Martin Bujáček - čistá stopa, to není nic pro mne

Uherskobrodský Martin Bujáček patřil ve své době bezesporu mezi talenty českého rallysportu. Tragické havárie se výrazně podepsaly na pozastavení slibně se rozvíjející kariéry. Čtyřiadvacetiletý jezdec ovšem na soutěže nezanevřel a dokonce si pohrává s myšlenkou usednout opět do závodního vozu.

Martine tvá soutěžní kariéra se zasekla na roku 2012, proč tě na soutěžích již za volantem nevídáme?

„Těch důvodů bylo více, ale hlavním důvodem byl hodně smolný rok 2012, kdy jsem byl u všech tragických zlomů sezony. Nejprve jsem přišla rána v podobě tragické havárie Bohouše Ceplechy, kterého jsem znal dlouhé roky a byl to dobrý kamarád. O měsíc a půl později na Barumce jsem zase byl posledním vozem u havárie Vency Kopáčka a nakonec tragédie na domácím závodě v Brodě. Bylo toho prostě najednou strašně moc. Odklon sponzorů po tragickém Brodě se dal očekávat a bohužel i velká mediální honička ničemu nepomohla. Takže asi tolik k ukončení sezony a zároveň i kariéry, kdy jsem v roce 2012 přes to všechno získal dva tituly mistra ČR a byla pro mě nejvíce úspěšnou sezonou, ale zároveň i nejvíce hořkou. Mohl jsem se radovat z dosažených úspěchů, ale převládalo obrovské zklamání a smutek.“

Znamená to že jsi rally definitivně pověsil na hřebík? Chodíš se dívat na závody?

„Do letošního léta jsem to tak viděl, že rally je pro mě uzavřená kapitola. Na závody jsem jezdil minimálně, ale když už jsem byl, tak spíše pracovně a dělal jsem špiona pro Romana Krestu, Roberta Adolfa a v poslední době pro Jaromíra Tarabuse. Takže jsem přešel do trošku jiné role, ale zkušenost to byla a je určitě zajímavá. Od loňského roku pracuji sám na sebe a když už je člověk ve všem svým pánem, tak myšlenka návratu na tratě určitě je, ale uvidíme, co bude nebo nebude. Vše stojí hodně peněz a pokud bych se svezl, tak asi jen někde pro zábavu a ne se někde honit o nějaké poháry.

Konec tvé předchozí odpovědi zní velmi tajemně. Nechceš nám ji trošku více poodhalit?

V této chvíli zatím nemám co odhalovat, jelikož ještě není nic jistého. Pokud někdo pořádně přičuchne k rally, tak je mu těžko bez adrenalinového vození a nejinak je tomu i u mne. Proto je z toho vcelku logické, že bych se rád někdy opět ukázal na startu automobilové soutěže. Předběžně bych to viděl alespoň na nějaký volný podnik ke konci roku, ale celá realizace startu bude závislá na mnoha okolnostech. Buď sponzory seženu a pojedu, nebo neseženu a nepojedu – je to víc než jednoduché.“

Po tragické RallyShow Uherský Brod byla na rallysport a na vás vyvolána doslova štvanice. Jak jsi prožíval s rodinou toto období a jaká je situace nyní?

Média mají velkou sílu, to ví každý. Takže obrovský tlak byl jak na nás, tak na celé naše okolí a tento tlak zanechal určité následky, ale to bych zde nerad rozebíral. Po tragickém Brodě bohužel nepřišla žádná reakce od FASu, která by mediální tlak ukončila. Ale dnes už to nemá smysl řešit. Každý se s tím musí nějak vyrovnat a vše chce čas. Upřímně ale přiznám, že období po tragickém závodě byla pro nás i naše okolí hodně nepříjemné.“

Pojďme do období, kdy byly automobilové soutěže pro tebe krásným sportem. Kdy a jak se zrodila u tebe myšlenka jezdit rally?

„Odmala jsem jezdil s terénní motokárou, později začínal s auty a mým prvním závodem byl autoslalom na konci roku 2005. Následně šla cesta už celkem rychle nahoru, otevřel se pohár mládeže v rally, což byla velká šance pro nás mladé kluky začít se závody o dva roky dříve, než jsme získali řidičák. Byl to skvělý rok a je škoda, že dnes z nás mládežníků závodí už víceméně jen Honza Černý.“

Jak vzpomínáš na tvé začátky v rally?

„Pro mě bylo vše nové, ale moc jsem si závody užíval a chtěl se toho v rally hodně naučit. Postupně zrychlovat a učit se s vozem bylo zajímavé. Přesto mým přáním bylo vždy bezpečně dojet až na cílovou rampu a tohoto hesla jsem se držel po celou svou jezdeckou kariéru. A celkem mě to vycházelo.“

Škodu Fabii jsi po osmi startech vyměnil za Mitsubishi Lancer. Proč tak rychlý přechod na čtyřkolku?

„Pokud člověk chce v automobilových soutěžích dosáhnout na kvalitní výsledky v absolutním pořadí, musí závodit s vozem poháněný všemi koly a tímto směrem jsem chtěl jít co nejdříve. Proto jsem vedle sebe vždy volil spolujezdce velké profesionály, jakými jsou například Billy Latif či Štěpán Palivec, kterým dnes velmi děkuji za vše co umím. Je to i jejich zásluha!“

Byl jsi známý svou atraktivně divokou jízdou dveřmi napřed, kdy jsi často tahal za ruční brzdu a tím posílal Myšáka do smyků. Jak je možné, že při tomto stylu jízdy se ti vyhýbaly havárie?

„První roky s Mitsubishi jsem tímto stylem vůbec nejezdil, ale za tři roky jsem si na auto zvykl a dostal ho tak do ruky. Proto jsem si mohl dovolit jezdit stylem „dveřmi napřed“ a trošku paradoxem je fakt, že tento jízdní styl byl pro mne mnohem bezpečnější, než klasická čistá stopa. Sám na sobě jsem udělal drobný pokus. Jednou na Bohemce jsem zkusil první sekci v závodě jet čistou stopu a hlídat si brzdy. Z jízdy jsem ovšem neměl radost a dělal jsem drobné chyby. Do druhé sekce jsem tudíž už jel svým stylem a časy byly OK a hlavně, jízdou jsem se bavil.“

Vedle tebe usedali spolujezdci, velká jména českého rallysportu. S kým se ti nejlépe spolupracovalo?

„Jak už jsem prve vzpomínal, vždy jsem chtěl mít vedle sebe někoho, kdo mne posune dál, který mne něčemu dalšímu přiučí a který mi předá své zkušenosti. Tuto cestu jsem razil a vřele doporučuji každému začínajícímu jezdci. Mí spolujezdci a spolujezdkyně byli mistry svého řemesla. Všichni mají velký podíl na tom, kam to se mnou v rally dotáhli. Nelze říci, kdo byl lepší a kdo horší, každý mi dal něco a já si jejich spolupráce moc vážím. Billy Latif, Zdeněk Hrůza, Štěpán Palivec, Pepa Král, Marek Omelka i obě holky Martina Šlehoferová a Petra Řiháková jsou pojmy v české rally a já jsem rád, že jsem s nimi mohl jet. Všem moc děkuji.“

Na který závod nejraději vzpomínáš? Kterého výsledku si nejvíce ceníš?

„Rally jsem se vždy bavil a pokud jsem bavil i diváky, pak jsem byl spokojený. Samozřejmě, že jako spousta jezdců i já si cením každého dokončeného závodu. Ale pokud bych měl vyzdvihnout nějaké konkrétní úspěchy, pak to bude titul Mistra ČR z roku 2011 a dvě mistrovské koruny z roku 2012 za třídu a skupinu N v rallysprintech. Jezdit pro radost a být přitom mistrem, to vždy potěší. Za dílčí úspěch považuji i všechny čtyři starty na Barum rally, které jsem zdárně zvládl dokončit až na cílovou rampu.“

Z čtyřkolek jsi krotil pouze Mitsubishi. Neměl jsi chuť vyzkoušet i konkurenční Subaru?

„Pokud jezdec jezdí delší dobu v jedné značce, tak jej jistě láká vyzkoušet konkurenci a ne jinak tomu bylo i u mne. V průběhu závodní kariéry jsem měl dvě nabídky usednout do Subaru, vždy jsem ale zůstal věrný Mitsubishi. Změna značky u mne nebyla natolik silná, abych měnil a nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval. Mitsubishi mi přirostlo k srdci a doufám, že se s ním ještě někdy svezu.“

Jak hodnotíš současný stav české rally?

„Dnešní stav české rally lze těžko hodnotit, neboť automobilové soutěže se od doby, kdy jsem jezdil, hodně změnila. V době, kdy jsem závodil, se bojovalo daleko více než dnes a rovněž počet startujících už není to, co bývalo, což je škoda. Je mi jasné, že peníze hýbají světem a rally taky zasáhly, ale věřím, že časem bude konkurence opět pestřejší.

Chybí ti rally?

„Asi bych byl velkým lhářem, kdybych napsal, že rally mne zcela přestala zajímat. Ale život není jen rally. Za poslední dva roky jsem poznal, že jsou daleko důležitější věci v životě. Za poslední rok dávám kompletně dohromady náš bývalý areál Palmira, kde provozuji hotel, restauraci a autoumývárnu v Uherském Brodě. Celková rekonstrukce bude brzy hotová a nyní finišujeme s rekonstrukcí hotelu. Vše stálo hodně sil a financí, ale výsledek myslím stojí za to. Co bude dál se uvidí. Závody jsou jen zábava a pokud na tuto zábavu člověk nemá, tak se může aspoň postavit do role diváka. Kdo jednou ochutnal adrenalin ve voze, těžko se smiřuje s tím, že bude postávat podél trati.“