Den 5. - (sobota)

Rozdělujeme se na dvě skupiny z nichž jedna jede na RZ 8 „Velký skok“ a druhá Breakyho na RZ 9 a RZ 10. My na RZ 9 svádíme ihned zápas s neustále útočícími housenkami bource morušového, neboť jsme si rozbili stan ve stínu moruše. Sledujeme průjezdy nedočkáme se našich Prokopa a Valdy. Enka byla přerušena po havárii jednoho Súba na RZ 8, takže i po RZ 9 pouze projížděla. Přesouváme se na RZ 10 do diváckého místa u pravotočivého vracáku. Nacházíme si místo přímo ve vrcholu vracáku za betonovými zátarasy, kde kupodivu nejsou diváci a máme skvělý výhled. Z našich samozřejmě projíždí pouze Honza. Po 16-ti stovkách balíme a jedeme „domů“. Chvíli se v Olbii pokoušíme najít otevřený obchod, ale nedaří se nám, takže vztekle obracím směr Pittulongu.

Zdá se, že nejvýznamnější událostí dne bude Breakyho smažení řízku, které pojal čistě technicky podle návodu a výsledkem byl uhel hodný tak přiložení pod kotel. Breaky se však nevzdává, odstraňuje spáleninu a pouští se do něj. Jen ještě hodinu poté bylo všechno v baráku dokořán, aby se zápach vyvětral.

Večer se krátce dohadujeme na zítřejším programu, kde by měla figurovat jen jediná RZ 13 a pak relax a servis.

Den 6. - (neděle)

Přesně podle plánu se přesouváme na RZ 13 k cíli, kam to máme po zaparkování cca 3 km. Těsně před příjezdem prvních jezdců zaujímáme místa, rozvěšujeme transparenty. Je tu jen pár lidí, takže jsme přímo v blízkosti ČK.

Když přijel Honza a my spustili český bengál, v místě natáčející WRC TV to tak vylekalo, že komentátor věnoval několik prvních vět nám a nikoli Honzovi. Čekáme na Valdu a tentokrát se dočkáme. Z jeho gest se dá vyčíst velké zoufalství, ale ze své pozice nevím, jestli je to proto, že mu to nejde, nebo proto, že nejede auto, nebo kvůli něčemu jinému. Nicméně v této RZ končí v JWRC jako třetí, takže by měl být spíše spokojený, avšak po pátku a sobotě moc důvodů k radosti jistě nebylo.

Vracíme se „domů“, zatím co Hicks s Danem a Jirkou pokračují na RZ 16 já opět hledám nějaký supermarket. Tentokrát jsem úspěšnější a my si můžeme konečně nakoupit. Nutno podotknout, že základní informaci, kde se nachází, jsem dostal včera od ostatních, kterým se jej najít podařilo.

Zbytek dne věnujeme relaxaci, zatím co tři ostatní auta doplněná o Breakyho ale bez Lexy se vydávají na odpolední servis a závěrečnou rampu v Porto Cervo.

Den 7. Odjezd (pondělí)

Nastal den, kdy se musíme se Sardinií rozloučit. Balíme si své saky a paky a připravujeme předání apartmánů, což se po deváté ráno také děje a nám už nic nebrání vydat se na cestu do přístavu. Trajekt nacházíme bez problémů a zbývají ještě dvě hodiny do odjezdu. Tak znovu obracíme zpět do města. Já s Filipem jedeme dotankovat a Hicks hledá vhodné místo, kde si dát ranní kafe. Po natankování se vydáváme za Hicksem na pláž, kde se posilňujeme společně s ostatními.

V čase nalodění se vydáváme zpět do přístavu, ale ouha příjezd je blokován kamiony a vypadá to na kolonu 1 km dlouhou. Kašlu na kolonu a začínám ji drze předjíždět. Hicks mě ihned následuje. Postupně se probíjíme vpřed až se dostáváme k vjezdu. Tam jsem se zřejmě nelíbil jedné security paní a vykazuje mě do vymezeného prostoru, kde nás podrobuje prohlídce. Chce vidět všechno a všechny. Když vidí, jak se Breaky těžko vysouvá z auta, povolí, a na dalším vystupování již netrvá. Bere si můj pas a odchází ke svému vozu, kde si něco opisuje, či ověřuje. Zřejmě se ze mě terorista nevyklubal, takže mi pas vrací a my se můžeme v klidu nalodit, což také činíme. Již dříve před námi se nalodili „Filipovci“ s „Gtiovci“ a ti stihli zabrat na nejvyšší palubě skoro všechna lehátka pro CRF. Ostatní příchozí, kteří se na horní palubu hnali se stejným důvodem „zavrkali“.

Trajekt odplouvá asi s půl hodinovým zpožděním a my se uvelebujeme.

Sbohem Sardinie!

Chvíli se společně s ostatními kochám pohledem na vzdalující se ostrov a přístav Golfo Aranci. Pak mě přemáhá myšlenka na noc strávenou za volantem a rozhoduji se sejít dolů na 5. palubu Emerald deck, kde se nacházejí naše zaplacené „Pulman seats“, a kde si nacházíme místo k zalehnutí. Kupodivu se mi daří ve dvě hodiny odpoledne usnout, a tak se nořím do říše snů. Probouzím se po třech hodinách. Jak tráví tuto dobu čas ostatní nevím, ale soudím, že se z horní paluby nehnuli.

To už se na obzoru objevuje italská bota a posléze i přístav Livorno. Přistáváme asi okolo půl osmé a hned po vylodění se vydáváme na zpáteční cestu. Opět se mi podařilo ´zakufrovat´, a tak se namísto na dálnici vydáváme po normální silnici směrem na Pisu. Po krátké poradě se rozhodujeme pokračovat až do Pisy a tam se pak napojíme na dálnici. Po pár kilometrech Gti zabočuje k pumpě a my všichni za ním. Chce si umýt přední sklo, ale není čím. Pumpa je zavřená. Pokračujeme tedy dál. Jako poslednímu se mi daří najet zpět na silnici, kde je dost hustý provoz, a kluci jsou zatím v „prachu“. Vydávám se tedy na stíhací jízdu. U Pisy se napojuji na dálnici a přidávám plyn. Vytočím to na 160, ale dlouhé minuty se mi nedaří nikoho dojet. To přece není možné! Až Hicksův telefonát všechno objasňuje. Tentokrát to byli oni, kdo zase pro změnu „zakufroval“ u Pisy, a tak jsem to já, kdo se nachází se svou posádkou daleko vpředu. Zvolňuji a čekám, až mě dojedou. Dále pokračujeme společně.

Během přesunu několikrát zastavujeme k dotankování či osvěžení. Hicks avizuje, že někde bude stavět na večeři, tak se s jeho posádkou rozloučíme. Dále budeme pokračovat ve třech směr Linz. Jirka Gti při jedné zastávce avizuje, že on se na Dolní Dvořiště vydávat nebude, protože cesta na Brno je rychlejší po dálnici přes Vídeň. Dohodnuto. Naléhám na zvýšení tempa na alespoň na 140, Filipovi se to moc nezdá, ale vyrážíme. Po pár kilometrech to Filip vzdává a ukazuje, abychom pokračovali bez něho. Jedeme tedy dál ve dvou. Blíží se ráno a okolo šesté se u Linze rozdělujeme i my. S odcházející tmou na nás blikají světla vzdalujícího se Gtiho Golfa s Tomikem za volantem a my odbočujeme na Linz. Dolního Dvořiště dosahujeme okolo sedmé. Já tankuji, ostatní jdou na snídani. Poté se už vydáváme na závěrečný úsek cesty. Vzápětí zjišťuji, že dát si snídani byla velká chyba. Pracující žaludek si vybírá svoji daň a na mě doléhá akutní potřeba spánku. Vědom si tohoto nebezpečí za Českými Budějovicemi zastavuji a předávám volant Věře, která dovede auto do Prahy. Tam opět přesedám na místo řidiče. Vezeme Jitku na Florenc na autobus a poté s Breakym do Holešovic, rovněž na autobus. V půl desáté parkuji doma, kde cesta definitivně končí. Podle telefonátu s Hicksem usuzuji, že jsme do Prahy dorazili přibližně ve stejnou dobu, ale každý z jiného směru. Postupně se dovídám, že i ostatní jsou v pořádku doma.

Epilog

Výprava CRF vyrazila v silné sestavě čtyřech vozů obsazených patnácti účastníky na svou první zahraniční misi. V místě konání rally ostudu neudělala a dělala českým barvám čest.

Bylo příjemné konstatovat, že na Sardinii byli Češi v absolutní převaze nad ostatními fandy. Je jen škoda, že i stejnou radost jsme neměli z výsledků českých jezdců. Závěrečný den rally však naznačoval, kde jsou jejich možnosti a šance. Zvláště u Honzy a Valdy se blýskalo na lepší časy. Akropolis napoví, ve Valdově případě Německo.

Omlouvám se všem, že jsem zde zdaleka nepostihl vše, co jeden každý z nás na Sardinii zažil a absolvoval. Nebyl jsem zdaleka všude a ne všechno jsem viděl. Jsem ale rád, že všechno klaplo, jak mělo, trajekt i ubytování a všichni se ve zdraví včetně aut vrátili domů. Doufám, že i s chutí na další podobnou výpravu.