Na konci května oslavil významné životní jubileum Pavel Ryšánek. Sedmdesátiletý jezdec (nar. 29. 5. 1953) se prosadil hlavně na pozici spolujezdce, ale soutěžácké zkušenosti nabíral i za volantem. Letos načal svou 51. sezonu, během své kariéry startoval na nepřeberném množství závodů v Československu (Česku) a v přilehlých evropských státech. S Miroslavem Abrahámem se v roce 1990 společně postavili na start legendární Rally 1000 jezer ve Finsku.

Závodění Pavla Ryšánka odstartoval rok 1972. V tehdejší době to znamenalo projít tzv. mototuristickými závody, aby posléze mohl požádat o závodní licenci. Jeho kariéra byla od prvních momentů spojena s AMK Praha 3 – Žižkov, což byl v té době nejpočetnější motoristický klub v republice. První závody absolvoval, stejně jako mnozí při svých začátcích, ve třetí výkonnostní třídě na místě spolujezdce. Později si pořídil vlastní vůz Škoda 100 ve třídě A1, s nímž startoval na kopcích a v rally. Jeho závodění se ovšem odvíjelo od financí. Když byly peníze, seděl Pavel za volantem, když došly, četl rozpis z pravé sedačky. Své snažení dotáhl v sezoně 1980 do první výkonnostní třídy. Na konci následujícího roku dostal Pavel nabídku na hostování v ARK Mladá Boleslav, aby navigoval Karla Šimka a posléze spolupracoval s Pavlem Šofrem. Taková nabídka se nedala odmítnout. To však byli jezdci, kteří se o volant nechtěli dělit, a tak se od této doby Pavel Ryšánek věnoval pouze spolujezdeckému řemeslu.

Pavel startoval na více než třech stovkách domácích soutěží, jeho stopu najdeme i v závodech Mitropa Rally Cupu, Alpe Adria Rally Cupu a v Poháru míru a přátelství. Jeho hlasu naslouchalo přes třicet jezdců. V současné době jej můžeme vídat po boku Vladimíra Bergera v historické Škodě 130 LR, na revivalech se objevuje společně s Josefem Kukelkou. Během své kariéry stál Pavel Ryšánek mnohokrát „na bedně“, ale podle jeho slov pro něj vždy byly důležitější zážitky a příběhy, které v rally prožíval. Mnohdy samozřejmě velice úsměvné. Pojďme si projít několik zajímavých momentů jeho kariéry.

V době hodně dávno minulé existovaly při závodech kontroly pravidelnosti, kde bylo nutné dodržovat čas a hlídat si limity. „Na Rallye Klíč v Novém Boru 1977 jsem startoval s Pepíkem Kukelkou ve Škodě 120 S. Jeli jsme si pro vítězství. Ke konci soutěže jsme se ovšem dostali do situace, kdy bylo nutné dodržet časový limit. Problém byl v tom, že Pepa neuměl jet pomalu. Tak se stalo, že jsme se blížili do cíle, ale byli jsme moc rychlí a Pepa jel dál jako magor. Proto jsem to vzal do svých rukou a poslal ho na polňačku. Okamžitě křičel, že tudy určitě nemáme jet, ale chvíli jsem ho nechal. Pak jsem mu řekl, ať se otočí a jede zpátky, že už máme optimální čas. Na náměstí v Novém Boru jsme potom na sebe křičeli a třískali dveřmi. Ještě mnoho let po tomto výstupu si o naší historce místní povídali.“

Rok 1983 se nesl v závodním spojení Pavla Ryšánka s Karlem Šimkem a jeho Škodou 130 RS. V probíhající sezoně obsadili i krásné 4. místo absolutně na Rallye Tríbeč, kdy na startu bylo 105 dvojic. Další historka se ovšem vztahuje k jinému závodu a přibližuje atmosféru, kam až jezdci šli pro dosažení dobrého času. „Při mladoboleslavské rally se nám velmi dařilo a průběžně jsme se pohybovali těsně za první desítkou v absolutním pořadí. Pro dobrý čas se odlehčovalo a Karel do toho šel po hlavě. Před RZ Sychrov vyházel z auta vše nepotřebné a dokonce i mně vytrhal nepotřebné stránky v rozpisu, takže mi zůstal blok o devíti listech. Ale protože bylo vedro jako blázen a my se potili, řekl jsem své nynější ženě Jitce, ať někde koupí sůl. Lízání soli dodá tělu vše, co se vypotí. Nevím, co na to doktoři, ale funguje to. Říkal jsem jí to asi třikrát a ona mi těsně před startem hodila do auta kilo soli. To bylo něco na Karla, v tu chvíli viděl vše rudě a já myslel, že mu praskne žilka. Celou cestu řval, ale v cíli z toho byl fantastický čas.“

Další vzpomínka se vztahuje k rakouské Lavanttaler Mitternachts Rallye 1985, která se jela jako součást Mitropa Rally Cupu. Pavel seděl ve Škodě 120 LS vedle ostříleného Karla Trojana seniora. „Karel byl velký kluk a já na něj moc rád vzpomínám. V Rakousku jsme byli na startu a já předříkával začátek zkoušky – levá 3, 150, pravá 2, 30, bacha pravá 6 utáhne. Karel nastoupil do zkoušky ve velkém stylu a ouha, najednou jsme letěli ven do příkopu, těsně jsme minuli složené klády. Auto vytáhl zpět, letěli jsme přes silnici do protější škarpy, opět jsme těsně minuli klády a vrátili se na silnici. Karel zvedl prst a se slovy: „To byl prst boží,“ jsme mazali dál. Přibližně po čtyřech hodinách jsme se dostali opět na start stejné zkoušky a já znovu říkal: „Hele, je to L3, 150, P2, 30 a bacha P6, minule jsme tam vláli.“ Kája zkušeně pokýval hlavou a vyrazili jsme opět s velkým nasazením. Hup mezi klády, hup na druhou stranu, zpět na silnici a jedeme dál. Po chvilce jsem se ptal, co blbnul, vždyť jsem ho přece varoval... A Karel bez mrknutí oka odvětil: „Když to šlo poprvé, musí to jít i podruhé.““

V úvodu byla zmíněna účast na světovém podniku Rally 1000 jezer ve Finsku a byla by škoda tuto soutěž nevzpomenout. „Tehdy jsme startovali s Mirkem Abrahámem s Peugeotem 205 GTI ve Finsku na závodě mistrovství světa jako první československá soukromá posádka (77. absolutně – pozn. aut.). V harmonogramu bylo 48 rychlostek, na trénink jsme měli osm dní. Šotolinové zkoušky byly rozmístěny téměř po celém Finsku (smích), a protože jsme přijeli pozdě, byl velký problém si všechno napsat a zkontrolovat. Když jsme se vraceli z Tampere do Jyväskylä, měli jsme cestou ještě jednu zkoušku na druhý průjezd. Trénovali jsme s favoritem, najednou koukám do zrcátka a vidím, jak se k nám blíží corsa. Říkám Mirkovi: „Jeď, ať nám tam nepřekáží.“ V průběhu zkoušky Mirek zrychloval, občas jsme na horizontu i skočili. V duchu si říkám, proč jedeme tak rychle, když jen kontrolujeme rozpis? A Mirek suše pronesl: „Koukni se za nás!“ Místní sedmdesátník, na hlavě rádiovku, byl přilepený na našem kufru. Když nás nakonec předjel, tak se dívám a na zadním platě měl karton s vajíčky. Další překvapení bylo, když jsme otevřeli v servisu dveře od doprovodné Avie. Při pohledu na jednu sadu mokrých, dvě sady suchých a pouhou jednu sadu šotolinových pneumatik mi málem vypadly oči z důlků. Dveře furgonu jsem opět zavřel s konstatováním, že je to na šotolinovou soutěž ideální kombinace. A taky pořadatelé se na nás tak nějak divně dívali, když jsme poslední den na zkoušky vyráželi na slicku.“

Že se dá zažít i legrace mimo závody, dokazuje i poslední moment. Tentokráte byl terčem posměšku i samotný Pavel. „Vlastní kapitolou závodění byla práce v garáži, kde špičkově fungovali mechanici Mirek Seibert (Číča), Pavel Starý, Jirka Jordán, Honza Kolín a mnoho dalších. Tato sestava makala na áčkové škodovce a několik dní odlehčovala vůz. Vrtali a odsávali, prostě zeštihlovací kůra. Po skvělé práci, kdy už byli totálně vyřízeni, jsme je přišli s Pavlem Šofrem zkontrolovat. Tehdy pronesl Číča památnou větu, kterou si budu hodně dlouho pamatovat, stejně jako jeho vykulené oči. „My tu blbneme a koukni na ty dvě selata.“ Tenkrát jsme s Pavlem Šofrem společně vážili přes dva metráky.““

---

Co vás motivuje stále závodit, jak se změnilo závodění během těch let?

„Je to hlavně láska k rallysportu, nekonečná sranda a spousta zážitků, které jsou pro normální smrtelníky nepochopitelné. Navíc jsem během závodění poznal mnoho nových krajů a zvyků, což mne vždy hodně zajímalo. Během mé soutěžní kariéry se toho změnilo hodně. Především dnes se z mého pohledu jede strašně rychle. Všechno to jsou sprinty, ať už se jedná o jedno nebo vícedenní závody. Od začátku se šlape naplno a není žádný prostor k oddechnutí, prodání vložky nebo chybě. Dvakrát během zkoušky ubereš a jsi v druhé desítce ve výsledcích. Dříve se jezdily soutěže i v noci, závody svou délkou přesahovaly 1000 km a mnohdy nebyl čas na spánek. Cíl etapy byl často v deset hodin večer a ráno ve čtyři jsme se už soukali do závodních aut. Byla to doba, kdy byl servis po každé erzetě a „svou rally“ si často jezdili i mechanici.“

Na Barumce 2021 jste měl s Vláďou Bergerem těžkou havárii, nenahlodalo vás pověsit závodní kombinézu na hřebík?

„Je jasné, že když tě veze z rychlostní zkoušky záchranka, tak se ti honí v hlavě různé myšlenky. Prostor na přemýšlení byl i poté, co mne zrentgenovali, zasádrovali a uložili na pokoji do postele. Postupně se z toho oklepáváš, přemítáš, proč se to stalo a najednou se otevřou dveře pokoje a dovezli mi Vláďu. Po prvním pohledu jsem zjistil, že je na tom hůř než já. V tu chvíli, i když mě všechno bolelob, byl jsem částečný vítěz. A aby nám bylo líp, tak jsem Vláďu utěšoval a hned také spřádal plány do budoucna. Vláďa 34 let neboural a jednou to prostě muselo přijít. Holt jsem měl smůlu, že se to stalo zrovna mně. Ne nadarmo se ale říká – co nejrychleji se oklepat a zase usednout do auta, aby se vám to, co máte rádi, nezprotivilo nebo jste z toho neměli obavy.“

Co říkáte na kariéru syna? Nebránil jste mu v tom?

„Celý život jsem závodil, a tak jsem považoval za svoji povinnost umožnit a dokopat ho ke vzdělání a zároveň jej posadit do závodního auta. Co si budeme namlouvat, každý táta je rád, když jde syn v jeho šlépějích. Děláme, co nás baví a co nám dělá radost. Na motorku bych Honzu nepustil, neboť tam se nám spousta kamarádů dolámala. Chtěl jsem ho mít pod kontrolou. Proto jsem jej ve 13 letech posadil do Fiesty a začal s ním objíždět slalomy. Když dosáhl 18let začal rally s Jardou Padělou a později s Lubošem Minaříkem, Patrikem Rujbrem a dalšími. Nyní má na svém triku více jak padesát startů. Mnoho let jsem mu předával zkušenosti a zdá se, že rady dopadly na úrodnou půdu. Teď mi ke kulatým narozeninám dává závod s Adamem na Podorlické rally. Pojedeme spolu podruhé a už nyní se moc těším.“

To vše dokazuje, že i když jde o vteřinky, vždy se najdou momenty, nad kterými se člověk usměje. Vedle svého závodění pořádá Pavel Ryšánek slalomy na letišti v Panenském Týnci, kterých se může zúčastnit každý. S přáním pevného zdraví a spousty dalších pěkných zážitků se k životnímu jubileu dodatečně připojuje i redakce...