Martin Rada: Na Monte bychom se ještě rádi vrátili

Letošní domácí rallyová sezóna stále ještě čeká na svůj úvodní podnik, ale některé z českých posádek mají první ostrý start v tomto roce již nějakou chvíli za sebou. Mezi nimi je také dvojice hustopečského Agrotec Rally Teamu, Martin Rada s Jaroslavem Jugasem. Společně s námi se nyní můžete podívat na letošní Rallye Monte Carlo jejich očima.

Letos mě docela překvapil velký počet aut v cíli, a to asi právě proto, že letošní Monte bylo opravdu hodně těžké. Pořadatelé měli díky tomu i velký problém s kapacitou servisních míst v samotném Monaku, navíc servisní zóna se aktuálně přestavuje a servis tak byl prakticky na staveništi.

Start soutěže byl od kasina v Monaku, ale tím pádem vznikly komplikace s přejezdy do Gap. V pondělí nás čekaly seznamovací jízdy, zatímco celý servis se musel přesunout do Gap. Poté následovaly přejímky, které jsme namísto v devět večer absolvovali až někdy o půl druhé ráno, protože je provázely pěkné organizační zmatky. Ve čtvrtek tým pak čekalo stěhování zpět na jih do Monte Carla.

Při seznamovačkách jsme na nejdelší zkoušce skončili při druhém průjezdu z trati. Dvoukolky, které nám chtěly pomoci, byly bez šance a ven nás musel tahat až Mads Ostberg s Mitsubishi. Je fajn vidět, že i 'velcí kluci' jsou úplně normální a dokážou vám pomoci. Naopak i my jsme viděli bourat Seba Loeba, který nezvládl pravý vracák a napasoval na přejezdu v tréninku druhé etapy své Mitsubishi do svodidel. Auto bylo totálně zbořené a Loeb musel dostat nové. I mistr světa se prostě občas utne.

Letošek se mi při tréninku nelíbil, byl jsem rozpačitý a přišlo mi, že bude moc sucho. Nakonec se nahoře objevil sníh a paradoxně jsme ani nesáhli po slikách, i když párkrát to bylo možná chyba. Podmínky trochu připomínaly rok 2009, ale zdá se mi, že se pořadatelé snaží dostávat tratě rally rok od roku výš a jednotlivé erzety jsou tak pokaždé těžší než v roce předchozím. Při samotné rally nám občas nezbývá než pomyslně smeknout před špičkou, protože my víme, jak to vypadá na celé trati.

Při psaní rozpisu je potřeba počítat se změnami trati podle toho, jak se otáčí slunce, jestli bude zatáčka ve stínu nebo. Hodně specifické jsou pak tunely vytesané ve skálách. Největší kompromisy jsou ale na Monte Carlu při volbě pneumatik, takovým komplikovaným rozhodováním nemusíte procházet na žádné jiné soutěži.

Ve čtvrtek večer nás čekal start a jedno nemilé překvapení. Naplánován byl 80ti-kilometrový přejezd, ale v servisu jsme si museli přehodit kola sami, na což jsme nebyli moc připravení. Na výměnu kol jsme měli deset minut a jen tak tak jsme to stihli. Komisaři byli navíc hodně nekompromisní. Kromě toho byla ještě zablokovaná příjezdová cesta kvůli požáru kamionu v tunelu, takže to bylo před časovkou hodně divoké. Totéž pak následovalo na časovce ve výjezdu ze servisní zóny. Přejezdy byly letos na letošním Monte vůbec hodně našponované.

Před RZ 1 se nám ale povedlo obout hřebíky, což byla dobrá volba, na trati testu bylo hodně ploten s černým ledem. I tak nám to ale hodně klouzalo a auto nezatáčelo. Mnohem lepší byly samozřejmě pasáže pod sněhem, ty byly logicky mnohem čitelnější. Na rozjezd do rally to tedy bylo dost zajímavé. Občas by snad v některých místech bylo rychlejší běžet před autem. Na druhé zkoušce bylo sněhu podstatně méně a na níže položených pasážích bylo sucho a na hřebících se tam auto klouzalo. Z cíle této rychlostní zkoušky následoval maraton do servisu, včetně jízdy po dálnici a nutnosti zaplacení mýta. Do postele jsme se tak po prvním dni dostali někdy o půl čtvrté ráno.

V pátek v osm ráno jsem vstávali na druhou etapu, která byla hodně náročná. Čekaly na nás dvě sekce, každá dlouhá jako náš rallysprint. Dopoledne jsme se drželi v první desítce kategorie RC4, což nás překvapilo. Nejvíc se nám asi během tohoto dne povedla osmá RZ, kdy se začalo stmívat. V servisu jsme se rozhodli pro hřeby a během rychlostky začalo neskutečně chumelit, takže jsme byli za tuto volbu hodně rádi. Sněžilo tak hustě, že jsme dokonce museli vypínat rampu, místo to bylo jako jízda proti bílé stěně. Do kopce se to klouzalo tak, že jsme byli chvílemi rádi, že vůbec jedeme. V noci je trať na Monte obecně hodně špatně čitelná, takže to bylo za těchto podmínek dvojnásob náročné.

Po pátku už nebylo možné využít systém Rally2, takže jsme byli vděční za to, že jsme první dny absolvovali bez problémů. První sobotní RZ byla zrušená, trať byla doslova obsypána diváky a nebylo možné je dostat z trati, po které pořád chodili. Auta byla zaparkována i na tečnách zatáček, pořadatelé je horko těžko dokázali dostat z trati. A když už jsme u diváků, tak letos bylo vidět podél trati mnohem méně fanoušků z České republiky než v předchozích letech, ale přijela spousta Poláků, určitě hlavně kvůli Robertu Kubicovi.

Následoval desátý rychlostní test, který byl nejdelší zkouškou soutěže. Rozpis na ni jsme psali skoro hodinu a čtvrt. Bylo na ní hodně štěrku, ale jeli jsme na zimních gumách, protože na ní bylo dost ledových ploten. Dole to však bylo hodně na suchu a mokru. Původně jsme si mysleli, že sliky by byly lepší volbou, ale nakonec to nebyla nejhorší varianta. Když jsme však slyšeli, co si zažívali jezdci před námi, byly jsme za mokré pneumatiky docela rádi. Navíc prakticky všechna místa ve stínu byla na blátě a ledu. Dojeli jsme auto startující před námi a chvíli jsme se za ním zdrželi, ale i tak jsme absolvovali tuto 52 km dlouhou desátou zkoušku za 42 minut. Ve stopce jsme pak dojeli ještě další auto.

Pak následoval důležitý Sisteron. Jeli jsme opět na zimácích, ale do rezervy jsme si vzali dvě kola s hřeby, která jsme pak dali dopředu. Začátek zkoušky byl opět na suchu, ale Štěpán Vojtěch, který dělal ledového špiona Martinu Prokopovi, hlásil, že je ve výjezdu do kopce led a sníh. A opravdu to tak bylo. Před poslední vesnicí to začalo být na sněhu a za ní už se opravdu jelo po souvislé vrstvě sněhu a ledu. To byla místa, kde se trápily i tovární čtyřkolky a my jsme jeli skoro krokem. Stopy od aut byly přes celou cestu i mimo ni. Lahůdkou pak byl i sjezd dolů, kde sice nebyl sníh, ale byla tam naopak vytahána spousta bláta. Z cíle testu pak následoval další maraton do Monaka. Na 170 km dlouhý přejezd i s erzetou jsme měli dvě a čtvrt hodiny. Jízdní průměr byl naprosto nesmyslný, jeli jsme rychlostí 130-140 km v hodině a společně s ostatními soutěžními auty museli kličkovat mezi diváky a jejich karavany. Bylo to neuvěřitelně komplikované a taky nebezpečné. Navíc bylo ucpané i samotné Monako, ale nakonec naštěstí pořadatelé všechny penalizace zrušili, protože jich bylo opravdu hodně.

V neděli nás čekalo 'opačné' Col de Turini, bohužel jsme ale špatně zvolili pneumatiky. Kolem poledne vše hodně oschlo, místy byly pouze mokré fleky, takže naše zimní pneumatiky moc nefungovaly. Ani na samotném průsmyku Col de Turini nebyl prakticky žádný sníh a možná pravě proto ani moc diváků. Pouze ve sjezdu na Moulinet byl sníh, který ale na trať naházeli právě diváci. Dole už se nám pneumatiky přehřívaly a nefungovalo to, takže jsme hodně ztratili a bohužel tím zároveň vypadli z první desítky kategorie RC4. Tunel dole pod kopcem byl pod ledem a v něm bohužel uklouznul Martin Koči a musel odstoupit z dobře rozjeté soutěže. Robert Kubica pak nedobrzdil do pravé zatáčky za letmým cílem a narazil do zdi. Musel tam jet opravdu jako blázen, skoro mu hořely gumy.

Závěrečnou PowerStage jsme sice nevyhráli a bonusové body do hodnocení mistrovství světa nezískali, ale popáté jsme se dostali do cíle u knížecího paláce a absolvovali si svou chvilku slávy. Byl to každopádně opět zážitek. Důležité je, že jsme vše zvládli a celý maratón, který začíná někdy v říjnu dokázali doběhnout až do cíle. Za to samozřejmě patří velký dík i celému našemu týmu. Ve finále je to prakticky deset dnů v plném nasazení, přesuny, servisy atd. Každé Monte je vždy téměř rok práce.

Pokud jde o další možný start na této rally, uvidíme co bude dál a s jakým vozem. Mohli bysme překonat Pavla Siberu, ale Jarda Jugas už teď má stejný počet startů díky dřívější účasti s Milanem Liškou. Rádi bychom ale ještě Rallye Monte Carlo absolvovali. Atmosféra i zážitek z této soutěže je nepřekonatelný. Letos jsme si nekladli žádné velké cíle, ale na některých testech jsme byli opravdu hodně spokojení a hlavně na kluzkém povrchu jsme dokázali jet dobré časy v porovnání s rychlejšími a lehčími vozy soupeřů v naší kategorii.

Jestli Alfa nebude mít prodlouženou homologaci, budeme se rozhlížet po některém z vozů kategorie R2. A jestli mám ještě nějaký sen spojený s Monte Carlem? Logicky bych chtěl vyhrát třídu, ale to je podle mě nereálné.

Na základě vyprávění Martina Rady a Jaroslava Jugase zapsal Jan Vaškovič, foto: Jan Froněk, archiv Martina Rady a autor