sezon. Hned další a pro mě domácí Rallye Šumava byla pro mě výsledkově tou nejúspěšnější soutěží. Se Subaru z dílny Honzy Štěpánka jsme obsadili krásné 4. místo absolutně. Byla to poslední Šumava, která se jela v únoru a já si tak mohla užít Emilovo řidičské umění na sněhu a ledu. Zbytek sezony se nesl v trochu smolném duchu. V Krumlově jsme odstoupili poté, co nám napršelo do počítače, na Bohemce jsme ohnuli zavěšení po lehké rance do obrubníku a sezonu jsme završili dvojitým odpíchnutým Rittbergerem na Rally Příbram.(fotoseriál z nehody)“

S imprezou se spojuje asi i tvá největší havárie z roku 2007 v Příbrami. Vám se jinak havárie docela vyhýbaly…

„Jak už jsem zmínila Rally Příbram 2007 byla konečná pro naší N10 (článek vztahující se k nehodě). Byla jsem celkem zvyklá, že si Emil čas od času postěžuje, že mu vadnou brzdy, takže ani tenkrát, když hlásil, že auto nebrzdí, jsem se nehroutila. Notabene pořád držel plyn, takže žádná hysterie. Až když se příliš rychle blížilo odbočení u Orlova a já sklopila zrak k Emilovo nohám a viděla jsem, jak prošlapuje brzdový pedál na zem a auto ani náznakem nereaguje, začala jsem mít jisté obavy. Proti nám kameraman, pole plné lidí, u stánku s buřtama fronta jak za starých časů na banány… Chvíli jsem mávala notama, ať se nám klidí z cesty a pak jsem už viděla jen oranici, nebe, oranici, nebe, nekonečná motanice. Následovala kontrolní otázka „Jseš v pohodě?“ A pak vteřinová úvaha nad tím, jaké to bude odpoutat se, když člověk visí hlavou dolů. Naštěstí vše, kromě auta, dopadlo dobře. A já dodnes říkám, že nesedět za volantem mistr Triner, mohly být následky o dost horší. Z této nehody jsem si odnesla dost důležité ponaučení. Vše co je v závodním autě, musí být řádně a pořádně přikurtováno. Jediný šrám jsem měla od kanistru s destilovanou vodou, který volně poletoval po autě a akuutahovák skončil zapíchnutý v přístrojové desce.“

Impreza se zabydlela také u vás doma….

„Rok 2008 byl přestupný i pro Roberta, kdy po sérii technických problémů s Fábií přesedlal jak jinak než do Subaru. Robertova N12 se stavěla v Příbrami u Mariana Šína a Emilova u Honzy Štěpánka. Následovaly mé tři úspěšné sezony, kdy jsme se víceméně drželi v první desítce absolutního pořadí a v nabité třídě N4, do které byly zařazeny i speciály S2000. Sezona 2010 byla zatím poslední i pro Roberta. Říkám zatím, protože jeho subaru stále stojí v garáži.“

Sezona 2011 u tebe znamenala přestup z čtyřkolky do dvoukolky nebo-li z Subaru do Škody Fabia. Proč tento krok?

„Bohužel technika stárla a po Rally Příbram 2010 se Emil rozhodl, že subaru půjde do světa a dokonce začal přemýšlet o ukončení kariéry. Nadešlo jaro 2011, uzávěrka na Rally Šumava se kvapem blížila a já se smiřovala s tím, že domácí soutěž vynechám. Dokonce mi volali z ředitelství, jestli jsem nezapomněla poslat přihlášku. Ani nevím, kdo přišel s nápadem, ať z garáže vytáhneme Fábii. Fabka byla sice zaprášená, ale po kompletní repasi. Zavolala jsem Emilovi, jestli se nechce svézt s malorážkou. Přemlouvat jsem ho nemusela. Šumava neměla dlouhé trvání a po tragické havárii Jiřího Skoupila byla předčasně ukončena. Nicméně Emilovi se Fábie zamlouvala a tak jsme se dohodli, že jí vyzkoušíme ještě v Krumlově. O tom jak Fábie Emilovi sedla mluvit nemusím. Zajeté časy mluvily za vše. Závody jsme si náramně užívali a sbírali jsme skalpy posádek s mnohem silnějšími stroji. Z jednoho závodu s Fábií byly rázem další tři sezony.“

Rok 2013 byl posledním, kdy jste se posadila do závodního auta. Co vás vedlo k rozhodnutí ukončit kariéru spolujezdkyně?

„Jak už to bývá, tak v první řadě finance. Rally je sice krásná, ale hodně drahá disciplína a já měla rozestavěný dům a potřebovala jsem finance i na jiné věci než na startovné nebo na gumy. Pomyslnou třešinkou byla informace, že moje krásná, zánovní přilba Stilo, nemá dostatečně pěknou samolepku na to, aby mohla dál chránit mojí hlavu, takže jí můžu hodit do popelnice, hrábnout do kasičky a jít si koupit novou. Do kasičky jsem hrábla, ale nekoupila jsem si přilbu, ale jezdecké sedlo, po kterém jsem toužila už několik let. Jsem moc ráda, že jsem mohla být několik let součástí tohoto bláznivého kolotoče. Jsem ráda, že jsem měla možnost potkat tolik výborných lidí a jsem šťastná, že jsem měla to štěstí usedat vedle Emila, ale vše jednou končí.“

Kterého výsledku si za svou aktivní činnost nejvíce ceníte?

„Cením si každé dojeté soutěže. Je těžké něco vypíchnout, ale nejvíc si asi cením výsledků s Fábií. Na Bohemce 2011 jsme se čtrnáctistovkou dojeli 17. absolutně a 10. v MMČR, což bylo, v té konkurenci, která se sešla, něco neuvěřitelného.“

Dovolte nám nahlédnout do vašeho soukromí…

„Jak už jsem naznačila výše, mojí největší zálibou jsou koně. Vlastním dvě klisny – 23letou paní matku a její 6letou dceru, která právě prožívá slušnou pubertu, takže s ní mám plné ruce práce. Ráda se sklouznu na lyžích a když jsou na Šumavě příznivé podmínky, nepohrdnu ani běžkami.“