Kovaříkovská dobrodružství roku 2025, díl druhý, RAC Rally

Před pár dny jsme popsali loňské účinkování týmu Oldřichů Kovaříků v evropském šampionátu historických vozů, také jsme zmínili, že velké finále jejich sezóny se odehrálo na další soutěži. Týmovou událostí roku byla totiž listopadová Roger Albert Clark Rally, která nejen svým zkráceným názvem RAC Rally odkazovala na dávnou tradici slavné součásti mistrovství světa.

Britská rally byla naposledy součástí světového šampionátu v roce 2019, to už ale víc jak dvacet let nenesla ve svém názvu zkratku královského autoklubu, tedy R.A.C. Tento název ale z myslí fanoušků nevymizel, i kvůli tomu posléze kultovní zkratku oživila skupina nadšených organizátorů a vypůjčila si ji pro podnik, ze kterého se postupně stalo synonymum pro jednu z ´posledních opravdových rally´. Posuďte sami. Trať soutěže tentokrát měřila neskutečných 2078 km včetně 35 rychlostních zkoušek o celkové délce 501 kilometrů! Podobnou délku měla originální RAC Rally o třicet let dříve, kdy se světovým šampiónem stal Colin McRae. Na rychlostních zkouškách Roger Albert Clark Rally 2025 navíc nebyly povoleny předstartovní seznamovací jízdy, závodilo se buď podle rozpisů zpracovaných některými specializovanými britskými firmami, nebo zkrátka na oči...

„Není tajemstvím, že milujeme výzvy, a tohle byla zatím pro nás výzva úplně největší,“ říká Oldřich Kovařík mladší: „Věděli jsme o RAC, že je to nejdelší a nejtěžší evropská soutěž pro historické vozy, a na té jsme zkrátka nemohli chybět. Už jsme zvládli italské Sanremo, řeckou Acropolis, finské Lahti, nově taky Antibes na tratích Monte Carla, před námi tedy stála velká výzva v podobě RAC. Už v roce 2023 jsme na dálku s napětím sledovali průběh této soutěže a hned v lednu 2025 jsme začali s přípravami na náš vlastní start. Zamluvili jsme si ubytování a doufali, že se nám povede se zúčastnit. To totiž není až taková samozřejmost – hned v prvním týdnu přihlašování se celá kapacita 180 účastníků naplnila, dokonce bylo potřeba udělat seznam i dalších 45 náhradníků! My patřili mezi přijaté šťastlivce, možná hrálo i roli, že jsme byli, společně s Ondrou Coufalem, prvními přihlášenými Čechy v celé historii tohoto klání. V létě pak přišel čas na přípravu vozů, a tak Škoda Octavia TS i Škoda Favorit 136 L prošly kompletní repasí všech funkčních celků. Veškeré sestavy podvozkových skupin i hnacích agregátů jsme si vyrobili ve dvou vyhotoveních tak, aby nás na extrémně náročné soutěži nic nemohlo zaskočit. Přípravy trvaly několik měsíců, ale jak se pak v Británii ukázalo, byly velmi užitečné – a auta byla na startu soutěže jako nová.“

Přípravy se samozřejmě netýkaly pouze soutěžních vozů, mnohá vylepšení doznala i servisní dodávka, která už týmu posloužila při předchozích dobrodružných výpravách. Ostatně i ona má bohatou historii – vždyť právě s její pomocí před pár lety vybojovali titul evropských šampiónů Miroslav Janota s Pavlem Dreslerem. Tentokrát ale nestačila, bylo potřeba zajistit i druhou servisní dodávku, též obytný vůz do nevlídného počasí, dále tzv. rychlý servisní vůz pro zabezpečení servisních úkonů mezi rychlostními zkouškami – jako za starých časů, kdy ještě neexistovaly servisní zóny. Cesta do Spojeného království je navíc po brexitu spojena s celou řadou formalit, kterých jsme si už dávno odvykli, a tak kromě letenek, trajektů a rozpisů bylo potřeba zajistit celní deklarace, karnety se soupisem veškerých převážených věcí (a těch nebylo málo), bezpečnostní prohlášení a pro každého i tzv. doklad UK ETA, tedy něco jako vízum…

„Bylo toho opravdu hodně a nám při zajištění ATA Carnetů hodně pomohl zkušený Josef Kaplan z týmu karosář.cz Ondry Coufala. Bez něj by to pro nás bylo o hodně složitější,“ konstatuje Kovařík a s úsměvem pokračuje: „Nicméně do poloviny listopadu bylo vše opravdu nachystáno a naloženo, takže přesně 15. listopadu v časných ranních hodinách se mohla první část velké výpravy vydat na cestu. Tato první část čítala obě soutěžní posádky, se kterými letěli z Ruzyně šéftechnik Václav Horn a také Lukáš Hrbáček, jenž zastával funkci mechanika a řidiče tzv. rychlého doprovodného vozu. V Londýně jsme vyzvedli obytný vůz a pár dní poznávali krásy Anglie a Walesu, dokonce jsme měli možnost navštívit základnu týmu Nicky Grist Motorsport. Tam nás tento bývalý dlouholetý navigátor Colina McRae, Juhy Kankkunena či Malcolma Wilsona osobně přijal a my si mohli prohlédnout rozpisy, servisní plány či itineráře ze zlaté doby soutěžení s vozy skupiny A či WRC. To bylo pro nás opravdu velkou ctí.“

V dalších dnech absolvovali strastiplnou cestu do Británie také Ladislav a Luboš Krumlové, kteří dovezli soupravu servisních vozů a hlavně – soutěžní náčiní v podobě obou ostrých škodovek! Ty už bylo nutné dovézt až do Walesu, kde ve městě Carmathen proběhly veškeré administrativní i technické přejímky. Všechno bylo samozřejmě bez potíží, a tak ve večerních hodinách 19. listopadu přejely v předvánoční atmosféře obě posádky přes slavnostní startovní rampu, lemovanou velkým množstvím diváků. Se startovním číslem 165 odstartovali Oldřich Kovařík mladší s Markem Kapicem ve Škodě Favorit 136L, číslo 193 vezl na Škodě Octavii TS Oldřich Kovařík starší, tentokrát navigovaný velezkušeným Petrem Dufkem, který se v této úloze osvědčil už při památné výpravě na Historic Rally Acropolis 2023.

První etapa měla být rozehřívací, kdy celková délka rychlostních zkoušek odpovídala asi dvěma třetinám české sprintrally, podmínky na trati ale selankou rozhodně nebyly. Šotolina byla po deštích a mrazech promrzlá a kluzká a přilnavost se na ní rychle měnila podle toho, jak moc na trať svítilo slunce. Začínalo se na legendární RZ Crychan, která pro naše posádky nebyla příliš šťastnou. Vozu číslo 165 záhy po odstartování začalo stávkovat proudění paliva z nádrže do motoru, takže se auto třikrát samo zastavilo a rozjelo. Posádce se poté naštěstí podařilo odhalit problém, který tkvěl ve špatném odvětrání, to pak mělo za následek deformaci nádrže. S opravou samozřejmě problém nebyl, dvanáctiminutové zdržení však posádku fakticky vyřadil z dalšího boje o vyšší příčky ve třídě. O to víc si pak mohla užívat další zkoušky, známé z mistrovství světa, ať už šlo o okruhovku v Pembrey či zkoušku Cefn. Podvečerní průjezd rychlostní zkouškou Crychan se pak stal kritickým pro vůz číslo 193, který v té době bojoval o absolutní čelo v kategorii 1!. Octavia sklouzla v nízké rychlosti do (na první pohled mělkého) příkopu – který se po proklouznutí křovím proměnil v hlubokou propast… Červený veterán se zastavil až hluboko pod hranou vozovky a až velké úsilí vyprošťovacích týmu s landrovery a dlouhými navijáky dokázalo po mnoha desítkách minut vozidlo vytáhnout a naložit na přistavený vlek.

Druhý soutěžní den začal bojovou poradou týmu o tom, co s poraněnou ,Oktávkou‘. „Výsledek byl jednoznačný – přece to nevzdáme, auto je potřeba za každou cenu opravit a soutěž dokončit. Její pravidla totiž umožňovala vynechat některé sekce a poté se do bitvy vrátit,“ vysvětluje vedoucí týmu Oldřich Kovařík mladší: „Potíž samozřejmě byla i v tom, že peloton včetně všech servisních vozů se v průběhu dne měl posunout o dalších 160 kilometrů dál, už do anglického Welshpoolu. Na nás ve voze č.165 čekalo 105 km rychlostních zkoušek a k tomu dalších asi 200 km na přejezdech mezi nimi. Ony rychlostky byly opět naprosto legendární – Myherin či Sweet Lamb/Hafren, to jsou samozřejmě nádherná místa známá z televizních záběrů, navíc i teď lemovaná tisícovkami diváků. Nám se nejlépe dařilo na RZ Dyfnant, která byla téměř kompletně na sněhu – a my na ní zajeli třetí čas v rámci celé kategorie 4!

Když jsme pak přijeli do poledního servisu, s radostí jsme mohli konstatovat, že na ,Oktávce‘ se usilovně pracuje. V permanenci byla kladiva, palice, hodily se i kurty, nebo také nějaký starý traktorový náhon (který donesl místní divák), náš vlek Z-Trailer přitom sloužil jako rovnací stolice. To vše směřovalo k narovnání karosérie i rámu, navíc za velikého zájmu diváků, mechaniků všech možných týmu, ale také médií. Padaly jazykové bariéry, naopak místní přicházeli se snahou pomoci nebo aspoň poradit, množily se nabídky na přesun oprav do nejrůznějších krytých dílen v okolí. Počasí však také spolupracovalo a v servisních parkovištích nebylo ani bláto, rekonstrukce vozu tím pádem mohla pokračovat přímo na místě.

Nás ale ještě čekala druhá část etapy. Favorit už šlapal naprosto bezchybně, bylo jen potřeba pohlídat si zrádné změny povrchů a přilnavosti, na trati byl dokonce brod. Našim soupeřům se Saabem 96 se povedlo zapadnout v bahenní břečce před startem do RZ, a tak jim můj spolujezdec Marek, vybavený pohorkami, pomohl zajímavý švédský vůz vrátit zpět na cestu. Závodilo se už za tmy a my zajížděli časy v rámci rychlejší poloviny naší kategorie 4, bohužel druhý průjezd zasněženou zkouškou Dyfnant byl zrušen a my nemohli navázat na dopolední úspěch. Když jsme se pak večer vrátili do welshpoolského servisu, ještě nebyl ježdění konec – museli jsme závodničku naložit na vlek a přesunout se opět ,o dům dál‘, což tentokrát představovalo jet 450 kilometrů do Skotska! Ty vzdálenosti byly pro našince opravdu obtížně představitelné. Bylo to, jako bychom ráno sedli do auta v Janovicích nad Úhlavou, erzetami se přesunuli do poledního servisu v Kaplici, pak bychom se vrátili na šumavské vložky u Vimperka, dojeli zase do Kaplice – a pak už jen naložili auto a celé zázemí a odvezli to celé do Ostravy, kde se druhý den pokračuje...“

Třetí soutěžní den tedy pro posádky začal ve Skotsku, s ohledem na dlouhý přesun se začínalo se závoděním až v poledne. Naši závodníci nelenili a dál pracovali na údržbě vozu č.165 i na opravě vozu č.193. Znovu to bylo s velkým zájmem diváků, médií i konkurence, příspěvky na sociálních sítích obletěly snad celý svět. Pracovalo se na elektroinstalaci i krytu motoru, největší potíž byla s levým předním blatníkem, který bylo potřeba de facto vymodelovat kompletně nově. Ve Velké Británii se zkrátka náhradní díly na Škodu Octavii z počátku šedesátých let zkrátka shánějí opravdu složitě, z opravy červeného vozu se tak stal doslova příběh RAC Rally 2025…

Posádka Škody Favorit nicméně musela po poledni usednout do svého ostrého vozu a vydat se vstříc dalším rychlostním zkouškám. Čekalo je dalších víc jak sto závodních kilometrů, tentokrát zcela odlišného charakteru. V lesním komplexu Kielder se jednalo o úzké cesty mezi hlubokými příkopy, sněhu bylo ale i tady spousta. Takovéto obtížné podmínky jsou jako stvořené pro pneumatiky Vraník se superměkkou směsí, a také díky nim zajížděl vůz č.165 jeden skvělý čas za druhým. Na RZ Hyndlee z toho dokonce rezultoval další třetí čas v rámci kategorie 4 za Fordem Sierra Cosworth a BMW M3, přičemž za škodovkou se seřadilo dalších dvanáct soupeřů v čele s bývalým vítězem Rally Sanremo Brazzolim a jeho Porsche 911. Po RZ16 se tak posádka Kovařík – Kapic vyšplhala na osmou příčku ve své kategorii 4. Po návratu do servisní zóny přišlo překvapení v podobě zrušení podvečerní sekce z důvodu zablokovaných spojovacích úseků. Našincům přišlo nečekané volno velmi vhod – Škoda Octavia TS začala už zase vypadat jako soutěžní vůz, přišel tak čas na dokončovací práce a funkční testy. Vyzkoušet bylo potřeba zejména převodovku, kardan, diferenciál a zkrátka všechno, co je pro jízdu životně důležité. Na návštěvě se v našem týmu zastavili i reportéři z pořadu RAC report a i oni obdivovali velký kus vykonané práce. Vrcholem dne pak byl funkční test celého vozu, kdy při průjezdu servisní zónou sklidil celý tým velký aplaus.

Neděle je i na ostrovech dnem svátečním, oslavovat mohl i náš tým – opravená Škoda Octavia TS Oldřicha Kovaříka staršího a Petra Dufka se startovním číslem 193 byla totiž v 6:30 ráno připravena k technické prohlídce. Komisaři v silném lijáku vůz prohlédli, zkontrolovali i funkčnost osvětlení, pochválili práci mechaniků, popřáli šťastnou cestu a připojili vytoužený podpis na autorizační štítek, nezbytný pro další pokračování v soutěži. Od té chvíle měl tým opět ve hře dva vozy. Na obě posádky čekalo dalších 110 ostrých kilometrů a k tomu dalších 420 km na přejezdech mezi klasickými skotskými rychlostními zkouškami kolem měst Ae či Newcastleton. „Ta vzdálenost, to je asi jako z Klatov do Bibione přes hory a lesy nejkratší možnou trasou,“ směje se Oldřich Kovařík mladší a pokračuje: „Konečně jsme se však na trati dočkali poměrně konstantních podmínek bez ledu a sněhu, ty ale vystřídala déšť, skotská mlha, vyjeté koleje a rozbité cesty. Obě naše posádky všechny nástrahy zvládly, v servisu jsme se poté rozhodli nechat ještě ,Oktávku‘ odpočinout, trochu ji totiž v dešti pozlobily stěrače, které bylo potřeba ještě trochu poladit. Naši posádku s favoritem podobné trable nepotkaly, a tak jsme se v průběhu dokonce ještě posunuli v pořadí na sedmou příčku v naší kategorii. Do servisní zóny jsme se dostali až v deset večer, přesto bylo ještě potřeba auto důkladně zkontrolovat a nachystat na závěrečnou etapu, která sama o sobě svou délkou a obtížností předčila i celou soutěž evropského šampionátu HA, ne nadarmo se jí říkalo ,The Bigger One‘.

A ten název nebyl jen tak, úkolem bylo zvládnout čtyři dopolední testy, které se poté všechny propojí. Úplně poslední rychlostní zkouška celé soutěže tak měla 65 kilometrů a my dobře věděli, že v minulém ročníku při ní odstoupilo celých 15% posádek, které dosud ještě soutěžily. Naštěstí počasí se umoudřilo a nás čekala jízda ve stabilně chladných podmínkách s dobrou viditelností. Projeli jsme zdárně ranní zkoušky, po kterých se naše posádka posunula už na šestou příčku v dobře obsazené kategorii 4, shodou okolností také táta s Petrem byli v kategorii 1 tou dobou klasifikováni jako šestí – víc aut ze šedesátých let už nástrahy tratě nezvládlo. Důvodem tam samozřejmě byla veliká penalizace daná vynecháním mnoha RZ, nicméně oktávka už zase po trati notně upalovala, na RZ32 si táta s Petrem zapsali v rámci kategorie čtvrtý čas. Všechny tyto stařičké vozy pak na závěrečnou rychlostní zkoušku potřebovaly víc jak hodinu, důležité však bylo, že to zvládly. Naše Škoda Favorit jela poslední rychlostní zkoušku padesát minut včetně jedné výměny kola a musím říct, že jet tak dlouho v závodním tempu je opravdu velice náročné. Zkouška byla natolik dlouhá, že před ni zařadili organizátoři jediné přeskupení v celé soutěži. To samozřejmě proto, aby byly vozy řazeny podle výkonnosti a zbytečně se na trati nepředjížděly. Vlastní trať pak byla hodně rozbitá a bylo snadné na ní udělat chybu, kolem cesty jsme zahlédli celou řadu havarovaných či odstavených vozů našich soupeřů. Oba naše stroje šlapaly jako hodinky, táta navíc chytře využil vloženého závodu moderních vozů BMW Mini osazených laserovou LED lampou a zavěsil se za jeden z nich, díky čemuž měl mnohem lepší přehled o trati, celou tuto dlouhou vložku už totiž jel za tmy.

A to bylo celé dobrodružství. Se všemi jsme se pak setkali až na letišti v Carlisle, u kterého byla slavnostní cílová rampa. Všichni jsme se shodli na tom, že jsme ukrutně unaveni, ale šťastni z dokončení takhle náročného podniku. Mnoha jiným posádkám se nepodařilo spatřit cíl, celých 40% posádek tuto soutěž nedokončilo. Jsme velmi spokojeni i s umístěním na celkovém 52.místě, 3.příčce ve třídě A-1300 a na šesté v kategorii 4. Nebýt dvanáctiminutové ztráty z úvodní RZ, pódium by bylo na dohled,“ uzavírá své vyprávění Oldřich Kovařík mladší, který ještě dodává: „Pak už nezbylo než naložit auta, dát si dobrou večeři, případně udělat poslední výlety po Británii a vyrazit domů do střední Evropy. A především všem poděkovat, zejména našim tolerantním rodinám a také kamarádům, kteří nám se vším pomáhali a bez kterých by NEBYLO možné takovou výpravu zrealizovat – jmenovitě Honzovi Skalovi, Vašku Hornovi, Luboši a Láďovi Krumlovým, Radku Toušovi, Vašku Jarému, Kubou Kopaničákovi, Standovi Bufkovi a Ivanu Varhovi. Vděčni jsme i partnerům našeho týmu, kterými byli OaS Český les, Autoklub České republiky a Plzeňský kraj, v neposlední řadě také těm, kteří měli zásluhu na přípravě našich vozů. Vančík Motorsport a Ivo Polášek skvěle připravili motory, Radek Krotký převodovky, Kalmar Motorsport diferenciály a brzdy.“