Vyvrcholení letošního MČR ve sprintrally zavedlo posádky soupeřící po celý rok na tratích jednodenních soutěží na rozhraní Hané a Jeseníků, do města hodinek, závodů do vrchu a mentálních poruch, do Šternberka. Kladenská posádka rudého Peugeotu 206 S1600 Jiří Vlček - Zdeněk Jůrka odjížděla s nemalými ambicemi. Pohled na bodovou tabulku sliboval napínavou taktickou bitvu, na konci které se v případě jejího úspěšného zvládnutí blýskal titul vicemistrů skupiny A za již jistým šampiónem Lubou Minaříkem.

Matematika byla jasná: soupeřem číslo 1 je Milan Kneifel. Zvítězí-li, je vicemistrem on. Bude-li druhý a Vlček třetí, putuje vicemistrovský titul do Kladna. Bude-li druhý a Vlček čtvrtý bude bodová plichta a o konečném pořadí rozhodují další kritéria (při pátrání po nich a dotazech u cca 6 zasvěcených osob se podařilo získat 6 různých systémů, jejichž spolehlivost a objektivita hraničila s věštěním z kávové sedliny). Pokud bude Kneifel druhý a Vlček horší než 4. – vicemistrem Kneifel. Ale Kneifel horší než 2. – vicemistrem Vlček bez ohledu na svůj výsledek.

„Už při seznamovacích jízdách jsme bohužel zjistili, že naše představy o tratích nebyly úplně přesné a převodovka, kterou máme v závodním autě bude zbytečně krátká. Každopádně jsem si předsevzal, že si tentokrát nedopřeju ranní zaváhání v podobě vlažného začátku, do závodu půjdeme od prvních metrů a jako správní sportovci rozhodneme souboj na trati,“ komentuje předstartovní odhodlání Jirka Vlček. „To mě vážně potěšilo. Jiří totiž povětšinou začíná zpívat tak v 6, ale závodit až v 11. A to už leckdy není o co,“ dodává spolujezdec.

Rudá 206 se tedy na trať první RZ vrhnula s nasazením po ránu nevídaným. „Odvaha, odhodlání, zdravá soutěživost a agresivita mi vydržela přesně 400 metrů, resp do prvních dvou zatáček na mokrém spadaném listí. Za nimi už z nich zbyla jen vánočka na rukou, zpocená záda a velmi živá představa, za jak velké pitomce bychom byli, kdybychom si hned v té první zatáčce ustlali. A že k tomu nebylo daleko,“ komentuje úvod soutěže pilot kladenské superšestnáctky.

Brzy se ve skupině A vykrystalizovalo několik soupeřících skupinek – tou první, jednočlennou, byl suverénní Minařík, kterého mohl porazit jen on sám. O druhé a třetí místo se přetahoval velmi rychlý Milan Kneifel, který jesenickými lesy letěl kitovou Felicií a Petr Zedník, jenž měl na druhé místo před poslední trojicí RZ jen třísekundové manko. Čtvrté místo opanoval Jirka Vlček se Zdeňkem Jůrkou (a tím seriálovou remízu), 3 vteřiny před Egonem Smékalem debutujícím v Suzuki Ignis. V dalších vteřinových rozestupech figurovali Šlehofer, Grega a Tomek. Situace před poslední sekcí slibovala pěknou detektivku až do konce.

„V posledním přeskupení byla senzační atmosféra – všichni se navzájem hecovali,“ popisuje zákulisní dění Zdeněk Jůrka. „Zprávy o tom, že Milan Kneifel nesnáší kroměřížáky a jeho spolujezdec tvrdí o Fordech, že jsou to plečky, kraksny a žebřiňáky, se sice nakonec ukázaly jako nepotvrzené, ale myslíme, že jsme o tom Petru Zedníkovi, v civilu kroměřížskému dealerovi Fordu skutečně říct museli… Koneckonců bojovný Kneifelův spolujezdec Radim Strnad také apeloval na moravskou sounáležitost u Egona Smékala a snažil se jej vybudit k útoku na naše 4. místo. Ten však sportovně přiznal, že už byl den předem uplacen jedním espressem. Dobře investovaná dvacka…,“ pochvaluje si dvojice kladenských závodníků průběh závodu.

„Těsně před výjezdem z přeskupení přišel zřejmě zlomový okamžik mistrovství. Bylo jasné, že my už ztrátu na Milana Kneifela nesjedeme a může nás spasit jen bojovný Zedníkův výkon. Vyhodnotili jsme, co by asi tak platilo na nás a rychle slíbili Zedníkovi s Pražákem za druhé místo kus masa dle vlastního výběru hned po dojezdu. Podle toho, jak labužnicky se olízli jsme mohli dát chladit šampaňské...“

Přesto se však nemohlo nic ponechat náhodě ani v poslední sérii testů. Sice na 7. RZ hodil ručník do ringu Šlehofer, resp. poloosa jeho modrého Punta, ale stále zrychlující Egon Smékal naznačoval, že s přilbou na hlavě jeho loajalita bere za své a před posledním testem byla jeho ztráta jen něco málo přes jednu sekundu.

„Poslední RZ měla rozhodnout, a také rozhodla. Bohužel bez nás. Karkulka už na přejezdu přestávala dobíjet a pár desítek metrů před startem poslední RZ znehybněla. Příčinou bylo uražené očko u alternátoru. Nezbylo nám tedy nic jiného než úspěšný souboj Petra Zedníka s Milanem Kneifelem sledovat ve vysílačkách časoměřičů. A je to velký rozdíl, užít si radost z vicemistrovského titulu na cílové rampě nebo někde v lese vedle ztichlého auta,“ popisuje šťastný konec Jirka Vlček.

„Rádi bychom poděkovali všem soupeřům za krásné závody nejen ve Šternberku, pogratulovali Milanovi Kneifelovi s Radimem Strnadem ke skvělému výkonu, který na jesenických tratích s Felicií předvedli a doufáme, že zasloužená svíčková Petru Zedníkovi s Milanem Pražákem chutnala. Holt nejen láska, ale i sport prochází žaludkem...,“ hodnotí závěr sprintové sezóny kladenské dvojice.

V závěru roku ještě na Jiřího Vlčka čeká boj o finální umístění v MČR v rally dvoudenních soutěžích, které vyvrcholí ve Vsetíně a v listopadu v Žamberku. A jaké jsou ambice? „Konkurence je obrovská, ale my po zkušenostech například z Hustopečí víme, že za určitých podmínek můžeme soupeřit i s Honzou Kopeckým. Musí být úplné sucho, my musíme být vyspaní do růžova, Honza nesmí zamhouřit celou noc oko, nám musí jet auto jako z praku, honzova Fabie musí ztrácet výkon a nesmí mu fungovat servo. Pak jedeme ve vteřině. Takže to bude ještě hodně napínavé,“ líčí vyhlídky pro závěr sezóny s nezbytnou dávkou nadsázky Jiří Vlček.