Jaroslav Holý: Mým velkým vzorem byl Jirka Sedlář

Nedávno proběhl další ročník Barum rally. Na jejím startu v minulosti stával i Jaroslav Holý z Kašavy. Využili jsme chvilky a šestačtyřicetiletého jezdce jsme vyzpovídali. Málokdo z příznivců rally ví, že si Jára vyzkoušel i sedačku spolujezdce, nebo že v něm stále hlodá červíček nad návratem.

Nejde začít vzpomínání jinak než otázkou, jak ses dostal k závodění?

„První moje závodění začalo v šesti letech, kdy mi taťka pořídil minikáru a společně jsme začali objíždět závody na jižní Moravě. Na závodech se mi dařilo a taťka s velkým nadšením vybudoval tým Minikar klub Kašava, za který jezdilo několik kluků z okolí. První závody jsem tedy absolvoval na káře bez motoru. Zde jsem dosáhl mnoha velmi dobrých dílčích výsledků, ale mohu se pochlubit také celkovým trojnásobným Mistrem republiky a jednou jsem byl i vítězem Československé federativní republiky. V tomto sportovním odvětví se mohlo jezdit pouze do patnácti let, proto jsem přešel na klasické motokáry. Ty jsem jezdil dvě sezóny. Později, když jsem si udělal řidičský průkaz, jsme se s tátou zaměřili na rally.“

Vesnice okolo Zlína jsou silnou mekkou rally jezdců, čím si to vysvětluješ? Kdo z tvých sousedů byl „nakažený“ rally?

„Podle mne se to odvíjí od tradice. Já jsem vyrůstal v Kašavě a měl jsem to štěstí, že mým sousedem byl populární Jiří Sedlář. K němu jsem jako desetiletý kluk vzhlížel. Měl jsem dokonce i to štěstí, že mne občas Jirka vzal na trénink motokár. Možná právě tyto idoly nějak motivovaly mladé kluky vyzkoušet daný sport a díky nim se posouvali výš. Pokud bych se podíval po okolí, tak přes kopec byl Daniel Fottera, Roman Kresta, Mirek Cais, Michal Gargulák, Jirka Vajďák, v Podkopné Lhotě zase Pepa Minařík… Všem těmto klukům se splnil sen stát se rally jezdcem a sny si náležitě užívali. Všichni jsme byli v kontaktu, pomáhali jsme si a v zimě, když napadl sníh, tak jsme se pravidelně scházeli v rajnochovickém údolí a tady jsme po nocích dlouho jezdili. V krajích, kde se jezdí rally, to mají kluci k prvním krůčkům s auty přece jen blíž. Tady se jezdila Barumka, Valaška, Valašská zima a později i Kopná. Rally je zde tradicí a lidé k ní mají opravdu hodně blízko.“

Už jsi to naznačoval a ptát se, kdo byl tvým jezdeckým vzorem, je patrně zbytečné…

„Jak už jsem říkal, byl to Jirka Sedlář, to byla opravdu ikona. Já měl to štěstí, že jsem jej potkal, a i když jsem byl v té době hodně mladý a ještě nedokázal zcela vstřebat jeho rady, byl jsem rád za momenty s ním. O to víc mne těší, že se Jirka nesmazatelně zapsal do dějin české rally.“

Začínal jsi s Favoritem, ve své době nejběžnějším soutěžáckým vozem, jak na to období vzpomínáš?

„Opět se dostáváme k taťkovi, který mne vždy doprovázel. Společně jsme se rozhodli, že postavíme enkového Favorita a první myšlenka byla taková, že mi taťka bude dělat spolujezdce. Nové auto se dostavělo, i když poněkud později, než jsme předpokládali. Během stavby jsem se ale dostával do kontaktu s okolními jezdci, od kterých jsem bral různé „rozumy“ a tehdy jsem se setkal i s Jaroslavem Vančíkem. Vzniklo velké přátelství a zároveň přibyla další pomocná ruka při stavbě auta. Jednou přišla zpráva, že se prodává áčkový Favorit z Tommy records po Petru Vrajovi. Část dílů v tomto autě byla dokonce po Jirkovi Sedlářovi a nám se podařilo auto koupit. Škodovku jsme tedy převezli do Kašavy, připravili na závody a první start s tímto autem jsem absolvoval ve Vyškově v roce 1994. Tady nám ale na třetí zkoušce odešel motor. Jarda Vančík už spolupracoval s motorářem Ivo Poláškem a společně dali motor do kupy. Další start proběhl na Barumce, kterou jsem dokončil a měl možnost prvního porovnání. Viděl jsem, že to jde, i když jako nováček jsem se musel učit mnoha novým věcem od psaní rozpisu až po samotnou jízdu, včetně práce se spolujezdcem. Závodil jsem ve třídě A5. Sem spadaly Favority, což byla hravá a lehká závodnička a na svou dobu dobře fungovala. Na startu nás bylo kolikrát i třicet posádek a nikdo si nedaroval ani metr rychlostní zkoušky. Když se na to dívám zpětně, tak to byl opravdu luxus, neboť jsme měli prakticky identické vozy. Tehdy se to tak i bralo. Naše třída nebyla TOP, ale o to víc se tam bojovalo. Jezdci, kteří určovali pořadí na předních místech v jednotlivých soutěžích, byli ve třídách, které nebyly ani zdaleka tak hojně obsazené, jako ta naše. U nás se to míchalo po každé zkoušce a každá chyba byla rychle poznat ve výsledcích. A i díky této obrovské konkurenci pak jezdec rostl, neboť pokud chtěl být dobrý, musel hodně přemýšlet a zlepšovat se. Závodění bylo nádherné a strašně rád na toto období vzpomínám.“

Dle tvých startů předpokládám, že na zimních soutěžích ses cítil jako ryba ve vodě, vyhovoval ti kluzký povrch?

„Ne, já se spíše pasoval na asfaltového jezdce. Stalo se mi, že jsem se pěkně svezl za mokra nebo na šotolině, ale vyloženě kluzký povrch jsem nevyhledával. Já si byl jistější na suchém asfaltu.“

Ty jsi ale krom českých závodů vyrážel i na evropské soutěže. Která se ti nejvíce líbila?

„V roce 1994, kdy jsem začínal, se mi podařilo pár pěkných výsledků. O rok později začal FAS podporovat začínající jezdce a díky tomu se nám podařilo vyjednat podporu na rok 1996 a 1997. Tuto podporu jsem dostal společně s Romanem Krestou a navíc se mi podařilo, díky panu Regnerovi, startovat za Barum team. Finanční podpora byla samozřejmě velice vítaná a my byli smluvně zavázaní, že budeme startovat na závodech zóny střední Evropy. Tím jsem se dostal například na Slovensko, do Polska, Rakouska, Slovinska, Chorvatska, Maďarska a závody se v tomto mistrovství jely i u nás. A která se mi nejvíce líbila? Těžko říci, neboť každá soutěž byla něčím pěkná. Možná za nejpěknější bych označil slovenskou rally v Popradu. V roce 1996 jsem s Jardou Novákem dojel celkově čtvrtý. Pamatuji se, že bylo hrozné počasí a hodně pršelo. Nám se podařil skvělý výsledek, kdy jsme vyhráli třídu i díky tomu, že Roman Kresta odstoupil. Krásné uklouzané tratě umocněné výsledkem. Jinak všechny závody v Evropě byly hodně pěkné.“

Krom škodovek jsi jednu sezonu usedal do Opelu. Proč tato volba a byla to špatná volba, když ses vrátil zpět ke škodovce?

„Když se na to dívám zpětně, tak mohu říct, že to byla špatná volba. Chtěl jsem se po Favoritu posunout kousek dál, a tak jsem hledal možnosti. Opel se mi jevil jako dobrá volba. Honza Trajbold s ním dokázal jet velmi pěkně a zajížděl i slušné výsledky. Když jsem si ale auto více osahal, tak jsem zjistil, že to není úplně ideální vůz pro mne. S Astrou se mi nejelo zrovna nejlíp. Vůz měl jiné technické parametry, než na které jsem byl zvyklý. Jel jsem s ním jednu sezónu a pak šel na prodej. Toto auto mi prostě nesedlo.“

Po úzké Felicii jsi svou jezdeckou kariéru končil v kit caru, to bylo asi krásné závodění…

„Po Opelu jsem měl roční přestávku, kdy jsem přemýšlel, jak a s čím se vrátit na tratě rychlostních zkoušek. Postavil jsem úzkou Felicii a s ní poprvé vyrazil v roce 1999 zase ve Vyškově. V tomto roce vedle mne usedal Rostík Svoboda a o rok později jsem se dohodl na spolupráci s Billem Latifem. S Billem jsem pak jel dvě sezóny a společně jsme udělali mistrovské tituly v letech 2000 a 2001. Na další sezónu jsme se chtěli posunout o kousek dál, proto jsme společně pořešili zakoupení kit caru, který se kompletně zrepasoval. Áčkový Favorit i úzká Felicie, to byly klasické závodničky, ale kit byl o další level nebo dva prostě výš. S tím se jezdilo velice krásně.“

Čtyřkolky tě nelákaly?

„Auta s pohonem všech kol byla v té době samozřejmě velice pěkná a snem mnoha jezdců. Lhal bych, kdybych řekl, že mě tyto vozy nezajímaly, ale utáhnout finančně dvoukolku byl problém, natož vůz s pohonem 4x4.“

S kitem ovšem startů ubývalo, proč?

„Všichni víme, že motoristický sport je hodně závislý na financích, které jezdec má. Pokud kluk nemá peníze, tak může být sebelepší talent, ale bez peněz se prostě nikam neposune. Aby šel dál, tak ty peníze musí vydělat, nebo někde sehnat. Každý můj spolujezdec přinesl do týmu nějaký podíl, za který se potom závodilo. Nikdy to ovšem nebylo dost na to, aby se pořídilo opravdu dobré auto. To vyšlo až s Billem, který do týmové peněženky přispěl velkou měrou a i díky němu se pořídil kit car. Společně jsme pak ještě odjeli jednu sezonu a pár závodů k tomu. Jenže pak dostal Bill nabídku od Emila Trinera na závody s wrcem a taková nabídka se jednoduše neodmítá. S Billem ale odešli i jeho obchodní partneři, kteří nás v té době podporovali. Vždy se líp shání finance ve dvou a nyní jsem byl na to sám. Tím pádem jich nebylo tolik, a proto se jelo méně a méně závodů.“

A je skutečně tvá kariéra ukončena, nebo plánuješ ještě nějaké starty?

„Nikdy neříkej nikdy. Dnes, po 18 letech, kdy jsem neseděl za závodním volantem, vím, že i kdybych se vrátil, tak už to nebude takové dravé jako v době pravidelných startů. Pokud se tedy ještě něco naskytne, tak to bude opravdu jen svezení. Nechme se překvapit… Přiznám, hlodá ve mně červíček. Nejvíce, když jsem na závodech a vidím, jak to kolem mě jezdí.“

Který ze svých výsledků považuješ za ten TOP?

„Já nemám dané, že bych měl nějaký výsledek TOP. Byly závody, kdy se dařilo a byly závody, kdy jsem se pěkně svezl, a byť třeba ani nedojel. Výsledků, kterých si cením, je proto více. Patří mezi ně například i ten z roku 1999, kdy jsem jel s Rosťou Svobodou úzkou Felicií Barum rally. Na startu bylo 112 posádek a my se startovním číslem 80 dokončili Barumku na 23. místě. V roce 1996 jsem s Jardou Novákem a Favoritem byl na stejné rally dokonce šestnáctý. Nejlepší výsledky celkově bych pak řadil k období, kdy jsem jezdil úzkou Felicií, a závody s kitem. Soutěže jsme si opravdu užívali. Pokud jsme neměli technické problémy, tak výsledky byly.“

A která soutěž se ti naopak nejvíce nepovedla…

„Nejsmůlovatějším závodem byla asi opět Barum rally. Tedy konkrétně rok 2004, kdy jsem při shakedownu probrzdil zatáčku a nesmyslně havaroval. Výsledkem havárie byly lehce pomuchlané plechy a vylomené kolo. Kluci v servisu pak dlouho do noci makali na autě, aby dali Felicii do kupy. To se podařilo a při závodě na druhé erzetě v té samé vesnici, kde byl den předtím „shake“, pro změnu upadla poloosa. Tady jsem prožil nejvíce negativní zážitek, kdy se všichni snaží udělat pro výsledek maximum a prostě se to nepovede. Ale u místních jsem byl velmi rychle populární, protože vidět posádku během tak krátké doby dvakrát tahat auto na vozíku, to se jen tak nepodaří.“

Ptát se, která soutěž je tvou srdeční, je pro jezdce z Kašavy asi marné, ale přesto…

„Pro mne byly vždy nejkrásnější erzety při staré klasické Valašské rally, jako například Pržno, Mikulůvka, Kateřinice, Oznice a další. To byly nádherné zkoušky, které jsem si hodně užíval. Samozřejmě byl bych asi špatný zlínský patron, kdybych nevzpomněl i rychlostky z Barumky. Takže na závody Valašské rally a Barum rally jsem se vždy extra těšil. Ale osobně se mi velice líbily i erzety na Českém Krumlově.“

Poznávají tě ještě fanoušci rally?

„Skalní fanoušci mne občas poznají. Byť je to už skoro dvacet let, co jsem jel naposledy, tak ti pravidelní příznivci rally mě zastavují. To pak vzpomínáme a jsou to příjemné chvilky.“

Sleduješ celkově českou rally, jak ji hodnotíš a komu fandíš?

„Sleduji pravidelně českou rally. Abych to upřesnil, jezdím na závody v okolí nebo se zajedu podívat do Hustopečí, prostě podle nálady a času. Jinak z dalších soutěží, které se u nás jezdí, sleduji výsledky na internetu a různé reportáže. Úroveň české rally je velice vysoká. Jsem rád, že se prosazují i mladí jezdci. Líbí se mi Erik Cais, Dominik Stříteský, Petr Semerád nebo mladý Adam Březík. To je podle mě naše budoucnost a já jim držím palce, ať jim to vydrží co nejdéle, jak talent, tak i finance. Dále je krásné sledovat souboje Honzy Kopeckého s Václavem Pechem a Filipem Marešem. Tady jde vidět, že tito tři jsou opravdoví profíci. Nejsem vyloženě fanoušek jednoho jezdce. Líbí se mi mladí jezdci, jak funguji, a tady fandím všem.“

Co tví spolujezdci, vzpomeneš si, kolik jich bylo?

„Těch spolujezdců s licencí u mne zase tolik nebylo, a tak je jednoduché je spočítat. Začínal jsem s Vlastimilem Dědicem starším, pak byl Jaroslav Novák, který na jeden závod nemohl a zastoupil jej Lumír Dratva. Následovali Rostislav Svoboda, Billy Latif a kariéru jsem zakončil s Jirkou Volfem. Jednou jsem měl za spolujezdce Jaroslava Vančíka. Spolu jsme jeli Kopnou. Tehdy to byl ještě nesprintový závod, ale takové to rozloučení se sezónou. A s „Vanou“ jsme se za volantem střídali. To bylo jednou jedinkrát, co jsem se musel číst diktát. Pravá sedačka mě nikdy nelákala, a i proto mi to nejspíše moc nešlo. Navíc, když jsem jako spolujezdec, tak mi bývá špatně, takže tam už více ne.“

Co se změnilo od doby, kdy jsi pověsil kombinézu na hřebík, po současnost?

„Skončil jsem v roce 2004 a i následující rok jsem byl z toho špatný, že nejedu závody. Dennodenně jsem přemýšlel, jak to udělat, abych se mohl znovu svézt. Postupem času myšlenky na závodění ubývaly a já jaksi vystřízlivěl. Odchod od rally do běžného života jsem si začal nahrazovat závoděním na čtyřkolce, kdy jsem s Reném Gargulákem a později i Mirkem Březíkem jezdil amatérské závody off roadů. Do toho jsem dodělával resty, které jsem měl, jako například bydlení a podobné. Taky jsem se začal víc věnovat firmě. Závodění to byl život, kdy jsme byli mladí a vše jsme si užívali. Měl jsem i štěstí na bezva lidi kolem sebe, kteří mi pomáhali. Za všechny bych vzpomněl partu mechaniků Jardu Vančíka, Ríšu Duroně, Radka Krotkého, Miru Březíka, Michala Pekaře, Petra Karlíka, Vladimíra Tomšů a spoustu dalších. Měl jsem i fanoušky, kteří s námi jezdili po závodech, prostě krásný život.“

Máš syna, který by se mohl už pomalu objevovat v rally, má tyto sklony po tátovi? Budeš jej podporovat?

„Po aktivním konci rally jezdce jsem jezdil vzpomínané čtyřkolky. A do tohoto období se mi narodil syn Jaroslav. Začal od malička jezdit závody na čtyřkolkách, kde se postupně probojoval až do té nejvyšší kategorie Mistr Quad SP, kde se mu daří dosahovat krásných výsledků. Už tedy k motoristickému sportu přičichl. Zda to půjde až k rally, nevím, ale pokud by se vydal touto cestou, budu jej určitě v rámci svých možností podporovat.“

Veselá příhoda na závěr…

„Těch zážitků okolo spojených s rally bylo během mé kariéry strašně moc, že člověk těžko vybírá tu nejlepší. Je to už hodně dávno. S mechaniky jsme jedno zimní odpoledne chystali závodní auto a během příprav napadl sníh. Byl to takový ten první, ale zato vydatný příval, kdy napadlo asi deset centimetrů. A jak to tady na Valašsku bývá, tak nás hned napadlo, jak nám to na sněhu pojede. Vymysleli jsme si krátký okruh okolo dílny a začali jezdit. Najednou se k tomu nachomýtl můj taťka a chvíli nás pozoroval. Patrně se mu zdály být naše průjezdy pomalé a rozhodl se, že nám ukáže, jak se má správně jezdit na sněhu. Proto jsme mu půjčili Favorita a čekali, co bude. Taťka měl opravdu nejrychlejší příjezd do zatáčky, ale skončilo to havárií. Přitom vylomil kolo, ohnul rameno, zlomil poloosu, poškodil disk a prorazil pneumatiku. Pak už jen vystoupil z auta, a když nám dával klíče, tak pronesl větu: „Tak si to, kluci, opravte“. A my jsme měli na zbytek večera o práci postarané.“