www.autosport.cz - Vše o rally sportu

Dnes je 25. května 2024, Svátek má Viola, zítra Filip

Mistrovství světa

ME

MČR a RSS

Ostatní soutěže

Autosport.cz

A. Holakovský – A. V. Wood: Barumka – vždy nová výzva!

24. března 2023 • 15:00

Více než půl roku uplynulo a zároveň necelých půl roku zbývá do Barum Czech Rally Zlín. Ta byla pro naší posádku Aleš Holakovský – Alexandra Vrona Wood první soutěží, kterou jsme loni absolvovali. Zážitky z ní už se tedy měly čas řádně rozležet, takže je nejvyšší čas na loňskou barumku zavzpomínat osvědčenou formou sebe-rozhovoru. V článku se mimo jiné dozvíte i to, jestli lze jednu z nejtěžších soutěží Mistrovství Evropy pojmout jako téměř rodinný výlet s dětmi.

Tak povídej. Sčím jste jeli na loňskou barumku?

Aleš: „Mým cílem bylo do třetice úspěšně zdolat barumku až do cíle a zároveň tam dovézt Alex, protože té se to předloni při její první účasti ve Zlíně v rámci Star Rally Historic nepoštěstilo a místo toho si připsala hned dvě odstoupení (to druhé v rámci super rally). A stále jí to kazí výsledkovou statistiku.“

Letošní mokrá barumka proslula řadou velmi tvrdých ran, zejména ve špičce pole. Jak to vypadalo z auta v závěru pole?

Aleš: „Je to tak, letos měl anděl strážný nad Barumkou výbornou fyzičku, snad mu vydrží i do dalších let. Jak jsem slyšel v jednom rozhovoru, vlastně byli tři „smrťáky", které ale smrťáky nebyly díky štěstí a bezpečnosti současných závodních aut. Já mám z Barumky vždycky respekt, zatímco na erzety na jiných soutěžích se člověk zpravidla prostě „jenom“ tak nějak těší, tak na barumce se k tomu v mém případě přece jenom vždy přidávají určité obavy „co by kdyby“. Protože těch úseků, kde se jede hodně rychle z kopce v lese, ať už na rozbitém uskákaném, rychlém úzkém, na širokém, nebo přes horizonty, je tu prostě hodně. Také jsem vypozoroval, že na barumce jaksi neplatí obecné rally-pravidlo, že mokro = opatrná jízda a menší rány a sucho = rychlejší jízda větší rány. V posledních čtyřech letech to bylo na barumce vždycky naopak: Když pršelo, tak bylo vždy také hodně velkých bouraček. I mě osobně přišla barumka za mokra letos i v roce 2018 o dost těžší, ale zároveň také zábavnější.“

Aleši, v roce 2019 jste tady s Martinem „Víňákem“ Vinopalem vyhráli ve třídě 10, která ale už letos neexistuje, takže na barumce šlo o tvůj první start ve sloučené třídě RN6. Co bylo tedy letos hlavní motivací?

Aleš: „Barumka, to je vždy motivace sama o sobě. Ano, bylo jasné, že na vítězství ani poháry už to letos kvůli zániku naší „Nkové“ třídy v konkurenci devíti „Áček“ nejspíše nebude. Nicméně jelikož seznamovací jízdy byly opět zkrácené do jednoho dne (s výjimkou RZ Bunč) a zároveň bylo zřejmé, že Alex absolvuje barumku i s dětmi, tak jsem jako klíčovou výzvu začal vnímat zajímavý sportovně-sociální experiment, jestli „Jde na podnik Mistrovství Evropy skutečně natrénovat za jeden den a ještě s dětmi (7 a 9 let) na zadních sedačkách?“ Odpověď byla překvapivě ANO, byť děti s námi nakonec odjezdily jenom cca dvě třetiny seznamovacích jízd. Důležité bylo jim vysvětlit, že prát a pošťuchovat se mají jenom na přejezdech mezi RZ a že při RZ mají být v klidu, aby nebyla rušena komunikace posádky. Až na výjimky probíhalo vše OK. Když bylo nejhůře, pohrozili jsme, že v případě špatně napsaného rozpisu hrozí vážná nehoda, a to zafungovalo. Můžeme tedy klidně doporučit tento styl tréninku i ostatním posádkám, které nemají zrovna hlídání pro všechny své děti.

Zároveň se ukázalo, že i zkrácení seznamovaček do jednoho dne je docela únosné, tedy za podmínky, kdy se časově náročný Bunč trénoval až druhý den dopoledne. Co se mi však únosné moc nezdálo, to byla nutnost instalace evropské GPSky i do vozů národního pole. V zásadě kvůli tomu jsme museli vézt auto na Barumku o den dříve (díky Vláďo!) a pak se ještě kluci z DH Racingu a Martin Čagánek museli před přejímkou mordovat s její instalací do cizího auta. Chápu, že to asi jinak s GPSkama vyřešit nešlo, ale člověk přece jenom před startem potřebuje řešit úplně jiné věci, než zrovna tohle…“

Zmínil jsi Martina Čagánka, kterého známe jako závodníka, který sám závodí. Jak se ocitl u vás v týmu?

Aleš: „To je krásná ukázka kamarádství v bývalé třídě 10. Zatímco před třemi lety jsme tu s Martinem Čagánkem ještě oba jeli s Nkovými Feliciemi jako soupeři, tak letos Martin nakonec barumku nejel a nezištně se nabídl, že nám poskytne kompletní servisní zázemí. Nakonec se ukázalo, že nám tím docela vytrhl trn z paty, protože kvůli nemoci bylo oslabené původně plánované personální obsazení. Staral se o nás jako o vlastní (jako kdybychom ani nebyli soupeři ;-), a nebál se ani hlídání dětí a jejich zapojení do servisních akcí. Pokud jste z Brna, stavte se u něj v Auto&Pneuservis Čagánek (https://autopneubrno-cz.webnode.cz/) a určitě se Vám dostane stejně skvělé péče jako nám. Za výborný catering a tankování pak děkujeme spřátelenému týmu DH Racing.“

Hele Aleši, ty už začínáš s děkovačkou, a přitom jste ještě ani neodstartovali. Tak jaké to letos pro vás bylo na trati?

Aleš: „Před startem jsem měl rozpačité pocity, protože naposledy jsme v závodním autě seděli před půl rokem, a pokud bych nepočítal společné dovádění v Sosnové na autodromu, tak před tři čtvrtě rokem. Nicméně alespoň jednou projetý shakedown a tradičně úžasná předstartovní atmosféra na zlínském náměstí mě do závodního tempa docela nabudily, takže jsem před startem noční městské RZ ani moc neměl trému, přestože jsme do ní díky obrácenému pořadí startovali z hlavního pole soudobých automobilů jako první. Díky tomu jsme zase jednou asi dvě minuty vedli barumku i v absolutním pořadí. Nicméně, dlouhá rallyová absence za volantem se asi přece jenom projevila a při mé třetí jezdecké účasti na barumce jsem poprvé nějak podcenil vracák na autobusáku a museli jsme tam couvat – takže největší možnou ostudu v české rallye už mám za sebou a teď už se nemusím bát vůbec ničeho. Také jsme si ke konci před naším odjezdem do cíle ještě dali vybržďovací derby Felicií jedoucích bok po boku na brzdách před odbočením na koleje, když nás dojeli kamarádi a po loňsku již dvojnásobní vítězové třídy 7 na Barumce Pavel Šivic a Láďa Tarabus. Než jsme se poskládali do zatáčky, něco jsme obě posádky ztratily, ale hlavně, že naše lehce historické „technické klenoty“ zůstaly bez poškození. Hlavně jsem rád, že klukům ty jednotky vteřinek na konci vůbec nechyběly. Ale prostě se mi nechtělo dát jim to úplně zadarmo, když jsme už za nějakých sto metrů odjížděli do cíle RZ. ;-)“

OK, noční město za je za námi. Jak se vám jezdilo po klasických erzetách první etapy, která se odehrávala převážně na Vsetínsku?

Aleš: „V první rundě se Slušovice se jely na mokru, takže průlet údolím před Hvozdnou byl o to zajímavější. Držkovou jsme měli zrušenou po extrémních haváriích v popředí pole a jeli jsme jí volným průjezdem. Ale i tak nás některé kluzké blátivé zatáčky na úzké Májové docela vystrašily a odrbali jsme si práh auta v prudké odbočce přes hranu z hlavní silnice na Májovou. Semetín byl už zase naostro, v letošním směru z Hošťálkové je to 2x hodně do kopce, takže tam je naše Felda ráda, že vyjede, ale zase o to výživnější jsou uskákané úseky z kopce, zejména jeden horizont v lese kousek před cílem. Na hlavním diváckém místě nahoře na louce na zatáčkách přes horizonty jsme byli půlkou auta mimo trať (bez ztráty tempa), ale to tam letos tak nějak patřilo k dobrému bontonu.

V druhé rundě už byly Slušovice oschlé a RZ Držková se jela naostro, což byl masakr jak jezdecky, tak navigačně, čímž myslím zejména sjezd od rozhledny Maruška do cíle do Hošťálkové. Tento úsek zmiňoval v časopise Rally i Honza Hloušek od Honzy Kopeckého. Zkrátka, kdo sám nezažil, nepochopí… Masakr je také rychlý lesní úsek Majová, tu jsem ještě nikdy nejel, jenom jsem tu byl kdysi dávno jako divák. Sjezd z Májové s úzkými zablácenými rovinkami a nepřehlednými rychlými zatáčkami mezi křovím v podvečerním světle střídavě probleskujícím mezi stromy je psycho, jak jezdecky, tak na správnost rozpisu a diktátu. Nicméně oboje se nám zde dařilo pěkně a měl jsem z Májové hezký pocit. Stále divočejší je z hlediska povrchu úsek Podhoran, který už je místy spíše šotolina, a převzal tak po Pindule štafetu asi nejrozbitějšího úseku Barumky. No a na závěr dne přišla hlavní legrace na Semetíně, který už jsme jeli kvůli zpoždění po haváriích za tmy. Nejprve proběhla krize v údolí cca kilometr po startu, kde byla levá tři komplet na blátě. Nejdříve nás to potáhlo do pravého příkopu a pak směr levý, ale vyhrabalo se to a zvládlo se to. Dle stop a pozdějších ohlasů tady s příkopem bojovala asi většina aut, včetně svozu výsledků. Nahoře na diváckém místě za pravou přes horizont jsme chytili na krajnici nějaké šutry a bouchli disk, zde na Semetíně už skoro tradičně, takže jsme měnili za cílem RZ kolo, aby nebouchalo o čep řízení. Navigačně to byl za tmy ve sjezdu do cíle opět masakr, to se prostě musí zažít, to se nedá popsat. Měli jsme tu 4. čas ve třídě RN6 – tradičně čím těžší podmínky, tím lepší pro nás.

A ještě perlička – zatímco dříve jsem byl známý tím, že jsme jezdili bez světelné rampy, tak letos jsme jeli naopak Semetín za tmy jako jedni z mála s rampou, i s přispěním dobré rady Martina Čagánka. A dokonce s funkční rampou, což nebylo zrovna pravidlo, jak by mohli vyprávět již zmínění Pavel Šivic a Láďa Tarabus, kteří úspěšně odjeli Semetín za tmy na potkávačky… no, jsou to holt hoši šikovní a bystrozrací!“

Takže to byla hodně výživná sobota, ale neděle byla loni na barumce podle všeho výživná neméně…

Aleš: „To rozhodně! Začalo to už tím, že při odjezdu z ranního UP jsme byli upozorněni, že máme prázdnou zadní pneu. To se v servisu snadno vyřešilo a jelo se do chřibských lesů na RZ Bunč, kde bylo po předcházejících deštích tradičně vyházeno spoustu bláta. V lese na úzkém po startu to nebylo nic překvapivého a bláto tam bylo už při tréninku, ale ve sjezdu před cílem před Jankovicemi to bylo docela slušné překvápko a nejedna posádka tam šla ven. Sice jsem tam jel preventivně s rezervou, ale i tak nám to tam vyšlo „tak akorát“. Klouzalo to fakt hodně. A dole v dědině jsme pak byli odměněni aplausem za hezký průjezd. Pak se jel Maják za deště. Musím říct, že jeho rychlá první část na vodě, na hladkém asfaltu na široké hlavní silnici lemované hlubokými příkopy, a na suchých gumách, ve mně budila maximální respekt. Vůbec jsem nevěděl, co tady od toho mám čekat. Nicméně jak jsme postupně míjeli dost rozbitá auta poházená kolem trati, mezi kterými byli bohužel i kamarádi Honza Frei s Romanem Maryškou z předchozího průjezdu historiků, tak jsme se utvrdili v názoru, že ten respekt tu byl zřejmě oprávněný. No a pak byla první Pindula. Samo také na blátě, ale hlavně kupodivu s minimem šutrů a ani tu auto moc nebouchalo o zem, oproti tomu, co jsem očekával na základě dřívější zkušenosti. Celkově to bylo výrazně lepší, než jsem čekal, a v cíli jsem nabil dojmu, že budu muset Pindulu ve svých očích zřejmě rehabilitovat.“

Následoval nedělní polední servis a od Chřibů se hnaly těžké černé mraky, které zvěstovaly, že odpoledne asi teprve nastane to pravé blátivé peklo...

Aleš: „A nastalo. Jenže na to doplatila dalším motorem odhozeným do lesa už posádka Battistoli-Scattolin, takže druhý průjezd Bunče byl pro skoro celé pole zrušen. K mému velkému zklamání, protože na to blátivé bruslení jsem se moc těšil, možná by to člověku trochu simulovalo i mojí oblíbenou sněhovou Jänner rallye. Déšť se nad Chřiby mezitím nějak rozfoukal, takže podmínky na Majáku a na Pindule zůstaly přibližně stejné, jako dopoledne. Na Majáku úřadovala hlavně široká levá čtyři/pět na hlavní před Malenovicemi, která byla kompletně pod „vykatovaným“ blátem a řada posádek se tu auta „roztančila“ a vydala se toulat na louku. Mezi nimi bohužel byli i naši servisní kolegové Jirka Rybák a Honza Houšť, kteří zde přišli o šanci na medaili ve třídě. I nám se tu Felda začala posouvat tak, že i Alessandra dala vědět, že ví, že se něco děje. A dramaticky také vypadalo také „fáčko“ ve sloupu u Malenovického hradu.“

Ale jak se říká, to nejlepší nakonec!

Aleš: „A přesně tak to bylo! Závěrečnou druhou Pindulu jsme si opravdu maximálně užili! Celá byla jezdeckým orgasmem, který vrcholil adrenalinovým nepřehledným sjezdem do cíle plným rychlých zatáček a horizontů, kdy člověk v touze po informacích dychtivě visí ušima na diktátu spolujezdkyně a nedočkavě a s napětím prožívá každou desetinu sekundy jízdy. Konečně jsem Pindule přišel na chuť a pochopil, proč jí řada jezdců tak miluje. Důkazem toho, že nám Pindula šmakovala, bylo i to, že jsme zde málem dojeli posádku před námi. Naštěstí, vždy když už jsme se začali přibližovat na kontaktní vzdálenost, přišel nějaký kopec nahoru, a byl zase klid. Každopádně, Power Stage by nám tedy šla! V horní části Pinduly, kde šli v roce 2008 přes střechu Roman Kresta s Petrem Grossem v Tescoma-Peugeotu S2000 (jak jsem se později dozvěděl), tam jsem se nechal trochu unést zuřivě fandící skupinou fanoušků (ze kterých se následně vyklubal můj „mateřský“ Rallysport Příluky) a trochu optimističtěji jsem pojal rychlý nálet do této nepřehledné zatáčky na hranici světla a lesního šera. Naštěstí Alex to tam sázela tak, jak bylo potřeba, takže zřetelná informace „L4 bláto blbá klouže“ přišla právě včas na to, aby z toho byl hezký průjezd, a né průšvih. Holt, když má člověk „dobré“ kamarády, kteří navíc velmi dobře vědí, kam si stoupnout, tak pak musí mít i dobrého spolujezdce.“

No a připomeňte, jak jste na Barumce vlastně dopadli?

Aleš: „Pokud myslíš výsledkově, tak absolutně 71. ze 79 dokončivších a 105 startujících, a ve třídě 5. ze 6ti dokončivších a 10 startujících. Felda zde tak poprvé prokázala, že i jako pouhé „eNečko“ je,do jisté míry, použitelná i mezi „Áčkama“. A pokud myslíš kulturně, tak také fajn, na tradičním po-barumkovém „debriefingu odborníků“na Příluku jsme se sešli, kromě například čerstvého Mistra ČR ve 2WD, hned 3 posádky třídy RN6 (první, pátá, a odstoupená z 1. místa jednu RZ před koncem).“

A nyní už je čas na závěrečnou děkovačku, i když už je přes půl roku po barumce...

Aleš: „Já samozřejmě děkuji Alexandře Vroně za kvalitní četbu na velmi náročných úsecích barumky, ještě jednou je třeba poděkovat Martinu Čagánkovi za celovíkendovou komplexní servisní a doprovodnou péči a DH racingu za poskytnutí zázemí. Dále Vláďovi Příborskému za odvoz naší Felicie do Zlína i zpět, našemu „šéfmechanikovi“ Radkovi Zdrubeckému za přípravu auta na závod, značce DS Automobiles (www.dsautomobiles.cz) za zapůjčení nové DS 4 jakožto luxusního tréninkového a doprovodného vozu, a Zdeňku Martinákovi všechna týmová trička, hrnky, pingly a polštáře, které nám vyrobil a daroval. Pokud byste také něco potřebovali, můžete se mu ozvat na www.uhprint.cz nebo www.martenz.net. A samozřejmě děkuji našemu hlavnímu partnerovi, společnosti Market Vision (www.marketvision.cz) a všem fanouškům za fandění. Zejména pak těm, kteří vydrželi u cílové rampyaž do tmydo našeho průjezdu a přichystali nám tam bouřlivé uvítání.“

…a ještě prý má jednu speciální pochvalu pro pořadatele spolujezdkyně?

Aleš: „Je to tak, uspokojit Alessandřiny stravovací nároky během rallye není úplně jednoduché, ale pořadatelům barumky se to prakticky neustálým přísunem ovoce do závodního kokpitu podařilo, takže jim patří velká gratulace. Trochu si tím vyžehlili i tu evropskou GPSku. ;-)“

V loňské sezoně jste pak kromě barumky jeli ještě Rally sraz Běšiny, v rámci Mistrovství ČR Invelt Rally Pačejov, a nakonec Pražský Rallysprint. Na ty vzpomínat nebudeme?

Aleš: „Vydařený Pražský Rallysprint je ještě celkem v živé paměti, nicméně od Běšin a Pačejova už také uplynulo půl roku, takže na ty bychom už skoro také mohli někdy zavzpomínat. ;-)“

Aleš Holakovský
Sdílet

Příspěvky / komentáře

info

Abyste mohli psát komentáře ke článkům, musíte se přihlásit
toplist