Zlínský rally team Hýbner - Hýbnerová - Hýbnerová

Občas se stává, že v rally jezdí otec se synem nebo dva bratři. U Hýbnerů šli k naprosté dokonalosti, kdy tátu Vratislava naviguje na soutěžích nejmladší dcera Nikola a mnoha dobrých výsledků dosáhla i další z dcer, Monika. Byla radost s touto rodinou posedět a probrat několik témat ze soutěží. A servítky si nikdo nebral.

Než se dostaneme k automobilovým soutěžím, pojďme na skok domů k Hýbnerům. Holky jsou ze čtyř sester, to není v dnešní době běžná věc…

Vratislav: „Běžná věc to není, ale musím zde uvést věci na správnou míru. Mám tři vlastní dcery. Z prvního manželství mám Moniku a Kamilu, z druhého manželství Nikolu. Čtvrtá sestra holek se jmenuje Michala a tu si pořídila bývalá manželka s přítelem. Já jsem nikdy nijak neřešil, že mám pouze holky. Pro mě bylo vždy důležité, aby byly zdravé a měly se k světu. Samozřejmě bych byl rád, kdyby tam byl i kluk, ale když není, tak není. Doma byly na mě spolu s manželkou čtyři ženské, ale ani v tomto jsem neviděl problém. Časem se totiž obrníš (smích).“

Neplánoval jste potají rallyový tým a nevymklo se Vám to z rukou?

Vratislav: „V prvopočátku se nepočítalo s takovým počtem dětí. Ale život jde a voda teče. Když se narodí dítě, tak je kolem něj velká sláva. Pak děti zlobí, jsou s nimi starosti, ale pořád to jsou vlastní děti a já na ně nedám dopustit. Každý člověk má nárok na to, aby se rozhodnul, co by chtěl dělat. Pak je jen otázka, jak moc chce člověk dělat tu či onu věc. Já jsem pochopitelně velmi rád, že holky chytil motoristický sport a jsem hrdý jak na Moniku, tak i na Nikolu, že to dotáhly tak vysoko. Po této stránce jsem pochopitelně spokojený.“

Co na Váš koníček říká druhá polovina rodiny?

Vratislav: „Manželka s námi na závody nejezdí, protože špatně psychicky snáší, když závodíme. Ale přitom doma sedí u počítače a pečlivě sleduje časy a pořadí, jak si v soutěži stojíme. Aktivně tedy s námi není, ale duchem bývá při nás. Soutěže moc neoslovily Kamilu a Michalu, ale i z jejich strany cítíme podporu.“

Když se rodina sejde doma, je hlavním tématem rozhovorů rally?

Monika: „Bavíme se samozřejmě o různých tématech, ale dost často vyhrávají soutěže. Po chvíli nás ale maminka okřikne, že bychom se mohli bavit i o něčem jiném, aby se i ona mohla zapojit do diskuze (smích).“

Pojďme na samotný začátek. Co Vás přivedlo k soutěžím?

Vratislav: „Od svých šesti let do osmnácti jsem hrával hokej, ale poté jsem musel kvůli špatným kolenům ukončit sportovní kariéru. A jelikož nedokážu sedět doma u stolu, tak jsem se díval, kde bych se mohl uplatnit. Proto jsem od devatenácti let koketoval s různými motoristickými disciplínami. Začínal jsem na BOASkách (branně orientační automobilové soutěže), později jsem přešel na slalomy a dále startoval na různých podnicích v nejbližším okolí. Byly to například Šíma sprinty, rally slalomy Petra Bujáčka a prostě vše, kde se dalo v té době vybláznit. Nejprve jsem závodil sám, později se přidala Monika a časem i Nikola. Když holky viděly, že to tátu baví, začalo je to bavit taky, až je nakonec motorsport lapil a nyní máme s Nikolou za sebou dvě společné sezóny.“

Nikola: „Jak táta již říkal, tak my jsme díky jeho aktivitám vyrůstaly v závodním prostředí. Taťka jezdil na závody a my sledovaly, jak se mu daří. Zpočátku jsem se možná trochu bála, ale adrenalin veškeré obavy utlumí.“

Monika: „U mne je to hodně podobné jako u Nikoly, jen s tím rozdílem, že jsem starší, a tím pádem jsem přičuchla k soutěžím dřív. Můj první závod byl jak jinak než s taťkou, kdy jsem na místě spolujezdce jela při zimním Šíma sprintu. Závodů takto přibývalo, až jsem se dostala na rally slalomy Petra Bujáčka, kde jsem se snažila dostat i za volant. Na začátku těchto slalomů jsem jezdila s taťkou při trénincích v jednom autě a on mi radil, jak si mám kterou zatáčku najet a kde mám brzdit. Závodili jsme s jedním autem a po jízdě taťky jsem se potila za volantem já a párkrát se mi podařilo dostat i na bednu.“

Nikola: „A nezapomeň říct, jak jsi před barákem sundala popelnici. Monča totiž chtěla zagumovat a ukázat nám ostrý start. V cestě však stála popelnice. Omlouvá ji, že tehdy měla osmnáct a od té doby se už naučila rozjíždět (smích).“

Vráťa už pevně svírá volant, ale která holka by chtěla za volant a na kterou soutěž?

Vratislav: „Tady je odpověď lehká, neboť obě by rády usedly za volant. Do budoucna se možná stane, že uvidíme jednu z holek za volantem v ostrém závodě. Auto doma je, tím pádem nemusíme platit drahé pronájmy, tak proč by si holky nesplnily sen. Já tuto možnost nezavrhuji.“

Monika: „Pokud bych měla možnost se svézt, tak bych volila asi soutěž v Krumlově, protože to je krásná a členitá rally. Ale kdybych si měla vybrat, který sprint, tak rozhodně domácí Kopnou. To je nejnáročnější závod u nás a navíc je to pro mne srdeční záležitost. I kdybych měla na Slušovicku skončit poslední, tak je mi to jedno – vyhrál by krásný pocit z pokoření těžké soutěže.“

Nikola: „Já nemám doposud odjeto tolik soutěží jako třeba Monika. Pokud by se mi ale naskytla příležitost usednout za volant a vybrat si závod, tak rozhodně Barumku. Závody se mi u nás líbí všechny, ale zlínská rally je pro mne tou TOP soutěží. I když je to těžký závod, tak bych si ho užívala.“

Nakousli jste Barum rally, Vám se poštěstilo, že v roce 2015 jste všichni tři stanuli na startu…

Monika: „Ne každému se toto poštěstí. Díky tomu, že historici jezdí na slavnostní start před hlavním jezdeckým polem, tak naši už byli v řadě a čekali na start. Já za nimi přišla, oběma jsem popřála hodně štěstí v závodě a bylo to prima. A když jsme s Egonem najížděli ke startu, přispěchali za námi pro změnu taťka s Nikolou. Pro sestru to byla první Barumka a před závodem byla vystresovaná a navíc se nechtěla fotit (smích). Ale je úžasná, protože celou soutěž zvládla skvěle. Říkala jsem jí: „Musíš se usmívat! Kdo se bude dívat na ušklebenou babu?“ (smích).“

Který závod byl pro Vás nejtěžší?

Monika: „Nejtěžší a zároveň nejkrásnější pro mě zůstává Rally du Var 2013, kterou jsem jela po boku Egona Smékala. Na soutěži ve Francii jedna zatáčka střídala druhou a bylo umění vychytat tempo, ve kterém bylo potřeba číst rozpis. Když jsem se podívala ven z auta, tak vpravo rokle – vlevo skála a bylo jen na mně, zda přečtu zatáčky dobře. Náročný, ale opravdu nádherný závod. A když vezmete v potaz, že tam byla i čtyřicetikilometrová zkouška… Na tuto zkoušku padl jeden sešit a půl litru vody, abych vše spolykala a odříkala. Přesto mám na du Var ty nejkrásnější vzpomínky.“

Nikola: „Pro mě jsou všechny závody náročné. Obtížnější jsou pak dvoudenní rally, kdy se chodí pozdě spát a brzo se vstává. Před první zkouškou u mne panuje nervozita, která s prvními metry erzety opadne, a já se plně soustřeďuji na práci spolujezdce.“

Vratislav: „Pro mě byl nejtěžší závod Rally Bohemia 2016. Celkově úvod toho roku byl pro mne špatný. V Klatovech nám na první zkoušce umřel motor a v Krumlově zaskakoval za Nikolu Mirek Konvalinka. Na Bohemce to pak byl závod plný očekávání a zároveň velká odpovědnost, protože jsem měl vedle sebe nejmladší dceru. Navíc to byla rally, kterou jsme doposud nejeli. Nakonec se z této soutěže stala srdeční záležitost a nám se zde daří. V roce 2016 jsme byli osmí absolutně a vloni čtvrtí. A co bude letos, uvidíme.“

Jak moc je svazující pocit, že máte na sedadle spolujezdce dceru?

Vratislav: „Musím přiznat, že hodně. Každý jezdec má svým způsobem odpovědnost za spolujezdce, ale pokud vedle vás sedí rodinný příslušník, tak je to o to odpovědnější. Něco jiného je ale povídat si o tom a sedět v autě a nasazovat si přilbu. To jdou pak tyto starosti stranou.“

Dají se nějak porovnat obě holky coby spolujezdkyně?

Vratislav: „Tady nelze použít nějaké měřítko. Monika udělala obrovský kus práce s Egonem a má velkou porci zkušeností. Nikola má zatím odjeté dvě sezóny. Ale musím říct, že jsou šikovné obě dvě. Jsem táta hrdý na obě dcery, je to super pocit.“

Nikolo, jak vznikl nápad, že právě Vy budete navigovat tátu?

Monika: „Tátu přestávalo bavit hledání spolujezdce, a tak volil nejsnazší cestu a sáhl do rodiny (smích).“

Nikola: „Na to, že budu jednou dělat spolujezdce, si mne táta pomalu připravoval. Já ještě neměla osmnáct a už jsem uměla řídit auto. První odjeté metry byly na soutěžích, které táta organizoval, a já pomalu popojížděla s dodávkou. Později mi zaplatil řidičský průkaz. Rozhodně mě táta nijak nenutil… Prostě řekl, pojedeš a uvidíš (smích). Ale musím říct, že mě to do závodního auta táhlo. První zkušenosti jsem sbírala od táty a následně od Moniky.“

Jaký je táta za volantem? Využíváte jedinečné chvíle, kdy táta musí na erzetách poslouchat Vás a ne Vy jeho?

Vratislav: „Važ slova, která vyslovíš (smích).“

Nikola: „Musím přiznat, že například na Barumce jsem se i trochu bála, a tak jsem mu jednoduše řekla dvakrát brzdu. Jenže táta zná rychlostní zkoušky na Barum rally jako své boty, takže mě stejně moc neposlouchal (smích). Nyní už poslouchá. Při trénincích se občas stalo, že zkouška vedla doprava, ale táta tvrdil, že doleva. Samozřejmě jel podle sebe, ale brzo zjistil, že to bylo špatně a já mu mohla vyhubovat. Omluvil se mi se slovy: „Příště tě už poslechnu“. Táta je tvrdohlavý, ale tuto vlastnost máme všichni v rodině.“

Monika to v pomyslném žebříčku dotáhla hodně vysoko, je pro Vás, Nikolo, motivací? Chtěla byste ji překonat?

Nikola: „Já se na to dívám trošku z jiného úhlu pohledu. Monika jezdila soudobé vozy, kdežto já s tátou sedáme do historiků, a to jaksi nelze porovnávat. Společný máme zatím růst, kdy Monika začínala na slalomech a i já tady zaznamenala start. Stejně jako ji mě baví řídit. Zatím ale nemám potřebu ji dohánět.“

Vratislav: „To je přirozený vývoj. Pokud přijde nabídka, aby usedla vedle někoho jiného, tak zasedne rodinná rada, já nabídku prolustruji a dám poradní hlas. Tady ale upřesním, nerad bych dceru viděl vedle někoho, kdo často bourá. Vždy ale bude záležet na Nikole, jak se rozhodne. Taková ta lustrace probíhala i u Egona Smékala, než s ním Monika začala jezdit. Egon v rally hodně dokázal, ale přesto jsem se díval na jeho výsledky.“

Nikolo, táta Vás nenechá domluvit… Usedla byste k někomu jinému?

Nikola: „Před loňskou sezónou jsem měla nabídku startovat v soudobém voze. Já už ale v tu dobu přislíbila spolupráci tátovi a bylo by hloupé domluvu rušit. Na taťku jsem zvyklá a jeho styl mi vyhovuje. Ale pokud přijde lákavá nabídka a taťkova lustrace vyjde kladně, kdo ví…“

Zkusme otázku otočit. S kým byste se chtěla svézt?

Nikola: „No jeden takový by tady byl. Táta mi domluvil svezení s Martinem Vlčkem v jeho R5. Strašně se mi svezení zamlouvalo. Martin je velký šoumen, odborník, frajer a pan pilot. Mám ovšem smůlu, neboť místo spolujezdce je zde obsazené. Měla bych asi i obavy, zda bych stíhala číst, protože přece jen historik a vůz specifikace R5 je trošku rozdíl. Ale určitě bych se snažila.“

Monika: „Pokud bych si mohla i já přihodit svůj sen, tak kromě tatínka… (smích) by určitě byl velký zážitek svézt se se Sébastianem Loebem. To je pro mne asi ten nej nej strop, protože to je podle mne opravdu pan jezdec. Ale kdybych měla zůstat v Česku, tak krásné svezení by bylo jistě s Honzou Kopeckým, Mirkem Jakešem, nebo s Jaromírem Tarabusem. Celkově naše špička je velmi dobrá. Teď je už na nich, aby si tuto odpověď přečetli a někdy se ozvali (smích).“

Moniko, jste v současné době na mateřské dovolené, plánujete návrat do závodního vozu?

Monika: „Zatím návrat rozhodně neplánuji. Musím říct, že s malým Matyáškem je mi moc krásně. Tento malý pilot mi vydá za deset svezení v er pětce. Popravdě ale taky přiznám, že mi závody chybí. Pro mne byla například velkým utrpením noční zkouška na Barum rally. Přes balkon jsem slyšela kvílení gum a malý spal spokojeně v postýlce. Musela jsem zavřít dveře na balkon a pustit si televizi. Mrzelo mě, že jsem nemohla být v centru dění. Nyní se však chci plně věnovat Matyáškovi a rodině a až povyroste, třeba se i vrátím.“

Malý Matyáš vyrůstá v závodním prostředí, co budete dělat, až řekne, že chce taky jezdit?

Monika: „To bude průser (smích). Tato možnost je ale docela pravděpodobná. Moje rodina aktivně působí v rally a tatínek Matyáška rovněž pochází ze závodnické rodiny. Tomáš totiž pracuje jako mechanik v tátově týmu a majitelem týmu není nikdo jiný než Vlastík Neumann. Ale pokud jednou Matyáš přijde za mnou s touto otázkou, tak jej rozhodně budu podporovat. Zda to bude pravá nebo levá sedačka, bude samozřejmě záležet na něm, ale já bych jej nejraději viděla za volantem. On má rozhodně velké předpoklady pokračovat v rally.“

Dovedete si představit ryze dámskou posádku, navíc tvořenou sestrami?

Monika: „To by bylo super!“

Nikola: „Jo až na to, že bychom se nedokázaly domluvit, která z nás by řídila (smích).“

Monika: „Jeden závod já a druhý Nikola, nejsme přece žádní šetřílkové (smích).“

A co kombinace táta na sedačce spolujezdce a jedna z holek za volantem? Kdo by se bál víc?

Nikola: „My jsme už tátu trochu otestovaly a musím na něj prásknout, že neumí vystupovat z auta ze strany spolujezdce. On totiž jak je navyklý vystupovat vlevo od volantu, tak návyk je u něj hodně silný. A kdo by se bál víc? Určitě táta. Ale on by měl hlavně připomínky ve stylu – zařaď si, uber, zpomal… Měl by hlavně strach o peugeotka, abychom ho neodřeli (smích).“

Vratislav: „Já jsem učitelský typ, a proto bych se více soustředil, jak holky řídí, než abych četl správně rozpis. Obě holky jezdí dobře a já bych se nebál vedle nich usednout. Pro mne by to ovšem znamenalo odjet dva závody, abych mohl porovnat, která z holek jezdí lépe. V civilním provozu řídí obě holky dobře a je jen otázkou, zda by jim to šlo i v závodním autě. Takže nebál bych se usednout, ale asi bych se bál s nimi jet (smích).“

Máte cíle v automobilových soutěžích? Kam byste to chtěli dotáhnout?

Monika: „Měla jsem možnost poznat všechny soutěže u nás. Určitě bych se ráda svezla někde ve světě a německá rally je blízko. Pěkné soutěže jsou ale i v Chorvatsku. Pokud bych se měla rozhodnout, zda jet jako spolujezdec třeba soutěž v Chorvatsku nebo usednout na sprint za volant, tak vyhrává volantová varianta.“

Nikola: „Mým snem by bylo řídit auto při závodech. Navigování mne samozřejmě baví, ale k volantu mne to láká.“

Vratislav: „Mým cílem je vždy dokončit soutěž. Já už si s ohledem na svůj věk nedávám žádné vysoké ambice. Mám kolem sebe super lidi a závody se především bavím.“

Nikolo, nahráváte mi na další otázku. Nastává občas situace, kdy si říkáte, že některý úsek zkoušky byste zajela líp než táta?

Nikola: „Poučovat tátu bych si rozhodně nedovolila. Ale občas si v duchu říkám, že by mohl jet rychleji, to je pravda. Ale na to naše auto už někdy nemá (smích).“

Vratislav: „To je čočka, to jsem fakt nečekal (smích).“

Co děláte v soukromém životě, jaké máte další koníčky a zájmy kromě motosportu?

Vratislav: „Díky za optání, je to dobrý (smích). Pracuji jako profesionální řidič a mým velkým koníčkem je rallysport, pak rallysport a zase rallysport. Když je čas, tak si rád zahraji hokej, ale na ten už čas není. Jinak mám malého vnuka, takže jsem ten správný rozmazlovací děda a dále se hodně věnuji rodině. Na ostatní věci už nezbývá čas, neboť se zase vrátíme k rallysportu a přípravám na závody.“

Nikola: „Ač nerada, tak přiznám, že pracuji jako dělnice a vyrábím pufované chleby. Ráda bych dělala něco jiného, ale začít se nějak musí. Mezi mé záliby patří zvířata a sport, hlavně pak brusle. Baví mne také koně a jednou jsem dokonce jela závody v amatérském westernu.“

Monika: „Zatímco Nikola pracuje na tři směny, tak já sloužím čtyřiadvacítky a je to velmi náročná činnost (smích). Nyní už je to v pohodě. Mými největšími koníčky jsou právě Matyášek a rodina. Je úžasné pozorovat, jak malý roste. Když to jde, tak vezmu brusle nebo si jdu zaběhat.“

Co připravujete na nadcházející sezónu?

Vratislav: „Konečně jsme se dopracovali k tomu, že auto dostane nový motor. Takže bychom měli být rychlejší. Chystáme i jedno překvapení, o kterém bych tady nerad hovořil. To se odhalí samo s příchodem prvních závodů. Sezóna bude jistě velmi zajímavá.“

Nikola: „Krom závodů budu pracovat celý rok na tři směny (smích). Mám v plánu se vrátit ke koním, takže uvidím, jak se mi vše podaří skloubit.“

Monika: „Mě čekají Alpy, musím se znovu naučit lyžovat. Když jsem byla malá, tak jsem lyžovala, ale patnáct let jsem na prknech nestála. Hlavně se k lyžování chci vrátit kvůli malému, abychom všechny sporty dělali společně. Nerada bych totiž v budoucnu stála pod kopcem a Tomáš s Matyáškem aby brázdili sjezdovky.“