Závěr roku Stanislava Budila byl plný závodnických zážitků

Středočeského pilota jsme dlouhé roky spojovali s historickým vozem BMW 2002. Už v minulém roce však v jeho garáži zaparkovala také atraktivní Toyota GT86 CS-R3, na nedávném Pražském rallysprintu se Budil premiérově posadil za volant Škody Fabie R5.

Finále soutěžácké sezóny každoročně obstarávají především volná a exhibiční klání, na kterých už nejde o mistrovské body, ale spíše o radost z jízdy či případně o zkoušení jiné techniky. Stejně tak to pojal v závěru roku Stanislav Budil, který však každý ze dvou absolvovaných podniků pojal odlišně. Nejprve se vydal s Toyotou GT86 CS-R3 na tzv. Setkání mistrů, které se v polovině listopadu konalo na autodromu v Sosnové u České Lípy. „Na severu Čech jsem si chtěl především trochu lépe vypilovat jízdu v technických úsecích, pro tyto účely je nevelké závodiště s klikatou tratí jako stvořené,“ vysvětluje štětkovický pilot a dodává: „Také jsem samozřejmě dělal široké smyky, v jednu chvíli široké až moc – odnesl to zadní blatník, takže teď je už auto na ozdravné kúře u klempíře, aby bylo včas připravené pro příští sezónu, přece jen oděrek už na něm přibylo moc a bylo potřeba to opravit trochu víc z gruntu. Setkání jsme si ale příjemně užili, mělo i společenskou hodnotu, pozdravili jsme se s mnoha závodníky a také jsme ve volných chvílích mohli obdivovat jejich umění, zaujal mne například skvělý autokrosař Petr Nikodém.“

Druhou akcí, kam se Středočech vydal, byl Pražský rallysprint na začátku prosince. A tam připravil Budil svým příznivcům velké překvapení, když se ve startovní listině objevil s moderním vozem Škoda Fabia R5 z dílen Brynda racingu. Technika mistrovské třídy RC2 je tou nejvyšší možnou ligou, se kterou lze zápolit v rámci národního šampionátu, navíc pro Budila to měla být premiéra za volantem soutěžního vozu s poháněnými všemi čtyřmi koly. „Dali jsme si to s kamarádem Tomášem Haškem jako dárek k našim letošním kulatinám, proto jsme měli na dveřích nalepenou na první pohled nelogickou rovnici, že startovní číslo 25 se rovná součtu 50+50,“ usmívá se jubilant, který zároveň popisuje své nesčetné nové zážitky: „Abych dostal od AČR svolení startovat s tzv. čtyřkolkou, musel jsem před soutěží absolvovat pár kilometrů po boku s mentorem Honzou Černým, a od něj jsem se i dozvěděl nějaké poznatky k ovládání této techniky. Potom jsme si ještě společně s Milanem Poživilem udělali test v Bělé, kde jsem s R-pětkou najezdil ani pětatřicet kilometrů, a to už bylo hodně přínosné. Po něm už jsem tušil, že si snad neudělám velkou ostudu a že nebudu za volantem toho auta ani nebezpečný pro okolí, zkrátka už jsem to rychlé auto začal nějak ovládat.

V Praze to byl pro mě vůbec první životní start s pronajatým autem a musím říct, že to bylo sice velice nezvyklé, ale že jsem si to neskonale užil. Zvlášť na takovéto akci, která je trochu i společenskou záležitostí, tam je moc příjemné, když se o auto postará někdo jiný. A vlastně nejen o auto, ale i o nás posádku. Tým Brynda racing má všechno perfektně propracované, musím jim moc poděkovat všem v čele s vedoucím týmu Jirkou Bryndou a také Maxem Kašparem, který měl na starosti náš vůz. Když to maličko přeženu, připadal jsem si jako v továrním týmu, určitě to všechno přispělo k tomu, že jsme nakonec zajížděli i docela obstojné časy a auto ani neškrábli – pominu-li prasklé sklíčko u zrcátka. Byl to ale především ohromný zážitek, třeba na Strahově odbočení do úzké uličky mezi obrubníky, tam jsem si říkal, že se do něj přece nemůžu trefit – proč já si tak drahé auto půjčoval, když s ním třeba ani nevytočím zatáčku. No a otočil jsem volantem, popotáhl ruční brzdu, auto udělalo přesně to, co mělo a stačilo šlápnout na plyn a upalovat pryč. Prostě pohádka, fakt mne to bavilo, dokonce nám i diváci mávali.

Na výsledky jsme se poprvé podívali až po třetí rychlostní zkoušce a byli jsme příjemně překvapeni. Samozřejmě jsme se nemohli měřit ani s mladými talenty ani s těmi, kteří s vozy 4WD mají naježděny stovky kilometrů. Přesto někteří z nich byli před námi jen o pár vteřinek a další až za námi. My se pohybovali kolem pětadvacáté příčky, to bylo určitě nad naše očekávání. Musím pochválit i Tomáše Haška, s ním jsme jeli už dvakrát Prahu s bavorákem a teď i s R5, on měl opět vše precizně připraveno a rozpis četl velmi dobře. Zkrátka myslím, že jsme naše padesátiny oslavili důstojně a že jsme si oba připravili k jubileu dárek v podobě dne plného velké radosti. Bylo to prostě fajn, za každým cílem jsme se naplno rozesmáli a sdělovali si zážitky z erzety.

Nesmím zapomenout ani na náš skvělý fanklub, který na nás vždycky čekal v servisní zóně, měli jsme tam větší fanouškovskou kulisu než mnohé větší týmy. Jsem rád, že si to i oni dokázali užít, mnozí nám na start přispěli a jejich podpisy při soutěži zdobily zadní část škodovky. Rally fans Sedlčany o sobě opět dávali patřičně vědět už při soutěži, za odměnu jsme se i pro ně pokusili předvést nějaké smyky při závěrečném Epilogu.

Praha byla zkrátka skvělá a myslím, že příjemně završila sezónu, kterou asi můžeme považovat za úspěšnou. Po sečtení bodů jsme v mistrovství republiky v rámci naší třídy RC4 I klasifikováni jako čtvrtí, to je od loňska velký posun vzhůru. Moc bych za ten rok chtěl poděkovat spolujezdci Vašku Vorlovi, s nímž jsme postupně auto poznávali a učili se postupně zrychlovat. Velké poděkování za rok 2025 patří též našim mechanikům na čele s Romanem Maryškou a Zdeňkem Kožmínem, díky nimž se naše červenobílé auto stalo už velmi spolehlivým. Rád bych poděkoval za podporu také všem partnerům týmu, bez nichž by se náš nákladný koníček také neobešel, hlavní poděkování ale samozřejmě patří mojí rodině za velké pochopení. A co bude dál? Konkrétní plány pro rok 2026 zatím nemám, ale rád bych vrátil na tratě kromě toyoty i naše historické BMW 2002ti, se kterým jsme kromě našich tratí brázdili i ty evropské,“ uzavírá povídání Stanislav Budil.