Kalendář mistrovství Evropy v automobilových soutěžích přivádí posádky do různých koutů Evropy. Jeden ze závodů se však kompletně jede mimo evropské území - Bosphorus Rally. Ta se koná v asijské části Turecka, což dává tušit, že se zde Evropané dočkají řady nestandardností. Tak tomu skutečně je, asi nejvýstižněji by se tato akce dala nazvat 'jedno velké dobrodružství'.

Posádky mající zájem získat základní informace o soutěži neměly ještě pár týdnů před startem z čeho čerpat, oficiální stránky nedávaly k dispozici mnoho informací, zvláštní ustanovení jakoby neexistovaly. V tomto ohledu udělal jediný zástupce České republiky v letošním ročníku ME velmi dobré rozhodnutí - na soutěži se rozhodl startovat s Fiatem Grande Punto S2000 zapůjčeným od místního týmu Pegasus Rally Team. Tento speciál byl v minulých týdnech na kompletní repasi v Itálii, byl osazen nejnovějším motorem, o technické zabezpečení se starala squadra italských mechaniků pod vedením technika z Abarthu Maxe Oggera.

Dopravit do Turecka vlastní auto je totiž velký problém, mnohdy až nadlidský. Celníci totiž v těchto 'vyspělejších' zemích dělají pravidelně problémy. Tým kolem Lucy Bettiho raději vzdal cestu po souši a volil jistější formu trajektu z Terstu do Istanbulu, Maciej Oleksowicz se do Turecka vydal radši o dva týdny dříve přímo po konci Croatia Rally. Méně prozřetelní pak měli bohužel smůlu - turečtí celníci zrovna 'měli svůj den', a tak na hranicích zůstala uvězněna řada servisních vozů (i týmů jedoucích do Turecka na jiný motoristický podnik). Někteří měli štěstí a podařilo se jim 'prorazit' včas, některým projelo alespoň závodní auto a na hranicích zůstaly jen náhradní díly. Nejhůře v tomto ohledu dopadl Dimitar Iliev, který poctivě odtrénoval všechny rychlostní zkoušky, leč v pátek ráno čekal u technické přejímky na soutěžní vůz marně, ten již druhým dnem marně čekal na hranicích, zda se někdo smiluje. Místo souboje o evropské body pak v následujících dnech zůstala bulharská posádka pouze v roli diváka...

Istanbul je jedenáctimilionové město, které Bosporská úžina rozděluje na evropskou a asijskou část. Mezinárodní letiště Atatürk, kam přilétá drtivá většina mezinárodních spojů, je na evropské straně, letiště Sabiha Gökcen, kde bylo v letošním roce centrum soutěže, je na té asijské. Cesta o délce cca 70 km zabere mimo špičku necelou hodinu, ve špičce je nutno počítat i s několikahodinovým zpožděním. Přes Bospor vedou pouze dva visuté mosty, na kterých se platí stejným způsobem, jako na všech místních dálnicích - buď máte v autě zabudovanou krabičku automaticky odečítající částky nebo si musíte na benzince koupit KGS předplacenou kartu. Pokud přijedete k mýtnici bez krabičky nebo karty, máte jednoduše smůlu...

Člověk cestující na závody do Turecka je předem srozuměný s tím, že zdejší mentalita je trochu jiná od středoevropské a je potřeba se na ní psychicky připravit. Národní federace zavedla pravidlo, že před závodem je vyhrazen jeden specifický den a jedna oblast, kde se smí testovat závodní auto. Takže přestože je v okolí centra soutěže řada pěkných šotolinových úseků, je potřeba vydat se více než 100 km do hor na vytyčený úsek. Již odjezd od hotelu až v 10:00 značí, že se s testem nezačně příliš brzy. Že první ostřejší jízda s autem přichází až někdy kolem půl čtvrté? Pro turecké členy týmu není problém, času dost, stmívá se až večer... Alespoň je čas prokecat s týmovou kolegyní Burcu Cetinkaya, která skončila své angažmá u Peugeotu Turkey a letos bude startovat právě za Pegasus Rally Team, a jejím osobním 'státním trenérem' Simonem Jean-Josephem. Že se po trati shakedownu místy prochází krávy nikoho nepřekvapí, to přechod stáda krav přes čtyřproudou cestu přímo v centru Istanbulu je jiná káva...

Čtvrtek, jediný den určený seznamovacím jízdám. Zvládnout natrénovat během jediného dne všech osm úseků a najet přes 500 kilometrů? Proč ne, v Turecku se dá zvládnout všechno. Jediným drobnějším problémem je, že veškeré zkoušky vedou uprostřed hor bez výraznějšího rozmachu civilizace, takže najít obchod nebo čerpací stanici je nadlidský problém.

Celkově se ale rychlostním zkouškám nedá mnoho vytknout. Charakterově jsou spíše rychlejší, několikrát se během nich mění rytmus i povrch. Úseky vedou po hodně rozbitých cestách s řadou velkých kamenů, které posléze vystřídá hodně rychlá a téměř rovná pasáž s řadou velkých skákacích horizontů vedoucí nad do země zakopaným vodovodem svádějícím pitnou vodu z hor až do Istanbulu. Chvíli si člověk připadá jako na Rally Acropolis, chvíli na Kypru, chvíli ve Finsku, chvíli na Trnavě. Vrcholem je pak pátá rychlostní zkouška, kterou pořadatelům stihl někdo během posledních měsíců před startem závodu vyasfaltovat, takže se více než polovina 11 km dlouhé zkoušky jela na asfaltu, což bylo na šotolinových pneumatikách skutečně zajímavé zpestření. Zajímavostí je také tzv. 'turecký retardér'. Ten je vytvořen na některých extrémně rychlých pasážích velice jednoduchým způsobem - prostě přijel bagr s rypadlem a vyryl retardér. Takovýto způsob tvorby retardéru má jednoduchý efekt - téměř u něj není potřeba rozhodčí faktu...

Absurdit či méně obvyklých zážitků je spousta. Již bylo zmíněné stádo krav jdoucí přes čtyřproudou silnici. Ona obecně doprava je kapitola sama pro sebe. Na dopravní předpisy se vůbec nehraje, semafory i dopravní značky jsou vesměs jen informativní. Jednoduše platí pravidlo - kdo je drzejší a kdo má vpředu čumák auta jako první, ten jede. Blinkry se téměř nepoužívají, naopak klaksony je možné slyšet každou chvíli. Samotnou třešinkou na dortu je pak dálnice vedoucí na východní okraj Istanbulu, která náhle končí u vjezdní brány do Istanbul Parku, kde se jezdí formule 1. Pro pokračování dále na východ bylo potřeba sjet z dálnice o 500m dřív a najet na objízdnou silnici...

I při organizaci soutěže je nutné počítat s méně obvyklými prvky. Velkou výhodou je umístění ředitelství, tiskového střediska i servisu v prostoru letiště, takže všude se dá dostat pěšky během krátké chvíle. Technická přejímka je také na stejném místě, vysokozdvižné zvedáky jsou vyřešené jednoduše - přímo navrtané do betonu zdejšího parkoviště. Technická přejímka začíná po sedmé ráno, časoměřiči přicházejí o čtvrt hodiny později. Na shakedownu, který je mimochodem úplně shodný s první polovinou RZ 1, jsou rozhozené hodiny o půl hodiny. Časoměřiči si svou chybu v průběhu testovací zkoušky uvědomili, nenapadlo je však nic jiného, než okamžitě změnit čas na správný. Výsledky celého shakedownu tak jsou najednou vesměs neporovnatelné. Organizátoři vydají prováděcí ustanovení s novou cestou do uzavřeného parkoviště, ale zapomenou o tom informovat pořadatele, takže cesta je zatarasená kovovými oplocenkami a nedá se projet. Do toho ještě zmatený pořadatel posílá posádky při výjezdu ze servisu na úplně opačnou stranu, než by měly jet...

Startovat na závodech v Turecku a s tureckým týmem je hodně zvláštní zkušenost. Je potřeba přizpůsobit se místní mentalitě, nenervovat se a brát vše s nadhledem, však ono to nějak dopadne...