Pokusím se Vám přiblížit jak to vypadá z pohledu posádky při startu a průběhu rychlostní zkoušky na Barum rally, největší a nejprestižnější rally u nás.

Předesílám, že RZ se jela za tmy v centru města Zlína a všude byly přítomny desetitisíce nažhavených fanoušků motoristického sportu. Naše posádka si žádné velké ambice při Barum Rally nedávala. Konkurence, která se letos sešla ve Zlíně byla asi nejsilnější, jakou kdy tato soutěž poznala. A to se jel už 38. ročník. Ale teď už se přesuňme do ulic moravského města Zlína dne 22. srpna tohoto roku.

Tak co, Michale, půjdeme do toho nebo jako obyčejně? Vlažný začátek a poté postupně zrychlovat. ptám se svého spolujezdce Michala Pohořelého, když se oblékáme do nehořlavých oděvů před startem noční RZ. Já myslím, že to uděláme jako vždy, odstartujeme a potom se uvidí. (Později milí čtenáři zjistíte, že se toho budeme držet doslovně). OK, pojedeme v klidu, protože na nás číhá hodně obrubníků a nechci měnit kolo někde na vložce, potmě a před davem, který má v průměru více jak 0,5 promile alkoholu v krvi. To by jsme si vyslechli pěkných pár rad jak se to má dělat, jak to auto zvednout, že ten a ten zvládne vyměnit kolo za 3 minuty atd.

Jsme oblečení a čeká nás cesta z Otrokovic do Zlína. Na jedné z četných benzínových pump si máme vyzvednout naše závodní auto a poté již jen časová kontrola a start RZ. Telefonicky se spojuji s klukama v improvizovaném servisu na pumpě. Cesta do Zlína utíká nějak pomaleji než by se zdálo. Provoz houstne a čas do startu se blíží. Hurá po několika dopravních přestupcích se dostáváme k našemu závodnímu autu.

Michal dává povel mechanikům obout na auto nahřívané pneumatiky a jde se na věc. Rozjíždíme se ke startu RZ a čím více se blížíme do centra města, tím více lidí potkáváme. Auta na křižovatkách stojí a kolegiálně pouštějí závoďáky před sebe. V centru města jsou tisíce lidí různých věkových kategorií a neskutečná atmosféra v podobě národních vlajek, vlajek týmů. Jsem nadšen počtem lidí, kteří se přišli podívat na závodní auta. Prostě Zlín je meka rally sportu u nás. Michal naviguje centrem města ke startu RZ. Policajti nás navigují až těsně před časovou kontrolu před startem RZ. Oblíkáme si kukly, přilby a připravujeme se na RZ. Začínám pociťovat ten svíravý pocit před startem každé RZ. V duchu si opakuji, že nesmím blbnout a jet celou RZ v klidu.

Stojíme asi pátí v řadě a čekáme na start. Tep srdce se zvětšuje a ve sluchátkách slyším, tak popojeď, ať to nezdržujem. Ještě překontroluju pohledem zda-li máme přídavnou světelnou rampu, která slouží k lepšímu osvětlení prostoru před autem. Ano rampu máme odvětí Michal. Cože, že by telepatie, vždyť jsem nic nahlas o rampě neříkal a ten senzibil vedle mě odpovídá i na otázky, které nevyslovím. Ale jsem rád, že tu se mnou je, kdyby tu nebyl tak nevím jak bych to zvládnul. Po očku sleduji ostatní soutěžní vozy, které již jedou svůj závod – RZ v centru Zlína je okruhová a nás čekají tři průjezdy, proto je možné sledovat od startovní čáry i jiné vozy na trati. V duchu přehrávám jak asi pojedu, kde jsou nebezpečná místa a pomalu se začínám vzdalovat realitě, která mě obklopuje. Michal něco huhlá do sluchátek, ale já jej nějak nevnímám. Z vnitřního klidu a rozjímání mě vytrhává Michal, který říká – tak a jdeme na to za 20 do startu. Do prd. pásy, okno, ALS diferáky. Úplně jsem zapomněl, že jsme se posunuli až na startovní čáru a budeme startovat. Dotahuji rychle pásy, zavírám okno, zapínám diferáky, .. tři, dva . ještě rychle ALS . jedna, jedem.

Auto se odlepí od cesty a my se řítíme k prvnímu retardéru asi 250m po startu. V hlavě mi běží diktát od Michala, ale co to, při brždění jde auto nějak divně do smyku, že by studené gumy. Ano, já pitomec, jsem před startem nějak málo zahrál gumy. Zvolňuji, ale to už jsme na nadjezdu a na vytočenou čtyřku přijíždíme do pravé 6 (pro neznalé se jedná o pravoúhlé odbočení). Dobržďuji a ve sluchátkách slyším „bacha je to na kostky“. No to je dobré, jsem moc rychlý auto na kluzkém povrchu dostává smyk a já kontruji. Michal v klidu čte dál a já si říkám, že krize už byla, tak teďka to bude jen dobré.

Bohužel se mýlím, za 3 sekundy další krize při výjezdu z kostek. Asi bych měl fakt zvolnit, protože gumy nejsou dost ohřáté, abychom se do nich mohli pořádně opřít. Následuje retardér a co to, nějak špatně vidím. Ono jezdit v noci po né moc osvětlené cestě takovou rychlostí není žádný med. Mžourám před sebe a tu mi dochází, že mě oslňují mračna fotografických blesků. Mozek říká nemysli na blbiny a jeď. Následují retardéry, pomalé pasáže uvnitř Baťového Svitu a najednou ohlušující řev ve sluchátkách, brzda, brzda pravá 6 do levé 7-8. Jdu prudce na brzdy, volantem točím jak o život a jsem na autobusovém nádraží. Prvně si všimnu diváků – úžásný kotel, odhadem cca. 10 tisíc lidí. To je nádhera, bleskne mi hlavou, to bych mohl ukázat nějakou tu parádičku v podobě táhlého smyku. Přijíždíme na konec nástupiště a Michal hlásí levá 9 ČISTĚ. Nedbám povelů, které jsem si sám do papíru napsal a tahám na ruční brzdu. Auto se nádherně utrhává, jde úžasným dlouhým, táhlým a kontrolovaným smykem, davy šílí a blesky fotoaparátů rozsvěcují celé autobusové nádraží, které se ponořilo do svátečního večerní tmy. Jako by diváci svými blesky chtěli osvítit celou RZtu.

Společně s diváky řve i mé srdce a to už se blížíme k další pravé 9. No to bych přece těm lidem neudělal, aby se nepodívali na další smyk. Tahám za ruční brzdu, kontruji, ale auto nedělá to co jsem chtěl. Tento smyk se moc nepovedl, ale lidé bouří ještě více. Ne to už je moc, je potřeba jet i na čas, abychom nebyli za úplné nešťastníky. Nicméně pokud by to někdo na RZ rozbil, ti lidé by snad svým vzrušení auto do cíle donesli na ramenou. Ale to riskovat nechci a proto se snažím zklidnit. Přichází rychlejší část okruhu a my se s Michalem řítíme po Zlínském nadjezdu na vytočenou pětku ke zpomalovacímu retardéru. Projíždíme ho rychle, alespoň podle našeho soudu. Další rychlá část a těžká levá 7 dlouhá, dlouhá, dlouhá. V této zatáčce si všímám, že lidé/diváci obsadili i větve vzrostlých stromů – ano nejspíše jsme příbuzní opicím.

A jejej, co se to děje, nějak nevidím. Michal diktuje 50 levá 3 a já pořád nic nevidím, je tma jak v pytli. Michale, proč nic nevidím? odpovídá „máš otevřené oči“, 50 levá 3. Rychle hledám příčinu, proč nevidím, dokonce kontroluju i ty své oči, ale to je na jiný článek. Levá 3 ve sluchátkách, jedu naslepo, otáčím volantem a posílám auto poslepu do levé 3. Michal hlásí 150 a těžký retardér. To jsem fakt zvědavý, jak ho poslepu projedu. Řadím nahoru a na vytočenou čtverku 140 km rychlostí se blížím k retardéru, který nevidím. To, že ho nevidí Michal je vcelku běžné, protože má hledět do papírů, ale že ho nevidím já, mě trochu znervózňuje. Nedbám nástrah, potlačuju strach a projíždíme retardér, který tam možná ani nebyl.

Pořád analyzuju proč nevidím a jedním z důvodů může být i pot, který stéká z pod přilby na můj obličej. Ale to se stává běžně, to nebude ono. Cvak, cink, světlo v hlavě, nějaký trpaslík v mé hlavě si dal asi volno a nyní se probudil. Vždyť já nemám zapnutá světla na přídavné světelné rampě! Upozorňuji Michala na svůj problém s absencí mozkové kapacity. Michal však dále čte zarytě rozpis, a až v cíli se na mě podívá svými klidnými kukuč, které na mě vyděšeně křičí „s ichtyolem už nepojedu“. Důvod mé slepoty jsem našel, ale kde se sakra ty světla zapínají. Pravá 2 do levé 4 váže pravá 5 na most a levá 6, prsty mi lítají po palubní desce, kde se snažím najít vypínač pro přídavná světla, druhou rukou řídím a do toho řadím, ani nevím čím řadím na trojku. Co to, auto nemá výkon, já pitomec jsem si při hledání spínače světel vypnul závodní režim motoru. Okamžitě jej zapínám zpět a v tom se mi podaří rozsvítit i přídavná světla. Najednou světla jako ve dne, až mě to oslnilo a já mhouřím oči. V tu chvíli Michal hlásí „vidíš magore, máš přivřené oči a strašíš tady, že nemáš rozsvícené světla“.

Dojíždíme první okruh a vydáváme se do druhého kola. Snad už nás nic nepřekvapí. Jízda v klidu, víme, že žádný závratný čas to nebude a tak zase pár srandiček pro lidi, abychom je udrželi v rauši. Ve třetím kole při nájezdu na autobusové nádraží opět moc nevidím. Světla svítí, potu je mnohem více než obvykle, protože RZ je dost fyzicky náročná, ale proč malá viditelnost? Aha, to je mlha, ale kde by se vzala mlha v teplém létě? Po chvíli mi to dochází, dojíždíme auto před námi a to ze silnice zvedá prach. Předjet ho bude složité a proto zvolňuji a v klidu dojíždíme do cíle. V cíli jsem spokojen, jak ten Myšák svítí. To se však nelíbí časoměřičům, kterým svítí skoro 1kW do očí. Popaměti hledají tužku na stolku, snaží se zapsat čas do výkazu, ale jsou oslepeni našimi světly. Zhasínám pro oči nepříjemná světla a v duchu probírám celou RZ. Chvíli na mě Michal něco huhlá a poté už jen suše oznamuji, že to mohlo být i horší a doopravdy se začne závodit až zítra. Spokojeně odjíždíme do servisu, kde po vyprávění o našich trampotách všichni mechanici leží smíchy.