Den 2. - (středa)

Palubní rozhlas nekompromisně hlásí budíček a vyzývá pasažéry k odchodu na snídani. V 7:00 přiráží trajekt k molu v Golfo Aranci a začíná bleskové vyloďování. Do půl hodiny není na palubě ani kolo. Řadíme se na molu a pomalou jízdou se přesouváme do Punta Marana, kde sídlí agentura Velamar. Přijíždíme hodinu před otevřením, tak prozatím parkujeme auta a jdeme se projít do přístavu. Naštěstí už je tam otevřená přístavní krčma, takže s díky přijímáme občerstvení.

V půl deváté otvírá cestovní agentura a my platíme všechny potřebné poplatky. Poté se s doprovodem pracovnice agentury přesouváme do svých apartmánů v oblasti Pittulongu. Po zabydlení se postupně sprchujeme, zlidšťujeme po dlouhé cestě a mnozí vystavují svá bělostná těla dopoledním paprskům slunečního svitu. Já osobně mířím nejprve do bazénu a za mnou mnozí další. Den se pomalu překlápí do odpoledne. Já se přesouvám do postele a upadám do bezvědomí, ostatní tráví čas hrátkami u bazénu či u moře. Před večerem se přesouváme do Olbie na návštěvu tohoto přístavního města a hledáním servisu. Servis sice nacházíme, ale vypoklonkují nás s tím, že otevřeno bude až zítra.

Den 3. - Shakedown (čtvrtek)

Vyrážíme za úsvitu podle elektronického navigátora. Ukázalo se, že sice jedeme nejkratší trasou, ale také po šotolině, kde se vlečeme místy desítkou a maximálně dvacítkou. Oblaka zvednutého prachu se postupně usazují na našich autech, takže máme všichni jednotnou žlutou patinu. Ukázalo se, že Italové mají všechno perfektně zmáknuté. Divácké místo sice existuje, ale není k němu normální přístup. Pouze přelezením drátěného plotu s ostnatým drátem navrchu. Všichni tuto překážku zvládají více či méně velkými obtížemi, Breaky byl plotem za vydatné pomoci několika lidí nekompromisně prohozen.

Ještě před plotem potkáváme Kopeckého seniora, a tak se ho ptám, jestli je Honza hotov a připraven. Dostává se mi odpovědi: „Jo, hotov už je.“ Nacházíme si místo na kopci pod cílovou čarou, kde vidíme závěrečnou levotočivou zatáčku a cíl. Poté, co skončila WRCa a začaly jezdit JWRC, jsme se po projetí Valdy přesunuli dolů k časoměřičům a dál sledovali průjezdy zde. Po opětovném projetí Valdy jsme se vydali na cestu zpět do hlavního stanu v Pittulongu, tentokrát delší ale pohodlnější severní cestou po asfaltových komunikacích. Naše bledé tváře a některá obnažená těla se postupně mění na barvu rudou. Slunce pere a doma zatím hromy a blesky s kroupami. No, není to k naštvání?

Navečer se chystáme do servisu a pak na slavnostní start do 30 km vzdáleného Porto Cervo. V servisní zóně se však již všechno chystá na přesun vozů na slavnostní start. Sledujeme nakládání všech Fordů na truck a taktéž i Citroenů.

Boxy Subaru již byly prázdné a tak jen u Red Bullu stály obě Fábie na svých místech. Jestli se pak dopravovaly po své ose, či na trucku, nevím. Pomalu se sbíráme a vyrážíme do Porto Cervo. Opět se mi daří zakufrovat minutím odbočky na Arzachenu, a tak si cca dva kiláčky musíme zajet. Jinak cesta probíhá bez problémů až do Porto Cervo, kde narážíme na policejní zátarasy. Hledáme místo k zaparkování a nacházíme jej v jedné postranní uličce v prudkém stoupání. Pak už se přesouváme do přístavu, místa konání slavnostního startu. Nacházíme si místo v první brázdě, a někteří i pronikají na VIP tribunu.

Atmosféra houstne a postupně najíždějí vozy na rampu, kde s každým jezdcem proběhne krátké představení. Největšího ohlasu se dočkávají kupodivu všichni čeští jezdci. Je vidět, že mezi přihlížejícími je hromada Čechů. Po Valdovi se odebíráme na krátké intermezzo do místního baru a pak velíme k návratu. Opět míjím odbočku, takže se neplánovitě nakrátko ocitáme v ulicích Olbie, odkud se ale bleskově vymotávám a závěrečné kilometry již probíhají bez překvapení.

Je již dost pozdě, tak ještě krátká porada o plánech na zítřek a o půl jedné zaleháme.

Den 4. - (pátek)

Budíček ve čtvrt na sedm, snídaně , hygiena a po sedmé odjezd na RZ 1. Odjíždíme ve třech. Hicksovi a spol. se nechce vstávat. Opět úspěch a žádné kufrování. Na RZ přijíždíme včas, ale parkujeme daleko, a tak šupajdíme dlouhou cestu po svých až na divácké místo. Opět perfektní organizace, takže divácká místa jsou za vysokou kamennou zdí, kterou musí jeden každý z nás přeskočit či přelézt. Breaky je přes ni přehozen. Jak jinak, že?

Nacházíme si krásné místečko v jednom lesním esíčku, do jehož středu jsme umístili naše transparenty. Přestože stojíme na vnější straně první levotočivé zatáčky zmíněného esíčka, nikdo si nás nevšímá, a tak zaujímáme perfektní diváckou pozici mezi dvěma borovicemi, mezi nimiž jsme pověsili transparenty. Jirka GTI nabírá perfektní snímky a my všichni se svorně těšíme na ty „naše“. První měl projet Honza, ale namísto něho jen čtyřminutová pauza. Naše zlé tušení se později potvrzuje. Zastavil po cca čtyřech kilometrech se „chcíplým“ autem a k nám už nedojeli. Martin a Valda projíždějí podle plánu

V tuto chvíli se rozhodujeme, co dál. GTI s Tomikem a Breaky zůstávají na místě a počkají si až na druhý průjezd, RZ 4 a my ostatní se vracíme na základnu napapat a relaxovat s tím, že se RZ 4 vrátíme. Jeden míní a život mění. Na opětovný návrat už není pomyšlení, takže pokračujeme v relaxaci a já se konečně dostávám k tomu, abych mohl napsat tyto řádky.