K automobilovým soutěžím přičuchl Jirka Vantuch poněkud pozdě, přesto jej kolotoč rally pohltil dokonale. Z pasivního postávání za mlíkem přešel osmatřicetiletý podnikatel k jízdě na místě spolujezdce vedle Václava Dunovského a odtud už přímo za volant závodního vozu.

První otázka je jaksi opakující, ale přesto. Co tě přivedlo k automobilovým soutěžím?

„Odpověď na tuto otázku je strašně jednoduchá. Za vše může Véna Dunovský, se kterým jsem dlouholetý a snad stále i blízký kamarád. Můj první pasivní kontakt s rally se datuje k soutěži v Třebíči 2006, kde jsme si našli krásné divácké místo na městské erzetě u skoku přes mostek. Nadále jsme jezdili spolu s přítelkyní po závodech jako diváci a fandili Vénovi. To vše až do roku 2010. V červnu toho roku jsem usedl poprvé do závodničky. A opět u toho figuruje „Duna“. Véna mne svezl při testování v Žíželicích v Suzuki Ignis S1600. Jízda na uzavřené trati mě natolik nadchla, že jsem se rozhodl zkusit to také. Udělal jsem si licenci pro K4 pohár ČR a ještě téhož roku v srpnu jsem absolvoval svůj první závod v životě s vozem Honda Civic 1,6 VTi pronajatého od Sparrow racing teamu. Na Rally Agropa Pačejov jsme vyrazili do soutěže se startovním číslem 130 a za námi už byly jen dvě auta :-). Tenkrát docela hustě pršelo a spolujezdec Petr Šafránek, který byl jen o dvě soutěže zkušenější, mě musel pořád krotit. V závodě jsme s Petrem sledovali, jak postupně většina posádek v SA2 odpadává, až na předposlední erzetě havaroval i Jirsa. V té chvíli nám soupeři dovolili dostat se až na 3. místo ve třídě, na kterém jsme i dokončili soutěž. Kluci ještě jednou díky :-).“

Začal jsi tedy svou soutěžní kariéru pohárem ve třídě. Jakými dalšími výsledky nebo zážitky se můžeš pochlubit?

„Zatím toho ještě nemám moc odježděno, ale i tak je zážitků ze soutěží mnoho. V roce 2010 jsem jel Jeseníky a Vsetín. Další rok mě postihly určitě zdravotní komplikace, proto jsem se svezl zase až na Vsetíně v K4 poháru. Tady se mohu pochlubit hodinami na posledním průjezdu Bystřičkou v místě, kde se snad ani auto otočit nedá, aniž by zůstalo na silnici. A mně se to samozřejmě nechtíc povedlo :-). V sezoně 2012 jsem odjel tři závody - Kopnou, Kostelec n/O a Vsetín. Tentokrát už jsem postoupil o level výše a z K4 jsem přešel do rallysprintů. Obzvláště Kopná a Vsetín byly opravdu velmi zábavné. Ve Slušovicích se mi povedly opravdu luxusní hodiny po protahovácích za diváckým místem v obci Trnava. Zastavil jsem zadkem auta zapíchnutý mezi koly zemědělského valníku. Honda byla nepoškozena, ale mezi ní a valník bys neprostrčil list papíru. Při druhém průjezdu Májovou jsme tahali, přesněji řečeno diváci a Adam Eliáš, který mi četl noty, auto z příkopu v lese. Kameňák jsem už pak jel pro jistotu tak 'rychle', že mě dojel Renda Dohnal s Rudou Kouřilem. Aniž bych si toho všiml, dobrý jeden kilometr na mě prý Renda svítil. Do cíle zkoušky jsem dojel před Rendou, který jistě hodně skřípal zuby, že to muselo být slyšet i přes hluk motorů. Tímto se klukům ještě jednou zpětně omlouvám. Ještě, že to Rendu nestálo vítězství v závodě :-). O dvojím probrzdění náletu v Podkopné Lhotě, kdy byl jeden delší než druhý, ani nemluvě. To už Adam asi prostě nedal a ani se mu nedivím :-) A tak na dalším závodě se vedle mě posadil odvážný Petr Motz. Na Vsetíně se mi zase podařilo probrzdit v nejideálnějším místě, kde nás sledoval velký počet diváků. V diváckém místě na Dušné, kde se křížily dvě rychlostní zkoušky, nás skoro dvě minuty houpali diváci sedící v kufru a na hauptně, abychom vůbec vyjeli. Nekecám, když prozradím, že u Petra Motze se normálně prohýbala podlaha. Diváci nás nakonec vykývali zpět na silnici a my si mezitím prohlédli dvě úspěšné posádky na míjející se erzetě. To se vám opravdu nestává často, ale příště se raději více soustředím na svou jízdu.“

Je vidět, že si závody opravdu užíváš a bavíš se jimi. Jak jsi na tom v letošní sezoně?

„Na začátku letošního roku jsem dlouho nevěděl, jaké závody a s čím vůbec pojedu. Nakonec to za mne rozhodl Petr Motz s Tomášem Hrabcem ze Sparrow. Jedno pondělí v polovině dubna se vše domluvilo a ve středu už se jelo na Šumavu. Nyní máme za sebou tři soutěže – klatovskou Šumavu, Hustopeče a takřka domácí Bohemku. Šumava byla kupodivu téměř bez problémů. Hustopeče nám trochu pokazil výlet do pole na okruhové zkoušce a pak hlavně setkání s kmínkem stromu po bahenní klouzačce uprostřed vinic. Jinak ale pocitově z mé strany zatím nejlepší závod. V Hustopečích jsem měl přesto problémy. Ty se ale týkaly odkládání věcí na střechu auta při oblékání do Hansu a helmy. V pátek jsem takhle odjel bez dioptrických brýlí před ČK Kurdějov. Naštěstí mě na tuto pro mne důležitou věc upozornila Pavla Fričová s Martinem Špaňhelem. To ale nebylo vše. V sobotu se mi stalo to samé s helmou a Hansem. To bylo pro změnu po úspěšně zvládnuté erzetě na přejezdu. Nejprve se po silnici válela přilba a o dalších pět metrů spadl z střechy Hans. Nakonec před druhým průjezdem RZ Diváky musel chudák Petr běžet sto metrů po lesní cestě pro rukavici :-). Lidé kolem mne si se mnou opravdu užijí spoustu legrace. Na Bohemce jsem si po předchozích zkušenostech své věci pohlídal. Pro změnu však přišly jiné nástrahy plynoucí především z nezkušenosti. Opět jsme byli párkrát v hodinách bez výletu mimo silnici, ale tomu jsme se stejně nakonec nevyvarovali. Na prvním Sychrově jsem si špatně napsal průjezd levou 3 přes hrb. Pak bylo HOP… a my byli na louce a naše honda se trochu napásla. Jeden človíček na fóru po závodě náš výlet mimo trať okomentoval slovy, že to samé dělá i na zahradě, ale se sekačkou :-). Když už to vypadalo, že se vrátíme na silnici, tak se chytly do té doby prokluzující kola a v pravém rejdu jsme se potkali se stromečkem. A tak se stalo, že místo toho, abychom se dostali zpět na cestu, tak jsme pásli znovu hondu. Tentokrát ovšem na louce z druhé strany silnice. Na videu, které pak s oblibou kolovalo po internetu, to vypadalo, jako když mám 2 promile pod kůží, ačkoliv jsem 100% abstinent. Ono to vypadá, jako že celá moje dosavadní kariéra v závodním autě jsou jen samé krizové situace a zmatek, ale ve skutečnosti se na každou soutěž velmi pečlivě připravuji, neustále piluji rozpis, o dobré náladě v autě nemluvě. A hlavně ctím prioritu každou soutěž dojet do cíle. Pro mě neplatí, kdo nebourá, nezrychluje – oproti loňskému roku jsme i tak zrychlili o 2-3 vteřiny na km RZ. Takto jsem to srovnával s Ondrou Bisahou, nebo že by Ondra zpomalil? :-) Letos mám v plánu ještě Barumku a pokud bude potřeba, tak i Příbram. Podle výsledku ze Zlína se rozhodnu, zda bude Příbram s hondou anebo Vsetín s větším autem. Co bude příští rok je zatím ve hvězdách. Uvidíme podle peněz a životních priorit. Každopádně, rally jednou z mojich vášní.“

Dovolíš nám nahlédnout i do tvého soukromí? Co nám na sebe práskneš?

„Je mi 38 let a podnikám. S přítelkyní Janičkou (32 let) máme čtyřletou dceru Anetku. Beru ji s sebou občas na soutěže a na dílně je v závoďáku pokaždé první. Prý, až bude velká, bude také jezdit. Mezi mé koníčky patří lyžování, rally a trubka – to jsou srdcovky, ale není to vše, co mě baví. Na trubku foukám za Kolínský big band, což je docela slušný oddíl. Už jsme hráli živě do éteru i ve vysílání Českého rozhlasu, s orchestrem pravidelně spolupracují velká jména. Jsou to například Ondřej Ruml, Dasha, Petr Vondráček, Honza Smigmator, Leona Machálková, Eva Pilarová, Pepa Laufer, Lumír Olšovský, Peter Lipa. Asi jsem na někoho zapomněl, ale snad mi to odpustí. Letos na podzim plánujeme Vojtu Dyka, Matěje Ruperta nebo Michala Malátnýho – uvidíme, kdo výjde. Pozvu vás přes facebook. Co se týká automobilových soutěží, tak jsou pro mne velkým koníčkem, relaxem a jak jsem řekl, vášní. Zároveň však i drahou zábavou. Nemám sponzora a všechno si platím sám. S tím souvisí i možnosti se zlepšovat. Když jedu, musím myslet především na to, abych auto dovezl do cíle pokud možno nepoškozené. Protože kdyby přišla velká rána, mohl bych to zabalit… Ale podobně je na tom u nás asi spousta dalších jezdců.“