Dohoda byla jasná. Sraz u Melmiska v Příbrami v devět večer, pak přesun za Robertem do Sedlce u Českých Budějovic a odtud směr San Remo. Dopoledne akreditace a odpoledne shakedown. V sedm večer, to už jsem byl na cestě do Příbrami, volá Plhus, že se trochu zasekli ve Zlíně, ale že už jedou. Hm, v sedm večer cca 250 km od Prahy a k tomu dalších 50 do Příbrami, to se asi nedá do deváté stihnout. Plhus ujišťuje, že navigace predikuje dojezd ve 22:30, ale že on to stáhne. Stáhl. Dorazil ve čtvrt na jedenáct. Než jsme přeložili věci, už bylo půl a my se teprve vydali na cestu k Robertovi. Když jsme tam dorazili, Robert s bráchou už nervózně přešlapovali před domem a vyhlíželi náš příjezd. Opět překládka věcí, tentokrát z Melmiskova auta do Robertova BMW a konečně jsme kompletní a připraveni namířit si to na jih k moři.

Noční jízda jižními Čechami probíhá rychle a bezbolestně, a tak kilometry ubíhají jako voda. Posádka Yettiho je v klidu, jen v BMW je trochu hlučno. Původcem je „Tullamorka“ míchaná s Colou. No, Robertovi rozhodně nebezpečí, že usne, nehrozí. Kilometry střídají kilometry. Zastávky střídají jedna druhou. Rakousko, Německo, znovu Rakousko, a pak konečně Itálie a proslulý Bennerský průsmyk. V noci ale ovšem není nic vidět, takže se krásami tohoto úseku cesty nelze kochat..

Krátce po desáté jsme v San Remu a snažíme se o vjezd do servisu na Media parking. Pořadatelé jsou však nekompromisní. Dokud nebudeme mít nálepku, nemáme nárok. Parkování je zde horor, ale nakonec jsme zariskovali a strčili auta na privátní parkoviště a zablokovali výjezd ostatním. Naštěstí zde není klenotnictví a snad nám nic zlého nehrozí.Do vedlejšího sektoru strčila své auto spolujezdkyně Burcu a odkráčela do servisu. Kluci vyrazili do Media centra se akreditovat a já zatím sedám ke compu začít s tímto deníčkem. Naštěstí nikdo nepotřeboval vyjet, takže jsme nemuseli provádět rošádu s auty.

Po návratu následuje picknick a odjezd na shake. Tak nějak jsme si vsugerovali, že shake začíná o půl druhé a přizpůsobili tomu náš časový harmonogram. Když jsme však dorazili na místo startu, trať už byla uzavřená a před startovní čárou řada závodních aut v čele se všemi Škodovkami. Rychle tedy parkujeme a jdeme se podívat za jezdci, kteří vylezlí z aut čekají a diskutují mezi sebou. Zdravíme se s našimi, pořizujeme fota a ptám se Petra Starého kdy se jede? Odpoví mi, že od dvanácti, ale není sanitka, tak se čeká. Start byl tedy opožděn asi o půl hodiny. Kluci vyrážejí směrem po trati a já s Luckou se držíme na startu, kde pořizuji nějaká MP4 videjka mobilem. Technika pořadatelům stávkovala, tak se chvílemi startovalo elektronicky a chvílemi ručně. Po druhé rundě hlavních favoritů seběhneme k autu zaparkovanému asi pět metrů pod startem.

Asi za půlhodinky přicházejí i ostatní. Robertova posádka mizí v dáli a míří do Rema, můj Yeti zůstává zablokován jakýmsi německým organizátorem IRC, který mi zatarasil svým vozem jedinou výjezdovou cestu. Zaparkovali jsme ho totiž mezi strom, příkrý svah a obrovský kámen. Asi po půlhodině zoufalého čekání, jestli se ukáže, jsem zhodnotil situaci a vydedukoval, že vhodným manévrováním mezi stromem a kamenem bych ho mohl dostat ven. Zbývalo jen poprosit majitele sousedního vozu, aby na chvíli vyjel a uvolnil místo. Společnými silami mého řidičského umění a Plhusových vyprošťovacích schopností jsme ho nakonec dostali ven. Tím však horor nekončil, protože jsme odjížděli proti přijíždějícím soutěžním vozům po příjezdové trase na shake. Oni s tím nahoru jeli, jakoby to byla uzavřená trasa, a shake byl o pár kilometrů delší. Věřte, že značná část této trasy je užší, než kam se vejdou dvě osobní auta. Nemyslím tím ovšem Fiaty. Jízda s otevřenými okny a poslech jestli už zase někdo jede. Když ano, rychle si najít vhodné místo, kde se dá alespoň kouskem vozu sjet z cesty. Dobrá věc se podařila a bez úhony se nám podařilo sjet zpět do San Rema a vzápětí se ubytovat. Tady byl zase problém s parkováním, přestože jsme ho měli objednané. Překážel tam jeden zaparkovaný závoďák. Parkoviště je totiž jen úzká proluka mezi domy, akorát tak na šířku auta. A za sebou do ní vejdou přesně 4 auta. Chce-li vyjet ten, kdo je nejhlouběji, ostatní tři musí ven také, aby mu uvolnili průjezd.

Moje posádka vzala nejkratší na pláž a já tu mastím tyto řádky. Myslím, že to pro dnešek stačí a zítra se zase ozvu. Mizím ve sprše.

Už se nemohu dočkat večera, až vyrazíme do hospůdky na večeři a nějaké to pivečko.

Ze San Rema zdraví