Dvě odvrácené tváře připravila Rally Italia Sardinia pro fanoušky automobilových soutěží i samotné účastníky sedmého podniku letošního světového šampionátu, která se jela o uplynulém víkendu na středomořském italském ostrově Sardinia.

Ten pozitivnější pohled se nabízí ze strany diváků a novinářů. Po Sicílii druhý největší středomořský ostrov nabízí nádherné přírodní scenérie, kvůli umístění soutěže na ostrově a tedy nutnosti připlatit si za transport na závod trajekt či letenku se navíc podél tratí neobjevuje příliš velké množství fanoušků. I když je tedy k rychlostním zkouškám pouze několik přístupových cest, všechny jsou velice dobře označené, na vyhlédnutá místa se dá bez větších problémů dostat a pokud to místní podmínky nabízejí, dá se bez problémů zaparkovat.

Mnohem hůře však dopadá „pověstná“ italská organizace. Drtivá většina účastníků soutěže se shodla, že se letos jednalo o nejhorší soutěž celého seriálu. Vše začalo již výběrem tratě, při kterém se pořadatelé dušovali, že vezmou v potaz kritiku z minulých ročníků. Ve výsledku se jim však podařil pravý opak. Do soutěže zařadili extrémně rychlý úsek La Prugnola, za jejíž profil by se styděly i české soutěže. Naopak například nově přidaný úsek Siniscola byl extrémně rozbitý, o čemž svědčí například obrovské množství defektů u továrních jezdců, kteří směli využívat mousse systém.

Šťastná nebyla ani volba umístění ředitelství soutěže i tiskového střediska pět kilometrů po spletitých cestách Olbie od servisní zóny, takže novináři ani týmy neměli vhodný přistup k informacím ani oficiálním tabulím s rozhodnutími sportovních komisařů. Nepříliš vhodným se ukázalo také umístění závěrečného uzavřeného parkoviště v 30 km vzdáleném přístavu Porto Cervo, což přidělávalo velké problémy hlavně posádkám, které odstoupily v nedělní etapě, ale chtěly díky superally dát vůz včas do parc fermé.

Co ale stojí za zmínku je očekávaný organizační chaos. Už úvodní problémy při technické přejímce i vhodné načasování P3 jezdců a ostatních posádek na čtvrteční dopoledne, načež následoval ještě dlouhý přejezd na shakedown, naznačilo, že letos opravdu žádný zázrak nikdo nemůže očekávat. Naprosto zmateně vybudované bludiště v servisní zóně, kdy měly posádky hlavně v úvodu problémy najít vůbec správnou cestu k vytyčenému cíli, i to by se dalo přejít.

Jednoznačně největší katastrofou však bylo chování na rychlostních zkouškách. Když se v soutěži zastavilo nějaké závodní auto, pořadatelé (dispečink i radiobody) byli vesměs hodně zmatení a neinformovaní. Přestože měli k dispozici nejmodernější GPS technologie, mnohdy nebyli schopni ani určit, zda posádka ještě pokračuje nebo stojí. Zrádnost špatně fungujícího zabezpečení se projevila např. na legendárním Mickeyho skoku na osmé rychlostní zkoušce. Právě při prvním průjezdu nejdelší zkouškou soutěže přehnal svůj skok místní Lucio Petrocco a po dopadu se jeho neřiditelné Subaru dostalo až k zídce lemující trať. V tu chvíli zůstal ve voze zaklíněný jeho spolujezdec Antonio Savini s podezřením na zranění páteře. Přestože se jednalo o velmi zrádné a nebezpečné místo, kde se dá nějaký problém očekávat, sanitní vůz přijel až za dlouhých dvacet minut! Savini nakonec může mluvit o štěstí, že jejich „veleskok“ na něm s největší pravděpodobností nezanechá žádné následky.

Proto asi nepřekvapí, když navštívíte místo, kde má být podle itineráře umístěn sanitní vůz. Ten v určeném prostoru překvapivě je, je však otočen zády k rychlostní zkoušce a ze všech stran obklopen vozy pořadatelů či diváků. Pak se tedy není co divit, že když už se čirou náhodou dostane k pořadateli informace o nutnosti zásahu, je potřeba nejdříve záchranný vůz uvolnit...

Samotnou kapitolou je pak svážení odstoupených vozů z rychlostních zkoušek a jejich následné přesouvání do uzavřeného parkoviště. Pořadatelé za žádnou cenu nepustí do zkoušky servisní vozy, ale vše stáhne místní odtahová služba. Že si při nakládání a vykládání vozů počínají značně neohrabaně a všichni přihlížející členové týmů a posádka trnou, co vše se při této náročné operaci poškodí, snad ani netřeba dodávat. Zrádná je také otázka, kam vůz pořadatelé nakonec dovezou. Někdy přímo do servisní zóny, jindy vůz vyklopí hned za cílem zkoušky, jindy odvezou do tankovací zóny. Dozvědět se s předstihem, kde bude vůz ve skutečnosti umístěn, toť často velký oříšek, protože každá z pořadatelských složek podává zkreslené informace.

Podobných příkladů by se dalo uvést několik, pohled na soutěž to však již nezmění. Závodní týmy odjížděly z Itálie s úlevou zdárného přežití soutěže, kterou drtivá většina zástupců týmů označila organizačně za ne příliš zdařilou (většinou však padala mnohem ostřejší slova). Když porovnáme zabezpečení rychlostních zkoušek i fungování organizátorů na drtivé většině českých soutěží i sprintů, můžeme se předvedenému výkonu Italů jen smát.