Startujeme! Před Pepou Králem stojí v roce 2026 nová výzva

Rallyová sezóna 2026 se před nedávnem rozjela na plné obrátky. O té loňské, a o plánech na tu letošní, jsem si povídal s „multispolujezdcem“ Pepou Králem, který počtem svých startů patří mezi nejvytíženější navigátory v České republice. Na svém kontě má více jak tři sta padesát rally. Jen za rok 2025 stihl stát na startu čtrnáct krát a stihl navigovat tři různé jezdce.

Tvůj první start proběhl ve Španělsku na Rally Costa Brava, a poslední soutěží roku 2025 byl Pražský rallysprint. Jak uplynulou sezónu hodnotíš?

„Uplynulou sezónu musím asi rozdělit na více částí, protože s každým jezdcem jsme to „pojímali“ trochu jinak. Už delší dobu se netajím tím, že mojí prioritou jsou spíš starty v zahraničí. S německým jezdcem Jürgenem Geistem se známe hodně let, a do závodního auta spolu pravidelně sedáme od roku 2022. Jeho Opel Manta 400 z roku 1983 je super vůz, ale technicky už na ty nejlepší (čti mladší) vozy nestačí. A protože jsme věděli, že od roku 2026 budou do ME historiků „připuštěny“ vozy až do roku výroby 2000, řekli jsme si, že toto bude asi poslední sezóna, kde můžeme v ME ještě s Opelem být vidět někde „víc vpředu“. Měli jsme poměrně velké plány, budget na účast v kompletním ME, i výsledkové ambice. Jenže člověk míní a rallyový Pánbůh mění.

Rally Costa Brava nám výsledkově moc nevyšla. Možná to bylo deštěm, který soutěž celé tři dny provázel, a určitě to bylo neuvěřitelnou jezdeckou sestavou, která se tam pravidelně na startu schází. 250 soutěžních vozů by si na startu přál každý pořadatel.

Mnozí jezdci zde se pak specializují na start pouze na pár soutěžích, zato ale pořád těch samých. A když někdo ty samé RZ jede už po pětadvacáté, má skutečnou výhodu. Ale „pláč“ nic neřeší, v ME je důležitá „konzistence“ na všech soutěžích, ať se jedou kdekoli.

Chuť jsme si chtěli „spravit“ na Rally Vltava v Klatovech, která Jürgenovi tradičně sedí. Těšili jsme se moc, mj. i z toho důvodu, že „u mě doma“ jsme spolu jeli poprvé.

Časy i výsledky byly v Klatovech o dost lepší než ve Španělsku, a to i přes moji chybu (pozdní příjezd do ČK), i přes zdržení za vozem, který jsme o minutu dojeli, a i přes nefunkční interkom na jedné RZ. „Tahle RZ nám v prvním průjezdu fakt sedla, tak teď jim tady ukážeme!“, stihl jsem ještě říct Jürgenovi před startem RZ 8. Tempo hned od startu jsme nasadili odpovídající, jenže v půlce erzety motor ztratil výkon, a v obci Fleky „dodýchal“ definitivně… Totální zničení motoru způsobilo nejen odstoupení na „Vltavě“, ale i neúčast na dvou dalších soutěžích, Rally Antibes a Ypres Rally. Zvlášť Antibes mě mrzelo, těšil jsem se tam na rychlostní zkoušky, které se jedou i při Rally Monte Carlo.“

Z velkých ambicí se tak jedním okamžikem pro vás stala spíš „Sezóna ztracených nadějí…“

„Do ME historiků jsme se měli vrátit zase v červenci v Rakousku. A protože jsme nechtěli „sedět doma na zadku“, „odskočili jsme si“ do „italského mistráku“ na Rally Lana Storico. Itálie je země rally skutečně zaslíbená. Krásná země, krásné tratě, konkurence větší než v Mistrovství Evropy, dobré počasí, nejlepší káva. A i když jsme moc nevěděli, co nás tam čeká, snad jsme tam „ostudu neudělali“. Jednak to naše auto, ale i naše národnosti, tam byly tak trochu exotické, a zjistili jsme, že nás italské tratě fakt baví. Naše účinkování tam sice skončilo nárazem do svodidel a vylomeným předním kolem, ale i tak to možná předznamenalo naše další plány do budoucna.

V Rakousku na Rally Weiz jsme pak odvedli „svůj standard“. Sedmí v ME, druzí ve třídě. Ale vzhledem k tomu, že naši soupeři už měli většinou „nabodováno“ z pěti soutěží, a že další dvě šotolinové soutěže (Lahti a Acropolis) jsme v plánu neměli, bylo nám jasné, že z našich ambicí pro rok 2025 „sešlo“ vlastně už v dubnu. A zároveň bylo i jasné, že s Opelem Manta 400, byť to auto oba fakt milujeme, už se nikam výš nejspíš neposuneme. Takže jsme podzim v ME historiků už tak trochu „vypustili“, s tím, že se budeme pomalu muset rozhodnout, co dál v příštím roce.“

Ale vy jste ještě „nakoukli“ v září do francouzského „mistráku“ historiků.

„Rally Mont Blanc, teď zpětně hodnoceno, byla asi nejhezčí soutěží, kterou jsme s Jürgenem a s Opelem v roce 2025 absolvovali. Krásné tratě, krásné horské prostředí, neuvěřitelné množství startujících. Rally byla i součástí francouzského mistrovství „současných vozů“), a nakonec i dobrý výsledek. Skončili jsme osmí celkově. Mohlo to být ještě o místo lepší, ale jeden „probrzděný“ vracák byl proti. A hádej, kdo skončil před námi? Ze sedmi posádek šest jelo s BMW M3!

„Jestli chceme ještě v historicích zajet něco víc, museli bychom to BMW M3 mít taky“, loučil se se mnou Jürgen po návratu z Francie.“

Ty jsi ale v roce 2025 nejel jen s Jürgenem Geistem.

I v sezóně 2025 jsem zároveň pravidelně „sedal“ do auta k Milanu Poživilovi. V roce 2024 se nám spolu podařilo „vyválčit“ celkové vítězství v kategorii 55+ v českých rallysprintech, a tak jsem asi po jedenácti letech byl s Milanem „konečně zase něčeho mistrem.“ Sice se tomu eufemisticky říká, že je to pro ty „dříve narozené“, ale konkurence je tam „jako řemen“, nikdo nikomu nedaruje ani sekundu, a věk je tam taky „jen číslo.“ Sezónu 2025 jsme s Milanem pojali tak trochu víc „easy“. Po nedokončené Rally Morava jsme rezignovali na „obhajobu titulu“, a dohodli se, že si ji uděláme „víc zážitkovou“, a že pojedeme tam, kde se nám líbí. A tak jsme se, mimo jiné, objevili s Milanovou oktávkou (Škoda Octavia 2000 2WD) na druhém ročníku polské „Rally Legend“. Byl to můj první start v Polsku, a musím říct, že polští fandové jsou fakt nejlepší a zároveň asi nejdivočejší fanoušci na celém světě.“

Konec sezóny jste si ještě „vyšperkovali“ účastí na Rally Legend v San Marinu.

„Legends San Marino už je pár desítek let poutní místo rallyových nadšenců, a každý, kdo o ní ví, tam chce jet. Já tam byl sice už popáté (Milan podruhé), ale to místo mě baví pořád. Oktávku jsme ale tentokrát nechali doma. Jeli jsme ve třídě WRC, i když „jen“ fabií erpětkou, ovšem s laskavým povolením Škoda Motorsport (děkujeme) - v designu Škoda 130 RS Monte Carlo 1977. Pražský rallysprint už pak byl jen taková „třešnička na předvánočním stromku.“

To ale pořád ještě není celý výčet „tvých zářezů“ v roce 2025.

„No, o moc víc už jsem toho nestihl. Ještě jsem dvě soutěže absolvoval s Pepou Kakrdou, Barum Rally a Sprint ve Vsetíně, pro „změnu“ v Opelu Ascona A. Opel je asi tak trochu můj osud. Známe se s Pepou hrozně let, a kromě toho, že se spolu pořád jen „chechtáme“, chováme k sobě vzájemně i hlubokou profesní úctu. Div si v závodním autě nevykáme. Pepa je pro mne „pan Legenda“ snad ve všech odvětvích motorsportu, které kdy zkusil, a tak když to stíhám, jedu s Pepou kdykoli kamkoli. Na Barumce i na Vsetíně jsme s tou jeho „partou“ užili nejen spoustu legrace, ale ještě k tomu jsme byli vždycky první ve třídě i v kategorii, a tak jsme si spolu ještě na konci roku „došli“ na autoklub pro poháry za třetí místo v Mistrovství ČR historiků. A já, ačkoliv jsem to „tentokrát opravdu, ale opravdu nečekal“, jsem s Pepou byl „konečně zase něčeho druhým vicemistrem.“

To nejdůležitější v sezóně 2025 (ME historiků) vám tedy ale moc nevyšlo.

„No, nebylo to úplně podle našich představ. Ale všechno zlé je občas i k něčemu dobré. Skoro celý podzim Jürgen pak už „seděl doma na zadku“, ale čas nemarnil a spořil „do prasátka.“

A stálo to za to?

Určitě, v říjnu totiž do Wohlmuthausenu „přišel Ježíšek“… a přinesl… BMW M3!!!

To znamená, že už se nebudeme moct na nic vymlouvat! Buď ty výsledky budou, nebo už se můžeme jít rovnou „jen vozit“ u Jürgena doma v německým mistráku.

Ale co s tím autem vlastně pojedeme, k tomu až později.“

Je něco, čeho v loňské sezóně lituješ nebo co se nepodařilo?

„Je mi líto, že jsme se s Jirkou Petráškem nemohli postavit na start Jänner rally. Jednak je to opravdu „jedno z mála dobrodružství, které ještě člověk ve střední Evropě může zažít“, a hlavně, jsem tak trochu „spolupachatel“ organizátorů. (Pepa je neformální ambasador Jänner Rally pro ČR). Z tohohle důvodu mě dost mrzí, že české posádky o tuto krásnou soutěž nemají moc zájem.“

A co takhle nějaká úsměvná příhoda…

No, tak to jsem se jednou zúčastnil takové akce... Docela hezky rozjetou Rally Lana Storico jsme nedokončili. Naše snažení „ukončil“ na RZ 3 náraz do svodidel (a „drobná“ ztráta levého předního kola. No, svodidla… spíš takové betonové hranoly… které stály na místě, kde byla díra do svodidel (evidentně už delší dobu) probouraná skrz naskrz. „Proč si to neopravíte?“, ptám se jednoho z pořadatelů poté, co koukám, že pod svodidly je pětimetrová kolmá zeď. „No, tady se rally poslední dobou jezdí každý rok. A každý rok se tady taky „najde“ minimálně jeden „idiot“, který to do těch svodidel „narve“. Takže my už to ani neopravujeme, protože víme, že je to „marný“, a jen tam dáváme ty betonový kostky.“ „Hm, tak letos už se jedni idioti našli… byli jsme to my“, bručel jsem si do šálku s kávou.“

Víš kolik jsi v jedné sezóně odjel nejvíce soutěží?

No odhaduji to nejvíc asi na dvacet soutěží. Což je asi maximum možného, vzhledem k tomu, že sezóna v ČR je od dubna do října, a i tak to vychází na skoro každý druhý týden.

(V letech 2013 a 2023 absolvoval Josef Král devatenáct soutěží – pozn. autora)

Seděl jsi v řadě aut, tak které pro Tebe bylo fakt TOP?

I když už jsem něco v rally „zažil“, pořád je ve mně ten „malý Bobeš z Východočech“, a tak si vážím každého kilometru, který můžu jet, a nevadí mi, ani když je to někde vzadu. Hezké svezení bylo v řadě aut, ale „wrco“ je prostě „wrco“. Měl jsem to štěstí, že jsem se mohl svézt hned s několika. Ale nejvíc pro mě asi byl zatím Ford Fiesta WRC od Jaro Melichárka. Sedneš do něj… zavřeš oči. „Ty voe, já jsem v nebi! A už zaživa!“, je myšlenka, která přijde během dvou vteřin.“

Vedle domácích rally jsi startoval v řadě zemí Evropy. Kterou rally považuješ za nejhezčí?

„Je to jako s holkama. Každá soutěž má něco svého, nedá se asi zvolit nějaká jako nejhezčí. Ale specifický citový vztah mám asi k Lausitz rallye, kterou já, ač z Liberce, považuji za svoji domácí soutěž. Jméno Rally Monte Carlo, byť se od mého dětství značně proměnila, pak pro mě navždy zůstane něco jako modlitba. Velkou srdcovkou je pak pro mě i již výše zmíněná zimní Jänner rallye. Ale hodně jsem toho ještě “nezažil“, takže bůhví, co ti řeknu za rok.

Co vůbec upřednostňuješ – asfaltové nebo šotolinové soutěže?

„No, spíš soutěže na nezpevněném povrchu, neboť je považuji za „prapočátek“ rally vůbec. I když je jasné, že auto na nich taky dostane „nejvíc zabrat“. A kdo je technik, a techniku miluje, ten se jim spíš snaží vyhnout. Od roku 2026 je vypsané ME historiků mj. i na šesti šotolinových soutěžích. Jsem docela zvědav, kolik posádek se přihlásí, a kolik z nich jich pojede na konci sezóny.“

Máš v rally nějaký zatím nesplněný sen?

„Těch nesplněných snů je nekonečná řada. Ale mám v sobě i dost pokory na to, abych si uvědomoval, že si vlastně ten „svůj sen“ žiju už teď. Ale přesto…Kdybych tu „zlatou rybku“ fakt vylovil, asi bych si asi přál start na Finské rallye s vozem kategorie WRC.“

Co si myslíš, že je v rally pro úspěch nejdůležitější?

„Z mého pohledu spolujezdce asi jistá univerzálnost a konsistence. Spolujezdec je týmový hráč a musí být schopen okamžitě „fungovat“, i když je někde poprvé v životě. Každá soutěž je jiná, obvykle i s jiným jezdcem, jiným rozpisem, jiným způsobem čtení, a občas i v jiném jazyce. Zajet s kýmkoli, kdekoli, na jakémkoliv povrchu, je asi pro spolujezdce největší profesní výzva. A já si už dávno říkám: „Život je moc krátký na to, abychom si kladli nízké cíle.“ Takže do „neznámého prostředí“ chci vždy, i když „po pětadvacáté doma“ by to bylo všechno daleko snadnější.“

Stíháš vůbec kromě rally ještě něco jiného?

„No, moc ne. Rally člověku téměř jistě zničí nejen jakýkoli pokus o „rodinný život“, ale i iluze o tom, že bude stejně dobrý i jako horolezec, lyžař, biker, horský průvodce, cestovatel, spisovatel. Můj záběr je fakt široký. A času tak málo…“

A co tedy bude příští rok?

„Všechno bude trochu jinak. Pojedeme s BMW M3 mistrovství Itálie historiků. Jürgen si zjevně nechce klást nízké cíle. Myslíme si, že to nebude tak finančně náročné. ME je přece jen tak trochu spíš značně finančně náročná zážitková tour, a že je v něm přitom větší a početnější konkurence než v Mistrovství Evropy. Jo, a taky tam mají nejlepší kafe na celém světě. Je to vůz „chassis No. 4“, ovšem díky spolupráci s Mattsem van den Brandtem ve stavu odpovídajícímu nejnovějším vozům z jeho dílny. No a Opel Manta 400 v garáži dál zůstává. Jürgen navíc plánuje i účast na Rally Mont Blanc, a jestli se nám podaří na závodech „provětrat“ i Mantu a BMW M3 E36, nuda to rozhodně nebude.“

Podle toho, co vím o italských soutěžích já, to ale nebude nic jednoduchého.

„Italské soutěže jsou hodně specifické, zatáček pětkrát více na kilometr než v Čechách, a rovinku 150-200 metrů tam často nenajdeš za celou soutěž ani jednou. Je to ze zatáčky do zatáčky. Zapamatovat si erzety je na rozdíl od těch českých prakticky nemožné. O to více tady pak záleží na spolupráci obou členů posádky.“

A kdy vás čeká první start v Itálii?

„Už tento týden na Historic Rally delle Vallate Aretine (28. února 2026). Vypadá to jako jednoduchá záležitost. V sobotu ráno se začne a navečer jsme v cíli. Jenže závěrečná erzeta je dlouhá 35 kilometrů, takže do poslední chvíle rozhodně nebude nic jasného. A my tam těch „ztrát panenství“ budeme mít fakt hodně najednou.“

V sezóně 2026 pro Tebe budou prioritou soutěže právě v mistrovství Itálie historiků. Plánuješ ještě nějaké další starty? A s kým?

„Už jsem se smířil s tím, že labutě v parku bude muset místo mě chodit krmit asi fakt někdo jiný. Spisovatelská kariéra se odkládá, himalájské treky snad taky ještě počkají. Vedle Jürgena bych se samozřejmě rád svezl s Milanem Poživilem, snad odjedeme něco i s Jirkou Petráškem a Pepíkem Kakrdou. Ale konkrétní soutěže ještě nevím, protože Šumava/Vltava a Vyškov mi kolidují se závody v Itálii.“

Vedle aktivního závodění máš také úzké kontakty na soutěže do Rakouska, především jsi českým ambasadorem populární Jänner rally. Znamená to, že se jednou „chystáš na druhou stranu barikády“?

„Ne, určitě nic takového neplánuji, nebo o tom ještě nevím. Pokud budu schopen podávat výkony, které někomu při závodech pomůžou, jako člověk postižený „syndromem pomahače“ měnit nebudu. No, a pak si snad konečně „obejdu“ i pár himalájských vrcholků. A až kolena „řeknou definitivně dost“, někam si zalezu a budu psát knihy. Pro začátek ale „píšu“ pořadatelům z Freistadtu hlavně dokumenty do češtiny.“

Popřejme posádce Jürgen Geist – Josef Král hodně štěstí a vozu BMW M3 E30 dobrou kondici při náročných soutěžích na italských erzetách v roce 2026.