Josef Sedláček patřil v nedávné minulosti k úspěšným a divácky nejoblíbenějším jezdcům na českých tratích. Debutoval v Tišnově roku 1993 za volantem Škody 130 L/A, posléze vystřídal několik vozidel. S Pepou jsem se osobně seznámil až při mém přestupu do třídy N2, kdy jsme jako soupeři využívali auta stejného týmu. Překvapila mě kombinace jeho cílevědomosti a skromnosti. Nikdy se nevymlouval na techniku. Rozhodl jsem se ho připomenout krátkým rozhovorem.

Co Tě přivedlo k rallye?

V dětství jsem jezdil na závody s otcem a postupem času mě závodní auta začala zajímat stále více.

Kdy jsi dosáhl prvního úspěchu a nejlepšího umístění ?

Bylo to v roce 1999 v Blovicích. S Nissanem Sunny 2.0 GTI jsem vyhrál třídu N3. Za úplně největší úspěch považuji Sosnovou 2002. S Almerou a Pavlem Musilem jsme dojeli čtvrtí absolutně, hned za trojicí posádek se speciály WRC.

Na co vzpomínáš nejraději?

Vzpomínek mám hodně. Vždy jsem měl rád srandu a pohodu. V pětadevadesátém jsme se s mechaniky vraceli z Rallye Šumava, kde našeho favorita tradičně zradil motor. V kanystrech nám zůstal benzín. Cestou domů celá naše kolona zastavila na jedné zavřené benzinové pumpě. Mechanici v červených shelláckých kombinézách vytáhly kanystry a začali dolévat palivo do aut. Vtom přijelo auto k nefungujícímu stojanu. Jeho řidič vystoupil a ptal se kluků, co se stalo. Ti mu řekli, že mají benzín pouze rozlévaný z kanystrů, tak si hned dva koupil.

Také má další vzpomínka je šumavská, tentokrát ze seznamovacích jízd. Na činovském okruhu se jezdilo za zaváděcím vozem. Já tehdy trénoval se škodovkou „stopětkou“. Přivstali jsme si, abychom vše odjeli co nejdříve. Na trať nás pouštěli po deseti. S naším veteránem jsme mezi plejádou lancerů působili jako exoti. Při rozjíždění za zaváděcím vozem nám na kapotu skočil pořadatel. Prý nemůžeme dál, protože probíhají tréninky. Zřejmě si nevšiml řádného označení na seznamovacím autě. Po zjištění, že jsme také závodníci, nás pustil.

Každý rallyový fanoušek asi ví, že jsi několikanásobným mistrem České republiky. Který titul byl tvým prvním a jakého si ceníš nejvíce?

První titul jsem získal v roce 2001 ve třídě N3 v MČR a také v MMČR. Nejvíce si cením titulu z roku 2008 ve skupině A a ve třídě A7.

Za které týmy jsi jezdil?

Jezdil jsem za ROTO Plzeň a DEFRS rally team.

Každý si určitě pamatuje Tvoje souboje s Mírou Tarabusem. Jak jsi je vnímal?

S Mirkem to byly vyrovnané závody. Jednu erzetu vyhrál on, další já. Tak to probíhalo celé dva roky našeho společného závodění ve třídě. Z dvanácti startů jsem deset vyhrál, dvakrát jsem byl druhý. V Třebíči jsem prohrál o sedm sekund s Danem Běhálkem, ovšem to jsem měl dvouminutovou penalizaci.

Nejtěsnější rozdíl mezi mnou a Mirkem byl na Barumce 2003. Před poslední erzetou jsme ztráceli nějakých sedm sekund, ty jsme mu na závěrečné vložce dali. Neměli jsme to však spočítané na desetiny. Rozuzlení jsme se dozvěděli až v servisu v Otrokovicích. Hovořily pro nás dvě desetiny.

S kterým autem se Ti jezdilo nejlépe?

Všechna má auta byla dobrá. Nejspolehlivější byly enkové Nissany Sunny a Almera a samozřejmě také Civic. Z áček jsem měl po zkušenostech s Favoritem, kdy mi motor málokdy vydržel, vždy strach. Po příchodu ROTO týmu s áčkovou Almerou jsem se odstoupení obával. V podstatě jsem si vyzkoušel všechny třídy. Jen velké enko třídy N4 jsem si pilotoval pouze v Sosnové.

Po ukončení tvojí aktivní jezdecké kariéry se soutěžím začal věnovat tvůj syn. Co si o tom myslíš a jak k tomu přistupuješ?

Samozřejmě mu fandím. Pokud však mladý jezdec nemá spoustu peněz nebo někoho bohatého za sebou, je to jen mrhání časem. Každý závodník chce většinou i vyhrávat. Z vlastních zkušeností vím, že jezdecké umění nestačí. Silní sponzoři a konkurenceschopná technika jsou nutností.

Jak bys celkově zhodnotil svoji sportovní kariéru?

Myslím, že byla úspěšná. Z toho mála, co jsem měl, jsem vytěžil maximum.