V minulém dílu jsem v úvodu psal o dni blbec se vším všudy. Ani jsem netušil, že bude mít svého bratříčka hned v tom následujícím.

Ráno začalo celkem hezky. Sluníčko svítilo a my se vydali na RZ 7. Cesta do místa vzdáleného 52 kilometrů po uzoučkých horských komunikacích trvala nekonečně dlouho. Až to vypadalo, že vůbec nestihneme začátek. Řízení se ujal Plhus. Asi jsem po včerejším marodění vypadal dost bídně. Nicméně řídil tak, že jsem se z toho v cíli pozvracel. Bylo to však celkem snadné, neboť jsem od včerejška snídaně nic nejedl.

Kluci ihned vyrazili zaujmout fotografické pozice a já s Luckou zase pozici výhledu na vnější straně vracáku z kopce. Navzdory tomu, že svítí sluníčko, fouká ledový vítr a vůbec není vlídno. Zapojuji i kapuci své mikiny. Z jedné strany dým táboráčku, který si tu Italové rozdělali na ohřátí, a z druhé přijíždějící auta. Měřím si mezičasy a vidím, že italská noční převaha je ta tam. Včera to snad museli vzít někde zkratkou. Po třiceti autech mizíme s Luckou v autě. Zima je silnější. Tam si pouštíme film a čekáme na kluky. Ti přiběhnou nezvykle brzy za námi. Začíná krátká porada, co dál. Nakonec padne rozhodnutí zůstat na místě na druhý průjezd. Dlouhý čas si tedy krátíme sledováním filmů.

Při druhé rundě už byla teplota přívětivější a po ní valíme rychle z hor dolů, abychom stihli závěrečnou rampu. Už jsme tu, teď rychle zaparkovat auto na hotelovém parkovišti a hurá ke 200 m vzdálené rampě. A ejhle! Parkoviště je plné třemi vozy našich českých parťáků. Prostě zaparkovali tak, aby se tam moje auto už nevešlo. Na telefony nereagovali a jen se dobře bavili na rampě. Já zůstal stát dvě hodiny u auta zaparkovaného na chodníku, aby mi ho policajti neodtáhli. Sbohem závěrečný ceremoniále! Takhle dopadne ten, kdo jiným parkování zajistil. Odměnou mu byla namísto díků sobecká ignorace a bezohlednost. Když se konečně vrátili, ani slovo „sorry“, jen jízlivé úsměvy nad tím, jak mě to rozčílilo. Nakonec své miláčky nastartovali a společně odjeli domů. Jinými slovy v té době už nebyli hotelovými hosty a to parkoviště tedy okupovali neoprávněně. Jak komické. A kvůli těmto „fanouškům“ jsem přišel o závěrečnou rampu a vynadal mi recepční. No, alespoň už vím, s kým už příště nikam nepojedu.

Naštěstí tu byl večer, poslední v San Remu a společná večeře. Nejedl jsem 36 hodin kromě krajíčku suchého chleba po RZ 7. Dávám si večeři i s předkrmem. Na konci už funím, nemám to kam dávat, jak je můj žaludek scvrknutý. Mára s Luckou jako obvykle začínají mušlemi a Krb sází na jistotu s pizzou. Po večeři nekonečná procházka nočním San Remem a pak hajdy na kutě. Ráno nás čeká dlouhá cesta domů.

Tímto bych chtěl poděkovat posádce mého auta za to, že se ke mně chovali slušně, a doufám, že jsme spolu strávili pár příjemných chvil.

Naposledy z Rally San Remo