Petr Poulík: Strašně nerad prohrávám

Petr Poulík – rally jezdec, ale i spisovatel. Jedna éra skončila a rozjel druhou. Rodák z Rýmařova stále nasává skvělou atmosféru českých rally soutěží. Co dělá a zda chystá další knihy, na to jsme se zeptali. Tak schválně, víte kolik vydal knih?

Petře, okolo tebe se točí zvěsti, že bojuješ s vážnou nemocí. Prozradíš nám víc?

„Proč ne, stát se to může komukoliv a je fajn vědět, že rakovina není konečná! Chci hlavně říct, že jsem mocný, nikoliv nemocný (smích). Zhruba před rokem jsem uslyšel ortel, že mám rakovinu ve druhém stádiu. Od té doby uteklo spoustu vody a já si prošel několika desítkami chemoterapií a ozařování. Vyhnul jsem se nevratným zákrokům, jako je doživotní vývod a podobné. Víš, rakovina je nekompromisní nepřítel dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, poutá tvou pozornost. Pokud si nedáš pozor, hraješ tuto její hru, zabije tě! Musíš v sobě najít sílu říct, že jsi zdravý a musíš si za tím jít! S pokorou a vírou si říct, že ten boj vyhraješ se ctí, nebo s pokorou prohraješ. Těžko se to vysvětluje, musíš se prostě přestat bát čehokoliv! Tím získáš svobodu a rozhoduješ sám o sobě. Nenecháváš tu odpovědnost jiným, jsi člověk a sportovec, který vydrží strašně moc.“

Pojďme zabrouzdat do historie, co tě přivedlo k automobilovým soutěžím?

„Byla to jedním slovem TOUHA. Od čtyř let jsem nechtěl dělat nic jiného, než řídit závodní auto. Pocházím z kraje, kde se rally jezdila, a hlavně ti starší si vzpomenou na Rally Sigma, Jeseníky a Rýmařov. To bylo mé dětství a jsem moc rád, že jsem soutěže pomohl v roce 2003 do těchto míst znovu vrátit. I díky těmto závodům jsem chtěl od malička jezdit soutěže. Postupně jsem prošel minikárami, motokrosem, rodeocrossem, rallycrossem a odsud už to byl do rally krůček, protože soutěže byla meta, na kterou jsem chtěl dosáhnout.“

Byly ve tvém pozvolném „postupu“ do rally nějaké větší úspěchy?

„V minikárách byly větší úspěchy na krajské úrovni. V motokrosu jsem byl strašný „ozembouch“. Měl jsem moc odvahy a pořád se válel, dvě kola nejsou pro mě. Rodeocross byl v té době na severní Moravě hodně populární a cenově dostupný a časem i tady byly nějaké věnce. Já jsem to měl vždy nastavené, že buď vyhraji, nebo s tím praštím. Nic mezi tím. Třeba jsem vedl o půl kola a klidně to pak poslal přes boudu. Bylo to tím, že mě prostě bavilo jezdit rychle a ani mě nenapadlo povolit pedál plynu. V hlavě jsem to měl nastavené ve smyslu „lepší mrtvý, než druhý“. Byl jsem blázen!“

Kdo byl tvým jezdeckým vzorem v rally?

„Tak jako pro spoustu kluků i pro mne byl obrovským idolem Colin McRae díky své nevázanosti a tím, jak auto vodil po rychlostních zkouškách. Ale Colin byl pro mne hvězdou až později. V Rýmařově byl Jaroslav Krečmer, který jezdil béčkového žigulíka. To byl fakt kus závodního auta. Jarda byl kamarád táty a párkrát mne i svezl. Po jedné těžké havárii zbyl z nádherného „Béčka“ jen šrot, který jsem za pár let koupil a diferák, motor a karburátory dal do svého vozu na rodeocross. Jarda byl tedy prvním vzorem. Byla to vůbec divoká doba, občas se divím, že jsem to přežil. S Alfou Romeou Giulieta jsem dokázal přeskočit dvojitý skok (velblouda) na motokrosové trati, jen tak, protože jsem to považoval za dobrý nápad (smích). Nebo jsem koupil buginu po Hoškovi… Nějaký strašný monstrum s obrovským motorem a obul na to slick, že s tím budu jezdit kopce. Jelo to strašně, ale pořád po zadních a nedalo se to řídit. Každý, kdo jezdil rychle, byl v té době můj vzor. A pak přišel Colin, on byl blázen, jak má být. No a posléze to byli kluci, se kterými jsem se potkával. Já byl přímý svědek souboje o titul ve skupině N mezi Gargulákem a Arazimem. Bylo neskutečné, jak oba týmy makaly a jak ti dva jeli!!! A těmto klukům jsem se chtěl vyrovnat. V době, kdy Michal s Vaškem bojovali o sekundy, jsem měl to štěstí, že jsem byl ve stejném týmu jako slušovický jezdec. Tady jsem viděl, jak tým pod vedením Vildy Loveckého naplno pracoval, aby Gargulák mohl vyhrávat. A kousek od nás v servisní zóně zase „Pípa“ (posílám mu pozdrav do nebe) chystal auto pro „Araze“. Všichni makali naplno a to byla pro mne obrovská škola a inspirace. Já chtěl, aby jednou takto tým pracoval i pro mne. To byla výzva, která mě hnala!“

Ty jsi v rally začínal s Hondou Civic, což bylo na svou dobu ideální auto pro naučení základů v rally…

„To bylo trošku jinak. Jirka Hasík byl totiž jediný odvážný, kdo byl ochotný mi půjčit auto (smích). Tehdy nebylo moc cest, jak se dostat k funkčním autům. Já za sebou neměl bohatého tatínka a ani moc peněz. Vždy jsem sehnal peníze na závod a jelo se. Honda byla skvělá v tom, že se nekazila a dojížděla. Tehdy mne hodně „řezal“ Mirek Jandík, což byl vyježděný kluk ze závodnické rodiny. Mě porážky posouvaly, neboť strašně nerad prohrávám (smích)!“

Tebe to od začátku táhlo za volant, nebo jsi uvažoval i o místě spolujezdce?

„Pro mne bylo jasné místo za volantem. Na pravé straně v autě mi totiž bývá špatně. Já bych si za střízliva vedle nesedl. Mám velký respekt vůči všem spolujezdcům.“

Ty jsi ovšem docela rychle utekl k jiné japonské značce a dvoukolku jsi vyměnil za čtyřkolku Mitsubishi. Proč tento krok a jak ti šel přechod?

„O tom by mohl vyprávět dlouhé story Vilda Lovecký (smích). Jednou po Kopné jsem se potkal s Vildou a jeho týmem nad Slušovicemi na letišti a já si měl vyzkoušet Lancera. Představ si to, špičkový tým v barvách Slovnaftu vycepovaný k dokonalosti a já „nikdo“! Z Hondy jsem byl zvyklý točit šest tisíc a když jsem sedl do EVO III, tak jsem zkusil stejným způsobem vytočit i tuto čtyřkolku. Vilda mne málem přizabil kladivem, když jsem vysedal z auta, fakt se strašně zlobil. Pro mne začala nová éra učení. Já věřil, že to dokážu a pořád jsem chtěl být vepředu, za každou cenu. V té době jsem měl vedle sebe Frantu Blahouta, což byl stejný blázen jako já a ten mi pořád říkal, tady se to dá podržet, tady se neubírá… A já to pak zkoušel. Bylo divné, že jsem EVO III nikdy pořádně nerozbil. Já začal bourat až později, až mi chyběly na kluky vpředu poslední vteřinky, ale to už u toho byli jiní kluci. Oni moc dlouho nevydrželi, jen namátkou… Strašně jsem praštil s Jardou Jugasem na Šumavě a v Liberci, s Honzou Možným na Bohemce, Jirkou Hradilem v Příbrami a zcela speciální „otloukánek“ vedle mne byl „Dědek“ Jaroslav Novák. S ním jsem málem uhořel na Barumce, pokácel stromy v Krumlově, naboural barák při Bohemce a dal „totálku“ v Pelhřimově. On jediný to nevzdal.“

A jak vznikl plán přeskočit do Mitsubishi?

„To byla náhoda. Michal Gargulák měl honitbu u Vrbna pod Pradědem a já se s ním potkal na benzince. Probrali jsme několik témat a on mi nabídl možnost pronájmu trojky. V té době mu byla přiklepnuta EVO V, tak proč by měla EVO III zahálet v garáži.“

Ty jsi posléze vystřídal několik typů Lancerů, který byl pro tebe nejlepší a který typ ti naopak nejméně sedl?

„Mohu říct, že mi sedlo všechno, co bylo ze železa (smích), tedy od EVO III po EVO IX. Po EVO VI to bylo vždy pro mne bezvadné svezení. Tady jsem se nemusel zabývat elektronickými diferenciály, prostě se to nastavilo a pak ruky, poraďte si. Pro mne šestka byla vrchol radosti. Jednou, až budu starý a bohatý, tak si tento typ pořídím jenom proto, abych se s ním mohl občas v neděli svézt. Poslední EVO byla devítka, kterou jsem měl půjčenou od Vlastíka Neumanna. I ta fungovala velice krásně. Naopak sedmička byla pro mne trápením, bylo to auto po Mírovi Jandíkovi. Vývoj a příprava stála nesmírný balík. Byla to ta, která shořela na Barumce, ale ta byla dotažena k dokonalosti. Byla třeba nejlehčí v povoleném limitu ve startovním poli. Tenkrát se auta vážila a spousta jich neprošla. “

Ty jsi ale na jeden závod usedl do konkurenčního Fordu. Proč?

„To už ani nevím, jak vzniklo. Patrně jsem svoje auta pronajal a neměl jsem s čím jet. A Ford je taky auto, ne (smích)?“

Mitsubishi hrálo v produkčních vozech „prim“, ale bylo tu i Subaru. To tě nelákalo?

„Upřímně, dodnes nechápu, jak lidé mohli jezdit se Subaru tak rychle. Já bych v tomto autě určitě nikdy rychlý nebyl. Vůbec jsem nepochopil, jak Subaru funguje, a to i přesto, že jsem měl několik možností se svézt. Tenkrát na Barumku 2003 „angláni“ dovezli jeden prima kousek na testy. Auto bylo podle mne jako guma, takové nekompaktní. Já měl sice popálený ksicht a za volant mě nepustili, abych jim ho nezničil, ale to, co jsem viděl a cítil na sedačce spolujezdce, stačilo. Subaru prostě nebylo auto pro mne.“

Nyní jsou u nás TOP auta vozy specifikace R5…

„ Bylo by jistě fajn R5 řídit. Stále mne baví rychle řídit auto a na zahřátých gumách je posílat do zatáček. Jediné, co by mne ovšem nebavilo, je za ně platit. Obávám se, že tedy R5 není pro mě. A jsem si takřka jist, že se zatím nenarodil nikdo, kdo by chtěl postaršímu gentlemanovi koupit auto a zaplatit provoz (smích).“

Když se nyní zpětně ohlédneš za produkčními vozy, kdy vás na startu bylo i třicet…

„Já bych to rozdělil na dva pohledy. První pohled je sportovní, který je skvělý. Jelo se vepředu a o vteřiny. Bylo to solidní nářadí a pěkná zábava. Druhý pohled je lidský. My jsme se na závodech neměli rádi, často jsme se hádali. To je fakt. Ale po trénincích jsme diskutovali na hotelích, nebo jsme hrávali fotbálky, spolujezdci proti pilotům. Byli jsme jedna parta. Když mi někdo dal v cíli tři čtyři vteřiny, tak jsem byl pochopitelně naštvaný, ale domů jsem odjížděl s pocitem, že jsem součástí určité komunity. Půjčovali jsme si díly, prostě po lidské stránce to bylo dobré.“

Navštěvuješ i současnou rally? Vidíš tam stejnou partu?

„Nechodím na rally jako divák, blbě vidím do dálky a dalekohledem koukat na auta mě nebaví (omlouvám se za sarkasmus). Současné bezpečnostní zóny považuji za českou alibistickou specialitu. Pracovně jsem s rally spojen, takže informace a vjemy mám. A co se týká té party… Vloni jsem měl možnost startovat na Valašské rally s Protem, po více než deseti letech. Byl jsem překvapený, jak z party nezůstalo nic, každý si jede na svém písku. Setkal jsem se s pár kluky v servisu, ale jinak… Upřímně nevím, proč bych se měl k takovým závodům vracet. To by mne asi nebavilo.“

Už je tvá jezdecká kariéra definitivně ukončena?

„Nedávno jsme se s Jarkem Orsákem škádlili, že na podzim vytáhne nějaká auta a že se svezeme. Už jsem v období, kdy si o tom „povídáme u ohňů“. Nikdy ale není nic definitivního. Pokud se najde někdo, kdo to zaplatí, tak se rád svezu (smích). V noci mívám sny velmi vzácně, ale pokud jsou, tak v nich je pěkná holka, nebo rychlé auto.“

V roce 2008 jsi měl poslední sezónu s více starty, pak už to bylo jen sporadické… Proč?

„V roce 2005 jsem si odnesl z havárie v Pelhřimově prasklou meziobratlovou plotýnku a začaly s ní být větší a větší potíže. Já strašně nerad prohrávám a najednou mě začali pojíždět kluci, které jsem dřív pojížděl já. To se mi samozřejmě nelíbilo. V tu chvíli jsem pochopil, že už tomu sportu nedávám tolik, kolik je potřeba. Už tam nebyla ta vášeň. Po odjetí sprintu jsem se nemohl několik dní narovnat. Proto jsem postupně ustupoval. Sporadické starty v té době bych přirovnal k ,,onanii“, kdy si sám sobě dokazuješ, že jsi ještě závodník, ale nemáš na to udělat výsledek a jen si říkáš „jezdím, tak jsem chlap“. Nic to nemělo společného s opravdovým závoděním, kdy jedeš hranu pro vítězství (smích).“

Onanoval jsi takto dlouho, ještě tři roky…

„Pořád jsem doufal, že se vrátí vášeň. A nic, bylo to pryč…“

Kterého výsledku si nejvíce ceníš?

„Nejvíc je pro mne třetí místo ve třídě na Bohemce 2003, kdy auto perfektně fungovalo. To auto Vilda vytvořil dokonale. Ale já bych to shrnul trochu jinak. Při vstupu do rally jsem měl dva sny. Tím prvním bylo získat titul mistra republiky, protože mi můj otec řekl, že na vrchol to nikdy nedotáhnu. To se mi podařilo v roce 2002. Druhý sen bylo vrátit rally do Jeseníků. I toto se mi podařilo, když v roce 2003 se jela součást Valašské rally právě na Jesenicku. To bylo tenkrát moje ,,Heč“, Valašská rally v Jeseníkách, ale jinak to nešlo nastartovat! Nikdy nezapomenu, jak jsme seděli s pořadateli Ecce Homo a já je přesvědčoval, ať do toho s námi jdou. A víš co, ve Šternberku se sprint jezdí dodnes. To jsou pro mne dvě základní mety, kterých si vážím nejvíce.“

A když se zeptám obráceně na největší havárii?

„Já jsem se navyváděl blbostí (smích). Byla spousta ran, které vycházely z toho, že jsem moc chtěl! V tom místě jsem si chtěl dokázat, že jsem hvězda a skončilo to havárií. Takřka vždy to bylo v době, kdy jsem měl v autě deficit, nebo jsem honil nějakou ztrátu, a já si říkal, že to musím zlomit. Na Barumce jsem obul špatné měkké gumy, na Hollenbachu mi pro změnu nefungoval diferenciál, jak měl. Vždy jsem se rozhodl, že to zlomím, jenže ono to nejde. Vše ale pro mne mělo výchovný efekt, jak oheň na Barumce, tak i to zbytečně vylomené kolo v Rakousku. Právě Barumka mi dala asi největší sportovní facku a zároveň mě pořádně nakopla. V tu chvíli jsem si uvědomil, jaký jsem debil, že jsem tam mohl i s „Dědkem“ zůstat. Popsal jsem to ve svojí první knížce Rally all in celkem podrobně.“

Ty jsi měl okolo sebe spoustu zajímavých lidí. Jedním z nich byl i Daniel Landa, jak na toto období vzpomínáš?

„S Danem jsem spolupracoval pět nebo šest let. Dan je pro mne hodný kluk a obrovský srdcař. Občas si zavoláme. Když potkám „staré vlky“, tak zavzpomínáme, a to se mi moc líbí. Spoustu jsme toho prožili a je krása, že náš hovor pokračuje, jako kdyby nebyla žádná dvacetiletá pauza. To je pro mne hodně cenné.“

Ty nyní žiješ ve Zlíně a trochu mne překvapuje, když jsi říkal, že na rally nechodíš…

„Jako na Barumku? Co je na tom divného, vždyť ve Zlíně je spousta jiných lákadel. V pátek se cpát na městské a o víkendu šlapat kilometry k RZ, abych auto viděl ze 150 metrů... To je rally? Ne, kecal bych. Jednu erzetu, většinou na Hvozdné dole u rybníka, navštívím a kouknu. Mě ale strašně trápí, když vidím, jak ta závodní auta fungují, jak voní, jak jedou a já v nich nemohu sedět. Proto se daleko radši scházím s kluky. Pořád jsem s nimi v kontaktu a pořád něco do rally dělám. Nasávám informace pro budoucí knížky. Jinak se občas zajdu podívat na amatérské závody do vrchů, kde jezdí můj bratr Štěpán. Brácha dříve dělal v týmu Locar, kde čistil pneu a pomáhal chystat zázemí na závody, dnes je z něj skvělý právník.“

Jak hodnotíš současnou českou rally?

„Já bych se spíše podíval na kluky, co tu rally jezdí. Velice se mi líbí přístup Erika Caise. Často potkávám jeho tátu, proti kterému jsem vlastně taky ve své době závodil. Mám skvělý pocit z toho, jak vede Jarek Orsák svůj tým, z nuly k profi. Ten kluk se opravdu vypracoval a já si ho pamatuji jako pěkně divokého ogaru, když začínal! A teď je Jarda od 11.7. i táta malého Seba, čímž mu ještě dodatečně gratuluji a přeji mu vše pěkné do života! Pochopitelně se mi líbí „staří vlci“ jako jsou Václav Pech a Honza Kopecký, tito kluci mají u mne obrovský respekt za vytrvalost. Špatný není Adam Březík, ale „Bříza“ ještě potřebuje čas a klid, aby se vyjel. Domča Stříteský to samé, čas a klid. Pěkně jede i Filip Mareš. Skláním se před každým, kdo dotáhne závodění až do stádia, že v tom autě opravdu stojí na startu. Je to vášeň a kluci si plní své sny. Jsem nesmírně zvědav, kam povede projekt a Klárkou Tlusťákovou, to se jeví, jako velice odvážná vize, a pokud má koncepci, může to mít i smysl!“

Nelze nevzpomenout tvé knihy. Jak tě napadlo psát o rally?

„Knihy, to je svoboda, kdy můžeš napsat, co chceš a říct, co vnímáš a cítíš. Vytvoříš příběh, vezmeš fakta, fikci a předložíš to menu čtenáři. Mám štěstí, že si mohu psát a říkat, co chci, můj vydavatel je můj kamarád. Zasáhne, jen když něco přeženu. Kniha je skvělá sebe prezentace, skoro lepší než flaška slivovice (smích). Těší mě ohlasy, lidi mé knihy baví a čtou je. A je celkem rozmanité, jestli si díky mé knížce najdou cestu k rally, nebo k Bohu, celé to spolu nějak souvisí. Bez víry nedosáhneš ničeho! Je to jistá komunikace s lidmi, která mne naplňuje. Byl v plánu film, ale ten je momentálně u ledu. Česká kina jsou prázdná a natočit příběh o rally jako Vyšehrad, který snad jako jediný film na sebe vydělal, má zádrhel, myslím si, že Jakub Štáfek neumí jezdit rychle (smích). Co se týče psaní, abys mohl o něčem psát, tak to musíš zažít. Já odjel a odžil spoustu sezón a let, zažil spoustu okamžiků a nyní to mohu předávat dál.“

Jaké byly reakce na tvé knihy?

„Spousta lidí se hlavně v první knize našla. Reakce byly dobré. Jediný, kdo byl trochu prudší, byl Igor Drotár, ale společně jsme si vše vyříkali a dál mu posílám další knihy. Rally je sport fanatiků, kde jsou emoce, a to vše se odráží i v knihách. Je tam vše, co přináší život.“

Kolik máš v současné době titulů a plánuješ něco dalšího?

„Vydal jsem osm knih. Poslední dva roky jsem psaní odsunul. Byl jsem vyhořelý, unavený, nevěděl jsem, kolik času mi zbývá a spíše jsem žil, potřeboval jsem novou energii. Teď mám rozepsanou další knihu, jmenuje se Život All In. Kniha ještě není na světě, není dokončena a už mi volali policajti, že je trestní oznámení na ochranu osobnosti. Nějaký pán z motokár se poznal v nepatrném kousku příběhu, neboť stačila malá ukázka a on se ztotožnil s jedním hrdinou (smích). Mám požadavek na knihu povídek o mužích a ženách ve stylu mé knihy (Jak chovat ženu). Témata jsou, jen potřebuji klid, sednout a psát.“

Seznam knih Petra Poulíka: Rally all in (2016), Jak chovat ženu – román jen pro muže! (2016), Rally forever (2017), Rally is life (2018), Čtyři tváře (2019), Beránek (2019), Covidiáni (2020)Rally is not Dead (2020 www.forforever.cz).

Co bys vzkázal fanouškům?

„Vzkázal bych jim, ať si drží svou svobodu a ať se neposerou z toho, co se děje kolem nich! Aby řešili jen to, na co dosáhnou rukou, a všímají si lidí kolem sebe, těch nejbližších. Hlavně ať se nikdy, nikdy, nikdy nevzdají! Zachovají si víru v Boha a selský rozum. Rally byla vždy o svobodě. Sednout do auta, vzít vedle sebe parťáka, přidat plyn na úzké cestě mezi buky, poslouchat diktát. Vletět na horizont, bez brzdění, když ti zazní ve sluchátkách full, to je vzácné. Spolujezdci věříš, protože mu chceš věřit, nemáš jistotu, ale rozhodl ses tak pro vítězství, a to je ta svoboda. Je to tvá cesta! Fanouškům přeji, ať si soutěže užívají naplno.“

Veselá příhoda na závěr…

„Samozřejmě během mé soutěžácké kariéry jsem zažil spoustu zajímavých příhod. Spousta je jich nepublikovatelných a některým se nedá ani uvěřit. Část jsem jich zmínil ve svých knihách, jiné se tam objeví. Ale pokud chceš, dám jednu banální příhodu z Vyškova, kdy mi četla noty Zuzka Chvojková. U žen je fajn, že nemají odhad rychlosti a jsou tak nějak naučené ti věřit, že to auto řídíš a udržíš na cestě. Na jedné rychlostní zkoušce byl úsek, kdy se jelo z kopce dolů, cesta mířila do kamenné brány a dál se stoupalo k zámku. V tom padáku se mi EVO VI spakovala a řítila se na bránu, napříč. Já dal kontra, přidal plyn a doufal… Už jsem jen očekával velký náraz, ale auto se samo srovnalo, ani netuším jak. Zuzka mi v cíli s rozzářenýma očima hlásila: „To bylo dobré, to bylo super, to bylo jako ze světa.“ Bylo ještě pár RZ do konce a já neměl jí to srdce říct: „Co blbneš, to auto jsem už vůbec neřídil.“ (smích). Zuzka byla nadšená, ale já byl zpocený. Je zajímavé, že já s ženskou spolujezdkyní nikdy nepraštil. Možná kdybych vozil jen holky, nezničil bych tolik aut a měl za ty prachy pár rodinných domků. Jenže jsem dvakrát rozvedený a je těžké říct, kdo by v těch barákách bydlel, takže všechno vlastně bylo, jak mělo být (smích).“