Dnes 6. 11. 2016 se dožívá Michal Gargulák kulatého životního jubilea - 50 let. Slušovický jezdec patřil v devadesátých letech k velkým ikonám českého rally sportu. Pro mnohé fanoušky zůstanou navždy uchované zážitky, kdy žlutobílá Mazda 323 a později mitsubishi dravě projížděly erzety.

Michale pojďme zavzpomínat na tvé začátky. Zkus nám pamětníkům připomenout kdy, s čím a s kým jsi začínal v rally?

„Pokud jsou pamětníci znalí, tak si mé začátky jistě pamatují. Pro mladší příznivce rally a taky pro mne rád zavzpomínám, neboť začátky byly krásné. Mojí první soutěží byla klasická zimní amatérská rally, která se jezdí ve Vizovicích, tedy Ve stopě Valašské zimy. Tehdy se psal rok 1991 a já jsem si půjčil, spolu s Leošem Sovjákem, mamčino auto Škodu 120. Jelikož se závody jezdily v okolí, tak i nás mladé kluky to hodně bralo. Chtěli jsme se jen svézt. Když jsme ale viděli dosažené časy, kde jsme pojeli i silnější vozy, tak nás výsledek ještě více nakopl. O rok později jsme si s Leošem koupili Škodu 130 L a po úpravách do skupiny A jsme vyrazili na soutěž do Blovic. Tady se nám už tolik nedařilo a odstupovali jsme po lehčí havárii.“

Co bylo hlavním impulsem usednout do automobilu vybaveného rámem a bojovat o vteřiny na tratích erzet?

„Tak jako mnoho mladých kluků i mne bavilo blbnout s auty a jezdit rychle. Pořád jsem si říkal, jaké by to bylo, být přímo v závodě. Taky mne hodně lákalo poměření se s ostatními jezdci.“

Nelákal tě post spolujezdce? Nebál by ses na tomto místě?

„Toto místo nejenom v závodním, ale ani v civilním autě mne nikdy nelákalo. Pokud jsem totiž na sedačce spolujezdce, tak mi začíná být špatně. Já prostě musím držet volant a dívat se na cestu. Určitě bych se bál. Já pokud neřídím auto, tak se bojím úplně s každým.“

Rok 1995 se nesl ve znamení čtyřboje Mazd 323 GTR a jezdců Výška, Zelinka, Pertlíček a ty. Jak zpětně vzpomínáš na toto období?

„To bylo suprovní období. Mazda, se kterou jsme jezdili, byla v té době špičkový stroj, prakticky bez velkých poruch. Do té doby jsme se se škodovkou trápili, kdy co závod, to problém. Jediným problémem u mazdy byla převodovka. Výška, Zelinka a Pertlíček byli první velcí soupeři, se kterými jsme si perfektně zazávodili. Tyto souboje nás posunuly výrazně dopředu. Na tyto souboje vzpomínám moc rád. Jednak měli všichni prakticky stejné auta a pak ti tři, to byli staří a vyjetí kozáci. Spolu s Leošem jsme se jim snažili vyrovnat a samozřejmě jsme je chtěli i porážet.“

Následně jsi vyměnil jednoho japonského krasavce za jiného. Mazdu vystřídalo Mitsubishi. Co tě vedlo k tomuto kroku?

„V té době byla u nás nadvláda vozů Ford Escort Cosworth a naše mazda na tyto vozy neměla. My jsme pořád prahli po velkých výsledcích a nespokojovali jsme se jen s částečnými úspěchy. Taky jsme se chtěli věnovat rally trošku více. Proto jsme se začali ohlížet po jiném autě. Byla varianta pořídit si taky forda, ale těch bylo u nás spousta a navíc tato technika již byla zastaralejší. Nám se jevila jako dobrá volba pořídit Mitsubishi Lancer Evo III. Z okolí nás od tohoto kroku odrazovali a tvrdili, že je micák výkonově slabší a že nejede. My jsme ale chtěli něco jiného, něco nového, co u nás do té doby pořádně nebylo. Nakonec se pořízení mitsubishi ukázalo velmi dobrou volbou, neboť auto bylo lépe ovladatelné, lehčí, dobře brzdilo, řadilo a bylo celkově mrštnější. K výměně auta mám i jednu perličku. Když jsme mitsubishi dovezli z Německa, tak jsme samozřejmě vyrazili na test se stopkami v rukou a byli jsme zklamaní. Oproti mazdě jsme ztráceli půl vteřiny na kilometr. Ihned jsme proto volali do Německa a inženýrům říkali, že auto nejede. Dostalo se nám odpovědi, abychom zkusili zatáčkovitý úsek, a teprve potom uvidíme rozdíl. Proto jsme si uzavřeli bezpečný polygon na Dešné a kilometrový úsek jsme jezdili nejprve v mazdě a pak v mitsubishi. Rozdíl byl pro nás neuvěřitelný. Na kilometru úseku plných zatáček bylo mitsubishi rychlejší o 15 vteřin. Dokonce jsme zajeli shodný čas, jako Pavel Valoušek senior, který tady dříve jezdil s lancií. Z auta jsme byli všichni velmi nadšení.“

Tady začínají trošku manévry na místě spolujezdce. Do té doby stálého mitfáru Leoše Sovjáka střídají Zdeněk Bělák a Jiří Malčík. Proč?

„Leoš měl v té době s bratrem rozjetou firmu a bylo potřeba, aby se věnoval více práci jak zábavě. Času mu na závodění moc nezbývalo a pro mne to znamenalo ohlédnout se po jiném spolujezdci. Několik závodů jsem odjel se Zdeňkem Bělákem, který v té době dělal šéfa našeho týmu. Pomyslný boj o sedačku spolujezdce pro další období vyhrál nakonec Jirka Malčík, se kterým jsem si v autě velmi rozuměl od samého počátku.“

V roce 1997 jsi poprvé ovládl skupinu N i třídu N4. Jaká to byla pro tebe sezona?

„Tady se nám konečně podařilo zrealizovat vše, o čem jsme snili. V tomto roce jsme sváděli souboje hlavně s Václavem Blahnou a Honzou Trajboldem juniorem, kdy oba startovali s fordy. Nám se podařilo vyhrát skupinu v Českém Krumlově, Vyškově, na Bohemii, Valašce a v Německu při ADAC 3-Stadte rally. Perfektně jsme využívali potenciál našeho mitsubishi. Opět jsme si dobře zazávodili, výsledek byl super a spokojení byli i sponzoři.“

Vítězství ve třídě i skupině sis zopakoval i v roce 1998 a 1999. Jak náročná byla obhajoba titulů?

„Každá obhajoba titulu je vždy náročná a nejinak tomu bylo i u nás. Do bojů o titul se postupně přidávalo víc a víc jezdců. Vedle Václava Arazima to byli například Václav Pech junior, Marcel Tuček nebo Jirka Tošovský. Právě tady začínaly naše pověstné souboje s Arazimem, za které mu zpětně děkuji, neboť tyto souboje nás opět hodně posunuly jezdecky výš. Tyto závody jsme si opravdu hodně užívali. Bylo to o radosti ze svezení i o krásných soubojích. Z auta jsme měli velkou radost.“

V roce 1999 ses účastnil i dvou světových soutěží. Zatímco v San Remu nedopadla soutěž podle předpokladů, ve Španělsku to byl skvělý výsledek. Jak na tyto starty vzpomínáš?

„Výsledek ve Španělsku byl na jednu stranu dobrý. Na druhou jsme zjistili, že naše auto je v porovnání se soupeři slabé. V Katalánsku jeli Manfrinato, Al Wahaibi a Trelles, kteří si to mezi sebou těžce rozdávali. My jsme se chtěli rovněž zapojit do těchto bojů, ale byli jsme jaksi zbytek světa. Naše technika tady opravdu hodně ztrácela. Ve zbytku sezony 1999 jsme tedy zapracovali na zrychlení auta, což se odrazilo na druhém startu ve světě v San Remu. Zde jsme se s Manfrinatem opět utkali, ale tentokrát jel Ital s jiným autem než ve Španělsku. Jeho výkon byl ovšem pro nás velkým překvapením, neboť zůstal až do našeho odstoupení hluboko za námi.“

Další kapitola ve tvé kariéře se začala psát v roce 2000, kdy jsi do Čech přivezl krasavce – Mitsubishi Lancer Evo VI ve skupině A. Proč jsi přešel ze skupiny N, kde jsi v té době dominoval do třídy plné vozů WRC?

„Na konci roku 1999 jsme měli enkové mitsubishi na velmi dobré úrovni a dalo by se říci, že jsme z něj dostali maximum. Pro další rok ovšem přišla velká vlna vozů WRC. Sponzor na toto reagoval tím, že je hloupost, aby se bojovalo o místa za wéercéčkama a proto došlo k další výměně vozu. Zvažovalo se tedy, co zakoupit. Na výběr bylo pořídit si vůz skupiny A nebo jako několik dalších jezdců jít cestou WRC. Pro nás byla volba jasná. Do té doby jsme jezdili hodně s mitsubishi, a tudíž srdeční záležitost zvítězila. Proto jsme si přivezli áčkové mitsubishi. Od Angličanů jsme dostali záruky, že výkon áčka se vyrovná vozům WRC. Tady mohu prozradit, že jsme měli první vůz klientské verze, která vyšla z továrního týmu.“

Jak se ti bojovalo proti Krestovi, Dolákovi, Pechovi, Hrdinkovi, Trojanovi jun. a dalším, kteří disponovali vozy WRC?

„My jsme od prvopočátku měli problémy s autem. Chtěli jsme závodit a užívat si sport. Místo toho jsme laborovali s technikou. Tudíž na souboje s ostatními jezdci jsme neměli ani pomyšlení. Přechod do vozu skupiny A beru zpětně, jako velmi špatný krok.“

Tvůj poslední závod se vztahuje k Kopné 2002…

„Tady jsme už auto dostávali konečně do té správné kondice. Stále však tady byly nějaké problémy, které nás omezovaly, ale mitsubishi už konečně jelo. V té době startoval na Kopné i Honza Kopecký s Toyotou Corolla WRC a Stanislav Chovanec na wrcové Octavii. To byla pro nás velká výzva. Nám však na druhé erzetě spadla hadice od turba a bylo po závodě. Celé naše snažení bylo v tu dobu zhatěno. Navíc domácí závod, takže dvojí zklamání.“

Kterého výsledku si nejvíce vážíš?

„Velmi si cením každého souboje, který jsem sváděl s Václavem Arazimem. Tyto boje ve mně zanechaly velký zážitek, neboť to byly opravdu minimální rozdíly. Pokud se podívám na atmosféru okolo tratí a náročnost tratě samotné, tak tady bezkonkurenčně vítězí mé dva starty v mistrovství světa.“

Znovu se vracíme k Václavu Arazimovi. Jak probíhaly vaše souboje a jak je Václav bral?

„S Václavem to byly vždy vyrovnané souboje. Oba jsme si nastavili výkonnostní laťku hodně vysoko a soupeře za námi jsme moc nevnímali. Litvínovský jezdec bral naše snažení a výhry nad ním v pohodě. Před závody jsme se občas sešli, abychom si zahráli golf nebo fotbal. Tady se mi moc líbila přátelská atmosféra. Ta ovšem skončila ve chvíli, kdy jsme si oblékli závodní kombinézy. Rivalita mezi námi samozřejmě byla, ale pouze v závodě.“

Na tvém kontě máš pouze jediné absolutní vítězství a to z Košic 2000. Nemrzí tě, že na prvenství jsi nedosáhl i v česku?

„Samozřejmě, že mne to mrzí. Když jsme brali vůz skupiny A, tak jsme samozřejmě pošilhávali i po absolutních vítězstvích. Vůbec nás v té době nenapadlo, že budeme auto hlavně opravovat a ladit. Byla to prostě smůla. Možná, kdybychom vzali jiné auto, tak by výsledky byly jiné. Ale to je to kdyby…“

Co třeba ryze domácí, tedy místní soutěže? Kopná 1996 a 1998 shodně 2. místo a v roce 2002 jsi byl tady na 3. místě. Nešlo zužitkovat znalost domácího prostředí?

„Domácí tratě jsou jistě výhodou, obzvláště když vám vede závod doslova okolo komína. V roce 1996 a 1998 byla Kopná volným podnikem a k naší smůle tady vždy startoval Stanislav Chovanec, který měl lepší techniku než my. Staňa byl dobrý jezdec a i proto bylo pro nás těžké jej porazit. Ambice na přední místa jsme vždy měli. Kopná ve svých začátcích byla hlavně o pobavení posádek a tak jsme to brali i my. Start v roce 2002 byl, jak jsem výše odpovídal, poznamenám odpadlou hadicí od turba.“

A když už jsme u domácích tratí, tak Barum rally 2000 a tvé 4. absolutní místo. Je to jeden z životních výsledků?

„Tento výsledek, byť vypadá velmi dobře, nepatří mezi ty nejlepší. Byl to závod, kde jsme se hodně trápili. Auto jsme zde neměli pořádně naladěné. V závodě jsme bojovali s Tomášem Hrdinkou o třetí místo a bylo to hlavně o tom, kdo z nás udělá chybu. Když jsme dříve startovali s enkem, tak jsme si mohli soupeře rozebrat a určit, kdy zaútočíme. Toto s tím naším áčkem jednoduše nešlo. Auto nám nefungovalo, a pokud auto nefunguje a vy jedete, co to dá, abyste stačili konkurenci, tak to je na rozbití úst. Navíc jsme se v závěru na Komárově přetočili, což nakonec rozhodlo o výsledku. Takže byť čtvrté místo, byl to utrápený výsledek.“

Vzpomínali jsme největší výsledek, ale co třeba nejhorší havárie?

„Nejtěžší havárii jsem zažil s mazdou, kdy jsem šel přímo do lesa. Bylo to v Českém Krumlově, kde se jelo z kopce dolů a šlo se na brzdy před zatáčkou. Když jsem viděl, že auto neubrzdím, tak jsem hledal místo, kam mazdu píchnu. Ve 140 km/h jsme šli do lesa a předkem narazili do stromu. Naštěstí jsme z havárie vyvázli pouze s odřeninami od bezpečnostních pásů. Na oko možná vypadají těžší havárie, kdy jde auto několikrát přes střechu. Když se točíte, tak to není strašné. To máte jako na kolotoči. Točíte se třeba i hlavou dolů, je to dobré, ale když narazíte, tak to bolí.“

S haváriemi souvisí i další otázka. Smrtelných havárií bylo nejenom u nás spousta. Jak ty osobně vidíš bezpečnost české rally?

„Podle mne by měla být otázka bezpečnosti v rally vždy na prvním místě. Pokud porovnám období, kdy jsem závodil a současnost, tak po této stránce se udělal velký kus práce. Samozřejmě se mohou naskytnout místa, kde auto z nějakých důvodů nekontrolovatelně opustí silnici. Je však potřeba předvídat a hlavně poslouchat pokynů pořadatelů. Vzor pro bezpečnost v soutěži byla vždy Barum rally. Tady přijížděli zahraniční komisaři, kteří měli hodně kritické připomínky a právě podle zkušeností ze zlínské soutěže se pak odráželo zabezpečení i na dalších závodech.“

Hodně se rozebírá i zkušenost mladých jezdců s vozy 4WD. Jaký bys ty navrhoval postup, aby se omezilo riziko nezkušeného jezdce a silného vozu?

„Krizovým situacím se nevyhnou ani zkušení jezdci. Závody jsou od toho, aby posádky bojovaly s tratí a časem. K hraně, kdy auto není ovladatelné, je pak hodně blízko. Proto je těžké odpovídat na otázku mladých jezdců a vozů s pohonem všech kol. Já osobně bych volil cestu postupnou. Tedy začínat na slabších autech a nízkých třídách a postupně se posouvat výše.“

Tobě osobně rally a rychlostní zkoušky nechybí?

„Já už jsem z toho kolotoče vypadl. Občas se svezu při nějakém testu před soutěžemi. Takové svezení ano, ale abych naskočil na celý závod, to rozhodně ne. Možná někdy z hecu na nějakou sranda akci se nechám ukecat. Ono je pohodlnější sednout si na mez a dívat se, jak se trápí jiní.“

V automobilových soutěžích máš v rodině následovníka. Syn Petr začínal se slalomy a v roce 2012 si odbyl premiéru v rallysprintech. Jak vidíš jeho jezdecké schopnosti?

„Já doufám, že Petra bude držet závodění na úrovni zábavy. Musím přiznat, že ho sleduji a jezdí dobře. V jeho věku je lepší, než jsem byl já. Petr je na začátku a čas ukáže. Myslím si ale, že nadání pro rychlou jízdu má. Po pravdě ale zároveň přiznávám, že jeho náklonnosti k rally moc nadšený nejsem. Nejraději bych byl, kdyby nejezdil. Proto jej ani moc v tomto sportu nepodporuji. Je potřeba, aby se mládež věnovala nějakému sportu a neseděla stále jen u internetu nebo v hospodě. Znovu opakuji, nejraději bych mu ježdění zakázal, ale pořád bude lepší, když se bude věnovat autu, jak nezdravým zálibám.“

Ty jsi jezdil rally a jistě můžeš synovi hodně poradit. Přijímá Petr tvé rady, nebo si jde svou vlastní cestou?

„Petr si moc nenechá radit a taky ani já mu nechci moc radit. To ale souvisí s předchozí odpovědí. Když ale přijde, tak samozřejmě poradím. V počátcích jsem mu pomáhal s rozpisem. Občas se podíváme na video, jak jezdí. Třeba při jednom sprintu se nechal vyhecovat diváky a na šotolině zatáhl za ruční brzdu. Vysvětlil jsem mu, že na pohled je to pěkné, ale časově špatné. Jezdec při jízdě musí improvizovat. Musí s rychlostí a tratí bojovat. Nesmí se naučit styl odbrzdit, podřadit, vykroužit a jet dál. Při jízdě na hranici se stane, že je rychlý a může jít pozdě na brzdy a pak musí improvizovat, aby nepřišel o drahocenné vteřiny. Nejlepším porovnáním je soupeř a jeho čas.“

Jak snáší zbytek rodiny situaci, kdy mají doma jednoho bývalého a jednoho současného závodníka?

„Na to by nejlépe odpověděla manželka Věra nebo dcera Eva (22 let). Manželka nechce o rally ani slyšet, asi jako každá jiná ženská. Když Petr (25 let) jede, tak je nervózní, ale ve chvíli, kdy závod končí, je velmi spokojená.“

Co děláš v současné době?

„Jsem zaměstnaný v rodinné firmě a vedle toho jsem částečně zůstal věrný závodům. Už v době, kdy jsem jezdil, mne hodně drželo nastavování tlumičů na autě. Na této části auta se dá nahnat během závodu strašně moc času. Proto jsem spojil koníček s prací. Zakoupil jsem několik sad tlumičů a začal jsem zkoušet různá nastavení. Někdy šel můj vývoj dobře, jindy to nestálo ani za zmínku. Postupně jsem našel tu správnou cestu a nyní chystám tlumiče pro některé jezdce. Zároveň jsem si udělal zastoupení firmy Öhlins, což jsou špičkové tlumiče.“

Čemu se věnuješ ve volném čase?

„Motorky zůstaly mým koníčkem. Ostatně motorku musí mít každý správný závodník, takže i já. V zimě celou mou rodinu hodně berou lyže, konkrétně běžky. V současné době se docela dost věnuji horským kolům. Na začátku roku jsem si řekl: když budu mít letos ty kulatiny, tak se přihlásím do kategorie 50+ a pokusím se vyhrát šampionát horských kol, který se jezdí v Jeseníkách. Musím říct, že to bylo hodně náročné, neboť bez pravidelných tréninků bych neměl šanci uspět. Závodníci v této kategorii nejsou žádná ořezávátka a stalo se mi, že jsem dostal od jednoho jezdce obklad víc jak deset minut. Šampionát se skládal z devíti závodů a v průběhu roku se postavilo na start více jak 700 jezdců. První letošní start jsem proměnil ve vítězství a trochu naivně jsem si myslel, že v tomto trendu půjdu dál. To jsem se ale hodně mýlil. Potrápila mne i technika, kdy se mi podařilo krátce před startem udělat defekt a tak zatímco ostatní vyrazili do závodu, já ještě lepil. K tomu se mi podařilo i zabloudit, za což se mi všichni smáli. Jednoduše jsem přehlédl šipku určující směr trasy. Výsledek byl tedy hodně špatný a tím se mi špice průběžného hodnocení vzdálila. Navíc, na třetí závod, kterým byla časovka na Šerák, jsem nastupoval po dovolené, kdy jsem deset dní neseděl na kole. Já na kole ztvrdl a soupeři mi opět ujeli. Zde jsem si řekl, že to nepustím a zakousl jsem se do příprav. Následující závod jsem vyhrál a další skončil jako druhý. Díky těmto výsledkům jsem se dotáhl na špici. V předposledním závodě jsem byl první a konečně vítězství v kategorii 50+ jsem stvrdil i na posledním závodě prvenstvím. Jsem strašně rád, že se mi to podařilo a třešničkou na dortu bylo i naše vítězství v kategorii týmů. Obhajobu ale neplánuji, chci startovat pouze na vybraných soutěžích. Poslední závod, který se letos jel, pořádám společně s kamarády a jel se ve Zlatých horách s názvem Zlatohorská magistrála. Tímto bych chtěl pozvat soutěžní jezdce a fanoušky rally na příští ročník, neboť jsem byl v průběhu roku mile překvapen, když jsem našel známá jména ve výsledcích. Vím, že Milan Dolák, Jindra Štolfa, Daniel Trunkát a mnozí další horským kolům holdují, tak bych rád s nimi zasoupeřil. Doporučuji sledovat stránky www.zlatohorskamagistrala.cz, kde najdou propozice jak na závod horských kol, tak i na zimní běžecký závod. Zajímavosti zimního závodu je, že máme připravený okruh dlouhý 2,5 km, který se jede čtyřikrát a při každém okruhu je zastavení na střelnici, kde se střílí ze vzduchovky. Takový biatlonový závod. Takže posádky, které nahánějí kondičku nebo kdokoli jiný, máte u nás možnost startu. V příštím roce bych se chtěl opět postavit na start Jizerské 50. Co mne hodně láká je i účast v závodě „Ve stopě zlínské šestidenní“, která se jela letos již potřetí. Je to vzpomínkový závod na šestidenní, která se v našem kraji jela před padesáti lety a startuje se na historických motorkách. Letos startovalo víc jak 120 jezdců v deštivém počasí, za což mají všichni můj velký obdiv. Chtěl bych zde jet se strojem Jawa 350 model 554.“

Redakce Autosportu.cz se připojuje ke gratulantům, vše nejlepší.