Moje první Barumka, aneb když se sprintařka rozhodne jet legendy

Barumka – pro fanoušky rally ikonický název. Ale já si nikdy nemyslela, že se tohoto závodu zúčastním. Jet ho v rámci velkého mistráku nepřipadalo v úvahu, to si za ty peníze odjedu raději 3 sprinty. A historiky nebo legendy? To jsem si vůbec nedokázala představit. Co by tam asi ta moje honda mezi historiky dělala…

Ale letos na jaře se mi z pracovních důvodů nepodařilo jet ani Kopnou, ani Vyškov, rýsoval se jen Pačejov. A pak přišli mechanici: „Pojeďme Barumku.“ A tak mi to začalo vrtat v hlavě a začala jsem přemýšlet, jestli by to nešlo. A šlo… Přihlášku do demonstrační jízdy legend jsem odeslala hned po návratu z Pačejova.

Příprava na závody nebyla nijak náročná, jen jsme ve středu večer namontovali rampu na noční RZ a bylo hotovo.

A pak jsme ve čtvrtek ráno začali trénovat. Semetín, Rajnochovice – RZ, jejichž část znám ze vsetínského sprintu. Cíl a start v Hošťálkové – po cestě řada mých žáků. Moc děkujeme skupince s Matym Gajdošem za energeťáky – moc je nemusíme, ale tento nejenže přišel vhod, ale dokonce byl dobrý. Březová – na zamotání rukou. Obava, jak vytočím tu levou desítku a navazující pravou devítku na konci silnice před závodištěm. Ručka totiž není moc můj kamarád. Kudlovice – nejdelší vložka, dlouhé rovinky, rozbitý asfalt v lese… Večer jsme došli k závěru, že to nějak půjde. Musí.

V pátek ráno po ose na technickou přejímku do Otrokovic. Jednoduchá přejímka, na jakou nejsme ze sprintů zvyklí. Odpoledne nás čekal slavnostní start. Časy vyšly na internetu chvilku před půl druhou. To už jsme byli na cestě ze servisu. Všude auta, kamiony – diváci, pracující z Barumu, závodníci… nešlo vyjet ze servisu na hlavní, nikde žádný pořadatel, aby nám hlavní zastavil a pustil nás. Takže trochu nadrzo třetím pruhem. Chvilku před tím, než jsem vyhodila blinkr, to udělala eresa kousek za mnou. Tak jedem, nebo se tam nedostaneme. Třetím pruhem až k semaforu, zelená vlna… míjíme obchodní centra, benzinky, Jedenadvacítku, divadlo, odbočujeme na náměstí. Petra Minářová s deštníkem běží před námi a dělá nám cestu, přijíždíme v minutě svého startu. Celou cestu prší a prší, na cestě se dělají obrovské louže a voda odstříkává od kol jedoucích aut. Kvůli dešti ani nejedeme na rampu. Okna otevřená, máváme divákům. Přes jejich křik skoro neslyšíme, co říká moderátor. Mávnutí vlajky, úsměvy, máváme a odjíždíme.

Sto metrů za rampou se pravým oknem rozjel pavouk. Původní plán zaparkovat ve městě a počkat na start superspeciálky měníme za pochodu, voláme mechanikovi, ať se vrátí do servisu, spravujeme okno. Univerzální opravný prostředek v podobě americké pásky posloužil na jedničku, okno máme zpátky. Červíček pochybností, ale začal hlodat, když pan Foltýn s Julínkem nakousli, že nás nemusí pustit na trať… u startu bude některý z techniků. Telefonujeme paní Mynářové, do tří minut víme, že pokud nebude okno vyměněné, nejedeme. Já telefonuji, manžel telefonuje… okno máme! Díky Mirovi Konvalinkovi víme kde a díky pomoci mechaniků Ondřeje Mezihoráka máme za necelou hodinku okno vyměněné. Díky všem, pánové. Stres pomalinku opadá a my jedeme zpátky do centra a konečně si můžeme i s manželovou posádkou chviličku odpočinout a připravit se na superspeciálku.

Oficiální přepokládaný start ve 20,04 se posunul na 20,44. Je nám jasné, že bez rampy to nepůjde. Ještěže ji máme. Ale zjišťujeme další nedostatek, spolujezdec má nefunkční lampičku. Ve městě to ještě jde, ale co zítra poslední kolo erzet? No, uvidíme. Než se posuneme k časovce, máme v autě několik malých dětí, a hlásí se kamarádi, kteří se přišli podívat. Konečně start. Některé pasáže horší, některé lepší, často vidíme odstavená auta, tráva přes koleje dost klouže… Vyjíždíme do třetího kola, těšíme se, že spravíme některé průjezdy, že si to nakonec užijeme. Ale 150 m za startem nám visí červená vlajka, zpomalujeme a vyhlídkovou jízdou objedeme celé kolo. Škoda… Dáváme auto do servisu a jedeme domů. Byl to dlouhý den a zítra nás čeká ještě delší.

Přestože startujeme až ve 13 hodin, vyjíždíme ze Vsetína už o půl desáté. Nějaký čas spolkne nákup, něco cesta, něco příprava auta na denní vložky. Jako první nás čeká Březová. Tři kola namotaná na pětníku. Od rána drobně pršelo až do oběda, mokro dělá své a na trati je vytahané bláto. Obavy z již zmiňované levé desítky jsou na místě. Honda na mokré trávě ani v blátě nejede, ale jinudy to nejde. Ručku potahuje Tomáš, jednou, podruhé, jsme na závodišti… levá devítka, pidiskok, pravá desítka – povedla se, fičíme k podjezdu, přes most, parkoviště pod břízami - tady se nám při druhém kole roztočil favorit před námi, kopec, pravá devítka… další kolo. Máme to za sebou.

Přejezd na RZ Semetín. Potůčky, plno diváků nad Janišovem… neslyším, co říká Tomáš, interkom out. Jedu víc na oči, jak podle toho, co slyším. Neslyším skoro nic. „Nahlas!!!“ Kombinuji zuřivou gestikulaci svého mitfáry, to, co vidím, a to, co slyším. Syntetické operace mého mozku jedou na plné obrátky. Zastávka v Semetíně, tady to znám… hájenka, les, nahoře v odbočení ke sjezdu na Hošťálkovou nám uhýbá maďarský trabant. Jedeme dolů, v mé oblíbené zatáčce u zrcadla (ne, dnes to mimo nepošlu) koutkem oka vnímám roztočené mikiny a zuřivé mávání… cíl u starostova mostu. Za časovkou sundáváme přilby, utírám si pot, i když velké horko není. Přejíždíme k zámku, je nás tu moc, za chvíli po nás přijíždí policie: „Ani nahoru nejezděte, erzeta je zrušená, je tam nějaký sebevrah.“ Každý z nás přemýšlí, koho si ten nešťastník vybral, aby ukončil svůj život pod koly závodního vozu. Pak přichází zpráva, že k havárii nedošlo, ale pán se oběsil. Časovka, objízdná trasa, servis…

Z dvacetiminutového servisu jsme si udělali pětadvacetiminutový, co už… zkusíme to dohnat. Do časovky před startem na Kudlovice přijíždíme ve svém původním čase. Interkom už je dobrý, vyměnili jsme baterku. Jdeme na to. Na rovinkách nad Kudlovicemi řadíme i pětku, před odbočením do dědiny předjíždíme maďarský trabant. Pod kapličkou vidíme odstavené auto mého manžela, oba nás povzbuzují, odbočení do lesa a hrůza začíná. Držím volant, co to jde, mám pocit, že auto letí jen po vršku asfaltu, celé se třepe, chytá pár ran zespodu. Pravá devítka na hlavní, už je dobře… Pot mi kape z čela střídavě na pravé a levé straně a sjíždí po tváři pod kuklu. Servis…

Tentokrát opravdu třicetiminutový servis – nasazujeme rampu, odpočíváme. Druhé kolo jedeme už za tmy. Na Březové opět předjíždíme maďarský trabant. Tma ještě není tak velká, navíc svítí pouliční osvětlení. Ta pravá tma přichází se startem v Potůčkách. Už chápu, proč je Barumka tak těžká. Jediné, co vidím, je v kuželu světel přede mnou. Nic víc, nic míň. Diktát už je v pohodě. Místy se lesknou reflexní pásky na vestách pořadatelů, nepříjemné jsou zářivky z diváckých míst. Jsme v cíli. Před námi poslední vložka, ještě jsme ji nejeli, takže poprvé a rovnou za tmy.

Časovka, start u vysílače… 15 vteřin do startu, kdy se mi otevírají dveře: „Paní Hrachovcová, … (moc nevnímám), ať dobře dojedete.“ Sedm vteřin před startem zavírám dveře a doufám, že pana Gajdoše netrefím. Všude tma, hřebenovka z Bludného na Troják je v pohodě, sjezd k Rajnochovicím, odbočka, mosty…pod dětskými tábory to začíná – v každé zatáčce vytahané bláto, každá mi podjíždí nebo lehce ustřelí zadek, zase předjíždíme Maďary, konečně jsme u Dvora… jsme v cíli. Kontaktujeme Maďary, mají problém s motorem, na cílovou rampu jedeme společně. Jsme rozhodnutí jim v případě potřeby pomoci, stejně jako oni pomáhali skoro celý den nám, když nám uhýbali z cesty.

Jsme ve městě, na cestě k rampě nás stojí moc, pomalu se posouváme, povídáme si, někdo jí, někdo si byl pro pití… čekáme, až na nás dojde řada. Najíždíme na rampu, oba musíme ven. Dostáváme medaili o účasti ve Star Rally a já ještě velkou kytici. Póza pro fotografy, sedáme do auta a odjíždíme. Jízda legend na XI. Star historicrally je pro nás už teď minulostí.

Byly to poslední tři dny mé dovolené. Nelituji, že jsem je strávila na Barum rally. Trénink i ostré kilometry mi spravily dojem, že česká rally se pomalu, ale jistě co se diváků týče, odebírá do věčných lovišť. Po oba dny jsme kolem tratí i na přejezdech potkávali skupinky dětí i dospělých, kteří mávali a dívali se celý den. Je potřeba ukázat, že rally není nebezpečná, když se dodržují pravidla. Že je to krásný sport a dnes už dávno není jen záležitostí mužů. Je to sport jako každý jiný a jako takový může přinést užitek. Nejen fanouškům, kteří přijedou, ale i obcím, přes které tratě vedou.

Přeji všem fanouškům hodně krásných sportovních zážitků. Letos budou mít příležitost ještě na Rally Jeseníky, v Příbrami a na Vsetíně.