Na Štědrý den se rozdávají dárečky. A když se na tento den narodí dítě, je to dvojnásobný dáreček. Takový je i Tomáš Fiala. Během své soutěžácké kariéry absolvoval 60 závodů. Pojďme společně vzpomínat… Víte co je například „příbramský pohár“, nebo co jezdec prožívá, když přemýšlí nad pravou a levou zatáčkou?

Pojďme zavzpomínat, co tě přivedlo k automobilovým soutěžím?

„Jedním slovem otec. Ale asi chceš, abych to malinko rozvedl. Sice si jeho aktivní kariéru nevybavuji, možná sem tam „prazážitky“, ale pamatuji si, že u nás v garáži bylo pořád nějaké závodní auto. Otec vyrůstal s Tondou Císařem, spolu začali závodit a celý život se neustále špičkovali, kdo je rychlejší. Prý to vzniklo mezi nimi někdy v mládí, kdy údajně otec Tondovi řekl, že je na jeho vkus moc pomalý. Kolikrát to při cestách na lyže nebo vodu bylo krušné a jako dítě jsem tátu obdivoval a zároveň nechápal, že se ještě držíme na silnici. V každé zatáčce jsem si v duchu říkal „a jdeme…, tak teď…“. Nakonec když otec musel odložit na pár let řidičský průkaz „do čistírny“, začal s Tondou jezdit jako doprovod a s ním i já. Pamatuji si, jak jsem na závodech stál vedle hvězd té doby. A tak jsem od školky všem říkal, že jednou budu taky závodit a všechny je svezu (smích). Jako kluk jsem po okolí obcházel smetiště a skládky a vybíral ze starých kočárků kolečka. Potom jsem v garáži vedle závodních aut ze dřeva skládal kárky. S nimi jsem vedle baráku mezi bytovkami jezdil do úmoru těla a materiálu. Poslední varianty už měly dřevěnou anatomickou sedačku a pětibodový pás, a pochopitelně všude startovní čísla. Bylo to efektní, ale když se kára převrhla, smýkal jsem se v ní, protože mě pásy opravdu podržely. Kolemjdoucí mě pak museli převracet na kola, neboť ze sedačky se nešlo odpoutat (smích). Možná to bylo tím, že moji mamku se mnou do porodnice vezl Tonda Císař, nevím, asi jsem závodění tehdy dostal do vínku. Bráchu auta taky zajímala, ale myslím, že po nich nebyl tak divý jako já. Vzpomínám si, jak mě Tonda Císař vezl ve Škodě 120 Rallye, Š 130 RS, Volkswagenu Golf, NSU a v béčkovém Žigulu, to byl takový „voštrach“, spoustu kraválu, vařící tunel od výfuku. Paradoxně když jsem chtěl začít závodit, byl Tonda Císař jeden z těch, který mně to při každé příležitosti rozmlouval.“

Pamatuješ si, kdy jsi jel svou první rally, kde a s kým? A jak jsi dopadl?

„To si pamatuji, bylo to při Rally Otava Katovice 1992 a jel jsem s Karlem Balkem a Škodou 130 L, kterou jsem týden před závodem koupil od bratrů Hedrlínů. Vlastně za to mohl Marian Šín, který bydlel vedle v domě a v té době jsme byli skoro jako dvojčata a další kamarád Ivan „Tvára“ Hrubý. Když jsem auto přivezl do rodinné garáže, kde dříve dělal závodničky Tonda Císař a Jirka Štembera, tak se Marian s Ivanem přišli podívat na můj klenot a začal kolotoč. Máš závodní auto, tak už jsi závodník, a když jsi závodník, tak musíš jet na závody. Marian už byl na Rally Katovice přihlášený, měl koupené auto od Jirky Štembery a Ivan dělal „mitfáru“ Jirkovi Štemberovi. Asi hodinu poté jsme všichni tři seděli v autě a jeli do Katovic za paní Miluškou Kadulovou (to jméno si pamatuji dodnes, ani nevím proč), která v té době dělala tajemnici Rally Katovice, aby mě ještě vzala na start. Rally se jela hned za týden. Měl jsem auto, byl jsem přihlášen, ale neměl jsem spolujezdce, doprovod, pneumatiky a vlastně ani kanystry na benzín. V pondělí ráno jsem šel za Karlem Balkem do práce, jestli by se mnou nejel, to vymysleli taky Marian s Ivanem. Prakticky jsme se neznali, Karel měl jedinou podmínku, že ho po práci musím svézt a pak mi řekne. Svezl jsem ho, kývnul a za odměnu jsem s ním při trénování „plácnul“ o telegrafní sloup a bonusem bylo, že si pak ještě mohl za odměnu moje auto v místním JZD opravit, abychom mohli pokračovat v tréninku. Doprovod mi jel táta s bráchou. Cíl jsme neviděli, neboť v narychlo koupeném autě nevydržel motor. Dobrou zprávou bylo, že Karel Balek po závodě řekl, že se mu to líbilo a jestli já chci, pojede se mnou do konce roku.“

Začínal jsi se Škodou 130 L, ale tvé první starty nedopadly dobře. To byl i důvod proč jsi utekl k Favoritu?

„Škoda 130 L byla v té době již obecně dosluhujícím sportovním náčiním, ale zase stála necelých 50 tisíc. Jel jsem s ní tři závody, v Katovicích klekl motor, v Novém Boru jsem šel asi dvakrát přes střechu a při mé první domácí Rally Příbram do mě v Ouběnicích kousek od tratě MS sajdkár narazila stojící kamenná zeď a škodovce vytekla „plodová voda“ z chladiče. Přechod k Favoritu byl tudíž přirozený vývoj. Do garáže k nám v té době jezdil Emil Triner s továrním Favoritem a vždycky jsme ho s Mariánem přemlouvali, ať nás sveze mezi paneláky a po městě (smích). Byl jsem očarovaný z toho, jak Emil auto ovládá a jak převodovka Hewland řadí bez spojky. Když vzpomínám na Emila, před Rally Příbram 1992 jsem chtěl moji Škodu 130 L řádně naladit a vyrazil jsem za Emilem, jestli by mi auto neprojel a neřekl, co případně vylepšit a jak. Přijel jsem s autem k Emilovi před barák, kousek od vstupu do hornického muzea v Příbrami, Emil vylezl ven v pantoflích, směrem k manželce domů řekl: „Hned jsem zpátky“, sedl za volant a hned zostra vyrazil. Stačil jsem se jen zeptat, kam auto pojedeme projet. Odpověď byla rychlá, prý tady, kam bychom jezdili a už byla první krize. Stotřicítka takhle rychle nikdy nejela, Emil je prostě boží. Nakonec jsme přijeli k Emilovi před barák a Emilův komentář byl „pěkný, pěkný to máš“, vystoupil a šel za manželkou domů.

Takže po Favoritu jsem toužil a v té době vznikal Pohár Škoda, který dával dohromady Ota Zenkl a Ing. Karel Ortcykr. Proto jsem si jednu „pohárovku“ v roce 1993 pořídil. Bohužel převodovka nebyla Hewland, tu jsem zakoupil až někdy v roce 1995 a dost často jsem si nadával, že jsem do „pohárovky“ šel. Postupně jsem přestavěl škodovku na plnohodnotné „áčko“ a pak už byl jen krůček přeskládat vnitřnosti do karoserie úzké Felicie. Mimo to, karoserii mi tehdy věnoval Antonín Dolejš.“

Později to byla úzká Felicie a fenomén Kit Car, ale doprovázela tě různá odstoupení. V čem vidíš hlavní příčinu?

„S úzkou Felicii mě hlavně dost často provázela odstoupení na poruchu karoserie. Pamatuji si, že v Českém Krumlově jsem zahájil sérii, kde jsem na první sobotní erzetě šel přes střechu, ale cíl jsem viděl. Ve Vyškově jsem skončil ve stejné zatáčce jako Roman Kresta a Vlastimil Neumann, jediný, kdo pokračoval dále, byl Věroslav Cvrček starší. Na Bohemii jsem na poslední zkoušce z auta vyrobil prak a ze třetího místa ve třídě skončil poslední. Na Barumce jsem spolujezdci Vaškovi Vorlovi k patám nainstaloval přední kolo o stejný mostek jako Vlastimil Neumann, takže jsme se zase sešli. Za těch pár závodů jsem vyměnil některé karosářské díly i třikrát, nápravy a ramena také. Z auta zůstaly původní jen páté dveře a zadní dveře za spolujezdcem.

Kitovou Felicii jsem koupil v krabicích z rallycrosu. I když „v krabicích“ je silné slovo. Byla to otlučená karosérie, místo dveří jen venkovní plech, přední blatníky, kapota a páté dveře z laminátu. Byla tam správná přední náprava a zadní šotolinová. Měl jsem v garáži vlastně jen skelet, ve kterém byly dvě rozdílné nápravy. S partou mechaniků jsme kita stavěli v podstatě od začátku. Motor 1,5 byl v přepravkách a nakonec se nám ho ani nepodařilo zprovoznit. Takže na Rally Šumava jsem si půjčil úzkou Felicii od Jirky Brože a Rally Liberec jsem vůbec nejel. Nakonec jsem koupil nový motor 1,6 od Ing.Šmaty, který dělal motory pro Motorsport. Dlouho nám tehdy trvalo, než jsme všechny neduhy z rallycrosového auta odstranili, ať už to byl rallycrosový vývoj poloos, unašečů, stálého převodu atd. A myslím, že to byl asi jediný kit, který jezdil na tlumičích HP z Jablonce. Jinak to ale bylo úžasné auto, strašně hravé a hbité. S lepším jsem nikdy před tím ani potom nejel. Nakonec kita ode mne koupil Jarda Holý, od něj auto putovalo k Lukáši Pondělíčkovi a oklikou se tuším vrátilo do Hluboše k Bryndům.“

Svou soutěžáckou kariéru jsi zakončil v Octavii, byl to splněný sen?

„Sen to až tak nebyl. Jak jsi zmínil, tak nás trápila spolehlivost. V té době jezdil Martin Knajzl s modrou úzkou Octavii a mě se líbil výkon a spolehlivost škodovky. Tak jsem se domluvil s Otou Zenklem, jestli by pro mne také jednu nepostavil. Bylo to vlastně první a poslední auto, které někdo stavěl přímo pro mě. Octavie byla skvělá výkonově, nevěděla, co je kopec a pořád chtěla vyšší a vyšší kvalt, jen na jízdní vlastnosti to byla taková mrcha. Pokud byl hezký, široký, rychlý asfalt, byla radost auto řídit, ale jak se jelo v úzkém, byl problém se udržet na cestě. A když jsi zatáhl za ruční brzdu, už jsi zadek díky převisům a setrvačnosti tahal po škarpách. Ale hned bych se v tom autě díky výkonu a sekvenční převodovce svezl rád znovu. Jediné, co se s pořízením Octavie nedostavilo, byla opět ta spolehlivost. Dost jsem jí při našem prvním společném startu na Rally Šumava ublížil, tak mi to asi pak vracela a trucovala.“

Ty jsi závodil pouze se škodovkami, jiné značky tě nelákaly? A když už, jaké auto by se ti líbilo řídit?

„Asi jsem vlastenec (smích). Ne, spíš jsem vycházel z toho, že pokud člověk chce mít dostupné náhradní díly za rozumnou cenu, musí volit auto, které dělají v Boleslavi za komínem. Jasně, že jsem snil o čtyřkolce WRC a ještě víc o pořádném dvoulitrovém Kitu, jako byl v té době Peugeot 306, Renault Megane nebo Citroën Xsara. Když Karel Trněný začínal s WRCéčky, nabízel mi jedno na sprinty. Naši partneři tehdy byli pro, ale já měl novou úzkou Octavii a nechtěl jsem se jí vzdát, stejně jako velkého mistráku a těch velkých kilometrů za volantem. Zpětně to asi byla chyba. Mohl jsem si to aspoň vyzkoušet, ale v té době jsem si říkal, že mi nic neuteče, a uteklo. Po boji každý generál (smích).“

Ty jsi vyrazil i na závody do zahraničí a podle počtu startů na du Var předpokládám, že ti tato francouzská rally učarovala. Jak na ni vzpomínáš?

„Já jsem na svoje zahraniční starty na stránkách eWRC již vzpomínal před x lety, Du Var, Golden Tulip, ale vše byl vlastně nápad mého kamaráda, se kterým jsem toho za 25 let hodně prožil a který mi s mým závoděním hodně pomohl, hlavně s financemi, a který bohužel již není mezi námi. Pořád mi sliboval, že se přijede na závody podívat. Kolikrát i po Čechách přijel, ale třeba o den později. On měl často ztřeštěné nápady a vymyslel, že by se mohlo jet na závody někam daleko, kde je něco zajímavého, že si udělá čas a pojede na celý týden s námi. Tak vlastně vznikl nápad startů v zahraničí. Prostředí, kde se Rally du Var jezdí, je na dohled Saint Tropéz a Francouzská Riviéra je přece sen mnoha milionářů. Komu by se v tomto regionu nelíbilo, a kdo může říct, že se závodním autem projížděl kolem známé četnické stanice anebo přístavem v Saint Tropéz. Závody to jsou každopádně pro nás z české kotliny těžké a náročné. Všechny RZ jsou vlastně stejné, odstartuješ v údolí, jedeš klikatou silnicí do průsmyku, po jedné straně sráz, po druhé skála a v průsmyku se jen otočí strany, kde je sráz. Mám nádherné vzpomínky.“

Kterého výsledku si nejvíce ceníš?

„To jsi mne zaskočil, protože těch dobrých výsledků já moc nemám. Cením si každého dojetí do cíle. Ale pokud bych měl nějaký jmenovat, tak Rally Třebíč 2001 s Pavlem Paškem a Felicií Kit Car. Tam si myslím, že to byl pěkný sport, stejně jako Rally Český Krumlov 2001 s Ondrou Štefanem a stejným autem. Z nedojetých mě mrzí odstoupení na Rally Ina Croatia v Chorvatsku z 5. místa absolutně asi čtyři zkoušky před cílem s Honzou Možným a opět s kitovou Felicií. Když by to člověk vzal tabulkově, tak již zmiňovaná Rally du Var 1999, kdy jsme byli na 2. místě ve třídě a 3. místě v mimo francouzských posádkách. Pak ještě 8. místo absolutně na Ina Croatia v roce 2002.

Ale pro Příbramáky byly vždycky nejdůležitější výsledky v „příbramském poháru“. Sice nebyl nikdy oficiálně vyhlášený ani vypsaný, ale vyhlášen a bodován byl vždy na každé erzetě bez rozdílu vozidel a tříd. A když jsi jednou vyhrál příbramský pohár, mohl jsi pak v neděli na tzv. „žvanění do hospůdky“ a zde hluboce mudrovat o závodech. Mně se to povedlo na RZ Hollenbach, což byla šotolinová RZ při Rally Semperit 1999. Pohár tehdy vypsal Pepík Peták, který na Semperitu odpadl už v pátek, ale Hollenbach se jel až v sobotu. Snad to můžu po 23 letech prozradit, promlčecí doba je 20 let, je to tak? Byl jsem na trati, tak nevím, kde nápad přesně vzniknul, ale Pepík se na Hollenbachu vždy vystřídal ve vozidle s jedním ze startujících s vozem Honda Civic, kterého nějak Semperitka neoslovila, ale chtěl dojet do cíle. A tak Pepík vyhlásil příbramský přebor. Kdo z nás vyhraje Hollenbach, je vítěz. Důvodem bylo, že já jsem vždy na RZ přezouval šotolinové pneu a Pepík tvrdil, že je to nesmysl a že mě na slikách porazí. V servisu před Hollenbachem se Pepík s náhradním spolujezdcem, což byl náš mechanik Saigon, v servisní dodávce zaměnili s původní posádkou a vyrazilo se. RZ se jela třikrát a vyhrál jsem 2:1. Opakování příbramského přeboru se konalo na konci měsíce na tratích zmiňované Rally du Var 1999. Tam jsme také skončili v absolutním pořadí před Pepíkem a přebor byl náš.“

Ve tvé kariéře byly i havárie, která tě nejvíce bolela?

„Kolize byly, naštěstí se nikomu z mých spolujezdců nikdy nic nestalo, snad jen sem tam modřiny od bezpečnostních pasů, za což jsem strašně rád. Stejně jako je pravda, že se mi tak jednou ročně povedla nějaká ta pěkná, jak se říká suchá, a to i přes to, že jsem vždy u jízdy přemýšlel a snažil se hlavu používat. Nejvíc bolela kolize při Rally Bohemia 2001 s Kitem, kde jsme skončili ve stejném stromu jako Štěpán Vojtěch a při Rally Šumava 2002 při prvním startu s Octavii. Obě kolize bolely po těle i v peněžence.“

Když se probíráme tvou historií, nelze opomenout spolujezdce. Víš, kolik jsi jich měl a setkáváte se?

„Číslo nevím, ale vzpomínám si na všechny, budu jmenovat a ty počítej. První byl Karel Balek, pak Standa Hauer, Standa Máša, Luboš Kalát, Vašek Vorel, Ondra Štefan, Jan Možný, Petr Novák, Pavel Pašek, Tonda Novák, Billy Latif a brácha Michal. Takže dvanáct.

V pravidelném kontaktu jsem mimo bráchy s Billy Latifem, hodně jsme se během závodů skamarádili se Standou Mášou, ale ten nás opustil. S ostatními se občas někde náhodně potkám, zavoláme si a s některými se vůbec nevídám. Je to podle toho, kam nás život zavál. Jak mě dostihla padesátka a s ní asi už i jistá senilita, několikrát jsem si říkal, že by bylo fajn všechny spolujezdce a mechaniky pozvat na pivko a zavzpomínat. Tak třeba se najde čas to dát dohromady.“

Chodíš se dívat na současnou rally u nás? Jaké máš při tom pocity?

„Možná tě překvapím, ale nechodím. Vlastně jsem ani nikdy po ukončení aktivní účasti nechodil. Párkrát jsem vyrazil, ale nedělalo mi to dobře. Jednak jsem byl vyřízený z toho, že nesedím za kolečkem a nemám na sobě kombinézu s helmou, a pak jsem zjistil, že se o kamarády v těch autech bojím, že jedou jako blázni a vyklopí se v každé zatáčce. A když chci s někým z nich poklábosit, stačí mu buď zavolat anebo se při cestách po republice zastavit na kafe.

Aktuální soutěže už tak sleduji asi jako většina fanoušků u internetu.“

Neláká tě to ještě se nasoukat do kombinézy a pevně sevřít volant?

„Je to otázka, na kterou by měla být odpověď ano nebo ne. Asi před týdnem jsme se o tom bavili s Emilem Trinerem, zrovna odvážel Tatrou zeminu u nás před barákem. Víš, když už bych stál na startu RZ s helmou na hlavě a čekal na zelenou, tak jednoznačně řeknu ano, láká. Když si ale představím, jak se změnily vztahy mezi jezdci a vše kolem rally, zůstanu stát u toho baráku a budu klábosit s Emilem. Mám sice jeden rallyový sen, jako středoškolák jsem obdivoval Ford Sierra s kufrem, tak bych si to rád splnil, jen ve variantě pěkného áčka. Jen proto zatím nic aktivně nedělám, tak snad až se ze mě stane spokojený pracující důchodce.“

Máš nějakého favorita, respektive kdo se ti ve startovním poli líbí?

„Jak jsem už říkal, po závodech nejezdím, tak nemám nikoho osobně nakoukaného, jen ty internety. Určitě je zajímavé valašské trio Březík, Cais, Stříteský, i když na tratích jsem se potkával a znám převážně jen jejich otce J. Vlastně ani nevím, jestli mi přísluší jejich výkony hodnotit, ale jsou všichni šikovní a jedou pekelně. Obdiv si zaslouží ale všichni, kdo se postaví na start. Nelíbí se mi ty věčné diskuze, že ten či onen jede pomalu, že je ostuda a fanoušci na někoho, jak se říká, plivou. Každý jede, na co se cítí, to, co mu peněženka dovolí a všichni si zaslouží obdiv. Rally není Playstation, ale reálný svět. To by si diskutující měli uvědomit. Všichni, kdo si do závodního auta sedají, to dělají proto, aby si užili pocit rychlé jízdy, toho, jak závodní auto funguje, tu radost. Vše, co dělají, dělají proto, aby viděli cíl a mohli se svézt co nejdéle. Tak proč na ně pořád fanoušci plivou, přej a bude ti přáno.“

Zakončit rozhovor by se mělo vesele, tak určitě máš v rukávu nějakou veselou příhodu spojenou s rally…

„Nedokážu asi teď hned říct jednu veselou. Navíc, to se nedá vyprávět, to se musí zažít J. Na závodech jsem zažil spoustu legrace, člověk za týden na závodech zažil zážitků, co někteří lidé neprožijí za celý život. Nadělali jsme se hloupostí a ptákovin až běda. Byla sranda, byl sport, byla to pecka. To se prostě nedá vyprávět, to se musí zažít.

Historka 1

Nevím, jestli je to přímo historka, ale lidi, co mě znají, vědí, jak moc si pletu strany, levá a pravá je pro mě prakticky neřešitelný problém. Moji spolujezdci by mohli vyprávět, myslím, že celé story na několik knih. Táhne se to se mnou od dětství. Přesně vím, kterou rukou píši, přesně vím, která ruka je pravá a která je levá. Za život jsem nasbíral pouček, jak to lze snadno, rychle a hned poznat, ale vše marné. Nemusím asi zdůrazňovat jak při rally, a především rozpisu, je zásadní znát a poznat, která strana (zatáčka) je levá a pravá. Nejhorší to bylo při najíždění RZ anebo pak při závodě na přejezdu. Těch otáčení, těch odbočení na druhou stranu, toho stresu a křiku ze strany spolujezdců „k….a, tam jeď!“. Zajímavé je, že na RZ až na jednu výjimku jsem si strany nepopletl. Historka se váže k mému prvnímu startu se Standou Mášou a mému prvnímu startu na Rally Šumava, tuším 1994. Standa v té době třicátník a já mladé ucho, on ke všemu používal hlavu a já šel do všeho rovnou bez přemýšlení. Pochopitelně jako ke starší osobě jsem k němu vzhlížel jako k autoritě a snažil jsem se jeho rady a doporučení vnímat a i poslouchat. Ale jeho bezpečácký přístup se trochu příčil s mým vrozeným problémem se vztahem k autoritám. V sobotu se jezdívala taková spojovací RZ mezi klatovskou částí a tou vimperskou. RZ Žihobce – Zálesí, někdy se jezdilo až do Dobrše. Na této RZ je za obcí Maleč dlouhá rovina snad půl kilometru, na konci je horizont, za ním levá zatáčka a trať směřuje na hráz rybníka. Když jsme v sobotu tuto RZ jeli, Standa přečetl dlouhou rovinu, horizont levá 4-5 a měl čas se dívat na okolní krajinu. Já však jako vždy měl spoustu práce vymyslet, která strana je levá. Můj oblíbený rituál byl a dodnes je se vnitřně a vizuálně ujistit, kterou rukou píši, která je tím pádem pravá a která tak nějak zbude, jako ta levá, v tomto případě levá 4-5. Standa si zřejmě všiml, jak se peru s tím, kam vede trať RZ za horizontem a hlášení zopakoval ještě dvakrát. Byl ve stresu z našeho prvního trénování a mého neustálého pletení si stran. Čestně jsem mu totiž raději neřekl, jak moc si strany pletu. Tím mě však ještě více zamotal v myšlenkách, která strana je levá, že na horizontu jsem volant namířil vpravo a následoval výlet do pole. Obratně jsme se vyhrabali zpět na silnici a RZ úspěšně dokončili. V cíli se Standa ptal, co to za tím horizontem mělo jako znamenat, a já, protože jsem ho nechtěl zbytečně stresovat, jsem mu odpověděl, ať se raději neptá, že to tam prostě klouzalo. Po odpadnutí pár RZ před cílem jsem se mu přiznal, jak moc si pletu strany a prakticky nevím, která je levá a která pravá…Jak jsem říkal, spolujezdci a mechanici by mohli vyprávět. Paradoxní je, že na erzetách se mi až na tuto výjimku podobná věc nikdy nestala. A i spolujezdci rozpis četli dobře, možná proto, že jsem nikdy nepoznal, jak se v rozpisu ztratili, protože nepoznám levou a pravou stranu.

Historka 2

V roce 2002, kdy jsem nebyl schopen nastavit podvozek Octavie, jsme oslovili Romana Krestu s prosbou o pomoc. Bylo před Rally Příbram, a to jsem se chtěl blýsknout. Auto se v té době připravovalo ve Slušovicích, a tak jsme se domluvili na testování kousek od Luhačovic na trati jedné z RZ Barum rally. První problém byl, že Jarda Vančík tehdy chtěl, abych s Romanem v autě jezdil. Mně to nikdy nedělalo a nedělá dobře dodnes sedět v autě a neřídit. Poté, co mě párkrát svezl Jarda Vančík, jsem s Romanem nechtěl jet ani za nic. Ale „Vana“ pořád říkal, musíš a uvidíš, jak se má řídit, uvidíš, co a jak. Já přemlouval mechaniky, aby jezdili oni, pak i „Vanu“, ale nikdo nechtěl. Tak jsem sedl na místo spolujezdce já a bál jsem se až běda. Sotva jsme vyjeli od mechaniků, tak jsem se dal na modlení, chtěl jsem zavřít oči, ale pořád jsem měl na paměti slova Jardy Vančíka „hlavně se dívej, jak „Malina“ řídí, jak to dělá, pořád se dívej a uč se“. První jízda u konce, Romanovi se nezdál krok tlumičů a jeli jsme k mechanikům. Zde jsem apeloval na Vanu, že už nejedu, že takhle rychle jsem v životě nejel a nikdy nepojedu a že už mi vše stačí. Vana nechtěl ani slyšet, k tomu se přidal Malina, že jsme rychle ještě nejeli, že jen zkoušel, co auto dělá… No hrůza. Já už sliboval, že až přijedu zpět do Příbrami, půjdu na Svatou Horu zapálit svíčku panence svatohorské… No vyjeli jsme na druhé kolečko, nejdřív dolů z kopce v pěkném kalupu, dole otočka a zpět proti kopci. Ve chvíli, kdy Roman zařadil šestku, střihly se štefty na předním kole, krize, chvíli to vypadalo, že půjdeme přes střechu, návštěva příkopu, a stojíme. Ani jedny dveře nejdou otevřít, stahujeme okénka a lezeme z Octavie jako z tanku. Auto řádně potlučené, bez předních kol, za týden Rally Příbram. Horko těžko nakládáme auto na vozík pouze za pomoci lidské síly. Roman je dost zkroušený, smutný, jsou na něm vidět výčitky za způsobenou škodu, za kterou samozřejmě ani v nejmenším nemohl. Nikdo nic ani náznakem nevyčítá. Ještě než se rozloučíme, ptám se Romana, co „jsem dlužný“. Myslel jsem pochopitelně za pomoc při nastavení tlumičů. Sotva dořeknu, mechanici a „Vana“ se na mě dívali, co to říkám a jak to myslím. Roman vykulil jen oči, podíval se na poničenou Octavii a smutně říká, že přeci nic. Načež mi na jazyk skáče další věta „Tak já tedy moc děkuji“. Opět jsem myslel čistě ve vztahu pomoci s nastavením tlumičů a ukázky, jak je možné jet s Octavii rychle a dravě. To již všichni propukají v smích, jen Roman chvíli nevěřícně kouká. Někdo z mechaniků kontruje, tak on ti zničí auto a ty mu ještě poděkuješ… Nakonec byla Rally Příbram kvůli povodním o měsíc posunuta, a tak byl na opravu čas. Roman se pochopitelně, aniž by musel, snažil pomoci, jak mu čas a jeho povinnosti ve Škodě dovolily a neustále se zajímal, jak opravy pokračují.“