díl druhý – rozmanitá Bratislava

tratě

Slovnaft Rally Bratislava bylo všechno jiné, než jednotvárná rallye. Trať byla poskládaná ze čtyř úseků a každý z nich byl diametrálně odlišného charakteru. Nešlo tedy zvolit ideální setup, stále se měnil povrch i rytmus jízdy. První rychlostní zkouška i svým názvem naznačovala, že se bude jednat o RZ podobnou těm v Hustopečích, rozdíl byl snad jen v začátku, který se odehrával mezi obrubníky u obchodního centra v Pezinoku. Městská RZ byla tradičně obrubníků plná, zajímavostí bylo její umístění přímo u dalšího obchodního centra tentokrát v Bratislavě a také to, že jejím konáním byla zcela uzavřena jedna z důležitých dopravních tepen. Baba neměla nic společného s něžným pohlavím, nýbrž se známým kopcem Pezinská baba, který se jezdí i v rámci seriálu závodů do vrchu. Jen na začátku RZ bylo soutěžákům dopřáno trochu těch úzkých cestiček, jinak se jelo po kvalitním a širokém asfaltu směrem nahoru i dolů. Královská RZ Rohožník pak byla takovou obdobou zlínské Pinduly. Hodně zrádná, úzká, se spoustou „bordelu“, dokonce bahnitými úseky a stromy zde byly proklatě blízko. K Pindule ji chyběla snad jen větší uskákanost, jinak mi kultovní vložku připomínala opravdu hodně.

postřeh 2 – divácká kulisa

Pamatuji se, že už v dobách, kdy jsem do Bratislavy jezdil na „slavnou“ Mikona Rally, byl jsem překvapen zajímavým paradoxem. Pokud někde na slovenské rallye měl být dostatečný divácký zájem, pak by to snad mělo být v hlavním městě. Představa obsypaného Strahova při pražském rallysprintu (a že to je jenom „srandapodnik“ namísto regulérního závodu mistrovství republiky) se rozplynula poté, co jsem při prvním ročníku Mikony u trati městské vložky potkal za deště diváků, které bych spočítal na prstech obou rukou. Druhý ročník už byl lepší, nepršelo a diváky bych musel počítat trochu déle. Přesto jsem se na mnohých místech této vložky (nazvané tehdy „Incheba“ podle areálu, kde probíhala její hlavní část, jinak se jezdilo i po parku a jiných silničkách u břehu Dunaje) potkal jen sám s pořadateli. Po krátké přestávce, kdy se odmlčel hlavní sponzor bratislavské soutěže a tím přestala existovat i rallye jako taková, se loni tradici snažili noví organizátoři obnovit. Letos se jel druhý ročník „obnovené“ bratislavské soutěže a musím říct, že od dob mých prvních návštěv se toho mnoho nezměnilo. Na rozdíl od bývalé kultovní lesní vložky „Koliba“, jsme se tentokrát diváků v lese nedočkali prakticky vůbec, zarážející byl také absolutní divácký nezájem o vložku v Pezinoku, která se startovala přímo na okraji města u obchodního centra a potenciál přilákat diváky byl tedy opravdu velký. Celkový dojem z divácké kulisy snad trochu napravil jen městský okruh, zde byla ale hlavní základna fanoušků soustředěna u servisní zóny a lze se domnívat, že velkou většinu přihlížejících tvořili členové týmu.

Vzpomínám si na velký rallyový boom na přelomu tisíciletí, i nadšené davy fanoušků na přelomu předchozích desetiletí. Také vím, že rok od roku diváků na tratích ubývá a už nejsou výjimkou soutěže, po jejichž absolvování musíme konstatovat, že u trati nebyla téměř „ani noha“. Čím je vlastně úbytek fanoušků způsoben? To je hlavní otázka, ze které vyplývají dvě další – dá se tomu úbytku nějak zabránit a chceme mu zabránit? Na tu první můžeme hledat spoustu odpovědí. Lidé mají v dnešní době mnohem více možností jak trávit volný čas, než tomu bývalo dříve. Z tratí zmizely vozy WRC, což řada fanoušků nesla velmi těžce a není ochotna se smířit s jejich absencí. V neposlední řadě ovšem organizátoři sáhli např. k výběru vstupného, kterým by „korigovali“ přísun diváků, harmonogramy soutěží jsou nezřídka postaveny tak, že divák stihne shlédnout za celý den pouhé dva průjezdy, zakázané zóny jsou čím dál více zapáskovány a mnohdy nesmyslně vykazují fanoušky ke sledování rallye dalekohledem. Je tedy na místě si znovu položit otázku. Jak zabránit úbytku diváků a chceme mu vůbec zabránit?