V dnešním představení sourozeneckých dvojic v rally zabrousíme lehce do historie a nahlédneme k bratrům Hockovým. Je radost podívat se na věk těchto (Karel i Milan doufám odpustí) „starých pánů“ a na zaujetí, s jakým jdou od soutěže k soutěži. Přestože jezdí „dědové“ pro radost – upřímně před nimi smekám klobouk.

Pánové ani vás nemine úvodní představovací otázka, představte se nám prosím…

Karel: „Je mi 59 let a jsem starý jak hnědé uhlí :-). Jsem již 35 let ženatý s jednou manželkou, které děkuji za maximální podporu při tomto sportu. Spolu máme dvě děti – dcera Andrea má 34 let a syn Marcel 30 let, se kterým provozuji autoservis. Do číselné statistiky ještě hrdě doplním, že jsem čtyřnásobným dědou. Mezi mé zájmy patří motorismus, lyže a vnučky.“

Milan: „Já jsem z naší bratrské posádky tím mladším a je mi 57 let. Jsem stavební inženýr a pracuji jako vedoucí stavebního úřadu. Jsem ženatý a do výčtu rodinných příslušníků patří manželka Irena, syn Jan 34 let a dcera Zuzana 32 let. Nejenom brácha se může pochlubit, že je šťastným dědečkem, v této rubrice nad ním vedu, neboť dědo mi říkají tři vnuci a dvě vnučky. Mé koníčky jsou všestranné od motorismu přes chalupu, kolo, lyže a zkouším to i s ultralehkým letadlem, ke kterému vlastním pilotní průkaz.“

Co bylo ve vašem případě prvotním impulsem dělat do rally?

Karel: „Vše začalo ihned po obdržení řidičáku, kdy jsem se účastnil mototuristických soutěží. Svou první rally jsem pak absolvoval jako spolujezdec ještě před vojnou, když kamarád zakoupil fabrickou škodovku 110 rallye ve skupině A2, se kterou jsme objížděli oblastní soutěže. Po návratu z vojenské služby jsem koupil havarovanou škodovku 110, kterou jsem s pomocí otce opravil a přestavěl na závodní auto. Dá se tedy říci, že jsme s bráchou měli podporu rodiny. I když maminka měla z počátku strach, když jí oba synové začali společně závodit, ale postupně obavu vystřídalo fandění.“

Milan: „K rally mě přivedl brácha. K soutěžím jsem začal přičuchávat na začátku jeho kariéry, když potřeboval někoho na doprovod a já jsem byl nejblíž po ruce. Začínal jsem jako servisák s čištěním oken, doléváním benzínu a výměnou pneumatik. V té době jsem byl ještě svobodný, takže to nebyl žádný problém. Později, když jsem se seznámil se svou současnou manželkou, oceňoval jsem u ní její velkorysost a toleranci a hlavně to, že se mě nesnažila předělat k obrazu svému. Tyto vlastnosti dnes mnohým děvčatům chybí. Rally mě uchvátilo svou nezaměnitelnou nepředvídatelností a napínavostí. Vždycky si s bráchou říkáme, že i když se hned nedaří, tak konec závodu je až v cíli. A to se nám mnohokrát vyplatilo. Ještě před vojnou jsem si s bráchou zkusil mou první soutěž Rally Hanušovice, myslím, že to bylo v roce 1977 nebo 1978 a hned z toho bylo 3. místo ve třídě A2 1150.“

Milan si vyzkoušel i soutěže za volantem a bylo z toho mimo jiné 2. místo. Proč po úspěchu nebylo pokračování?

Milan: „Po dobu, kdy jsem studoval, jsem si udělal v rally přestávku, ale neustále jsem bráchovy výsledky sledoval a pokud mně to čas dovolil, jel jsem s ním jako doprovod. Po vojně v roce 1983 jsem si zkusil rally zajet z kamarádem a spolužákem Láďou Markem, který je i naším machrem přes motory. S půjčeným autem od bráchy jsme jeli dvě soutěže Rally Rýmařov a Rally Hradec Králové. Z té doby pochází i to 2. místo, kdy kromě toho vzpomínáme i na trojnásobné hodiny ve velké rychlosti v březové aleji. Když jsme se zastavili, museli jsme se domlouvat, kterým směrem vyrazit k cíli RZ. Vše dobře dopadlo, ale byla to výstraha pro naše další závodění. A od této doby jsem začal s bráchou jezdit už jako stabilní spolujezdec, kdy jsme absolvovali mnoho závodů v MČR.“

Jak fungovala bratrská dvojice v počátcích v autě? Byly hádky?

Karel: „Spolupráce s bráchou fungovala skvěle. Důkazem toho je fakt, že nám to tak dlouho vydrželo a jezdíme spolu i v současné době.“

Zatímco Milan byl až na jednu výjimku věrný svému bratru v autě, Karel střídal spolujezdce… To se ti nelíbil Milanův intonační hlas?

Karel: „To, že jsem vystřídal Milana v několika soutěžích, bylo zapříčiněno jeho pracovním vytížením a rodinnými povinnostmi.“

Milan: „Myslím, že si z bráchou v autě rozumíme. Rozpis máme velmi solidní a já se mu ho snažím číst tak, jak bych to potřeboval sám, kdybych řídil. Zatáčka musí být přečtena v ten pravý čas, nesmí to být moc brzy a už vůbec ne pozdě. Na soutěži se nehádáme. Brácha je spíše vznětlivější povahy a já jsem klidnější. Proto nám to tak vychází.“

Vy jste začínali v rally před třiceti lety, jak vzpomínáte na období okresních přeborů a jaká v té době vlastně byla rally?

Karel: „Moje první rally byla oblastní soutěž Rallye Uničov 1978, kde jsem jel ve třídě A2 - 1150. Tenkrát nás jezdilo ve třídě okolo dvaceti posádek a tudíž bylo pořád s kým závodit a porovnávat se. Z této soutěže mi utkvěla v paměti rychlostní zkouška Huzová – Paseka, tehdy ještě šotolinová a v současnosti se jede její moderní asfaltová obnova při Rally Jeseníky. Při naších začátcích nebyly servisní zóny, tudíž servis probíhal po trase soutěže. To byly časy, kdy si doprovody vzájemně pomáhaly a vše mi připadalo takové družnější. Z oblastních závodů si posádka musela vyjet určitý počet bodů, aby mohla postoupit do PČR. Rád na toto období vzpomínám.“

Milan: „Tehdy měli všichni víceméně podobnou techniku, takže rozhodovalo spíše jezdecké umění. O to větší bylo kamarádství mezi posádkami. Dnes nám připadá, že je větší rivalita i když kamarádů v poháru ČR máme taky mnoho.“

Nezbývá se nezeptat i na devítiletou pauzu, co jí bylo příčinou? A nesvrběly vás ruce?

Karel: „Pauzu zapříčinily finanční možnosti nebo spíše nemožnosti. V této době zároveň syn začal s bikrosem a od jeho 10-ti let přesedlal na motocross. A jak se na správného tátu sluší a patří, začal jsem mu dělal sponzora a mechanika v jedné osobě. Nyní se naše role lehce obrátily a syn dělá mechanika nám v rally. Proto šly automobilové soutěže tehdy lehce stranou a díky zaneprázdněnosti ani nebyl čas na to, aby mne svrběly ruce po volantu závodního vozu.“

Milan: „Svou první etapu závodění jsme ukončili v roce 1989, kdy zastarala naše Škoda 130 L a na nové auto nebyly prostředky. Až po letech se rozhodl brácha se synem Marcelem postavit repliku závodní Škody 130 RS a to je auto, které bylo naším snem v dobách našeho mládí. Dá se říct, že si tento sen nyní plníme, když s tímto autem, které v době svého vzniku nemělo konkurenci nyní závodíme my.“

Kterého výsledku si nejvíce vážíte?

Karel: „Já osobně si vážím každého dokončeného závodu, neboť rally děláme pro zábavu.“

Milan: „Výsledků, kterých si nejvíce vážím je mnoho a těžko se z těch mnoha umístění na „bedně“ vybere jeden. Myslím, že pro nás je nejlepším výsledkem úspěšná obhajoba 2. místa ve třídě V1 v Poháru ČR za posádkou Šimurda - Dlouhý.“

Máte nějaký nesplněný soutěžácký sen?

Karel: „Svoje soutěžácké sny si stále plním, třeba právě těmi starty s eR eSem.“

Co máte v plánu pro letošní sezonu?

Karel: „V sezoně 2014 bychom rádi startovali, stejně jako tomu bylo i v loňské sezoně, na soutěžích v rámci Poháru ČR ve skupině V1. Pokud vše vyjde podle předpokladů, objevíme se na všech těchto závodech.“

Milan: „Doufám, že se nám bude opět dařit a bude nám sloužit hlavně zdraví a technika.“

Vzkaz fanouškům autosportu…

Karel: „Všem fanouškům a fanynkám přeji co největší počet bezproblémových soutěží u nás i v zahraničí.“

Milan: „Příznivcům rally bych poděkoval za přízeň a těší nás, že je i mnoho fanoušků také mezi mladou generací, kteří rádi vidí a ocení, co dokáže technika vyvinutá před 40ti lety bez elektroniky a řídících asistentů. Rovněž děkujeme za přízeň našemu hlavnímu sponzoru SVÍTR, a.s. Rokytnice v O.h. a všem ostatním sponzorům, bez jejichž přízně bychom nemohli závodit.“