Je to bezmála pětadvacet let, co přestala závodit chrudimská učitelka autoškoly Miloslava Chomínová, která navigovala několik špičkových jezdců, v čele s nezapomenutelným Miroslavem Šefrem. Miloslava Chomínová však také sama úspěšně sedávala za závodním volantem, a to vždy za navigace další „Chrudimačky“ kadeřnice Anny Slavíkové. Bylo to v době, kdy byla u nás ryze dámská posádka poměrně velkou raritou. A při pohledu do výsledkových listin automobilových soutěží v letech 1976 – 1981 nelze přehlédnout řadu jejich úspěchů.

„Začaly jsme BOASkami a založením ženského motoristického klubu v Chrudimi pod názvem Helena podle zdejší reprezentantky v parašutismu. Po několika sezónách, kdy jsme se dostaly do užší ženské národní špičky, jsme díky posádce Hubáček – Minářík, kteří se u nás stavěli při cestě na Rallye Tatry na kafe a řekli nám, „proč nejezdíte rallye“, automobilové soutěže zkusily. A bylo to krušné. Rallye Zlatá přilba Pardubice se sice jela za rohem, ale my vyrazily jako na BOASku, v sukních, podpatcích, s kabelkou a tužkou a se zcela sériovou tisicovkou. Dneska už tomu nikdo asi neuvěří, ale my tam neměly ani bezpečnostní pásy, minimax, odpovídající přilby a ke všemu se nás technik zeptal, kde máme třetí jištění kapoty…Zkrátím to, pásy jsme přidělaly lepící páskou natajno v úpéčku, kapotu jsme stáhly tažným lanem, do brzkého rána sehnaly odpovídající přilby a minimax a jely jsme - pamatuji si i čas startu noční etapy – 00:39 a soutěž jsme k údivu řady lidí dokončily.“

Jenže ze skromných začátků byl bleskový postup z oblastí do Přeboru ČSR a také nové auto! „Na dalších soutěžích už jsme věděly o co jde a my jezdily pátá, šestá místa, a to znamenalo hned v první sezóně v roce 1976 zisk druhé výkonnostní třídy. Novou sezónu jsme začaly pro nemoc později a ve Varnsdorfu jsme dojely až po limitu, ale na Rallye IDA už jsme skončily třetí, k tomu získaly body na několika oblastních soutěžích a to stačilo k udržení v Přeboru ČSR.“

Následující rok jste IDU nedojely, ale další tři soutěže ano a Vaše typicky zbarvené kupátko s nápisem JIM BIM se stalo mezi fanoušky rallye populární. „V tu dobu jsme už byly docela sehrané. Využívaly jsme tzv. kvaltový rozpis a stále jsme se zrychlovaly, i když třeba na Rallye Klíč nás chtěla Míla asi vyklopit,“ vzpomíná na krizový moment na erzetě u Polevska navigátorka Anna Slavíková a pokračuje:„Bylo to fajn, mezi posádkami a jejich doprovody panovalo přátelství a téměř všichni si vzájemně pomáhali, přestože při závodech nikdo nedal nikomu nic zadarmo.“

Z třídy A5 2000 kupátko přestavěli Vaši mechanici do třídy A2 1150 a vy jste atakovaly první desítku této početné kategorie. „V sezóně 1979 se nám nejvíce dařilo v Novém Boru a Plzni, ale zažily jsme také nejnesmyslnější odstoupení. V Hodoníně se jela první erzeta prakticky celá na písku. Zdárně jsme ji dokončily a vyjely na silnici. Auto nešlo udržet, cestovalo po celé vozovce.

Nemělo to cenu pokračovat, zřejmě porucha řízení, myslely jsme. Na zvedáku v jedné z hodonínských garáží jsme zjistily, že kola byla plná písku. Stačilo je „obouchat“ a mohly jsme pokračovat. Málem jsme to obrečely. Následující rok se nám povedl náramně. Celkově jsme skončily sedmé v A2 1150, a dokončily jsme všechny čtyři soutěže v přeboru ČSR, v Jičíně jsme byly sedmé, v Příbrami deváté a v Hodoníně desáté.“

A teď zase trochu neuvěřitelných historek. „Kdo znal naše kupátko, tak si asi také vzpomene na dovýbavu, která by asi dneska u technických komisařů neprošla – měly jsme anatomické sedačky s potahama jako na pokojová křesla. Jako všichni jsme taky bojovaly s financema, sponzorů moc nebylo. Když nám docházely peníze, tak už jsme byly tak zoufalé, že jsme si v itíku psaly: levá pět u květáku, nebo rovinka pravá čtyři pole s rajčaty. A pak jsme si na nich smlsly k večeři…Ve vzpomínané soutěži v Jičíně se jelo na sněhu a ledu. Sehnaly jsme sice pneumatiky s hřeby, ale když se pak jelo na asfaltu, neměly jsme jiné gumy a my je z těch gum tahaly a měly pěkný mozoly na rukách!“

Ale zpět k Vašim výsledkům. Také sezóna 1981 patřila k těm úspěšnějším.

„V přeboru ČSR jsme sice dvě soutěže nedojely, ale jednou jsme byly sedmé a jednou jedenácté. To znamenalo patnácté místo celkově. Jely jsme však taky slavnou Barum rallye, dostali startovní číslo 123 a v cíli nám patřila nejen pětačtyřicátá příčka, ale také vítězství v dámském poháru. Tím se naše společná kariéra uzavřela. A proč jsme to dělaly? Braly jsme to svým způsobem jako dobrodružství, trochu předvádivost, ale vliv měli i naši manželé, kteří jezdili motokros a určitým dílem i parta plochodrážníků z Pardubic,“ dodávají svorně „závodící Robinsonky“.

Zatímco Anna Slavíková se soutěžemi skončila, Míla Chomínová se posadila na dalších sedm sezón na sedadlo spolujezdce.

(Rozhovor je úryvkem z připravované knihy Historie československých rally – 3. díl, který vyjde na podzim letošního roku)

Za krásné vzpomínání děkuje