Loňský šampión třídy A5 v MMČR Ladislav Kopelent se letos z dvoudenního mistrovství vytratil. Přesto však na svůj oblíbený sport nezanevřel a jeho jméno se objevuje na podnicích volného poháru. Naposledy v Kamenici nad Lipou. Se svými dojmy z tohoto závodu se rozhodl podělit s rallyovými příznivci.

Ohlédnutí za dávno minulými ročníky

„Na Rallye Vysočina jsme startovali na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Poslední soutěž před delší odmlkou tamních pořadatelů jsme jeli v roce 1991 se Škodou 130 L/A, kde jsme se pro ztrátu výkonu motoru a jeho přehřívání na předposlední rychlostní zkoušce propadli ze druhého místa na osmnáctou příčku. Před touto technickou komplikací jsme přitom měli náskok na třetí místo místního Míry Sedláka patnáct sekund. Na vítězného Černého jsme nestačili. V roce 1988 s naší posádkou a posádkou Ládi Krčky z Teplic natáčel Tomáš Hrnčíř pro televizní pořad Auto Moto Revue reportáž a porovnával dvě v té době mladé posádky s různým finančním i technickým zázemím. Přestože jsme byli v roli té méně majetné a hůře technicky vybavené posádky, skončili jsme na devatenáctém místě před jednadvacátým Láďou Krčkou. Tři rychlostky před cílem začalo pršet a pro nás z toho byl šestnáctý čas. Jeli jsme s úzkou 120 LS/A proti modelům „M“ vybavenými pětikvalty. Úzkou LS měl v té době snad už jen tehdy odstoupivší Jarda Lundák. V naší LS po Emilovi Trinerovi, kterou krátce sedlal příbramský Láďa Valenta, byl v tomto závodě skoro sériový motor. Stavěl jsem ho sám ze sériových dílů. Soutěžní materiál byl pro nás nedostupný nejen finančně. Zůstala pouze Emilovo vačka. Hlavu jsem vyráběl ze sériové 120 L, protože LS jsem nesehnal. V roce 1990 jsem jel druhý rok již plnohodnotný soutěžní motor v „M“ karosérii s pětikvaltem. Před touto sezónou jsem vyvezl po zimě auto ze stodoly, ometl prach, slámu, slepičince z auta a naprosto bez poruchy s minimální údržbou jsme odjeli celou sezónu. V Kamenici na šestém místě, což byl náš nejhorší výsledek sezóny. Rád na tuto dobu vzpomínám. Okolo soutěží byla dobrá parta. Nešlo zase tak moc jen o peníze a i devatenácté místo bylo ceněno a publikováno v televizi. Dnes kdo nemá EVO IX nebo S 2000, tak snad aby ani nejezdil, protože po něm většinou neštěkne ani pes. Stačí se podívat do startovních listin MMČR, kde v naší loňské třídě A5 jedou tak dvě, maximálně šest aut, dojíždí jedno, dvě, někdy tři auta a v ostatních třídách mimo prestižní N4 je to podobné.“

Shrnutí dosavadních účastí ve VPČR 2008 ve třídě A1

„První závod v Hořovicích se odehrával na velmi rovinatých a rychlých tratích a zvítězili jsme i přes penalizaci. Druhým závodem bylo Posázaví, nabízející velmi pěkné technické tratě a opět první místo. Třetí závod, Radouň, byl z části technický a z části rovinatý a dost do kopce. Zde jsme byli druzí za místní posádkou Michálek – Hála. Do soutěže jsme vstupovali s hůře jedoucím motorem po prasknuté zdvihací tyčce. Na šotolině v noci jsme dostihli před námi startující auto a v prachu bylo nutno zvolnit. Na druhé noční erzetě jsme výrazně zpomalili u dvou havárií. V noci špatně vidím a i tento článek dopisuji až s dvoudenním zpožděním, neboť jsem založil brýle do hromady nevyřízených papírů a našel jsem je až nyní.“

Úvod

„Soutěž se jela jako čtvrtý podnik VPČR. Bylo přihlášeno 58 posádek, z toho dvacet v naší třídě A1 do 1400. Překvapující byl počet třináct posádek nejvyšší kubatury nad 2000. To budilo dost respekt a nedávalo moc šancí na umístění na předních místech celkového pořadí.

Celá soutěž se jela na identických erzetách jako pelhřimovský sprint a tak se nabízelo srovnání dosažených časů s třídou A5 sprintrallye. Rychlostní zkoušky byly velmi pěkně vybrané a mimo diváckého skoku, který je sice pro přihlížející atraktivní, ale není až tak vítaný pro životnost auta a asi kilometrové roviny naplno v omezovači na konci této vložky, to bylo krásné svezení. Tato trať vyhovovala soutěžním autům s nižší maximální rychlostí a s nižším výkonem motoru, včetně šotolinového úseku.

Na Vysočinu jsme odjížděli jako průběžně vedoucí posádka třídy A1 do 1400 a tak naším cílem bylo dojet na stupních vítězů a to na tom nejvyšším. Soutěž se jela jako jednodenní, úvodem za velmi proměnlivého a nejistého počasí s deštěm. Trochu jsem prokaučoval volbu pneumatik. Měl jsem na výběr z měkkých na vlhko a tvrdých. Zvolil jsem měkké a když uschlo, pneumatiky dost klouzaly.“

RZ 1 Libkova Voda (sprint název Božejov)

„První rychlostka bývá na rozjetí a oťukání si soupeřů. Tato vložka však svým charakterem a zařazením šotolinového úseku sice velela k opatrnosti, ale ne zase moc, aby hned v úvodu nebylo veliké časové manko. Start byl na širokém asfaltu zřejmě ne moc starém s následným levým odbočením zpátky přímo proti místnímu radaru na rychlost. Chtěl jsem se podívat, kolik pojedeme, ale nějak již všechny ty činnosti za jízdy plně nezvládám a tak z toho sešlo. Trať byla dále vedena členitým terénem přes úzký můstek lemovaný svodidly, kde mě napadlo, jak se tam ty Evo a S 2000 vejdou. No budou muset. Vešel se tam i traktor s vozem na slámu, kterých jsme při seznamovacích jízdách potkali několik. Stoupání do kopce, to nebude úplně to pravé pro naše auto. Následuje příjezd rychlými zatáčkami k retardéru před Libkovu Vodu a technický průjezd vesnicí na šotolinu se skokem, končící rozskákaným a roztlučeným asfaltem do brzd před levým vinklem. To mělo prověřit podvozky aut po již tak náročné šotolině, paráda, potom již jen několik rychlých protahováků, pro nás naplno až do cíle.

Před startem zjišťuji, že nemám brýle na dálku, jenom na čtení a to mě čekají další tři erzety. Tak a jede se! Po dvou těžších zatáčkách řadím šestku a ta po chvíli vypadává. Ona ta kolečka v převodovce při kontrole před soutěží nevypadala bezvadně, ale finanční rozpočet velel je ještě jeden podnik odjet. V této situaci nezbývá nic jiného než řídit jednou rukou a držet zařazenou rychlost, protože při vypadnutí kvaltu a následném přetočení motoru je po něm. Tak se protrápíme vesnicí a šotolinou ke skoku, padáme dolů z kopce a raději brzdím dřív, aby to vyšlo do levé za křoví. Brždění je předčasné a musím ještě zrychlit, abych do zatáčky dojel. Takhle špatně jsem snad nejel ani když jsem začínal. A hle, Ruda Kohout je zapíchnutý s lancií v křoví. Tady je to s tím bržděním úplně naopak. Přišlo asi pozdě, nebo možná na výjezdu moc plynu. Ani si nedovedu představit skoro třikrát vyšší výkon oproti nám. S tím bych se neuměl možná ani rozjet. Šotolina krásná, jenom mě omezovalo to řízení jednou rukou, protože jsem preventivně držel všechny kvalty. Na nový motor není a vzdát soutěž v první vložce, když auto jede sice s omezením, by bylo špatně. Rozskákaný asfalt, ruční brzda, jedna a naplno až do cíle. To již vidím felicii startující před námi. Je to slušný chlapík Petr Jindra z Budějovic a sám před startem přišel s tím, že jak budu za ním, tak uhne. Rychle se podívat na časy na tabuli. Jsme první ve třídě A1 a tak se musíme spokojit pouze s absolutním pořadím. Je to třetí čas za vítězem poháru Koutným a jednou EVO IX a jeden čas je skoro stejný jako náš, asi golt. Tak to jsem ani nečekal. Celkem mě to povzbudilo a již nepřemýšlím o odstoupení pro technickou poruchu, ale domlouváme se s babi jak bude držet fofr klacek, aby nevypadávaly rychlosti. Přece jen se lépe řídí obouruč.

V porovnání se sprintem zajíždíme první čas ve třídě A5 a ve skupině A je to pátý čas.“

RZ 2 Velký Rybník (Kojčice název sprintu)

„Nejdelší, jedenáctikilometrová rychlostní zkouška, začíná kličkovanou ve vesnici hned po startu, okolo rybníka, statkem, potom se padá k další vesnici a následuje dost prudké stoupání v přímém úseku do vsi. Brzdí se zde z maximální rychlosti proti mezi do levého vinklu. Stopy soutěžních aut vypovídají, že několik posádek zde tvrdě bojovalo při brždění s mezičkou a používali auto místo buldozeru. Zdá se mi, že nějak utrhávám v půli zatáčky auto. Za stopkou se dozvídám od babi, že to zdání nebylo. Potřeboval bych takový ten kolík, co mají na volantu náklaďáci.

Je to poměrně rychlá erzeta. Po technickém průjezdu obcí následuje delší rovina, končící horizonty, které tvoří hrby na silnici do rychlé levé. Toto místo do brzd se stalo osudné Rudovi Kohoutů, který se z křoví na první vložce vyškrábal a se značnou ztrátou pokračoval v soutěži. Nevím, co chtěl dohánět, ale brzdit v nerovnostech možná v rychlosti přes 200 km/h nebyl dobrý nápad. Oni koně nejsou všechno. Já dbám na podvozek, ten je na prvním místě. Rudovo počínání nemohu detailně posoudit. Máme maximálku tak 160, brzdil jsem před zatáčkou za nerovnostmi a odřadil za pět. Celou rovinu jsem mohl řídit obouruč, protože babi držela zařazenou šestku už z vesnice a já jen hlídal otáčky, abych neodnesl rozpadlý motor po přetočení v tašce. Ještě před soutěží jsem Kohoutovi poskytnul kompresor, protože měl měkké gumy. To jsem netušil, že bude mít jeho účinkování dvakrát špatný konec. Rudovi mohu v této chvíli popřát brzké uzdravení bez zdravotních následků a pokud situace dovolí, návrat na tratě soutěží. Dále trať pokračuje velmi technickou pasáží se skokem až do obce Velký Rybník, náročný průjezd obcí na krátkou šotolinu a potom nemilosrdné stoupání, sice členité až do obce Útěchovičky a nepřehledný technický průjezd obcí s výjezdem na hlavní proti dopravní značce. Potom do kopce, z kopce do brzd do jedničky na penetraci a táhlé zatáčky různého průměru až do cíle.

Jak se říká, snaha se cení. Máme ji, ale dlouhé kopce jsou naším hlavním nepřítelem. Tam nám to oproti Subaru a Mitsubishi nejede. Před cílem vidím před námi jedoucí feldu a na stopce stojíme jako třetí v řadě. Zase tak špatné to není. Čas je třetí absolutně za Jirkou Svobodou a EVO IX, dosavadním lídrem závodu. Petra Koutného porážíme o 0,2 sekundy.

V porovnání se sprintem zajíždíme první čas ve třídě A5, ve skupině A je to čtvrtý čas.“

RZ 3 Těchobuz (sprint Zhoř)

„Vložka je velmi technická, nepřehledná a často se mění rytmus. Nabízí mnoho záludných zatáček, do kterých není vidět a jezdí se maximální rychlosti auta. Střídá se jízda z kopce a do kopce. Pro „čtrnáctistovky“ je to dobré. Jede se stále v rytmu a brzdí se jen do těžkých zatáček. Je zde skok, který jsem skákat nehodlal. Auto se přesto trochu vzneslo a dopad byl tvrdý. Příště to chce pomaleji.

Celkem se nám daří další pasáže rychlostky projet dostatečně rychle. Fotograf bleskurychle opouští svoji výhodnou pozici blízko u trati a mizí v mlází. Zase nebudou fotky z rallye. K cíli mě vadí asi kilometrová rovina. Motor jede v kontrolce v 7300 otáčkách a auto poskakuje v dírách v silnici. Naštěstí do cíle je průjezd lesem přes horizont do hodně utažené pravé. Přes potíže s převodovkou jsem spokojen. Vše dobržděno, zatáčky na hraně smyku, kdy se auto lehce nese, výjezdy ze zatáček pěkně v plynu. Do kopce před těžší zatáčkou se snažím moc nebrzdit, abychom se zbytečně nezdržovali dlouhotrvajícím rozjezdem proti kopci. Za skokem v první těžké dvakrát utažené pravé zatáčce v lese jsou vybržděné koleje a nikde není nic vidět. Následně se dozvídám, že zde opustil trať Bezouškův golt. Že by zvítězila přemíra koní. Já do krizovky nebrzdím, to se přeci řeší plynem a volantem. Možná už jsem dědek, který tomu nerozumí a ti mladí na to mají jiný recept jak to řešit. Golt je zralý do šrotu a navíc to odnesl Bezouškův kotník. Alespoň že tak. Kotník se doléčí, rozchodí a možná sejde z Robertových úvah, že již jezdit nebude. Vždyť i my potřebujeme kvalitní soupeře. Po shlédnutí videa z golta mi přijde, že nebylo reagováno na utažení zatáčky, nebo se o utažení nevědělo. Zaznamenáváme druhý absolutní čas jedenáct sekund před Petrem Koutným a deset před Jirkou Svobodou.

V porovnání se sprintem třetí čas v A5 a desátý ve skupině A. Je vidět, že hoši v A5 roviny drží, kam až se je motor ochoten nechat vytočit. Ani se pak nedivím jejich vysoké spotřebě materiálu. Mě těch pět vteřin, o něž byl Grega rychlejší, za utrápení motoru nestojí. Ono jet kilometr 7300 nebo 7800 otáček na šestku je podstatný rozdíl.“

RZ 4 Nová Cerekev

„Začíná se v obci divadlem pro diváky mezi obrubníky a domy. Mě to nevadí, ale autu ano, hlavně převodovce. Stále se řadí nahoru dolů do jedničky, práce s ruční brzdou a to mnohokrát. Musím doplnit k povelu drž i číslo rychlosti, protože mi babi vyřadila v domnění, že je tam jiná prudkost. Nějak se mi na návsi povedlo projet na dvojku vracák zpět za pomoci ruční, babi jsem tak zmátl o jeden kvalt a na neutrál to zrovna moc dobře dopředu nejede. Ještě mi vynadala, že už jí není dvacet, aby vše stihla. Následuje rychlý úsek do Myslova. Vybržděné stopy na silnici upozorňují na včasné brždění před levým vracákem. Nic nepodceňuji, brzdím úměrně naší rychlosti asi tak uprostřed čár na silnici a při zařazení jednotky dávám pokyn drž jedna. Sahám po ruční brzdě a při přetahování o řadící páku se nám nějak sráží ruce. Pozdě tahám brzdu a auto přikývne. Zjišťuji, že nikdo řadičku nejistí. To je nepořádek. Snad abych měl ještě jednu ruku. Divákům se však průjezd líbí, mě ale vůbec. Rozkymácené auto nad pangejtem, nejistota, jestli ještě kejvne jednou, nebo jestli hopne do příkopu. Následuje šíleně roztlučený úsek po tankodromu a komentář od babi, že nemá ruce jako chobotnice. Rovinka a šup na super úsek do lesa na úzkou místy decentně roztlučenou silničku ze zatáčky do zatáčky, kdy z jedné není vidět přes les do druhé. Těsně před cílem vidím vpravo na dvou stromech čerstvě oloupanou kůru. To tam při najíždění určitě nebylo. Opravdu ne. Honza Šlehofer jel moc vnitřkem do díry, soudím dle následné tiskové zprávy Vladimíra Dolejše. Já jako amatér jedu jinak, já měl napsáno v rozpisu vlevo díra, jet venkem a zatáčka utahuje. Co dělal fordík, byl to ten vzdálenější silnější strom, to mi je záhadou, protože jeho časy, které byly do té doby horší než naše nenasvědčovaly o využití potenciálu auta. Zajíždíme třetí absolutní čas.

V porovnání se sprintem je to druhý čas v A5 a poráží nás jen Hladík o 1,8 a sedmý čas ve skupině A.

Následuje servis a zjišťujeme, že bezpečně vedeme třídu a absolutně jsme druzí. Není již moc prostoru pro zrychlování. Na výměnu převodovky je málo času, skoro místní Petr Michálek má také potíž se skříní. Zlobí ho pětka a daří se jim to opravit, ovšem za cenu pozdního příjezdu do časové kontroly. Penalizaci nedostávají, o čemž si můžu pouze myslet své. Nám v Hořovicích penalizaci nekompromisně dali a to osmdesát vteřin a propadli jsme se o pět míst v absolutní klasifikaci. Tam šlo i o divný výklad pravidel o servisu při rozpravě. Na servis je čtyřicet minut, z toho povinně pětadvacet, tak proč nevyužít celou dobu. Kdyby byl pětadvacetiminutový servis a potom seskupení, byla by to jiná věc. Ještě se musím hodně učit.“

RZ 5 Velký Rybník II. (Kojčice sprint)

„V obci Útěchovičky dojíždíme feldu jedoucí před námi. Ochotně nás pouští a trochu mimo stopu míříme proti dopravní značce na hlavní silnici. Míjíme jí o fous a letíme k cíli. Zrychlujeme o sedmnáct vteřin. To jsem ten první průjezd dost odfláknul. Spíše si zvykám na indispozici auta a také pneumatiky tolik nekloužou jako ráno. Čas je druhý absolutně a toto umístění by mohlo vydržet až do cíle.

Ve sprintu byla po havárii rychlostka zrušena a tak jen srovnání prvního průjezdu. Ve třídě A5 i ve skupině A by to byl první čas.“

RZ 6 Těchobuz II. (sprint Zhoř)

„Před startem se domlouváme s babi, jak mám jet ten skok. Opravdu pomaleji. Máme i dílčí zprávy o dlouhém skoku dvou týmových myšáků. Jednomu z nich to potom špatně řadilo. Babi říká, že to byl snad mladý kluk, a že já mám už mít rozum. Ono je otázkou, co je to při rallye mít rozum. Najíždím před něj o poznání rychleji, seřazuji z pětky, čtyřku, trojku a myslím si, jak je to již pomalé. Po doskoku ještě větší rána než před tím. Asi jsem ho nadjel jinak, hlavně že je to již za námi. Trochu plápolání na štěrku za lomem, míjíme i úsek, kde se Jarda Vošický s fordem při Pacově obtiskl o barák. Po horizontu, který je naplno a moc neskáče, najíždíme na dá se říci cílovou rovinu. Z ní vůbec žádnou radost nemám. Šest, drž jí, je čas i na diskusi, jestli dojedeme zase feldu před námi. Rychlá levá a vidím ji. To ji dostihneme těsně na cíli, o chlup naštěstí ne. Zaostáváme o sekundu za lídrem soutěže a Jirkovi Svobodovi a Petrovi Koutnému přidělujeme čtyři vteřiny.

V porovnání se sprintem je to třetí čas ve třídě A5 a sedmý ve skupině A.

To je jediná vložka, kde nám oba nejrychlejší sprinteři v A5 ujížděli. Stále mám v čerstvé paměti, jak nám praskla zdvihací tyčka v Lážovicích a nerad bych se toho dočkal znovu.“

RZ 7 Nová Cerekev II.

„Zbývají dvě rychlostní zkoušky do cíle. Ran již bylo dost a nemusíme jejich počet ještě sami zvýšit. Nejde o to jet pár vložek ve velkém stylu, několik jich vyhrát a potom to zbořit. Stará pravda je, že vyhrává první v cíli. Vítězím nad záludnostmi úvodní obydlené části tratě. Brní mě ruce asi od páteře, která již delší dobu není úplně v pořádku. Také ten nezvyklý posez s pravou rukou nataženou k zemi místo opřenou o volant. Konečně šest a na chvíli úleva. Už je tady lesík s krásnou tratí. Míjíme fiatův a fordův strom a ještě pravý utažený vinkl po předchozím rozskákanám asfaltu. V zatáčce z trojky dvojka, plyn, auto se zvedá na dvě kola a míří do vnějšího příkopu. Volant mi klouže v ruce a už to vypadá na průšvih v poslední zatáčce. Auto proletí trávou, tři, čtyři, na chvilku pět a je tu cíl. Bohužel i soutěže, protože nějaké kopyto jedoucí jako předjezdec nabouralo s octavií, s utrženou vanou se vysoukalo zpět na trať a polilo celou silnici. Asi jelo svůj životní závod a vůbec si neuvědomilo, že svým jednáním znemožnilo celému startovnímu poli projet druhý průjezd krásnou šotolinou. Aby nedošlo k další havárii, byla následně rychlostka z bezpečnostních důvodů zrušena. Vložku Nová Cerkev vyhráváme absolutně a čeká nás dojezd volným průjezdem až na cílovou rampu do Kamenice Nad Lipou. Cestou si ještě vyslechnu monolog od babi, to nemůžeš jet pomalu, to musíš závodit s těmi silnýma auty. Málem jsme tam byli, ještě že tam nebyla v trávě uříznutá dopravní značka jako při závodech v Praze na Zbraslavi (tam jsem o ní prorazil obě levé gumy), to ti nestačí, že jsi vyhrál celkově minulý závod v Budějovicích. Ještě z auta něco upadne, co by jsi dělal, kdybychom tam zůstali. Já s tebou mluvím a ty mě vůbec neposloucháš. Odpovídám, já tě poslouchám, dej mi sluchátka. Nasazuji si přejezdová sluchátka a už nic neslyším. V porovnání se sprintem ve třídě A5 zajíždíme první čas a ve skupině A čas čtvrtý.

Je to zajímavé porovnání se sprintem, kde se jezdí hodně rychle a to hned od začátku soutěže, protože je krátká a ztráta se potom na rozdíl od MMČR špatně dohání. Z našich časů vyplývá, že by byla určitá šance bojovat o vítězství ve třídě A5. V součtu časů s erzet mimo zrušených a námi jedné nezařazené to vyšlo o 1,5 sekundy ve prospěch Tomáše Gregy, vítěze A5, který byl i na třetím místě ve skupině A. Naše jednotlivé dosažené časy byly i na úrovni nebo lepší než některých S1600 ze třídy A6.

Se zájmem jsem si prohlédl časy Jiřího Sutra, jedoucího ve třídě A5 s felicií. Měl asi nějaké problémy s motorem, protože odstoupil. Loni mě nabádal formou diskusních vystoupeních na internetu pod mými články, abych přidal plyn a méně psal či mluvil, ale jeho ztráta na nás 67 sekund po dvou erzetách jasně dokazuje, kdo by měl přidat plyn a místo planých diskuzí věnovat čas přípravě auta a technice jízdy, aby ho neporážela i mladá paní nebo slečna Iva Víchová. Držím jí palce, že se nebojí a utká se s těmi divočáky ve třídě A5 a některé i poráží. Moje žena sice byla v roce 1992 mistryně České republiky, ale občas měla problémy trefit se na rampu nebo z ní. Ještě, že se mohli střídat jezdci v průběhu rallye. To Zdeněk Janda na tom byl hůř. Ten z rampy, tuším že na Barumce, spadl při sjezdu.

Abych nebyl za zaujatého proti Jiřímu Sutrovi. Nerad bych mu závodění zošklivil. Jsem názoru, že každý závodník je pro soutěž přínosem, tvoří startovní pole a je s kým závodit. Proto i jemu přeji do budoucna lepší časy. To jiní, kteří se ani nepodepíší, dovedou vyplodit v diskusích řádné bludy. Přijde mi to, jako kdyby polovina z nich se nikdy na soutěži nebyla ani podívat a vše řeší jen od klávesnice a monitoru. Ten ale dost zkresluje a vše neukáže.

Není nad osobní účast na soutěži a to i třeba v roli diváka. Když už se někdo necítí na to točit volantem a nosit kůži na trh, aby ostatní fundovaní odborníci mohli suše konstatovat, že Kopelent jede pomalu a bez nasazení v porovnání s ostatními. Já to nikomu vyvracet nebudu a doufám, že ještě nějaký čas budu takové rejpaly přesvědčovat, že i takovouto pro ně nestandardní jízdou dosáhnu dobré výsledky. Také snad někteří rádoby znalci myslící si, že výsledky dosahuji vyšším objemem motoru snad konečně pochopí, že tomu tak není. Porovnání s časy sprintu to jasně dokladují.“

Výsledky soutěže

„S výsledkem ve třídě, kterou jsme vyhráli, jsme spokojeni. Před závodem jsme vítězství očekávali, pokud nebudou technické problémy. Druhé místo by bylo prohrou, protože motor po Radouni, kde nejel, byl opraven. Jednoznačnou cestu k vítězství nám však v průběhu akce dost ztížila převodovka. Celkově jsme obsadili druhé místo. S tím jsme opravdu nepočítali a je to výrazně nad plán. Za námi zaostal i loňský vítěz volného poháru Petr Koutný na subaru a průběžně vedoucí Tomáš Kabát Mitsubishi Evo IX. Celkově jsme se posunuli na druhé místo v průběžné absolutní klasifikaci. Tento závod se nám vydařil. Neměli jsme mimo převodovky zásadní technické problémy s autem, pouze praskla vratná pružina na plynu, který se špatně vracel. Měli jsme štěstí, někomu se to údajně nedávno stalo a poté havaroval. Příští soutěží je sprint Hořovice, tak snad nás pořadatel zase nevsadí hluboko do startovního pole za nějaké pomalé auto. Ono to předjíždění nemusí vždy dobře dopadnout.“