Po zimní přestávce se opět se svými zážitky a postřehy hlásí Ota Hloušek, spolujezdec Lumíra Galii. Tentokrát popisuje cestu za skvělým čtyřiadvacátým místem na Valašské Rally.

-----------------

Tak Valaška 2010 je za námi, já byl právě odvézt daňové přiznání a tak mám konečně volnou chvilku, abych se s vámi mohl podělit o své dojmy.

Po loňské sezóně jsem dospěl k rozhodnutí, že se spolujezdcováním definitivně končím a že se za volant konečně znovu posadím sám. Jak se vyjádřil jeden kolega – jestli chceš ještě točit tím kolečkem, tak máš poslední šanci. Máš za vteřinu dvanáct! Musím sám uznat, že závodit někdy v sedmdesáti by už bylo asi trochu na houby. S chladnou hlavou jsem uvážil, že na soutěže nemám peníze a tak má volba padla na kopce. Sdělil jsem vše Lumírovi, ten trochu nevěřícně kroutil hlavou, co můžu vidět na pár minutách jízdy do kopce a byl jsem přesvědčený, že jsem uzavřel soutěžáckou kapitolu.

Občas jsem se zastavil u Lumíra kouknout, jestli se něco děje, ale kde nic, tu nic. Klasicky – je čas, závody v nedohlednu. Potom jsem však dostal oklikami novou informaci, že Lumírovi sponzoři uvažují o možnosti zakoupení Fabie R2. Hm, tak to by byla docela pecka. Moc bych to Lumírovi přál. Vše se ale, jak jistě víte, s R2 oddalovalo a s blížícím se testováním se Lumír probudil a radši začal horečně makat na Kitu, aby aspoň s ním stihl testování. Objednal jsem ho na neděli, aby měl co nejvíc času, ale když jsem se stavil v sobotu odpoledne, zhrozil jsem se. Karosérie byla jakž takž, ale bez agregátu, bez sedaček, nápravy nedodělané. Tak jsem se nevěřícně zeptal – To fakt chcete jít zítra testovat? Anebo vás mám omluvit? Lumír na mě s přehledem – Jasně, že jedem testovat! Vždyť vidíš, že makáme! Pomyslel jsem si, že je to utopie a odjel jsem. No, ale měl pravdu! Stihli to. Přijeli sice na testování místo na 11 h, tak na 12, ale auto jelo vlastní silou a testováním prošlo. Opět jsem nechápal.

Jelikož s novým autem to bylo stále na vážkách, tak se kluci rozhodli zapracovat na odlehčení Kita a provedení kontrol všeho možného. Lumír vyrobil komplet novou zadní nápravu, v rámci možností co nejlehčí, investoval do nových nárazníků, ložisek kol, unibalů a spousty dalších maličkostí i větších věcí. Jenže Valaška se kvapem blížila a práce bylo ještě pořád moc. Při mých občasných návštěvách jsem vyzvídal, s kým tedy pojede, ale vždycky mě odbyl, že přece se mnou. Znovu a znovu jsem mu vysvětloval, že s ním fakt nepojedu, ať mě pochopí a „vypíše výběrové řízení na spolujezdce“ a ať si vybere nejlépe nějakou max. čtyřicetikilogramovou anorektičku, aby už neměl ten velký váhový handicap a on na to, že s ženskými jsou akorát problémy a že potřebuje, aby mu to někdo přečetl tak, aby se podle toho dalo jet. Já byl ale skálopevně rozhodnutý, že nepojedu. Tedy ne, že by mi to nebylo ani trochu líto, ale fakt bych chtěl radši řídit. Coby mitfáru mě to taky baví, ale volant je volant!

A tak doba plynula a bylo tu pondělí před soutěží. Stavil jsem se jako vždy z práce u Lumíra a ten na mě podnikl „frontální útok“. Hučel do mě, že přece nebudu sedět doma, když se jede Valaška, začal hrát na strunu mé ješitnosti, jak dobře nám to spolu jde a kdo by mu to přečetl jako já, no a já pomalu tál a nakonec se nechal zlomit. Tak dobře, pojedeme spolu! Jelikož jsem s tím ale nepočítal, trochu jsme museli improvizovat s tréninkem, ale nakonec vše klaplo a vše jsme stihli projet. Byli jsme připraveni! Horší bylo, že jsme neměli Hansy a přilby k nim. Po horečném telefonování se podařilo zajistit obě přilby, akorát se pro ně muselo zajet. Fajn! Dovezl jsem přilby a šel spát. Kluci makali na autě do rána... Znovu se potvrdilo, že vždycky nám chybí na práci jeden den!

Ráno jsme absolvovali přejímky a sháněli Hansy. Jeden se podařilo zajistit, ale když jsem si zkusil s ním sednout do auta … problém! Nedalo se s ním zaujmout žádnou, jakž takž snesitelnou polohu. Potřebuji určitě nějaký jiný, s nějakým jiným úhlem sklonu. Laskavostí prodejce z ASK Škoda Motorsport jsem vyzkoušel několik jiných, až jsem vybral jeden, s kterým jsem aspoň trochu mohl fungovat. Problém byl, že cena byla cca 20000,- Kč a nám se jaksi nedostávalo peněz!.. Stáli jsme před dilema, zda koupíme čtyři nové gumy a nebudeme mít Hans, nebo koupíme dvě nové gumy plus Hans a nezbude nám nic. Naštěstí po chvilce jednání jsme se domluvili na zapůjčení Hansu a už nám nic dalšího nebránilo ve startu. Zkusili jsme si půjčené přilby, trošku se nám zdálo, že v nich nějak chrastí, ale jelikož jiné stejně nejsou k mání, řekli jsme si, že se s tím musíme nějak popasovat. Jak se ukázalo, byla to zásadní chyba.

Po startu první RZ ještě bylo vše v pořádku. V přilbách poněkud praskalo, ale celkem jsme se slyšeli. Od půlky vložky ale začalo docházet ke krátkým výpadkům zvuku a naše nervozita stoupala. Navíc jsme zjistili, že je asi na nás znát zimní přestávka, že rozpis nemáme napsaný úplně tak, jak bychom si přáli a naše jízda je díky tomu trochu „kostrbatá“. Já tu vložku ještě nikdy nejel a Lumír říkal, že snad kdysi dávno. Nicméně čas v cíli cca 3 s za Březíkem nebyl špatný. Velkou starost nám ale dělal ten zlobící interkom. Na přejezdu jsme zkoušeli konektory, hýbali jsme s dráty, ale žádné zlepšení. To nevypadalo dobře! A taky, že jo! Po startu do druhé RZ už jsme se skoro neslyšeli a na jízdě to bylo znát. Řval jsem co jsem mohl, i když jsem věděl, že mě Lumír stejně v tom kraválu, který Kit dělá nemůže slyšet, ukazoval jsem mu v té tmě na prstech, co nás čeká za zatáčku, mlátil jsem rozpisem, když měl brzdit – no prostě paráda! Nějak jsme to přetrpěli, ale čas, to byla hrůza. Nadával jsem až mi docházel dech a vůbec jsem dával průchod všemu bezednému vzteku mé cholerické povahy. Čekala nás ještě Bystřička, kterou sice oba známe, ale jet ji bez interkomu, to nevypadalo moc dobře. A taky že jo. Ztráta zase pořádně narostla – přes 1s/km na Březíka!

V servise jsem viděl nešťastného Marcela Svačinu, který zřejmě odpadnul a tak jsem pelášil za ním, jestli nám půjčí přilbu. Marcel je dobrák – půjčil! Díky moc! Hned vše vypadalo líp, i když ztráta 40 s na Březíka už byla hrozivá.

Jelikož jsme ale staří a slepí, tak čas na čtverce byl zase špatný i přesto, že jsme neměli žádné zásadní problémy. Akorát se nám rozsvítila velká kontrolka dobíjení na přístrojovce a svítila nám perfektně do očí. To nám ještě chybělo. Krásně nás to oslňovalo a viděli jsme už lautr h…. nic. Tak to nám náladu nijak nezvedlo. Na přejezdu sledujeme voltmetr – ručička je na kraji zeleného pole a nehýbe se. No potěš! Co teď. Jedeme k RZ Troják, upřeně sledujeme ručičku na budíku, ale nic se neděje, pořád je v zeleném. Zkoušíme pustit rampu, ale ručička se ani nehne. To je nějaké divné!

Absolvujeme Troják, čas je zase hrozný, rampa nějak málo svítí, nás oslňuje kontrolka, přelepit ji není čím, zkoušeli jsme ji vyrvat, ale to bychom zničili celou přístrojovou desku. Ručička voltmetru je pořád jak přibitá na kraji zeleného pole. Vždyť jestli to nedobíjí, tak by už baterka měla být dávno kaput a auto se mělo zastavit!

Na Bystřičce se už ale ručička pohnula a už nebyla v zeleném, ale spadla do šedého pole. To vůbec nevypadá dobře, to asi nedojedem! Snažili se seč jsme mohli, auto sice pořád jelo, ale zato nebylo vidět kam. Čas samozřejmě na houby.

Do servisu to není až tak daleko, tak snad by už to mohlo vydržet! Pomalounku, polehounku jsme se tam přece jenom doštrachali. Když jsme změřili napětí, ukázalo to 10 V. Byl to takový malý zázrak, že jsme nezůstali někde stát. Kluci měnili alternátor a my jsme si navzájem sdělovali dojmy. Říkal jsem Lumírovi – Já už jsem fakt slepý. Diktuju ti: 200 pravá 3 před stromama a já ty stromy nevidím. Chlapi, co se byli dívat, se začali smát – Dyť vám to svítilo, jako byste tam měli svíčky! A co vám to tam svítilo v kabině? My jsme si mysleli, že vám tam něco hoří! Jedno bylo jisté – pátek se nám moc nevydařil!

Trochu jsme se ze všeho vyspali a nálada se nám trochu zvedla. Máme sice přes minutu ztrátu na Libora Šaška, ale zkusíme zabrat! Lumírovi trať vede kousek od baráku, tak stejně nemůže jet pomalu, protože všude je plno známých, kteří by měli řeči a sakra, jsou to přece závody, ne?

Hned první ranní vložka Puntík je naše domácí. Vzájemně se lehce hecujeme, trošku se mi svírá žaludek nervozitou a jdeme na start. Je to tady dost náročné, chvilku jsem se v přemíře snahy předběhl ve čtení, ale Lumír to tu zná i poslepu, tak se nic nestalo. Blížil se horizont s L3, kde jsme měli předloni štěstí, že jsme nevypadli z cesty. Řvu drž, ale Lumír nepatrně ubírá. No to snad ne! Vše ale jinak je perfektní a až při sjezdu k hlavní cestě v Rybím, který je fakt dost na srdce, nám malinko ustřelí auto na strašně úzkém mezi barákama, Lumír to ale bez problémů zvládá a letíme dál. Ke konci vložky se najednou mění zvuk motoru a vzápětí je to jasné – jedeme na 3 válce. No to snad ne! Copak už těm problémům nebude nikdy konec? To jsme si přece nezasloužili! Ve stopce se ještě kouknu, že jsme Šaškovi dali nějakých 7 s, ale podstatné je, co bude s autem! Zastavujeme za stopkou a s napětím čumíme pod kapotu. Na oko nic špatně. Lumír říká, že to může být zase šroub na vahadle a jde pro nářadí. Přemítám, že je to možné – už se nám to několikrát stalo. Vlastně i minule na Valašce jsme měli stejný problém. Po sundání ventilového víka je to jasné. Uletěla část štelovacího šroubu, která zapadá do zvedací tyčky. Naštěstí máme sebou šroub i takové udělátko, bez kterého by byl problém šroub zašroubovat. Velký problém je, že jsme jeli na ty 3 válce docela dlouho a spodní část vahadla se zlomeným šroubem je docela rozklepaná. Asi bude problém ten zbytek šroubu vytáhnout. No, a když něco vypadá blbě, za chvíli to vypadá ještě hůř!! Snažíme se pomocí šroubováku a kleští šroub vytočit, ale jde jenom půl závitu tam a zpět. Všechno pálí jak ďas, Lumír si roztrhnul ruku a krvácí, pot se z nás leje a šroub ne a ne si dát říct. Oškrabáváme spodní stranu vahadla ať se srovná, ale šroub pořád nejde ani nahoru ani dolů. Potom najednou jako zázrakem povolil! Hurá! Rychle s ním ven a zkusit našroubovat nový. Po chvilce manipulace chytá závit a máme vyhráno. Čas ale letěl nějak moc rychle a do časovky to je daleko. Chytáme 3 minuty pozdního příjezdu – to je 30s penalizace.Tak to už asi nedoženem!

Odry známe jako svoje boty a Libor Šašek dostává 18 sekund, Míra Březík 7 sekund. Aspoň malá útěcha a radost z dobrého času. Čeká nás druhý průjezd Puntíkem, debatujeme, jak moc tam bude vytaháno a já brblám, že se ten horizont má jet naplno. I když jedeme, co se dá, zlepšení je jen 2 sekundy. Přesto Březíkovi dáváme 3 sekund a Liboru Šaškovi 8 sekund. Adrenalinovou chvilku jsme si užili na „našem“ horizontu. Lumír statečně neubral, ale protože se tam jede úplně naslepo, nevyšel nám dopad úplně přesně, jak bychom chtěli a dopadli jsme půlkou auta na trávu. Sice všechno dobře dopadlo, ale bylo to se štěstím.

Na druhých Odrách jsme žasli, co jsou schopny čtyřkolky udělat s cestou. Ve spoustě zatáček bylo vytaháno tolik bordelu z příkop, jako by tam vysypali Tatru hlíny nebo štěrku. Kolikrát bylo třeba jet půlkou auta i více příkopou, jinak hrozilo, že sklouzneme z cesty. Párkrát jsme trošku prohrabali a tak nám Mira Březík dal 5 sekund a my Liboru Šaškovi jen sekundu. Bylo jasné, že za normálních okolností Liborův skoro minutový náskok nemůžeme vymazat.

Ze dvou průjezdů „Valašské bomby“ měl trochu obavy asi každý. Je to fakt dost dlouhé a hodně náročné. Já navíc měl obavu, jestli to zvládnu s hlasem. Celý den jsem po té páteční kalvárií s interkomem chraptěl a cumlal jsem jeden mentolový bonbón za druhým.

Proletěli jsme celou vložku bez jediné chyby a s napětím jsme čekali na čas. Super! Mirovi jsme dali sice jenom necelé 4 sekundy, ale Liborovi neuvěřitelných 24,4! Později jsme zjistili, že jsme dosáhli druhého času ve dvoukolkách! Kromě jedné S1600, jsme všechny zbývající pojeli. A to je ta vložka hodně rychlá, přes 3 velké kopce a to je s naší váhou hodně poznat. Bylo nám jasné, že Libor v druhém průjezdu zrychlí, že si trať ošahal a už takový obklad nedopustí, ale stejně jsme měli velkou radost a litovali jsme, že závod není ještě o pár vložek delší.

Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo, druhou „Bombu“ zrušili. Ve třídě jsme sice skončili druzí ze dvou, ale absolutně jsme byli 24. a to si myslím není špatné. Navíc s těmi problémy, které nás potkaly! Nelitoval jsem, že jsem se nechal přesvědčit abych jel, protože jízda v sobotu byla super. Pátek sice byl útok na moji nervovou soustavu, protože já strašně všechno prožívám, ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. A hlavně, i když Mira Březík říká, že neměl motivaci aby jel naplno, v sobotu jsme vyhráli všechny zkoušky kromě jedné a z toho máme velkou radost. Třeba nás příště, jestli nějaké bude, zase spráská, ale myslím, že se za náš sobotní výkon nemusíme stydět!