Ve třetím díle jsem psal, že den byl na zážitky chudší, ale opak byl pravdou, neboť po odeslání deníčku jsme až do čtvrté hodiny ranní probírali „světový mír“. Ačkoliv „světový mír“ byl uhájen, to, co jsem neuhájil, byl dostatek času na spravedlivý spánek. Den čtvrtý tedy začal nedostatkem regenerace. Navíc z domova přicházejí děsivé zprávy o tamních povodních a teplotách. Když jsem ráno kontaktoval svou známou v cestovní kanceláři, ohlásila se mi v telefonu stručně: „Šest stupňů a chčije a chčije.“ Já na to odvětil: „Dvacet pět stupňů a slunko pere, až to se…e. Fůra spálených rudokožců.“

Druhý den dovolené jsme tedy strávili nabíráním sil. Někdo dlouho spal, jiný si léčil spálenou kůži, další relaxovali na pláži. Každopádně jsme na odpoledne naplánovali výlet k severnímu pobřeží Sardinie. Po trochu zpožděném obědě jsme kolem druhé vyrazili na zříceninu historického majáku v Porto Rafael, odkud je překrásný výhled na okolní ostrovy i Sardini, neboť výhled je celých 360°. Poté následovala návštěva nedaleké pevnosti, která byla avšak zavřená, takže jsme viděli jen mřížovanou branou dovnitř. Nahlas jsem si povzdechl, že je dobře, že je zavřená, neboť hned proti hlavní bráně bylo šílené schodiště, jak na pyramidu v „Maču Pikču“. Představa, že bych tu fůru schodů musel šlapat, ve mně vyvolala děs a hrůzu.

Přejezd do Santa Terezy Gallury byl předposledním cílem dnešního odpoledne. Zde na první pohled upoutá obrovská historická věž s cimbuřím a hned nato kamenná skulptura ve tvaru dámského přirození s citátem z Dante Aligieriho v italštině. Nikdo z nás neví, co má tento monument představovat, snad nějakou postavu, ale málo kdo odolal, aby se s ním nevyfotil, a tak vznikl další výrok: „Dusička v pi…i.“ Dalším nevyhnutelným krokem byl přesun na pláž hned pod námi, kde díky větru bičovaly pobřeží slušné vlny. Kdo by odolal, že? Tak jsem mohl skoro hodinku pozorovat malé skotačící děti ve vlnách. Tedy byly, pravda, trochu odrostlejší, ale blbly úplně stejně, jako ty malé.

Dalším bodem programu dne byl průjezd shakedownem. Po příjezdu na start si Dreky přesedl od Plhuse ke mně do Yetiho, aby trochu odlehčili Márovu Fabku. Pak už jen divoká jízda do kopce. Tedy musí to tam být pěkný mazec. Hrboly, kameny, rigoly, vracáky „na pětníku“ a jedno úzké místo mezi skalami, kam se auto vejde sotva na zrcátka. Jak tudy projet na plný plyn, nevím. Pak už jen sjezd zpátky dolů stejně klikatou a hrbolatou cestou a návrat do našeho dočasného domova v Golfo Aranci. Je skoro devět a už se nikomu nechce chystat večeře. Dohoda je krátká a stručná. Jde se do restaurace na pláži v Golfo. Plhus doporučuje. Popravdě řečeno, nikdo z nás si tam moc nepochutnal. Navíc je to lán cesty pěšky.

Měl jsem v plánu napsat ještě deníček, ale únava tomu nechtěla. Je půlnoc a frčím spát. Nedá se nic dělat, napíši ho až ráno. A tak jsem tu a dělím se s vámi o naše prožitky. Teď musím ještě počkat, až se probudí ostatní, abych získal fotografie ze včerejška.

Dnešní plán je stručný. Pláž, vyzvednutí akreditací a večerní přejímky.

Z Golfo Aranci se jako obvykle hlásí