Uplynulý víkend přinesl konec jedné éry rallysportu. V mistrovství světa skončily vozy WRC tak, jak jsme je byli zvyklí vnímat posledních čtrnáct let. To je v lidském životě dost dlouhá doba na to, abychom na ně nezapomněli. Co vlastně tahle skupina přinesla a co si z ní budeme pamatovat? Znám spoustu lidí, kteří na „wéercéčka“ nedají dopustit a jejich konec nesou docela špatně. Stejně tak ale znám spoustu těch, kteří se nemohou dočkat změny a spíš litují, že přišla až teď. Následující řádky jsou určitým zamyšlením nad tím, o co přicházíme a co nás nejspíš čeká.

Skupina WRC spatřila světlo světa v roce 1997 a důvodem jejího založení byla snaha umožnit vstup do nejvyšší ligy rallysportu automobilkám, které ve svém výrobním programu neměly vhodný vůz použitelný ve skupině A. Takových výrobců totiž ubývalo a i ti, kteří se ještě drželi, dávali často najevo, že pokračovat v nákladných programech „civilních závoďáků“ nebudou. To byl příklad třeba Fordu. Nejvýznamnějším členem skupiny potenciálních nových výrobců byl potom jednoznačně francouzský Peugeot, bez jehož tlaku by ke vzniku WRC možná ani nedošlo.

Druhým a neméně významným důvodem pro změnu byla potřeba velkého resetu regulí. Zjednodušeně řečeno, když někdo něco dělá roky, tak získá značný náskok, který nováček může jen těžko dohnat a pokud se mu to povede, tak za cenu obrovských nákladů. Na začátku takového nového období pak přichází boom díky tomu, že výrobci stojí na téměř shodné startovací čáře. Ti úspěšnější postupem času začnou unikat ostatním, kteří pomalu odpadávají až zbydou jen ti nejúspěšnější. Do rozjetého vlaku pak obvykle nikdo nepřistupuje a pokud ano, tak se zřídka udrží dlouho.

Přesně takový průběh mělo i období odcházející skupiny WRC. Bez přehánění slavila obrovský úspěch v prvních deseti letech své existence. Vždyť třeba v roce 2000 soupeřilo na tratích mistrovství světa plných sedm automobilek a na některých soutěžích se sešlo třeba i čtyřicet vozů nejvyšší kategorie. Souboje na trati měly skvělý náboj a přinesly řadu památných momentů, slavných vítězství i velkých zklamání. Na co stěžovat si rozhodně neměli ani diváci, protože vozům WRC prakticky nic nechybělo. Měly dostatečný výkon, rozumnou hmotnost, vzteklý zvuk a k agresivnímu vzhledu přidaly i nějaké ty plameny z výfuků. Rozkvět WRC šel navíc ruku v ruce s všeobecným boomem automobilového průmyslu.

Jenže později se začala karta obracet přesně dle schématu neúspěšní z kola ven. Hyundai, Škoda, Mitsubishi, Peugeot a Subaru postupně vzdali své snažení a v šampionátu zbyl pouze Ford a Citroën. Nutno říct, že se nejednalo o blesk z čistého nebe, ale několikaletý proces, který každý, kdo nebyl hluchý a slepý, viděl. Je jednoznačnou chybou FIA bez ohledu na další faktory, že situaci nechala dospět až do dnešních dnů, kdy dva roky na tratích soutěží jen dvě značky, diváci vidí stále stejných deset aut se stejnými jmény v téměř neměnném pořadí. Ekonomické problémy automobilek problematickou situaci šampionátu samozřejmě zhoršily, nicméně svádět pozdější úpadek WRC na ekonomickou krizi je laciné. Automobilky totiž většinou odcházely ještě v době, kdy jim prodeje a zisky rostly.

V téhle souvislosti se musím pozastavit nad asi nejzásadnějším rozhodnutím FIA v období WRC. Tím byl zákaz těchto vozů v regionálních šampionátech a pohárech vydaný v roce 2004. Fanoušky proklínané rozhodnutí mělo bezpochyby své kladné stránky, ale v konečném důsledku mohlo být pro vývoj skupiny fatální. Dalo by se souhlasit s argumentem, který říkal, že na národní či regionální bázi dal zákaz WRC šanci méně majetným soutěžícím a zabránil tomu, aby několik let vyhrával jezdec s výrazně nejlepším vozem. Bohužel tím ale téměř zmizel sekundární trh pro auta z mistrovství světa a navíc ti méně úspěšní výrobci ztratili možnost prezentovat své úspěchy alespoň na regionální či národní úrovni (vzpomeňme například kampaň Škody v českém či německém mistrovství). Šampionáty, které toto rozhodnutí FIA z různých důvodů přejaly, se pak sice poněkud vyrovnaly, ale také často změnily na divácky a sponzorsky nepříliš atraktivní značkové poháry. To platilo nejen u nás, ale zejména v šotolinových šampionátech, kde prostě s jiným vozem než Subaru či Mitsubishi nemělo smysl startovat.

Je jasné, že právě Mitsubishi a Subaru byli ti poslední, komu by nové pořádky vadily. Jenže po pouhém jednom roce přišla další novinka ze strany FIA, a to skupina Super 2000. Tento experiment sloužící k ověření propojení regulí rally a okruhového šampionátu cestovních vozů dlouho vypadal, že nedopadne na živnou půdu, ale nakonec si přes pomalejší rozjezd získal značnou popularitu především díky aktivitám Eurosportu – a především na úkor Mitsubishi a Subaru. Je bez debat, že bez snahy Eurosportu založit si svůj šampionát, by S2000 nedosáhly své současné popularity.

I když se jedná o skupinu mezi fanoušky kontroverzní díky použití slabšího atmosferického motoru, všeobecně ji musíme označit za úspěšnou. Od roku 2006, kdy na tratě vyjely první vozy, získalo homologaci FIA celkem deset různých vozů, k nimž se přidalo ještě několik národních či regionálních. Celkem vznikly celosvětově za čtyři roky téměř tři stovky těchto aut. Na příkladu britského M-Sportu je pak vidět ekonomický potenciál S2000 pro výrobce. M-Sport v průměru od roku 1999 vyrobil zhruba osm Focusů WRC ročně. Za pouhý jeden rok ale také postavil již čtyřicet dva Fiest S2000!

Pokračování příště