Do nastupující generace dravých jezdců patří jistě i Michal Horák. U jeho jména platí pořekadlo, že jablko nepadá daleko od stromu. Své první krůčky v rally absolvoval spolu s bratrem Davidem, v současnosti sbírá vavříny s otcem Ivanem.

Ptát se tě, jak jsi se dostal k rally je asi jako nosit dříví do lesa. Přesto, co bylo hlavním impulsem, že jsi oblékl závodní kombinézu?

„Tím nejhlavnějším impulsem u mne bylo to, že jsem se na závodech pohyboval už odmalička. V rally rodině jsem vyrůstal a tak bylo jen otázkou času, kdy se k tomuto sportu propadnu i já. Kdyby to šlo, tak mě už tam táta bral na závody jako kojence. Táta jezdil rally v osmdesátých a devadesátých letech s vozy Škoda 120 LS a 1000 MB. Nejprve jezdil s kamarády, později si přibral na místo spolujezdce mámu. Mezi jeho největší úspěchy patří 4. místo ve třídě HA do 1000 při Rally Vltava 1996, která se započítávala do seriálu Mistrovství Evropy. A když se chtěl táta jet někam na závody dívat, musel mě s bráchou povinně na příkaz mámy brát s sebou. Tak jsem postupně pronikal do tohoto sportu a jako nejstarší syn jsem s ním začal i trénovat a prožívat celé závody od A do Z. Okusil jsem také jeho auto, když u něj zrovna nestál a nechal klíče v zapalování. Ale bylo to samozřejmě pod dohledem jeho kamaráda Martina Grabiece, jinak bych si asi delší dobu nemohl sednout XXX.“

Tvůj táta v nedávné minulosti rovněž držel volant závodního auta. Nemá tendenci tě nějak usměrňovat, respektive nepadnou věty ve smyslu já bych to zajel jinak?

„Táta začal závodit v roce 1987 a poslední závod jako řidič jel s mámou v roce 1997, tehdy to byla Rally Úslava. Za svou řidičskou kariéru posbíral mnoho zkušeností. Do řízení mi ale moc mluvit nemůže, neboť v tomto jsem dost tvrdohlavý a chci si to jet po svém. Ale když má nějakou rozumnou připomínku k rozpisu, rád ji vítám a rozpis i změním.“

Jak se tvářili doma a nejbližší příbuzní, když jsi oznámil, že budeš jezdit rally?

„Ono to vychází už z toho, co jsem avizoval na začátku rozhovoru. Táta s mámou rally okusili a tak si myslím, že moje rozhodnutí jet automobilové soutěže očekávali. Zřejmě by je překvapilo, kdybych se k rally otočil zády. Proto si myslím, že je táta i pyšný, že jdu v jeho šlépějích. První negativum, které jsem v té době zažil, byl rozchod s mou dlouholetou přítelkyní, která mi dala na výběr – ona nebo závody. Z toho jde poznat, co už v té době pro mě soutěže znamenaly. S odstupem času si říkám, že jsem byl blázen… Koupit si jen tak závodničku, se kterou jsem jel po vlastní ose až odněkud z Kostelce nad Orlicí do Olomouce. Neměl jsem žádné velké zkušenosti, vybavení kolem závodů, ale rally mne okouzlila a tam byl položený základ.“

V rally je příjmení Horák skloňováno v mnoha pádech. Podobně na tom byla Hujerovic rodina ve známém filmu. Prozraď nám, kdo všechno z té tvé rodiny propadl kouzlu automobilových soutěží.

„Průkopníkem naší rodiny v automobilových soutěží byl táta. Vzpomínali jsme jeho éru za volantem, ale nutno vzpomenout i několik závodů, které jel s Jaroslavem Mikulenkou na pozici spolujezdce. Z této spolupráce má například vítězství z Agropa rally 1998 ve třídě s BMW 1800TI. Táta přivedl do rally i mámu na jeden závod i svou sestru. Tátova sestra jela pouze jeden závod, neboť po pár kilometrech Valašské rally v roce 1987 s tím udeřili při sjezdu do Horní Jasénky. Později jsem do rally nakoukl já a také můj brácha, David, který byl mým prvním spolujezdcem.“

Tvé první krůčky v soutěžích jsi ovšem prováděl po boku Lukáše Vyorala a bratra Davida, jak na toto období vzpomínáš?

„S bratrem Davidem jsem začal jezdit Šímasprint, kde jsme se sbírali první zkušenosti s automobilovým závoděním. Ze začátku jsem byl v autě hodně výbušný, což odnášel brácha, nikdo jiný v autě bohužel pro něj nebyl. Chudák, určitě mu to nebylo příjemné a docela jej to stresovalo, za což se mu dodatečně omlouvám. Lukáše jsem potkal na závodech ve Světlé nad Sázavou. Postupně jsme se více skamarádili a nakonec se dohodli i na společném svezení. Naším prvním závodem byly Jeseníky 2008. Lukáš měl svůj rituál, kdy hned na první rychlostní zkoušce se dokázal ztratit. Věřím, že tento rituál změnil a stal se z něj výborný spolujezdec, ale všechny začátky jsou pro mnohé z nás těžké. S Lukynem byla navíc byla v autě sranda, což mě uklidňovalo a nevybuchoval jsem tak často, jak dříve. David i Lukáš byli dobří spolujezdci a rád na toto období vzpomínám.“

Následně vycouval z auta bratr i Lukáš a na místo spolujezdce usedl táta… Proč?

„David jel se mnou tři závody a Lukáš čtyři. Po Favoritu jsem si pořídil Felícii a soutěže byly náročnější hlavně po finanční stránce. Táta mi v tomto hodně pomáhal a tak bylo nasnadě, že se do auta vedle mne posadí. Obzvláště, když má s rally zkušenosti.“

Tvůj táta už nikoho jiného na horkou sedačku spolujezdce nepustil. Zeptám se ale obráceně, nesvazuje tě trošku fakt, že vezeš část rodiny?

„Je pravdou, že se sedačky drží opravdu zuby nehty XXX. Kdo jiný by jej také v tom věku a při jeho váze chtěl XXX? Ale vážně, když sednu do závodního auta, tak se snažím zajet co nejlépe, aniž bych šel do velkého rizika. I když je taky pravdou, už párkrát jsme měli v minulosti namále! Ale pokud chci dosahovat kvalitních výsledků, nemohu brát ohled na to, zda sedí vedle mne táta nebo jiný spolujezdec. Musím se soustředit na jízdu a věřit společnému rozpisu.“

Pojďme se podívat na plechové mazlíky. Ty jsi startoval pouze se škodovkami, to tě okřídlený šíp učaroval natolik, že jinou značku nebereš v potaz?

„Svou první slípku, čímž u nás nazýváme škodovku, jsem si pořídil proto, že to je nejlevnější áčko. Nechtěl jsem enkové auto, neboť tyto úpravy, či spíše neúpravy mne vůbec neoslovily. Později jsem skočil do svého Ferdy, Škody Felície, kterou jsem pak vyměnil za našlapanější Felicii, se kterou jsme letos vyjeli titul ve třídě 7.“

Favorit, Felicia, Fabia a naposledy i R2… Vývoj směřuje jasně k S2000, kdy tě v ní uvidíme?

„Škoda Fabia S2000 je jistě krásné auto a pro mnohé je snem se svézt v tomto voze. U mne vývoj do S2000 zůstane pouze tím snem. Automobilové soutěže jsou hodně náročným sportem, bohužel…“

Určitě se díváš i po konkurenčních značkách… Ve jakém autě by ses chtěl svézt?

„Mě se hodně líbí auta, jako jsou například Peugeot 306 kitcar nebo Renault Megane. Ze současných závodniček by to byla Škoda Fabia S 2000. Do budoucna bych nepohrdl ani R5 či jakýmkoliv WRC.“

Do roku 2012 jsi startoval v Poháru ČR. Jak hodnotíš tyto závody a která soutěž v tobě zanechala největší emoce?

„Na Pohár ČR v rally vzpomínám rád, je tam přátelštější atmosféra než ve sprintech, zajímavá auta a jede se tam taky pěkně rychle. Možná se tam časem zase vrátíme, až nám nebude štěstí, co se týče peněz nakloněno. Největší emoce ve mě zanechala domácí soutěž v Jeseníkách v roce 2010, na které jsme se přetahovali s Tomášem Macháčkem o první místo. Bohužel jsme si udělali neplánovaný skok do lesíku, ze kterého jsme se dostali jen pomocí motorové pily a traktoru. Následný pohled na auto byl velmi smutný nebo%t dopadlo z nás nejhůř. Ale zase jsme z čtyř aut doletěli do lesíku nejdál XXX.“

Pro letošní sezonu jsi se rozhodl pro rallysprinty. Co tě vedlo k tomuto kroku?

„Hlavním důvodem proč jsem přešel z poháru do sprintů byla ignorace a opomíjení Poháru ČR. Řekl bych, že se to letos zlepšilo, za což jsem rád. Dalším důvodem bylo i to, že jsme chtěli s tátou zkusit něco nového.“

Sedm startů jsi letos proměnil v sedm pódiových umístění. Sezona jak z partesu, musíš být určitě velmi spokojený…

Po letech trápení s autem jsem letos víc než spokojený. Vůbec jsem nebyl zvyklý dojíždět do cíle, natož odjet tolik závodů v jednom roce. Pro letošek bylo důležité, že nám s financemi pomohl Milan Korčák a my si mohli dovolit zaplatit to, co auto potřebovalo. Tím pádem se projevila kvalita ve voze a s ní ruku v ruce přišly i výsledky. Čtyřikrát jsme ve třídě 7 nenašli přemožitele, pouze v Lužických horách jsme se museli sklonit před rychlejším Liborem Paulem. Po pěti startech s Škodou Felicia jsme s tátou vybojovali mistrovský titul a tím pádem si mohli dovolit odjet závěrečné dva sprinty s Fabií R2 zařazenou do třídy 6. V Jeseníkách z toho bylo 3. místo a ve Vsetíně místo druhé. Spokojenost je tedy na plné čáře.“

S jídlem roste i chuť… Už plánuješ sezonu 2014? Kde a s čím tě uvidíme?

„Jediné, co je v této chvíli jisté, je spolujezdec, neboť na tátu nedám dopustit i přes jeho váhu XXX. Zbytek je ještě trochu ve hvězdách, ale kompletní sezóna ve sprintech s R2 by to měla být. Teď ještě pořešit, s jakou značkou.“