Automobilové soutěže jsou populárním sportem na celém světě. Ovšem účast na podniku konaném z geografického pohledu mimo centrální Evropu má pro našince vždy jakýsi nádech exotiky. Dvojnásob to pak platí, pokud se rally jede v Rusku.

Už při samotném pomyšlení na cestu do širé Rusi přebíhá některým jedincům mráz po zádech, zvláště když si vyslechnete několik drsných historek od známých, kteří tuto zemi neomezených možností navštívili již v minulosti. Osud a pracovní povinnosti tentokráte zavály do tohoto koutu světa mě osobně a tak se s vámi v následujících řádcích pokusím podělit alespoň o část zážitků z cesty na Rally Ladoga 2006.

Prvním oříškem před celou výpravou bylo vyřízení vstupních víz do Ruské federace. Nutno přiznat, že napoprvé to byl opravdu oříšek. Nejdříve bylo nutné dát ve spolupráci s ruskou stranou dohromady oficiální pozvání a potvrzení o ubytování, poté zajistit letenky, zkontrolovat správné pojištění, vyplnit vízovou anketu a poté s pasy a fotografiemi hurá na konzulát do Brna. Vedle toho bylo potřeba zajistit hladký průjezd servisního trucku a závodního auta tam i zpět což se ukázalo být jako velký problém, protože Rusko stále neakceptuje žádný z existujících celních karnetů pro zpětný dovoz zboží. Poté, co jsem absolvoval několik marných telefonátů na zastupitelské úřady RF u nás, definitivně mě dorazil rozhovor s československy hovořícím úředníkem v Moskvě, který mi na můj dotaz, jak dostat celý závodní „cirkus“ do Ruska a zpět odpověděl, že náš klient má složit několikamilionovou zálohu na ministerstvu v Moskvě a rozhovor pak uzavřel slovy: „Já bych taky rád pil koňak, ale nemám na něj peníze a tak musím pít rum. Pokud na to váš klient nemá, tak ať si závodí třeba na kole.“ Otázku přesunu servisního trucku si tak musel tentokrát vyřešit soutěžící. Jak jsem pochopil, nebylo to vůbec snadné, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Zatímco polovina týmu JM Engineeringu vyrazila se servisním kamionem na cestu již v pondělí 8. února, druhou polovinu včetně mě čekal ve středu příjemný let z Prahy do Petrohradu. Po necelých třech hodinách, vyplnění imigrační karty a úspěšného odbavení na letišti Pulkovo si nás odpoledne vyzvedla koordinátorka týmu Světlana. Vzhledem k tomu, že jsme podle plánu měli absolvovat společný přesun se zbytkem týmu do místa konání soutěže, které se ovšem nacházelo 240 km severně od Petrohradu, měli jsme výjimečně dost času na kratší prohlídku města.

Po dotazu, co bychom chtěli v Petrohradu vidět, jsme s kolegou Milanem jakožto zástupci starší generace, která ještě absolvovala osm let povinné výuky ruského jazyka, okamžitě vyhrkli jediné a zároveň vše vystihující slovo. Ve spojení Petrohrad, čili postaru Leningrad, to mohlo být právě jenom to jedno legendární jméno - Aurora. Světlanin údiv a zároveň pobavení na našem požadavku nic nezměnil a tak jsme se za několik chvil ocitli přímo před známým křižníkem, jehož výstřel zahájil „slavnou“ Říjnovou revoluci. Zatímco tři z nás si užívali návštěvu na palubě i v podpalubí Aurory, naši kolegové absolvovali úvodní část odbavení na estonsko-ruských hranicích, která se nakonec protáhla na rovných osm hodin.

Poté, co jsme zjistili, že čekání na servisní truck nemá smysl, vydali jsme se večer na putování do městečka Lahdenphohja, které se pro daný týden stalo centrem automobilových soutěží v Rusku.

Cesta do Lahdenpohji, respektive kvalita povrchu vozovek, si v ničem nezadala s „tankodromy“, po kterých se pohybujeme u nás. Zpočátku se ještě podél silnice objevovaly vesnice, specifické malé obchůdky s otevírací dobou 24/7 a občas menší město, ale posledních sto kilometrů vedlo prakticky pustinou bez živáčka, pomineme-li lesní zvěř. Později nám bylo vysvětleno, že právě tato oblast byla přísně střeženým vojenským pásmem, do něhož normální smrtelníci nemohli vstoupit. V našem cílovém městě na okraji rozlehlého Ladožského jezera se totiž v minulosti nacházela vývojová ponorková základna ruské armády. Po příjezdu do cílové destinace nás pak čekalo relativně slušné ubytování (na místní poměry pravděpodobně dosti nadstandardní) v nedostavěném hotelu a srubech. Při pohledu na provedení některých prací v interiéru hotelu by čeští řemeslníci nejdříve zaplakali a poté začali klít, ale majitel hotelu, který se mimochodem sám objevil při rally za volantem Mitsubishi Lancer Evo 8, omluvil aktuální stav s tím, že hotel otevřel pouze kvůli tomu, aby se zde mohly ubytovat jednotlivé týmy.

Ve čtvrtek ráno dorazil servisní truck s Focusem WRC a po úspěšném rozmrazení a obnovení vitálních funkcí auta (před rozmrazením byla teplota oleje -17 st. C a vody -15 st. C) se všichni začali přpravovat na oficiální shakedown. Testovací zkouška měřila něco přes dva kilometry a její charakter odpovídal trati soutěže. Soutěžilo se především na lesních úsecích, kde leželo zhruba 75 cm sněhu. Proplužené tratě rychlostních zkoušek pak ještě v týdnu před rally pořadatelé kropili vodou, čímž vytvořili pevnou ledovou krustu. Ta sice v průběhu soutěže neodolala náporu velkých hřebů, nicméně také díky tomuto opatření se celá rally odjela na sněhu a ledu. Pokud by se nezasvěcenému pozorovateli zdálo, že jednotlivé erzety připomínají Finskou rally, nebylo to pouze zdání, jelikož od Finska nás dělilo několik kilometrů a čestným hostem soutěže se byl legendární Tommi Mäkinen. Navíc oblast Karelie (finsky Karjala) byla v minulosti součástí Finska.

Po absolvování shakedownu, kdy jsme vyzkoušeli tři různé značky pneu (a jednu z nich zavrhli jako naprosto nevyhovující), jsme s Focusem odjeli na plombování. To probíhalo v obrovské stodole zároveň s technickou přejímkou. Jak jsme brzy pochopili, jednou věcí byl časový rozpis příjezdu na plombování, druhou věcí pak realita probíhající stylem „nacpi se tam co nejdřív“. Trochu nás taky zaskočil fakt, že nám technik odmítl zaplombovat náhradní turbo, ale Světlana nám vysvětlila, že se raději nemáme ničemu divit. Prostě jiný kraj - jiný mrav.

V pátek ráno nás ve stejné stodole čekala ještě technická přejímka a odpoledne už pak samotný start soutěže. Servisní zóna Sarilampi se nacházela asi 20 km od Lahdenpohji a byla vyřešena opravdu velmi dobře. Na pláni mezi lesy byly ve sněhu odhrnuta tři obrovská navzájem propojená náměstí. První dvě sloužila jako servisní místa, třetí pak jako uzavřené parkoviště. Příjezdová komunikace, po které přijížděly a odjížděly soutěžní vozy byla samostatná a nedocházelo tak ke zbytečným střetům jednotlivých vozidel.

Ještě předtím, než se začnu věnovat průběhu Rally Ladoga jako takové, rád bych se zmínil o některých věcech. V průběhu přípravy na samotnou soutěž mě opravdu velmi příjemně překvapila úroveň materiálů, jež organizátoři připravili pro soutěžící, včetně Zvláštních ustanovení v angličtině, a které postupně zveřejňovali na oficiální stránce rally. Pravda, bez znalosti azbuky by si člověk na stránkách moc nepočetl, ale v tomto směru problémy nebyly. Vynikající úroveň pak měl servisní plán pro soutěžící, který jsme obdrželi na místě. Kvalitní itinerář příjezdu ke všem důležitým místům, servisní karty a podrobné mapy pro každou servisní zastávku (tedy přesný nákres vjezdu do servisu, přeskupení, tankovací zóny atd.) si v ničem nezadaly s podklady pro soutěže mistrovství světa (vše v ruštině a angličtině).

Pojďme se teď ale spolu konečně podívat, jak to vypadalo při samotné soutěži. V první etapě, kde čekalo na téměř sedm desítek posádek 6 RZ o celkové délce 53,4 km, se nejvíce dařilo Alexandru Želudovovi na zbrusu novém Subaru Impreza WRX skupiny N, který vyhrál čtyři testy. Po pátku se na druhé příčce zabydlel také u nás dobře známý Maxim Novikov se stejným vozem, který mu z Prodrive přivezli ráno před startem (+28.2 s) a o třetí příčku se dělil Andrei Žigunov (Lancer Evo 8) s Ruslanem Fedikem na Lanceru Evo 7 (oba +35.3). Andrej Maťuhin na Focusu WRC zlínského JM Engineeringu po rozpačitém začátku a problému s posilovačem řízení (ztráta 17 vteřin) figuroval na pátém místě se ztrátou 39.6 s.

Vzhledem k tomu, že uzavřené parkoviště mezi první a druhou etapou leželo na otevřené místě a řada týmů měla oprávněné obavy, že v mrazivých podmínkách nebude možné nastartovat své plechové miláčky, umožnili pořadatelé vstup mechaniků do UP hodinu před startem své posádky. Nutno přiznat, že některé vozy skupiny N vzdorovaly opravdu dlouho, ale nakonec všichni zvládli první ranní servisní úkon na jedničku.

Ve druhé etapě na soutěžící čekalo závěrečných šest testů v celkové délce 104,3 km, včetně dvou průjezdů nejdelší zkoušky Lumivaara, měřící přes 25 km. Úvod dne nejlépe vyšel Novikovovi, smůlu měl naopak Maťuhin, který na RZ 8 vyletěl mimo trať a ztratil téměř minutu a půl. Na RZ 9, kterou byla první Lumivaara, využil zaváhání Novikova třetí Žigunov a nejlepším časem rázem proměnil dvacetivteřinovou ztrátu v dvousekundový náskok. Vedoucí Želudov neriskoval a solidními časy pouze jistil svou pozici na špici soutěže.

Do závěrečné sekce nastoupil s největší vervou Maťuhin a zvítězil na desátém i jedenáctém testu. Své snažení o vydobytí ztracených pozic však přehnal na poslední zkoušce, kdy svůj Focus WRC doslova posadil na sněhovou bariéru a než se mu podařilo sehnat potřebné množství diváků k vyproštění auta, byla pro něj soutěž definitivně ztracená. Pro jasné vítězství si pak dojel Želudov před Novikovem, naopak smolařem rally mohl být prohlášen Žigunov, kterého v závěru soutěže zradila převodovka a namísto boje o druhou příčku mohl být rád alespoň za body za šesté místo. Na třetí místo se tak za dvojici nových Subaru posunul Ruslan Fedik na Mitsubishi Lancer Evo 7. Do cíle nakonec dorazilo 41 posádek.

Rally Ladoga tak pro nás z pohledu závěrečných výsledků tentokráte nedopadla zcela nejlépe a útěchou nám mohly být alespoň ty dílčí. Pokud jde o hodnocení soutěže jako takové, kromě některých drobností jsem byl úrovní organizace a přípravy soutěže mile překvapen. Navíc kvalita techniky obsažené ve startovním poli byla skutečně na evropské úrovni, s výjimkou několika málo „exotů“ typu GAZ 3110 byly všechny vozy evidentně pečlivě udržované. Nejvíce mne však bezesporu zaujaly vozy VAZ 2112 třídy A6, což byly Samary ve specifikaci Kit Car. Kromě hezkého vzhledu prokázaly svou bojeschopnost také na trati a právě s tímto vozem zvítězil Valerij Gorbaň mezi vozy skupiny A (absolutně 12. místo).

Pokud bych chtěl shrnout své ohlednutí za ruskou soutěží, mohu jenom konstatovat, že rally v Rusku má svá některá jemná specifika, která však rozhodně nevybočují z evropského „normálu“ a v porovnání například s některými soutěžemi v Itálii, jichž jsem se zúčastnil v minulém roce, mají ruští organizátoři pořádný náskok. Pro ruské fanoušky je pak letos určitě potěšující fakt, že zde mohou po třech letech znovu o mistrovské body bojovat také vozy kategorie WRC. Specifický (a pro běžné lidi dosti drsný) je rozhodně život v Rusku jako takový, ale jak prohlásil kolega z Estonska, když jsme spolu po skončení soutěže seděli u panáka kvalitní ruské vodky: „Hlavně se tady ničemu nesmíš divit!“ To už je ale zcela jiný příběh.

Jan Vaškovič; AutoSport.CZ; foto: Alexander Lesnikov (freedrive.ru)