Ve svých písničkách často opěvuju čest, poctivost a přímost. Vědomě se snažím tyto hodnoty ctít a žít. Jenže ono je to s tím egem někdy opravdu složité. Zaútočí na vás tak mazaně, že většinou propásnete chvíli, kdy se z rytířského hrdiny stáváte malým závistivým zmetkem. A z Čecha čecháčkem. Že se to stává i jedincům, kteří mají o sobě úplně jiné mínění, nádherně demonstruje moje příhoda s Václavem Pechem.

O Václavově Mitsubishi mnozí závodníci mluví jako o podvodu. Nikdo neřekne nic konkrétně, ale mnozí to berou jako hotovou věc. Byl jsem u několika takových diskuzí, při nichž se lidé, kteří tomu rozumí, jednohlasně shodovali, že tam něco divného je. Nikdo nevěděl přesně co, všichni se jenom dohadovali a domnívali.

Prestože jsem vstoupil do mistrovství ČR v rally celkem svižně, rozdíl mezi mými a Václavovými časy byl tak o dvě propasti jinde. Ti nejrychlejší z nás enkařů (S2000 jsou pro mě áčka), kterých je už jen pár, prohrávají s Vaškem jen o jednu propast. Stabilně s ním z nás není schopen držet krok nikdo. A to je pěkně frustrující.

Někde v tomto bodě jsem se začal z Čecha proměňovat v čecháčka. Měnit se přesně v charakter frustrovaného zbabělce, který přitom neustále kritizuji a opěvuji opak. Takže když jsem někde uslyšel zaručené domněnky o Vaškových podvodech, začal jsem souhlasně mručet taky. Místo toho, abych za Vaškem, kterého považuji za svého přítele šel a zeptal se ho, řekl mu své výhrady do očí, jsem začal přikyvovat poplivávání jedu. Netýká se to jen Václava, ale toho především. Zasažené EGO začalo kvíkat, a oblbovat mou hlavu tím, že takový rozdíl mezi námi přece nemůže být bez nějaké technické finty na jeho voze. Navíc Vaškův Matoušek motorář je syn Matouška komisaře. Všechna tato fakta tlačila mé zmrdské uvažování do jediného směru - podvod. Je to pro ego podstatně výhodnější, protože místo toho, abyste si řekli: sakra on je skutečně úplně někde jinde než já (tak jak to o něm říkají někteří féroví závodníci, kteří ho nepomlouvají, ale naopak - a těch též není málo) a musím na sobě tedy ještě hodně pracovat, omluvíte si svou neschopnost nápadem, že tam asi fakt má nějakej švindl. A to je ta nejhnusnější věc, která vás vlastně může napadnout, přestože to tak nevypadá. Vzniká obvinění bez jakéhokoliv podložení, začíná kolovat taková ta malá špínka, specialita čecháčků. A proti ní jste bezmocní, dnes a denně zažívám její důsledky na vlastní kůži.

Protože rozvažuji nad svými činy, rozležela se mi celá záležitost v hlavě. Někde jsem Vaška viděl v televizi a najednou jsem si připadal jako úplný idiot. Došlo mi, že jsem se stal přenašečem této malé čecháčkovské špínky, začlo mne to trápit a musel jsem jednat. Chtěl jsem být zase Čechem, sportovcem a bojovníkem. Zavolal jsem tedy Václavovi a řekl jsem mu, že s ním musím mluvit.

Už jsem to nevydržel. Promluvili jsme o tom, omluvil jsem se mu za tu svou špínku a teď ještě píšu tenhle text, abych ji z něj ještě trochu smyl. Nikoho z ostatních debatérů jsem nepráskl a neprásknu, ale proto píšu tenhle článek, abychom se všichni, kterých se to týká zamysleli nad tím co je správné a co ne, co je tedy Čechů a co patří čecháčkům.

S pozdravem