www.autosport.cz - Vše o rally sportu

Dnes je 8. března 2021, Svátek má Gabriela, zítra Františka

Mistrovství světa

ME

MČR a RSS

Ostatní soutěže

Autosport.cz

Josef Sedláček: Do rally jsem šel po hlavě

10. února 2021 • 08:00

Josef Sedláček patřil bezesporu k talentovaným a rychlým jezdcům. Pokud pomineme první roky jeho kariéry se Škodou 130 a favoritem, tak dokázal každý vůz dovézt až k pohárovému umístění. Zavzpomínali jsme s Pepou na krásné období, kdy jezdec jde po hlavě do rally, protože ji prostě miluje.

Pojďme se vrátit k vašim začátkům v motoristickém sportu, co vás přivedlo k rally?

Josef Sedláček - Škoda 130 L

„Pocházím z obce Košíky, která leží nedaleko Uherského Hradiště v Chřibských kopcích a všude kolem nás jezdila Barumka. Proto už jako malý kluk jsem se chodil dívat na závody. Samozřejmě, že i já jsem žil motoristickým sportem a při trénincích jsme spolu s kamarády zastavovali auta a „somrovali“ různé nálepky a plakáty. Už odmala jsem tedy měl k závodničkám blízko. Navíc mě táta brával na různé závody, kromě rally také na brněnský okruh. Pokud se ovšem jednalo o motorky, tak ty mě moc nebraly a závody jsem většinou nudně prospal. Rally pro mě byla má budoucnost, která se mi později splnila. Už coby malý kluk, jsem byl naivně přesvědčený, že „právě já budu ten nejlepší a nikdo na mě nebude mít“ (smích). V té době jsem pochopitelně nevěděl, co všechno závody obnáší. Později, v roce 1993, jsem koupil své první závodní auto. Tehdy to byla Škoda 130 L/A po Mojmíru Máderovi. Vůz měl rnírně jeté gumy a já si naivně myslel, že mi vydrží, stejně jako u osobáku, dalších čtyřicet tisíc kilometrů (smích). Takto jsme vyrazili na první soutěž na Rally Vysočina 1993, ale na první zkoušce nám „klekl“ motor. Začátky byly bez sponzorů, a tedy hodně těžké. Já jsem v té době dělal v družstvu a můj plat byl „krásných“ dva a půl tisíce korun. Bylo tedy složité koupit třeba motorový olej nebo novou sadu pneumatik, když vlastně nebylo za co. Bylo to takové „partyzánské“ období. Zážitky ale zůstávají krásné, i když oba vozy, Škoda 130 a později favorit, mě moc po motorové stránce neměly rády. Asi jsem po nich moc chtěl (smích).“

Bylo vaše místo za volantem od začátku jasné, nebo jste chtěl vyzkoušet i roli spolujezdce?

„Já chtěl od začátku jenom řídit. A k tomu místu za volantem mne posouvaly i postupné krůčky, kdy jsem si uvědomoval, že umím kroutit dobře volantem. Už na učilišti na zemědělce jsem vyhrál soutěž jízdy zručnosti v traktoru a později na vojně jsem z několika stovek řidičů ve stejné disciplíně na UAZu taky nebyl pokořen (smích). Tehdy jsem za tento výsledek dostal opušťák. Když jsem později začal závodit, tak slušné časy tam byly, jen jsem měl smůlu na poruchovost a zpočátku jsem tak do cíle mnohdy ani nedojel. Na lepší výsledky jsem si musel chvíli počkat.“

První tři „učednické“ roky byly podle počtu odstoupení hodně tristní. Neměl jste někdy chuť praštit s přilbou a na soutěže se vykašlat?

„Já byl do rally šíleně zapálený a spolu s kluky, kteří mi pomáhali připravovat auto, jsme čekali, kdy se smůla prolomí a já začnu dojíždět až do cíle. Ale musím i přiznat, že to bylo opravdu „partyzánské“ období. Třeba už v tom, když jsme jeli na závody „po vlastní ose", nebo jsme soutěžní vůz táhli na laně, neboť na vlek pro auto jsme jednoduše neměli peníze. Náhradní díly a gumy jsme měli různě naskládané po autě nebo jsme měli malý přívěsný vozík, a to ještě půjčený. Pamatuji si, že když jsme jeli v roce 1994 na Rally Žilina, tak nás slovenští celníci nechtěli pustit, protože si mysleli, že jedeme na motoristickou autoburzu. Po delším přemlouvání a soupisu všech dílů nás nakonec pustili. Takové příhody člověka motivují k další práci.“

Vaše začátky jsou spjaté s vozy značky Škoda, kdy první starty byly v „130“ a další s favoritem. Když už jste ale naučil favorita dojíždět, přišla změna v podobě japonského vozu Nissan Sunny. Proč ten krok?

Josef Sedláček - Nissan Almera Kit Car

„Sto třicítka byla na osahání závodů dobrá, ale jak jsem již zmiňoval, dva závody a dvě odstoupení na motor mě přinutily podívat se po jiném autě. Proto jsem sáhl po favoritu, který byl klasický pětikvalt, což byla „pohárovka“. Ale i tady jsem se trápil s motorem. Když už jsem si v závěru začal dělat motor sám doma, přišly pro změnu odstoupení na jiné komponenty. Zde přišel zlom v podobě pořízení Nissanu Sunny. Do té doby jsem jezdil vozy skupiny A, kdežto „japončík“ bylo dvoulitrové enko, které vyšlo levněji, a proto tato volba. Pro mne bylo nejdůležitější, že to byl držák, do kterého se doléval „pouze“ benzín a olej. Sunny měl výkon asi 160 koní, což v porovnání s favoritem bylo lepší, ale ve své třídě to ani tak nebylo nejrychlejší auto.“

Právě rok 1999 odstartoval vaše konečná umístění na „bedně“ ať už v MČR nebo rallysprintech. V čem vidíte největší změnu ve vaší kariéře?

„Hlavní podíl na tom měl rozhodně přestup ze škodovek do nissanu. Když to řeknu jednoduše, tak na to, abych favorita udržoval v kvalitní závodní formě, jsem prostě neměl peníze.“

Při pohledu do Vašich statistik mě zaujal rok 2003 a trochu pro mě divoká rošáda ve střídání vozů – Nissan Almera Kit Car, Toyota Yaris a Honda Civic Vti…

„Tady musím velice poděkovat plzeňskému týmu Roto a panu Svobodovi za to, že si mě všimli už v roce 1999, kdy jsem ve třídě N3 skončil na 3. místě a v nadcházející sezóně jsem se sunnym už startoval pod týmem Roto, kde jsem 3. místo v MČR ve třídě N3 obhájil. Od roku 2001 jsem startoval za tým Roto už s jejich vozem Nissan Almera GTi ve třídě N a byl z toho titul jak v MČR, tak i sprintech. Odměnou za toto umístění bylo svezení při Rally Pačejov s pulsarem. Kdyby nedošlo ke spolupráci s týmem Roto, tak bych pravděpodobně ukončil svou kariéru v mém sunnym už v roce 2000. Sezóna 2002 byl přestup do áčka, z kterého jsem měl obavy, ale nakonec vše dobře dopadlo a my se stali vicemistry MČR ve třídě 7 i v kategorii F2. A pak jak zmiňuješ rošáda s auty… Když se na to dívám zpětně, tak já i díky této sezóně startoval v každé třídě, která byla vypsána, teda kromě nejsilnějších enek (N4). Mohu říct, že s almerou jsem si nejvíce zazávodil, když jsme na jednotlivých RZ poráželi i vozy WRC. Například při Rally Bohemia jsme po třetí RZ figurovali na celkovém 8. místě a vozidla WRC byla i za námi, nebo třeba při rally sprintu Sosnová jsme skončili na absolutním 4. místě a před námi skončila pouze vozidla WRC. Almera pro mě prostě byla nejlepší auto, se kterým jsme startovali, i když občas zlobily praskající poloosy, které nás připravily o lepší výsledky. Naopak takovým protipólem byl yaris. Ale i tady musím říct, že toyota letěla… Hlavně z kopečka (smích). U yarisu jsem musel kalkulovat jinak s jízdním stylem. Když po sjezdu z kopce následovala zatáčka a za ní stoupání, tak jsem si musel pamatovat, že nesmím moc brzdit, neboť než se auto rozjelo, tak to chvíli trvalo. Bylo to o plynulosti. Jezdec musel mít v takovém autě na paměti plynulou jízdu a nesměl dělat blbosti s ruční brzdou. Byl jsem takový „vítěz plynulé jízdy“ (smích). S yarisem jsem odjel dva závody. Pamatuji si, že při prvním startu (Autosalon Rally Brno) mi mechanici nalili plnou nádrž benzínu a v cíli bylo ještě téměř tři čtvrtě nádrže, a to jsme nedolévali. Na dalším závodě jsem pak prosil mechaniky, aby auto zbytečně nepřetěžovali a oni nakonec ještě před závodem vytahovali benzín z nádrže (smích). V roce 2003 jsem díky nepříliš úspěšným startům s vozem Nissan Almera Kit Car odešel z Rota a začal startovat s Hondou Civic. Rád vzpomínám na soupeření s Jaromírem Tarabusem. Na start jsme se postavili v této sezóně společně čtyřikrát. A i když na konci roku 2003 jsem byl „pouze“ vicemistr ve třídě N2, protože nám chyběly starty ze začátku roku, vždy jsem Míru porazil. Nejkrásnější vzpomínky mám z Barum rally, kde jsme se přetahovali o vedení, a rozhodnout měla závěrečná erzeta. Do ní vstupoval lépe Jaromír s náskokem 5,4 vteřiny, ale já zajel poslední zkoušku nejrychleji a urval celkové prvenství o pouhé dvě desetiny vteřiny, přičemž další za námi dvěma skončil absolutně s 12-ti minutovou ztrátou.“

A další perlička z vaší kariéry… Úspěšná sezóna 2006 s osmnácti starty na střídačku v almeře a fabii…

„Tady musím vzpomenout a poděkovat Defrs Rally teamu, za které jsem mohl startovat do konce své kariéry. A sezóna 2006 - to byla sezóna ve sprintech s almerou a titul ve třídě A7 a s fabií jsem jel velký mistrák plus něco venku. No určitě to mohlo být i lepší (smích). I když na konci roku jdete pro mistrovský pohár, tak se díváte na jednotlivé časy. Taky se nabízí možnost porovnání se sezónou 2002, kdy jsem jel s almerou poprvé. Přeskakování z auta do auta mi nedělalo moc dobře, ale tady jsem to paradoxně snášel. Bylo to dané i tím, že jak almeru, tak i fabii jsem znal z dřívějších startů. Rozdíly tam byly ve všem, třeba v řazení, kdy v nissanu se řadilo bez spojky, kdežto v pohárové škodovce se spojkou. Pro mne by bylo nejlepší odjet celou sezónu v jednom autě a pokud možno co nejvíce startů. Já nikdy před závodem netestoval. Proto časté starty byly pro mě hodně důležité. Osmnáct startů je na dnešní poměry neskutečné číslo. Já jsem začal ale v této době uvažovat o konci kariéry. Dovážel a prodával jsem osobní auta a bylo naprosto běžné, že i na závodech jsem řešil pracovní poptávky klientů. Díky časovému vytížení na tolika závodech jsem vlastně musel zákazníky odmítat, a tím přicházel o kšefty. Já jsem nikdy nebyl jezdec, kterého by tým platil a na vlastní živobytí jsem si musel vydělávat. Na jednu stranu jsem byl rád za závodění, ale na druhou stranu, nějak jsem svoji rodinu zabezpečit musel.“

Úspěšný jezdec dělá kvalitní výsledky díky dobrému autu. Je ale u vás nějaké auto, na které nemáte nejlepší vzpomínky?

Josef Sedláček - Renault Clio R3

„Tady bych rozhodně zařadil favorita v mých začátcích. Bylo to auto, které díky mému malému finančnímu přispění prostě nemohlo fungovat na sto procent. Ne že bych nechtěl přispívat, ale prostě nebylo z čeho. Možná, kdybych šel v začátcích cestou enka, pravděpodobně by nebyly sezóny tak nákladné a dosahovalo by se i na výsledky. Na kdyby se ale nehraje.“

Pokud připočítám dvě bronzová konečná umístění ve třídě z roku 1999 a 2000, tak následující sezóny to byl vždy post mistra či vicemistra. Který z těch mnoha titulů má pro vás největší hodnotu?

„Nejvíce si cením prvního mistrovského titulu s almerou. To byl rok 2001 a mně se podařilo zvítězit ve třídě N3 jak ve velkém mistráku, tak i ve sprintech. Úspěchem bylo i 4. místo v F2 v MČR. Samozřejmě, že všechny úspěchy, ať už konečné nebo jen dílčí, mě vždy velice těšily. Ale právě sezóna 2001 byla konečně ta pravá, na kterou jsem čekal a za kterou jsem se tolik hnal.“

K nissanu se vám váže i zajímavá příhoda při Rally Příbram, co se tam tehdy událo?

„To byla sezóna 1999 a můj první rok v Nissanu Sunny. Tehdy to vypadalo velice dobře a my jsme mohli v na konci roku obsadit druhé místo ve třídě. Dařilo se mi i na posledním závodě v Příbrami, kdy jsem po 6. RZ byl druhý ve třídě a 16. absolutně. Pak ale přišla erzeta Komárov – Hvozdec a na dešti mi vůz uklouzl a my skončili v zahrádce. Majiteli jsem pobořil plot a posunul psí boudu. Jelikož nemohl spolujezdec vylézt z auta skrz plot, vylezl jsem z auta ven já a šel vytlačit auto spolu s diváky zpět na cestu. To se ale nelíbilo majiteli pozemku, který začal vyčíslovat škody a když v nás poznal „dezertéry“, vzal vědro s vodou a celý obsah nám chrstl otevřeným okýnkem do auta. Asi se mu zdála být odplata za poničený plot malá a tak vzal palici a začal nám „vyklepávat“ přední kapotu. Nakonec se strhla bitka mezi majitelem a fanoušky rally. My ve finále auto dostali na cestu a závod dokončili, ale tímto incidentem jsme přišli o konečné druhé místo ve třídě N3.“

Opakem úspěchů jsou různá odstoupení. Které vás nejvíce mrzelo?

„Každé odstoupení zamrzelo. Já jsem totiž typ jezdce, který šel závodit a vyhrávat. Pro mě to nebyla zábava. Když byly závody, tak se závodilo a bavilo se až po závodech. Nejvíce mne zamrzelo odstoupení v Rakousku při Waldviertel Rally 2001. Tehdy to byl můj první start na této soutěži, závod byl dobře rozjetý a dokonce jsme vedli naší třídu v silné konkurenci a v F2 jsme byli čtvrtí. V harmonogramu bylo čtyřiadvacet rychlostních zkoušek, ale my v závěru první etapy museli odstoupit pro poruchu převodovky. Nicméně v roce 2007 jsem se sem vrátil s fabií a vyhrál třídu A5.“

Vy jste během své kariéry „škarpy“ moc nevymetal, přesto je nějaká havárie, na kterou nerad vzpomínáte?

„Já měl dvě těžší havárie. Ta první se vztahuje k roku 1995, kdy jsem jel s favoritem Barum Rally. Byla poslední rychlostní zkouška Hošťálková – Troják a já za letmým cílem havaroval. Vše se událo díky poškozenému řízení na rozbité cestě na Trojáku. Těsně před cílem bylo mírné esíčko, které se jezdilo na plný plyn. Plný plyn jsem jel i já, ale řízení už tu námahu nepobralo a auto dostalo smyk. My zatáčky proletěli bokem a zbrzdil nás až mohutný strom, za kterým stál fotograf. Náš favorit začínal přibližně od čelního okna a „zkamenělý“ fotograf stál za stromem ještě v době, kdy jsme auto nakládali na vlek. Trosky auta byly tehdy rozházené po louce a diváci nám postupně snášeli jednotlivé díly. Havárie bylo škoda, neboť na této zkoušce jsme zajeli třetí nejrychlejší čas ve třídě. A jen pro zajímavost, na startu bylo ve třídě A5 dvacet osm soupeřů.

Druhá velká havárie se zapsala do roku 2005, kdy jsem měl zapůjčený Renault Clio Sport od Václava Stejskala. Renault jel dobře, ale v jedné mírné zatáčce praskl spodní čep na rameni. Já v tu chvíli nechtěl dupnout na brzdu, neboť bych zablokoval kola a šel rovně. Proto jsem se rozhodl zatáčku projet pod plynem s tím, že dobré kolo vůz vytáhne. To se ale nestalo a my se zapíchli do příkopy, která nás poslala do pěti kotrmelců. To vše se událo při rychlosti 170 km/hod.“

Rok 2008 byl pro vás mistrovským, kdy jste s Milanem Marušákem a Zdeňkou Marouškovou ovládli třídu A7 i skupinu A ve velkém mistráku. Čekal bych obhajobu, ale ta se již neuskutečnila…

„Jak jsem již výše avizoval… Bylo krásné závodit a vozit domů poháry. Tým mi připravil auto, zaplatil start i pobyt, ale domů jsem žádné peníze nepřivezl. Poháry za umístění ale za chleba nebo maso nesměníte, abyste měli co jíst. A já od roku 1993 vlastně sponzoroval sebe a své závody. Proto jsem silně uvažoval nějak se na stará kolena zajistit. Samozřejmě, že mne v té době lákala obhajoba a pokračování v kariéře, ale kdy nejlépe odejít? Když jste na vrcholu! Doma mám vystaveno přibližně 180 pohárů. Ty mi zůstanou společně se vzpomínkami. A i když to je 12 let od mého posledního závodění, tak mi to přijde, jako bych vystoupil z auta nedávno. Vše je ve mně stále živé.“

V průběhu šestnácti let jste slyšel diktát z úst patnácti spolujezdců. Vzpomenete si na všechny, respektive setkáváte se ještě a vzpomínáte na společné závodění?

Josef Sedláček - Nissan Almera Gti

„Nikdy jsem nepočítal, kolik jsem měl v průběhu kariéry mitfárů, ale určitě bych si vzpomněl na všechny. Některé jsem dlouho neviděl. Naopak nejčastěji potkávám Milana Marušáka a Romana Vorla. Milan je ze Zlínska, a když dovezu výletníky do ZOO Zlín, tak mu volám, zda nemá čas a nechce přijet pokecat. Podobně trávím čas s Romanem Vorlem, když jedu do Čech. Takto se potkávám s různými lidmi z mého působení v rally. Někdy tomu dopomůže i náhoda, jako například když jsem se byl podívat na Legendy do Itálie, kde jsem potkal spoustu českých fanoušků a Zdeňka Weisera. A to se pak vzpomíná…“

Máte v současné době ještě chuť se vrátit na tratě rychlostních zkoušek, nebo už je závodění definitivně „u ledu“?

„Já si myslím, že už je to definitivní. Ještě by mne ale lákalo svezení s nějakým silným historikem s poháněnou zadní nápravou. Líbí se mi například BMW M3 nebo Ford Sierra. Na 130 nemám dobré vzpomínky, takže tudy bych asi nešel. Kdyby se tedy naskytla příležitost, určitě bych uvažoval. Na celý mistrák by to kvůli práci určitě nebylo a šou já neumím jezdit. Já jsem uměl pouze závodit (smích).“

Pokud mluvíme o historických vozech, tak jeden start s historickou Škodou 1000 MB již máte za sebou…

„To bylo v roce 1998 při Rallysprintu Kopná jsem startoval s autem Jirky Bublíka. V průběhu závodu jsme se drželi na bedně, ale na závěrečné zkoušce na okruhu okolo dostihovky nám upadl kondenzátor na rozdělovači. Závod jsme dokončili, byť jsme ztratili spoustu času. V cíli si pak Jirka Bublík pochvaloval a říkal, že tak rychle mu ta jeho „tisícovka“ ještě nejela.“

Nelze nevzpomenout na vašeho syna, který se rovněž pokoušel jezdit rally, ale do tátových úspěchů ani zdaleka nedorostl.

„Ze začátku jsem s ním zkoušel objíždět slalomy s fabií. Závodění by ho bavilo, ale měl k němu zcela odlišný přístup, než jaký jsem měl já. A když jsem se rozvedl, tak se zpřetrhaly i kontakty se starším synem.“

Co děláte v současné době? Co nám prozradíte ze svého soukromí?

„Soutěžní kariéru jsem ukončil v roce 2008 a ve stejném roce si udělal řidičák na autobus a jeden i zakoupil. Během následujících let přibyly do vozového parku další dva autobusy. S nimi podnikám výlety po vlastech českých, ale i do zahraničí. Díky pracovnímu vytížení tudíž ani nemohu navštěvovat závody u nás. Ono si vždy rozmyslíte, zda odříct kšeft, který vás živí, zaplatí vám leasing na autobus a hypotéku na dům nebo dáte přednost tomu jet se dívat na závody. Ale i tady se podaří úsměvný příběh. Jednou jsem jel se zájezdem na Ještěd a zrovna v tu dobu se tam konaly tréninky na nějaké závody do vrchu. A já mám na autobuse nápis „Sedláček Racing“. Když nápis uviděl pořadatel, tak nás pustil na trať, byť pro běžný provoz byla cesta uzavřená. Jinak díky koronavirovému období mi práce od března za volantem stojí. Já tento čas vyplňuji činnostmi okolo domu. Takže natírám, seču trávu a tak podobně. Sehnal jsem si starý dřevěný trakař, který momentálně renovuji, a tím se bavím. Máme teď s manželkou také více času na oblíbené vyjížďky na kolech a na turistiku.

Chodíte se dívat na závody? Jakou podle vás mají úroveň?

„Od doby, co jsem pověsil závodní kombinézu na hřebík, jsem byl pouze dvakrát na závodech. Jednou to bylo při městské erzetě na Barumce a pak při výletu do San Marina na legendách. Ale že bych na rally úplně zanevřel, to zase ne. Sleduji výsledky a dění kolem soutěží na internetu. Fandím Honzovi Kopeckému. Trochu mne tady mrzí názory, že jezdec jeho formátu by neměl s podporou, kterou má, startovat v Česku. Podle mne je pro mnohé mladé jezdce správným vzorem a jak se nejlépe mají mladí naučit, než když se budou dívat na Kopeckého v akci. Továrna byla vždy tím ideálním měřítkem pro druhé. A to platí už od dob, co jezdili „boleslavští“ jezdci s favority nebo feliciemi.“

Jak celkově vzpomínáte na vaše závodění?

„Musím říct, že jsem si prošel krásným obdobím a zůstala mi spousta nádherných zážitků. Díky nim jsem poznal také mnoho přátel a fanoušků. Do rally jsem šel po hlavě, protože jsem prostě chtěl jezdit a vyhrávat. Mým cílem nebylo jen zvítězit ve své třídě, ale i pokořit soupeře ve vyšších třídách, což se nám často dařilo. Nyní s odstupem času ale vím, že tímto stylem bych už do toho znovu nešel. Byl jsem mladý a myslel jsem si, že mi svět bude ležet u nohou. Až postupem času jsem zjistil, co vše soutěže obnášejí. Rally je ale droga, která mne pohltila a já ničeho nelituji.

Občas se mi stane, že mne výlety s autobusem zavedou na rychlostní zkoušky, na kterých jsem dříve závodil. V tu chvíli se mi vybaví vzpomínky. Je na co vzpomínat.“

Miroslav Vebr ; AutoSport.CZ
Sdílet

Příspěvky / komentáře

info

Abyste mohli psát komentáře ke článkům, musíte se přihlásit
toplist