tratě

Z ryze subjektivního dojmu musím říct, že tratě v Košicích se mi zamlouvaly nejvíce z celého letošního slovenského šampionátu (to nejlepší na konec...). Až na dva úseky na první a na poslední RZ byly velmi technické a nedalo se o nich hovořit jako o rychlých. Místy bych je označil dokonce za brutálně obtížné, protože cesta byla často opravdu jen na jedno auto, uskákaná a plná nečistot, kolem stromy či břehy a propasti. RZ1 Bankov začínala na okraji Košic. Nejprve vypadala jako celkem běžná RZ, pak ale z cesty odbočila na cyklostezku do lesa. Na velmi úzké vozovce pokryté kvalitním asfaltem číhaly nástrahy v podobě spadaného listí a vytahaného „bordelu“, blízko u trati dokonce čekaly na „křest“ parkové lavičky. Po rychlém sjezdu pak RZ navázala na velmi širokou tříproudovou silnici. Chvíle oddechu končila zhruba kilometr před vrcholem, kde se cesta zúžila a začalo pravé „San Remo“, samá zatáčka. Jakmile jsme se přehoupli přes vrchol, už následoval jen krátký rychlejší sjezd do cíle.

Následující RZ Ružín neměla rychlou pasáž prakticky ani jednu. Hned na začátku odbočila na skutečně nehostinnou silnici zpestřenou dírami a volného kamení. Pravá strana byla lemována mnohdy skalnatými svahy, levá se pro změnu svažovala do údolí. Prostor na chyby byl nulový, stoprocentní důvěru v rozpis vyžadovala i tma, za které se oba průjezdy jely. Městská RZ jedoucí se jednou v pátek a jednou v sobotu byla rekordně krátká, čítala jenom sedm zatáček. Překvapivě na ní tentokrát nikdo nedoplatil na číhající obrubníky. Druhý den se začínalo na RZ Červenica. Její začátek byl ve velmi špatném stavu už před startem, samá díra a rozebraný asfalt. Všude úzko, spousta vytahaného bláta, několik kaluží. Čekal jsem zde hrozbu defektů, nikoho ze špičky ale nakonec nepostihnul. Nejdelší RZ Banské byla po celou dobu širší, kolem auta byl tentokrát trochu prostor. Měla krásný úvod plný vracáků a obtížných zatáček, pak přišla rychlejší pasáž, po které se opět pletla řádná „vánočka“ z rukou. Konec obstaral divácky atraktivní průjezd obcí, což je jinak na Slovensku věc spíše nevídaná (až na městské speciálky se jezdí čistě jen v neobydlených oblastech).

postřeh 4 – posádky a činovníci

V oblasti jejich vztahů jsem mezi našimi zeměmi shledal asi největší rozdíly. Myslím, že je jasné, že je to hlavně dáno počtem účastníků v daných šampionátech. Zatímco v České republice se i v současné době, kdy přichází jistý útlum, mohou někteří pořadatelé těšit z velké přízně posádek a počet startujících dosahuje stovky, na Slovensku jsou opravdu rádi za každou posádku, která na start zavítá. Zdá se mi, že toto se projevuje i v rozdílném přístupu činovníků. V české rallye jsou pro mne technické přejímky nejvíce frustrující událostí celé soutěže. Můžete mít stokrát vše na autě správně, stejně si nikdy nemůžete být jisti, jakou nesrovnalost si techničtí komisaři mohou najít. A nejde zde jen o bezpečnost, jedněmi z nejdůležitějších faktorů jsou šířky reklam na předním skle, velikost a styl písma jmen jezdce a spolujezdce... Jejich výtky pak často ani nejsou stoprocentně oprávněné.

Na Slovensku se podobné prkotiny opravdu neřeší, důkladnou kontrolou projdou zejména bezpečnostní prvky – předkládají se čísla sedaček, pásů, kombinéz a přileb. Při přejímkách je atmosféra velmi přátelská. Podobně vystupují i hlavní pořadatelé. Před startem jsou organizovány pravidelné rozpravy, při kterých se řeší jakékoliv námitky soutěžících, ředitelství pak informuje o případných změnách. U příležitosti poslední soutěže šampionátu nechybělo pohoštění, rozdávaly se dotazníky, aby hlavní pořadatel šampionátu znal přání posádek na další vývoj. Na Slovensku na to asociaci jezdců nepotřebují...